Odcházející moc se drží zuby nehty a nepoučí se z dějin, ačkoliv k tomu má příležitostí dost. Zejména pevně se pak drží ti, kteří nějak přispěli k upevnění stávajícího pořádku, popřípadě byli aktivní v předešlé revoluci. Příkladem za všechny je pohled na starého Metternicha, jak v roce 1848 v noci tajně prchá v přestrojení z Vídně, kde by ho revolucionáři nejraději viděli na lucerně. A přece zvítězil nad Napoleonem a za jeho diplomatické vlády byl mír tolik let, jak do té doby nikdy. Jenže čas nový nové chtěl mít činy, a těch už kancléř nebyl schopen.

Ale chci psát o Šumavě. Doba po převratu přinesla změnu ve skutečnosti daleko větší, než jsme si byli schopni uvědomit, natož ji předvídat. Zcela zásadní bylo přeci otevření hranic, stržení železné opony i se všemi vojenskými zařízeními, která ji tvořila. Rázem bylo vidět, kolik obcí vzalo za své ve vojenských újezdech, kolik zde zmizelo dílen a malých podniků, poháněných elektřinou z vodních elektráren. Nic z toho — podniky ani elektrárny — se neobnovilo.

Opakem té mince byla zachovaná příroda v hraničním pásmu, v němž se na Šumavě nacházela většina nejvyšších vrcholů — tuhle výhodu neměly žádné z našich ostatních pohraničních hor, protože žádné nesousedily s tou nepřátelskou Německou spolkovou republikou a Rakouskem. Pod horami chovali lidé dobytek, způsobem ne zrovna pokrokovým, a něco se dalo i pěstovat. Z toho profitovala slavná klatovská mlékárna a mlékárny jihočeské — kolem klatovské mlékárny proběhla už v 90. letech první privatizační korupční aféra, mladší čtenáři už si nemůžou pamatovat onoho slušného pána Liznera, který byl chycen s aktovkou plnou bankovek a  šel po obvinění z korupce skutečně do vězení.

To všechno už je dávno, ale když si na to vzpomeneme, musíme si také uvědomit, že Šumava dnes je v úplně jiné situaci, než byla v létech nedostupného a vojensky střeženého pohraničí. Že neobnovila téměř nic z toho, co ji živilo před ustavením hraničního pásma, ale ani nepřišla na to, co jiného by mělo založit její prosperitu. Možná i proto, že o žádné zvláštní prosperitě se na Šumavě nikdy nemohlo mluvit, život tam byl vždycky skromný a velice těžký — viz Klostermanna.

Jeden z šumavských starostů se vyjádřil v pořadu Radiožurnálu k nově navrženému zákonu o Šumavském národním parku, že když se zlikvidovalo lesnictví a zemědělství, z čeho, sakra, tam mají lidé žít? — a myslel tím, že jestli se nepovolí kácení v národním parku a lanovka a další a další rekreační atrakce, upadne šumavské obyvatelstvo do bídy a nezaměstnanosti, v níž ostatně už je.

A já na to můžu jen říci, že se těm starostům, kteří volají po kácení, lanovce, dalších sjezdovkách a hotelech, divím. Divím se, že hrdý šumavský lid chce jenom sloužit, ba posluhovat těm, kteří se mají o tolik lépe než Šumavané, že si můžou dovolit se u nich rekreovat a využívat služeb a dělat si dobře, přičemž většinou působí příkoří místním. Mně, kdybych na Šumavě bydlela, by to bylo protivné a chtěla bych důstojnější a samostatnější pozici, založenou na nějaké výrobě — zemědělské, řemeslné nebo i průmyslové. Služby bych byla ochotná přijmout jako doplněk.

Tak to bývalo za starého kapitalismu: v Sušici byla továrna Solo, kde se dělaly sirky a sololit (pro mladší čtenáře — to byly takové hnědé klížené desky z dřevěného odpadu, které tvořily nejen zadní stěny skříní a spodní stěny válend, ale na něž se i malovaly obrazy), ve Vimperku se šily košile a byly tam tiskárny (ty tam snad jsou dodnes), v Klatovech ta slavná mlékárna, v Anníně sklárny a všude i za toho znárodněného socialistického průmyslu pily a všelijaké dřevoprovozy. Kde to všechno je?

Tak například továrna Solo je přemístěná do Indie, byla tam prodána i se stroji, zápalky, které už tak stály pár haléřů, teď v nesrovnatelně horší kvalitě stojí o pár haléřů méně (a skoro neškrtají), v Sušici a okolí zaniklo asi dva tisíce pracovních míst a všichni se tváříme, že to tak je v pořádku, že to je přece něco jako přírodní zákon, něco jako Poučení z krizového vývoje (pro mladší čtenáře — to byl takový odporný dokument, který měl legitimizovat normalizační režim s Husákem, Bilakem a dalšími zrádci a kolaboranty) nebo třeba termodynamická věta.

Kde berou ti starostové a ministr životního prostředí Chalupa jistotu, že v budoucnu bude dost lidí, kteří se budou chtít na Šumavě rekreovat, že vydrží ten blahobyt, který umožňuje, aby čtyřčlenná rodina zaplatila za lyžařský víkend na Šumavě částku vyšší, než je měsíční plat učitele? Proč by se mělo jezdit lanovkou do Rakouska přes kopec a proč by se vůbec měla taková lanovka stavět, když na druhou stranu stejně vede silnice: přece nebudeme předstírat, že přinejmenším ta stavba (když už se tváříme, že ne její provoz) není naprosto rušivým procesem? Opravdu chtějí šumavští starostové zněkolikanásobit plochu parkovišť ve svých obcích? Co to je za ubožácké hospodaření se zemí — vybírat peníze za to, že tam někdo stojí s autem? Vždyť je to ponižující.

Nevím, jak to udělat a jestli to umožňuje zákon, ale na Šumavě by přece měly být mlékárny a truhlárny a pily, doba skláren asi už je pryč, ale určitě by se tam mohlo něco šít a skládat, vázat a tisknout, na papír i na textil, něco lisovat a tvarovat. Určitě by se tam měly vodní toky využívat k výrobě energie, to přece dá rozum! A nevím, proč by se nemohly na Šumavě chovat krávy na mléko, když v Bavorsku se chovají a německé mlékárny svážejí po takzvané „mléčné dráze“ mléko i od menších producentů a jistě to dotují, protože jim jde o slušný, důstojný život místních obyvatel.

Turistický ruch a rekreace má v hospodářství horského kraje jistě svůj význam, sama tam chci být turistkou, ale přece na tom nemůže stát veškerá ekonomika — co budou lidé dělat v měsících, kdy je zataženo, lije, dny jsou krátké a psa by nevyhnal?

A pokud jde o legislativní proces, stálo by za úvahu, zda by nebylo možné práce v národním parku přednostně vyhradit místním firmám, aby se nezaměstnaní šumavští dřevorubci nemuseli dívat na to, jak na Šumavě kácejí těžební společnosti, jejichž zaměstnanci hovoří cizími jazyky, protože zaměstnávat Ukrajince je levnější než dát práci místním obyvatelům (ze kterých tím děláme pingly a ficky).

Vždyť ty neoliberální ekonomické zákony neprospívají zemi stejně, jako jí neprospívalo socialistické plánované hospodářství, obojí dogmata způsobují devastaci přírody i morálky.

Ti, kteří potřebují vydělat na stavbě lanovky a kácení v národním parku, se čerta starají o místní obyvatele, když jim kšeft nepůjde, odejdou a nechají klidně lanovku stát, stejně, jako nechali zchátrat až ke zřícení Lázně Kyselka, kde vyvěrá ta slavná a prosperující Mattonka. Nebo jako nechali padnout podnik Quilt v Krušných horách, kde se dlouhá léta šily prošívané deky, zavřeli ho, ačkoliv kolem jsou kvanta penzionů a troje lázně, kde všude se přece lidé musejí něčím přikrývat.

Všechny naše pohraniční hory jsou poničené turistickým průmyslem, zabetonované parkovišti a po večerech pozvracené opilou zlatou mládeží, pro niž se musí do noci na sjezdovkách vyhrávat a šajnit jako na diskotéce. Jen Šumava ještě ne, alespoň ne všude. Byli se šumavští starostové někdy podívat, jak to vypadá ve Špindlerově Mlýně nebo na Klínovci? Jsou si jisti, že tohle chtějí?

Je tady ještě jeden problém: všichni jaksi máme nárok mít se stejně dobře. Jenže záleží na tom, co rozumíme slovem dobře, a nesmíme si pod tím představovat jenom to, jak se má ten druhý. My v Praze máme život v něčem velmi pohodlný, v něčem však naopak velice těžký. Máme, pravda, blízko k veřejné dopravě, zato máme nouzi o čistý vzduch. Máme možná vyšší mzdy, ale srovnatelně vyšší náklady. Máme po ruce kulturní instituce, ale chybí nám jasné nebe.

Na horách byli bohatí vždy jenom ti, kteří odírali místní obyvatele — ti, kteří tam žili a pracovali, museli žít skromně. To prostě k životu v horách patří, a patří k němu i jistá hrdost na tu dobrovolně zvolenou a snášenou životní obtíž. Patří snad k našemu pozdnímu neoliberalismu i naprostá ztráta hrdosti? Divím se šumavským starostům, že se chtějí ponižovat pouhou službou nám, městským lidem. Být jimi a jejich politiky, snažila bych se nutit vládu k podpoře důstojnějšího živobytí.

A na závěr ještě k tomu Metternichovi — ti, kteří dělali převrat v roce 1989, měli jiné vize a priority, než jaké přineslo víc než dvacet let od té doby. Podobně jako Metternich na Vídeňském kongresu roku 1815 nepředpokládal, že rok 1848 přinese úplně jiné požadavky. Dvacet čtyři let po převratu už víme, jaká úskalí má privatizace i hypotéky, jak problematická je i hospodářská soutěž, když se v ní mají utkat globální řetězce a kartely s místními firmami, jak útočná je reklama a co jsou to ti lobbisté.

Rigidní konzervativci, často listopadoví revolucionáři, ještě stále budují neoliberální kapitalismus. Moudřejší, myslím, vědí, že tahle doba končí, že musí přijít nějaké rozumnější a lidštější uspořádání, pokud nechceme, aby to všechno krachlo. Jen rigidní ideologové (mezi které, bohužel, patří i ministr životního prostředí Chalupa) a bezohlední kořistníci mermo mocí trvají na upevňování systému, který je nefunkční a blízký kolapsu. Jestli se postaví lanovka a další rekreační zařízení a parkoviště na Šumavě, budou toho kolapsu pomníkem jako Stalin na Letenské pláni: vsaďme se.