Kardinál Dominik Duka v rozhovoru na Radiožurnálu ohledně eventuelního vyjmutí několika objektů na Pražském hradě z restitučního nároku řekl: „Já už dva roky upozorňuji, že v této zemi nás někteří lidé chtějí připravit o všechnu svobodu a demokracii, kterou jsme si vytrpěli a vybojovali“. Podtrhávám slovo „všechnu“ .

Dál se pak mluví o těch domech, o nichž jsme se mezitím dozvěděli, že je katolická církev požaduje, aby mohla místo nich uvolnit státu objekty jiné, takže s vlastně nic neděje a všechno je v pořádku, o čemž se přesvědčíme, až bude věc projednána příští vládou.

Já, a to prosím, zdůrazňuji, vůbec nechci mluvit o těch restitucích a domech, spoléhám na to, že to skutečně příští (anebo tato, pokud jí nic jiného nezbude) vláda vyřeší. Od chvíle, kdy jsem si přečetla písemné vyjádření Dominika Duky mi leží v hlavě, které lidi a které všechny demokratické svobody, jež jsme si vytrpěli a vybojovali, má pan kardinál na mysli.

Nezbývá mi nic jiného než zamyslet se, čím jsme trpěli já a zač jsme, pokud se to vůbec dá takto říci, bojovali. Budu mluvit v první osobě, abych se nepřipojovala k plurálu majestatiku pana kardinála.

1. Strašně mi vadily zavřené hranice a železná opona. Vadily mi do té míry, že se mi nechtělo cestovat ani tam, kam to bylo dovoleno, což byla pochopitelně hloupost, ale v mém případě přímo psychický blok. Hranice jsou otevřené, raduji se z toho neustále a navzdory mnohonásobně vzrostlému množství kamionů a kilometrů dálnic jejich otevření nelituji.

Když jsem v posledních letech zažila, jak vypadá uzavřená hranice mezi Ukrajinou a zeměmi Evropské Unie Slovenskem a Polskem, jsem odhodlána bojovat za to, aby byly hranice dále otevírány, i když to s sebou nese i negativní jevy. Pokud se ovšem mému psaní a mluvení dá říkat boj.

A nevím o nikom, kdo by u nás o zavření hranic usiloval, ani karlovarský komunistický radní Sloup, někdejší politruk Pohraniční stráže, který mluvil o tom, že by i německé orgány vzaly zavděk přísnější kontrolou v rámci pašování kradeného zboží (též sakrálních předmětů) a drog, neměl na mysli, že by se znovu měly zavést výjezdní doložky. Tohle tedy asi pan kardinál říci nechtěl.

2. Osudově mě poznamenalo nedoporučení a obstrukce při přijímacím řízení na vysoké školy. To, že mi bylo studium na vysoké škole znemožněno z nesmyslných kádrových důvodů můžu odpřisáhnout před kterýmkoliv soudem a potvrdit to můžu tím, že ve chvíli, kdy jsem se přestěhovala, vdala, změnila jméno a rubriky členství rodičů v politických stranách proškrtala (vědomý podvod), dostala jsem se, kam jsem chtěla.

Má snad pan kardinál nějaké zprávy o tom, že by se opět kádrovali uchazeči na vysoké školy, například podle vztahu k restitucím či k dogmatu o papežské neomylnosti při přijímačkách na teologické fakulty? Či je adeptům jinak bráněno ve studiu, pro něž mají schopnosti?

3. Nebylo možné bez jinotajných manévrů a ideologických překrucování psát ani v divadle či ve filmu hrát o věcech, jež ve skutečnosti hýbaly společností naší země i světa, vládla cenzura, byť se tomu tak neříkalo.

Nevím o tom, že by se cenzura a vylučování z obecného diskurzu dělo dnes, pan kardinál může své přesvědčení o návratu Gottwaldova režimu prostřednictvím odmítnutí restitučního nároku publikovat kdekoli, předvolební vysílání Českého rozhlasu není zdaleka jedinou příležitostí.

Jistě je otázkou, co neomezené možnosti vyslovit a publikovat cokoliv dělají s vlivem a spolehlivostí veřejně vyřčeného slova, ale to asi pan arcibiskup také nemá na mysli, když se obává návratu režimu srpu a kladiva.

4. Moji vrstevníci, spolužáci, bratr i  nestarší syn byli připraveni o dva roky života stupidní vojnou, která jim, podle jejich vlastních vyjádření a zkušenosti, nedala nic, nepřinesla jim ani nová přátelství, jak se psalo v románech a televizních seriálech té doby, ani je nenaučila novým dovednostem nebo pořádku.

Kromě autoritativních patriarchů a militaristů nevím o nikom, kdo vojnu zažil a lituje zrušení povinné základní vojenské služby. V programu žádné relevantní politické strany není její opětovné zavedení. O vojnu asi panu kardinálovi také nejde.

5. V době, kdy jsem nesehnala jiné zaměstnání než práci v lese, nám, co jsme v tom prostředí byli, velice vadil výprodej dřeva do ciziny. A vůbec bezohledná exploatace přírody a jejích zdrojů v minulém režimu byla jedním z témat, za která jsme i demonstrovali. Ekologie byla v roce 1989 téma, o němž panovala společenská shoda.

To se dnes už říci nedá, zájmy podnikání jsou pod záludnou argumentací pracovních míst a ekonomického růstu upřednostňovány před zájmy kvality přírodního prostředí i lidského života a společenská shoda se vlivem sociálních obtíží, drahoty a hrozby nezaměstnanosti vytratila. Měl snad pan arcibiskup na mysli energetické podnikatele, dopravce a spalovače všeho, když mluvil o ohrožení naší svobody a demokracie?

6. Mnoho z nás drtila pracovní povinnost, leckdo, kdo v onom minulém „režimu srpu a kladiva“ na své profesní cestě uvízl někde, kde nechtěl být, trpěl tím, že nemůže zkusit dělat věc po svém. Bojovali jsme tedy (jestli se to tak dá říci) i za svobodné povolání a podnikání, a skutečně, mnozí si založili živnosti a firmy, šli na volnou nohu.

Málokterá z těch živností funguje dnes lépe než jako součást subdodavatelského švarcsystému, většina malých firem byla pohlcena velkými a leckdo, kdo je ve svém povolání takzvaně svobodný, by docela vzal zavděk řádnou pracovní smlouvou, která by mu zajistila například placenou dovolenou anebo jistotu, že se má kam vrátit třeba po mateřské dovolené nebo dlouhé nemoci.

Ohrožení tohoto režimu bezuzdné privatizace všeho nevidím v programu žádné politické strany, ani ta komunistická nemluví o vyvlastňování či kolektivizaci. Že by měla Jeho Eminence na mysli globální řetězce a monopolní giganty, když mluvila o některých lidech, kteří nás chtějí připravit o všechnu svobodu?

7. A pak jsou zde také lidská práva, svoboda vyznání, politického přesvědčení, etnické a kulturní identity. I tady bych mohla vyjádřit leckteré zklamání, ale bylo by to na těchto stránkách nošení dříví do lesa a při své výroku jistě neměl občan Duka na mysli zrovna tohle.

8. Závěr: chápu, že názor ministra vnitra v demisi Peciny, že by měly být objekty v areálu Pražského hradu vyjmuty z restitucí, pan arcibiskupa naštval. Katolická církev má a ještě bude mít s restitucemi mnoho práce, bude ji to stát mnoho honorářů advokátům a notářům a k tomu najatým pracovníkům všelikého úřadu, včetně procent realitním kancelářím, až bude nepotřebné nemovitosti prodávat.

Už by to chtěli mít vyřízené, je to protivné a přitahuje to pozornost veřejnosti pro církev nežádoucím směrem. Ale snad právě proto je nejvýše potřeba řešit věci klidně a v mezích zákona. Nejen obecně demagogický, žádným jiným argumentem než problematikou restitucí nepodložený výrok pana arcibiskupa, ale i jeho rozčilení a vůbec chování k redaktorce Radiožurnálu, která správně cítila v jeho tónu předvolební manipulaci, potvrzuje, že arcibiskup neměl ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu v tu chvíli účinkovat. Rozhovor s ním byl právem ukončen.

9. A ještě jeden, důležitější závěr: pan kardinál, když mluví o lidech, kteří by chtěli v naší zemi zničit svobodu a demokracii, má zřejmě na mysli ty, kteří jsou proti církevním restitucím. Respektive proti tomu, jak se stát s církvemi vyrovnal naposledy přijatým zákonem. Vrácení majetku, zrekvírovaného předchozím režimem, ovšem není jedinou ani veškerou demokratickou povinností, jsou zde i jiné, pro společnost těchto dnů i závažnější.

Právo vlastnit způsobuje i mnohá bezpráví, jak vidíme například na situaci okolo bydlení nebo ilegálního zaměstnávání. Ale u nás koneckonců zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi prošel, měl by se nejvyšší představitel katolické církve tedy umírnit ve výrazech a více se spolehnout na demokratické principy, které jsme si „vytrpěli a vybojovali“. I když jako celek vypadají jako ubohá hromádka umolousaných hadrů, k nošení málo způsobilých.