Palmström reist mit einem Herrn von Korf in ein sogenanntes böhmisches Dorf. Unverständlich bleibt ihm alles dort… (Christian Morgenstern)

Asociace Film a sociologie podněcuje dokumentární filmy se závažnými společenskými tématy. Jeden z posledních vznikl ve spolupráci s Jana Cisar Filmrpoduktion, jmenuje se Česká vesnice (Böhmische Dörfer) a zabývá se problematikou odsunu Němců z českého pohraničí (či spíše jeho následky).

Vzhledem k tomu, že ho natočili němečtí tvůrci, režisér a kameraman Peter Zach a dramaturgyně a producentka Jana Cisar, zajímal mě jejich pohled poté, co se už zhruba dvacet let o této dějinné události diskutuje. A musím rovnou na začátku říci, že jsem čekala vykročení z obehraných stereotypů a posunutí tématu trochu dál za ukazování zpustlosti českých vesnic a duchovní bídy jejich obyvatel. Takhle jsem v 90. letech prožívala skutečnost svého kraje — ale od té doby se mnoho změnilo.

Dokument byl natočen v dlouhém časovém úseku, někteří jeho aktéři — jako například spisovatelka Lenka Reinerová, americký filmař Samuel Fuller, a myslím, že i autorčina babička, jedna z ústředních postav — už nežijí. Nutno říci, že autoři se snažili ve filmu zaznamenat nejen nostalgii nad spořádaností a dobrým hospodařením vyhnaných Němců (vzpomínám si na šok z prvních cyklistických návštěv bavorských vesnic za hranicí), ale i připomenout jejich vinu, že přijali mýtus o vlastní nadřazenosti nad českým obyvatelstvem.

V tomto smyslu byla pro mě objevná pasáž o poslední bitvě v této oblasti na konci Druhé světové války a dokumentárním natáčení tehdy vojáka americké ardmády Samuela Fullera. Sedmého května 1945 obsadily jednotky jeho 16. pluku město Sokolov a nalezly zde několik desítek zubožených sovětských zajatců v opuštěném zajateckém táboře na dnešním sídlišti Vítězná.

Zde natočil Samuel Fuller na svou 16 mm kameru Bell&Howell, kterou mu zaslala matka, svůj první film — podmínky v táboře, desítky mrtvol v táborové márnici, pohřební průvod městem a pohřeb zajatců na vršku za městem. Otřesné záběry, které se staly základem polodokumentárního filmu Falkenau — Vision de l’impossible (Falkenau — Vize nemožného), jenž Fuller natočil spolu s režisérem Emilem Weissem roku 1988, měly vliv na Fullerovu celoživotní tvorbu.

Ostatní sekvence se odehrávají v okolí Mariánských Lázní i v nich samých, v obci Michalovy Hory a v Týnci u Plané, rodné vsi spoluautorčiny babičky, jejíž návštěvou film končí. Jakousi klaunskou epizodou je sekvence, odehrávající se v Hranicích u Aše, na samém konci Ašského výběžku, kde se na tzv. Trojmezním bodě stýkají hranice tří zemí: Saska, Bavorska a České republiky. O totální proměně Evropy po pádu železné opony svědčí i to, že žádný ze států, jež tu byly do roku 1990, tedy Československo, NDR a NSR, už neexistuje.

Vymrskaný kraj

Poměry v západočeském pohraničí dobře znám a jsem tak v  pozici diváka, který ví víc než tvůrci a je vlastně předem nespokojen. Proto jsem pečlivě zkoumala své pocity po zhlédnutí filmu, abych nebyla příliš chytrá nebo ješitně dotčená. Ale nemůžu si pomoci, nelíbila se mi pasáž o Hranicích. Musím říct, že městečko Hranice, kdysi čtyřtisícové (dnes co do počtu obyvatel poloviční) sídlo luxusního textilního průmyslu, se po roce 1945 stalo skutečně „Ďábelskými ostrovy“ Československé republiky.

Vypadá to tam hrozně, na každém kroku vidíme stopy demolic, sociální problémy, nesoudržnost obyvatelstva, drancování v každé době. Němci, kteří tu kdysi zůstali, byli vázáni na své textilácké kvalifikace, někteří sem dokonce i přišli odjinud ze Sudet. Do místních továren přišli i Češi a Slováci a pár usedlíků odjinud, Rumuni a Volyňští Češi třeba. Nastal jim ale život v úzkém pruhu ohraničeném ostnatými dráty, z Hranic do vnitrozemí vede jen jedna silnice a mnohem blíž než třeba do krajského města Karlových varů je odsud do Plavna, Hofu nebo Selbu. Kromě dělníků v továrnách tu žili po roce 1945 zejména pohraničníci a pracovníci Státních statků. Krajina je tu krásná, podnebí drsné.

Hranicemi diváky ve filmu provází Detlef Bernard, výtvarník, Němec, který si v Hranicích koupil po převratu dům a oženil se s českou učitelkou němčiny. Detlefa trochu znám, je to milý a zábavný člověk a dobrý grafik. V doprovodu spisovatelky žijící v Berlíně Mileny Oda prochází městečkem a okolím a trochu se posmívá, ukazuje, jak nemožně barevně jsou pojednané místní paneláky, jak hloupě naivně je namalován vývěsní štít místní prodejny stavebnin, jak je to cestou k hraničnímu přechodu lemováno nevěstinci a vietnamskými stánky.

Šokujícím vrcholem je návštěva hodiny němčiny v hranické škole, kdy se Milena Oda ptá žáků, jestli by chtěli, aby se hranice znovu uzavřely, a žáci odpovídají, že ano, že Němci k nám jen vozí odpadky, jezdí za děvkami a tankují. Dovedeno do důsledků, ty děti mají dnes podobně xenofobní názory, jaké měli zdejší Němci vůči Čechům po vzniku Československé republiky, zobecnit to můžeme na „ti druzí sesbírají výhody a nám zůstanou problémy“.

Ty děti (asi tak ze sedmé třídy) jsou dobře oblečené, vypadají inteligentně, ale chovají se hrozně, všelijak se válejí po lavicích a drmolí tak, že jim skoro není rozumět. Je na nich vidět, v čem je problém — materiálně ten život celkem ujde, duchovně je to bída s hloupostí, úrodné pole pro předsudky a esence všeho buranství.