Odcházející moc se drží zuby nehty a nepoučí se z dějin, ačkoliv k tomu má příležitostí dost. Zejména pevně se pak drží ti, kteří nějak přispěli k upevnění stávajícího pořádku, popřípadě byli aktivní v předešlé revoluci. Příkladem za všechny je pohled na starého Metternicha, jak v roce 1848 v noci tajně prchá v přestrojení z Vídně, kde by ho revolucionáři nejraději viděli na lucerně. A přece zvítězil nad Napoleonem a za jeho diplomatické vlády byl mír tolik let, jak do té doby nikdy. Jenže čas nový nové chtěl mít činy, a těch už kancléř nebyl schopen.

Ale chci psát o Šumavě. Doba po převratu přinesla změnu ve skutečnosti daleko větší, než jsme si byli schopni uvědomit, natož ji předvídat. Zcela zásadní bylo přeci otevření hranic, stržení železné opony i se všemi vojenskými zařízeními, která ji tvořila. Rázem bylo vidět, kolik obcí vzalo za své ve vojenských újezdech, kolik zde zmizelo dílen a malých podniků, poháněných elektřinou z vodních elektráren. Nic z toho — podniky ani elektrárny — se neobnovilo.

Opakem té mince byla zachovaná příroda v hraničním pásmu, v němž se na Šumavě nacházela většina nejvyšších vrcholů — tuhle výhodu neměly žádné z našich ostatních pohraničních hor, protože žádné nesousedily s tou nepřátelskou Německou spolkovou republikou a Rakouskem. Pod horami chovali lidé dobytek, způsobem ne zrovna pokrokovým, a něco se dalo i pěstovat. Z toho profitovala slavná klatovská mlékárna a mlékárny jihočeské — kolem klatovské mlékárny proběhla už v 90. letech první privatizační korupční aféra, mladší čtenáři už si nemůžou pamatovat onoho slušného pána Liznera, který byl chycen s aktovkou plnou bankovek a  šel po obvinění z korupce skutečně do vězení.

To všechno už je dávno, ale když si na to vzpomeneme, musíme si také uvědomit, že Šumava dnes je v úplně jiné situaci, než byla v létech nedostupného a vojensky střeženého pohraničí. Že neobnovila téměř nic z toho, co ji živilo před ustavením hraničního pásma, ale ani nepřišla na to, co jiného by mělo založit její prosperitu. Možná i proto, že o žádné zvláštní prosperitě se na Šumavě nikdy nemohlo mluvit, život tam byl vždycky skromný a velice těžký — viz Klostermanna.

Jeden z šumavských starostů se vyjádřil v pořadu Radiožurnálu k nově navrženému zákonu o Šumavském národním parku, že když se zlikvidovalo lesnictví a zemědělství, z čeho, sakra, tam mají lidé žít? — a myslel tím, že jestli se nepovolí kácení v národním parku a lanovka a další a další rekreační atrakce, upadne šumavské obyvatelstvo do bídy a nezaměstnanosti, v níž ostatně už je.