V jaké kondici je současné české zdravotnictví?

Na první pohled to vypadá, že ve výborné. Jsme na předních příčkách v ukazatelích, které se používají pro hodnocení zdravotnictví jednotlivých států. Česká republika je například na jednom z čelních míst v žebříčku nízké novorozenecké a kojenecké úmrtnosti, jsme špičkou v péči o nedonošené děti, jsme na tom velice dobře s péčí o onkologické pacienty nebo o pacienty se srdečními onemocněními, kteří mají po léčbě velmi vysoké šance na návrat do běžného života. Z těchto hledisek jsme na tom velmi dobře.

V čem je tedy problém?

V nemocnicích chybí lékaři, sestry i nezdravotnický personál. Situace je kritická. Mnoho nemocnic začíná omezovat péči. Buď snižují počet lůžek na odděleních, anebo dokonce uzavírají celá oddělení. Personálně jsme na tom možná nejhůř za celé období českého zdravotnictví.

Podle našich odhadů chybí do optimálního personálního stavu minimálně dvacet procent sester a deset procent lékařů. Mluvím o optimálním stavu, protože ve zdravotnictví dnes jedeme na minimální stavy. Máme takzvanou personální vyhlášku, která stanovuje, kolik může být minimálně lidí na jednotlivých směnách a kolik lidí může pečovat o kolik pacientů.

Tato minimální personální vyhláška je nastavena velmi špatně, neboť umožňuje například situaci, kdy se jedna sestra stará v noci o čtyřicet pacientů. Převážná většina zaměstnanců, kteří odcházejí, tvrdí, že nedokážou zvládat tu enormní fyzickou a psychickou zátěž. Devadesát procent pracovníků potvrzuje, že jsou po službách extrémně vyčerpáni. Nelze se divit, že téměř polovina všech zaměstnanců zvažuje odchod ze zdravotnictví — mimo obor nebo do zahraničí.

To není malé číslo…

Situace se navíc zhoršuje. Tato čísla mohu doložit. Náš odborový svaz prováděl tři roky po sobě dotazníková šetření týkající se pracovních podmínek zdravotnických pracovníků v nemocnicích. První šetření proběhlo v roce 2014, druhé 2015 a třetí probíhá letos. Spustili jsme ho před třemi dny a máme asi dva tisíce odpovědí od sester z nejrůznějších typů nemocnic. Výsledky zatím vypadají velmi špatně.

Kdo tedy podle vás nese za současný stav zodpovědnost? Kde spatřujete příčinu současné situace?

Těch zásadních rozhodnutí bylo víc. Zmínila bych rok 2010, kdy vláda přestala valorizovat platby za státní pojištěnce, kvůli čemuž se musely začít ve zdravotnictví čerpat rezervy. Další zlomový okamžik přišel v roce 2012, kdy ministerstvo vydalo personální vyhlášku, která stanovovala minimální standardy. A pak to dorazil ministr Heger úhradovou vyhláškou — jejímž prostřednictvím se hradí úhrady jednotlivým nemocnicím za poskytovanou péči —, když snížil nemocnicím úhrady o další tři procenta.

Kombinace snížení úhrad a minimální personální vyhlášky vedly k tomu, že nemocnice v roce 2013 neměly peníze. Proto začaly šetřit na personálu. Jestliže byly na oddělení na noční směně dvě sestry a jedna z nich například odešla na mateřskou či do důchodu, vedení nemocnic za ni nepřijalo náhradu. Takhle to postupuje rok po roce. Nemocnice sice v roce 2014, 2015 a letos dostaly zvýšené úhrady, ale ty nepokrývají možnost nabrat zpět více personálu.

Dalším důležitým faktorem je i to, že se nemocnice ve velkém začaly akreditovat. To je sice na jednu stranu dobře, jelikož mají nastavená pravidla toho, jak má vypadat zdravotní péče, jak se má nakládat se zdravotnickou dokumentací a podobně. Tato pravidla jsou ale nastavena na jiné počty personálu — na vyšší. Avšak váže se k nim vyšší administrativní zátěž a další přetížení především sester.

Pro úplnost je také potřeba říct, že současná personální krize by bez politického zásahu gradovala dříve.

Kdy?

V čase úřednické vlády Jiřího Rusnoka do resortu nastoupil ministr Holcát, který nedostatek personálu popsal. V roce 2014 se poprvé zvýšily platy za státní pojištěnce. Tyto platby šly ale hlavně do nejproblémovějších segmentů ve zdravotnictví, jako bylo například lázeňství. Bylo nutné vykompenzovat obrovské restrikce lázním, kdy jim v roce 2012 byly zkráceny úhrady za zdravotní péči o polovinu. A bylo nutné vrátit nemocnicím peníze, které měly v roce 2014 před restrikcí.

Pro pochopení souvislostí je důležité vědět, že v letech 2010 až 2013 nastala řada opatření, jimiž se ze zdravotnictví vyvedly peníze. Opakovaně se zvyšovala daň z přidané hodnoty, některý zdravotnický materiál byl přeřazen z nižší do vyšší sazby, opatření ČNB vedly k vyšším výdajům, nebylo kompenzováno zvýšení platů a mezd lékařů.

↗

Kromě plastických chirurgií a několika dalších klinik tady žádné skutečně soukromé nemocnice nemáme. Všechny jsou napojené na úhrady z veřejných prostředků, říká Žitniková. Foto Vratislav Dostál, DR

Přišel rok 2015 a s ním i kompenzace zdravotnických poplatků, kompenzace lázním, rozhodnutí o zvýšení mezd zaměstnanců o pět procent, kompenzace poplatků lékárnám. Zvýšily se také ceny za léky. Teď tady všude slyšíme, že šlo extrémní množství peněz do zdravotnictví. Jenomže reálně se jen po mnoha letech veškeré zvýšení výdajů konečně pokrylo financemi.

Vedle toho stále nikdo neřeší nedostatek personálu z roku 2013 a 2014, ani to, co se v nemocnicích děje nyní. Zatím nikdo nevykryl restrikce za zvýšení DPH, opatření ČNB a dvojí nepokryté navýšení platů. Nemocnice dostanou peníze na zvýšení mezd, zvýšení úhrad za léky nebo na zvýšený počet pacientů léčených v centrech, ale na personál zatím nikdo nic nedal.

Dalším obrovským problémem je, že zaměstnanci jsou v nemocnicích odměňováni za práci různě. V nemocnicích fungují dva systémy odměňování.

Ano, mzdy a platy. Jaký je v tom rozdíl?

Zaměstnanci ve zdravotnictví jsou odměňováni podle právní formy nemocnic dvěma různými způsoby. Pracující v příspěvkových organizacích pobírají plat, těch je zhruba devadesát tisíc, tedy asi dvě třetiny zaměstnanců. Další část zaměstnanců je ale odměňována mzdou, jde o pracovníky v nemocnicích, které jsou obchodními společnostmi.

Je jedno, zda jsou to krajské obchodní společnosti nebo soukromé obchodní společnosti, ale jelikož se na ně nevztahují platové tabulky, jejich zaměstnanci pobírají v průměru o pět tisíc korun míň, sestry dokonce o šest až o sedm tisíc.

Kdo má možnost z obchodní společnosti přejít třeba do fakultní nemocnice, přechází. To je fenomén posledních týdnů. Jako příklad mohu uvést fakultní nemocnici v Olomouci, která jako téměř jediná v republice nemá personální problémy, dokonce má zvýšený zájem o zaměstnání. Je to dáno mimo jiné tím, že v jejím okolí vlastní všechny nemocnice firma Agel, která platí zaměstnancům méně.

Jak situaci ve zdravotnictví ovlivňuje to, že zatímco my se o něm bavíme jako o veřejné službě, pohybují se v něm také komerční subjekty?

Kromě plastických chirurgií a několika dalších klinik tady žádné skutečně soukromé nemocnice nemáme. Všechny jsou napojené na úhrady z veřejných prostředků, na veřejné zdravotní pojištění.

Když někdo vykládá, že je to soukromé podnikání, neskutečně plácá. Nikdo z nich totiž doopravdy nepodniká. Všichni mají jako hlavní předmět činnosti poskytování zdravotní péče, a na ten mají uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou. A všechny pojišťovny spravují peníze, které pocházejí z veřejných rozpočtů nebo je platíme my.

Pojišťovny rozdělují, co se vybere na zdravotní dani, respektive zdravotním pojištění. Pojišťovny přerozdělují tuto zdravotní daň a finance poskytnuté státním rozpočtem jako úhradu za poskytovanou zdravotní péči podle sazebníku a na základě smlouvy. Každá nemocnice má při uzavření smlouvy s pojišťovnou definovaný počet lůžek a spektrum péče.

Galerie (4)