Palmström reist mit einem Herrn von Korf in ein sogenanntes böhmisches Dorf. Unverständlich bleibt ihm alles dort… (Christian Morgenstern)

Asociace Film a sociologie podněcuje dokumentární filmy se závažnými společenskými tématy. Jeden z posledních vznikl ve spolupráci s Jana Cisar Filmrpoduktion, jmenuje se Česká vesnice (Böhmische Dörfer) a zabývá se problematikou odsunu Němců z českého pohraničí (či spíše jeho následky).

Vzhledem k tomu, že ho natočili němečtí tvůrci, režisér a kameraman Peter Zach a dramaturgyně a producentka Jana Cisar, zajímal mě jejich pohled poté, co se už zhruba dvacet let o této dějinné události diskutuje. A musím rovnou na začátku říci, že jsem čekala vykročení z obehraných stereotypů a posunutí tématu trochu dál za ukazování zpustlosti českých vesnic a duchovní bídy jejich obyvatel. Takhle jsem v 90. letech prožívala skutečnost svého kraje — ale od té doby se mnoho změnilo.

Dokument byl natočen v dlouhém časovém úseku, někteří jeho aktéři — jako například spisovatelka Lenka Reinerová, americký filmař Samuel Fuller, a myslím, že i autorčina babička, jedna z ústředních postav — už nežijí. Nutno říci, že autoři se snažili ve filmu zaznamenat nejen nostalgii nad spořádaností a dobrým hospodařením vyhnaných Němců (vzpomínám si na šok z prvních cyklistických návštěv bavorských vesnic za hranicí), ale i připomenout jejich vinu, že přijali mýtus o vlastní nadřazenosti nad českým obyvatelstvem.

V tomto smyslu byla pro mě objevná pasáž o poslední bitvě v této oblasti na konci Druhé světové války a dokumentárním natáčení tehdy vojáka americké ardmády Samuela Fullera. Sedmého května 1945 obsadily jednotky jeho 16. pluku město Sokolov a nalezly zde několik desítek zubožených sovětských zajatců v opuštěném zajateckém táboře na dnešním sídlišti Vítězná.

Zde natočil Samuel Fuller na svou 16 mm kameru Bell&Howell, kterou mu zaslala matka, svůj první film — podmínky v táboře, desítky mrtvol v táborové márnici, pohřební průvod městem a pohřeb zajatců na vršku za městem. Otřesné záběry, které se staly základem polodokumentárního filmu Falkenau — Vision de l’impossible (Falkenau — Vize nemožného), jenž Fuller natočil spolu s režisérem Emilem Weissem roku 1988, měly vliv na Fullerovu celoživotní tvorbu.

Ostatní sekvence se odehrávají v okolí Mariánských Lázní i v nich samých, v obci Michalovy Hory a v Týnci u Plané, rodné vsi spoluautorčiny babičky, jejíž návštěvou film končí. Jakousi klaunskou epizodou je sekvence, odehrávající se v Hranicích u Aše, na samém konci Ašského výběžku, kde se na tzv. Trojmezním bodě stýkají hranice tří zemí: Saska, Bavorska a České republiky. O totální proměně Evropy po pádu železné opony svědčí i to, že žádný ze států, jež tu byly do roku 1990, tedy Československo, NDR a NSR, už neexistuje.

Vymrskaný kraj

Poměry v západočeském pohraničí dobře znám a jsem tak v  pozici diváka, který ví víc než tvůrci a je vlastně předem nespokojen. Proto jsem pečlivě zkoumala své pocity po zhlédnutí filmu, abych nebyla příliš chytrá nebo ješitně dotčená. Ale nemůžu si pomoci, nelíbila se mi pasáž o Hranicích. Musím říct, že městečko Hranice, kdysi čtyřtisícové (dnes co do počtu obyvatel poloviční) sídlo luxusního textilního průmyslu, se po roce 1945 stalo skutečně „Ďábelskými ostrovy“ Československé republiky.

Vypadá to tam hrozně, na každém kroku vidíme stopy demolic, sociální problémy, nesoudržnost obyvatelstva, drancování v každé době. Němci, kteří tu kdysi zůstali, byli vázáni na své textilácké kvalifikace, někteří sem dokonce i přišli odjinud ze Sudet. Do místních továren přišli i Češi a Slováci a pár usedlíků odjinud, Rumuni a Volyňští Češi třeba. Nastal jim ale život v úzkém pruhu ohraničeném ostnatými dráty, z Hranic do vnitrozemí vede jen jedna silnice a mnohem blíž než třeba do krajského města Karlových varů je odsud do Plavna, Hofu nebo Selbu. Kromě dělníků v továrnách tu žili po roce 1945 zejména pohraničníci a pracovníci Státních statků. Krajina je tu krásná, podnebí drsné.

Hranicemi diváky ve filmu provází Detlef Bernard, výtvarník, Němec, který si v Hranicích koupil po převratu dům a oženil se s českou učitelkou němčiny. Detlefa trochu znám, je to milý a zábavný člověk a dobrý grafik. V doprovodu spisovatelky žijící v Berlíně Mileny Oda prochází městečkem a okolím a trochu se posmívá, ukazuje, jak nemožně barevně jsou pojednané místní paneláky, jak hloupě naivně je namalován vývěsní štít místní prodejny stavebnin, jak je to cestou k hraničnímu přechodu lemováno nevěstinci a vietnamskými stánky.

Šokujícím vrcholem je návštěva hodiny němčiny v hranické škole, kdy se Milena Oda ptá žáků, jestli by chtěli, aby se hranice znovu uzavřely, a žáci odpovídají, že ano, že Němci k nám jen vozí odpadky, jezdí za děvkami a tankují. Dovedeno do důsledků, ty děti mají dnes podobně xenofobní názory, jaké měli zdejší Němci vůči Čechům po vzniku Československé republiky, zobecnit to můžeme na „ti druzí sesbírají výhody a nám zůstanou problémy“.

Ty děti (asi tak ze sedmé třídy) jsou dobře oblečené, vypadají inteligentně, ale chovají se hrozně, všelijak se válejí po lavicích a drmolí tak, že jim skoro není rozumět. Je na nich vidět, v čem je problém — materiálně ten život celkem ujde, duchovně je to bída s hloupostí, úrodné pole pro předsudky a esence všeho buranství.

Pak promluví starosta a řekne, že jádro všech problémů vidí v tom, že lidé tu nemají kořeny. A to je to, co už nemůžu slyšet. Kolik let musí člověk někde žít, aby mu byly přiznány kořeny? Kolik generací? A tedy kdo se přestěhuje někam, kde se nenarodil a nikoho tam nemá, nebude tam slušně žít? Ti vyhnaní Němci v Německu nežijí slušně? — ani oni tam přece „nemají kořeny“.

Vždyť je to úplný nesmysl! Příčina hrozného úpadku českého pohraničí není postižitelná, pokud si neřekneme, že po roce 1948 se zatáhly ostnaté dráty, že přišla násilná kolektivizace, že v době staveb socialismu nebyl stavební materiál na opravy, že oblasti obsadily armády a pohraničníci (a když tak se budovalo pro ně), že po roce 1968 ještě přituhlo a část místní inteligence se odstěhovala, že po roce 1989 nastala privatizace stejně hloupě provedená jako někdejší kolektivizace, že totálně zanikl veškerý textilní průmysl a později i okolní porcelánky, že mnoho lidí zbohatlo jen na prostém rozdílu v hodnotách koruny a marky, později eura, že kdo jen trochu může, dělá v Německu ve firmách, z jejichž prosperity domov dělníků nic nemá, že byla zrušena řada dopravních spojů a v Aši nemocnice a kino a v okolí několik středních škol a učebních oborů, že je to odsud všude daleko.

Příčiny úpadku pohraničí se nedobereme, dokud s lidí, kteří tam přišli, nesejmeme odium „náplavy“ a nezačneme se zajímat o to, co ten kraj opravdu potřebuje (například pořádnou výuku němčiny).

Spisovatelka Milena Oda potrhle poskakuje z jedné strany státní hranice na druhou (poskakovala by tak na místě berlínské zdi?) a ve svém barevném oblečení nevypadá o nic vkusněji než ty hranické oranžovo žluté paneláky nebo radnice s červeně orámovanými okny. A ano, taky je v Hranicích na náměstí vypálený hotel (Hradní dvůr v Chebu, dvacet let prázdný, naštěstí ještě nikdo nezapálil, ale restauraci Rychta nebo divadlo kdysi ano).

Na konci filmu přijíždí do své rodné vsi Týnec u Plané autorčina babička a nechce vystoupit z auta a jít se podívat zblízka, kamera zabírá spoušť opuštěných zemědělských objektů po Státních statcích. No jo, ale tahle státní zemědělská továrna docela smysluplně zaměstnávala místní lidi, zdejší Romové jezdili s traktorem a starali se o dobytek a žili docela spokojeně v odlehlých končinách, kde nic než krásná příroda není, protože tam to je pro ně jako dělané. Dnes je v zemědělství nikdo nezaměstná, ani v lese, a tak se sestěhovávají do městských bytů (třeba v Hranicích) a dělají to, co se v tu dělat dá — píší o tom zde povolanější autoři, než jsem já.

Dvacet pět let po převratu a sundání železné opony a sedmdesát let po válce už přestaňme stav našeho pohraničí svádět na odsun Němců. Dokud si nepřiznáme, že jsme pod pseudonymem tržního hospodářství vydali kraj jen dalšímu kolu drancování a otupujícího konzumu, že jsme s pomocí dotací vylepšili povrch (nejen náměstí, ale i ty rozpadající kostely už jsou celkem opravené), ale zanedbali obsah, že jsme do kraje dokázali přilákat nikoli investory, ale pomocí průmyslových zón montovny, a kromě nich také sociální vyděděnce a drogové pašeráky, ale inteligence z něj valem odchází, lepší to tu nebude.

Byty jsou tu drahé a život těžký. A plakat v době, kdy milióny lidí v přímém přenosu přicházejí o domovy a další tisíce z nich v hrůze utíkají, kdy v ekonomicky vymrskaných pohraničních obcích zůstávají pomalu jen ti, kteří z různých důvodů nemůžou jít jinam, je sentiment nad domečkem, kde pouze 70 let bydlí někdo jiný, pod úroveň žánru dokumentu.

Film Böhmische Dörfer — Česká vesnice bude v srpnu k vidění na festivalu Der neue Heimatfilm — 21. srpna od 18 hodin v kině Kotva v Českých Budějovicích, 22. srpna v 15.45 a  24. srpna v 18.15 v kině Freistadt v rakouském městě Freistadt (česky Cáhlov).