Národní boj v Brně ale pokračuje
Petr UhlV deklaraci smíření vydané u příležitosti 70. výročí konce války zaznívá nový jazyk deklarace piety. Petr Uhl se staví na podporu koalice a kritizuje výstupy opozičních zastupitelů.
Konečně to přišlo — zastupitelstvo města Brna vyjádřilo k 70. výročí takzvaného brněnského pochodu smrti lítost nad poválečným vyhnáním dvaceti tisíc brněnských Němců.
Pár známých brněnských osobností se u tamního zastupitelstva pokoušelo o přijetí podobného usnesení už před patnácti lety, k 55. výročí pochodu, ale tenkrát to neprošlo, návrh podporovala od roku 2003 jen Strana zelených. Tehdy se v tom angažoval i pozdější předseda této strany Ondřej Liška.
Podle sčítání obyvatel z roku 1930 žilo v Brně celkem přes čtvrt milionu lidí, z toho Němců byla pětina, přes 50 tisíc. Z podnětu revolučního Národního výboru Velkého Brna přijal dne 29. května moravský (a rovněž revoluční, a tedy nevolený) Zemský národní výbor rozhodnutí o okamžitém vysídlení brněnských Němců.
Jejich pochod začal už nazítří večer, tedy dne 30. května, od augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí. Počet „pouhých“ 20 tisíc ovlivnila i skutečnost, že do něho nespadali práceschopní muži, kteří museli zůstat v Brně odklízet trosky.
Oběti pochodu smrti
Mezi vyháněnými se rychle šířila epidemie úplavice tyfu. Denně umíralo až 70 lidí, zčásti i na následky stále pokračujícího týrání. V pohořelickém táboře, zřízeném na půl cesty z Brna do Rakouska, zemřelo podle archívů 459 brněnských Němců, dalších 170 jich zemřelo v okolních obcích, kde byli rozmístěni kvůli nedostatku místa v táboře.
Při pochodu k rakouské hranici v Mikulově přibyli další mrtví, rakouská strana tam evidovala 1062 obětí. Podle českých archivních údajů mělo při celé vysídlovací akci z Brna zemřít 1691 obětí. Rakouské a (sudeto)německé udávají až sedm tisíc (tedy včetně osob, které na následky pochodu zemřely až v Rakousku).
Brněnskému zastupitelstvu se nyní podařil husarský kousek — v jeho deklaraci není slovo „vyhnání“, ani slovo „odsun“, neboť tato „národní“ označení stále rozdělují německou a českou veřejnost. Nebyl ani důvod psát o Sudetských Němcích, protože brněnští Němci nežili v Sudetech. Ale za vrchol obratnosti považuju to, že deklarace neobsahuje ani slova „Němec“ či „německý“.
Primátor města Petr Vokřál (ANO) a vedoucí brněnského odboru zahraničních vztahů Mojmír Jeřábek, který smíření na brněnském magistrátu už léta prosazuje, při pietním shromáždění 30. května na zahradě kláštera, odkud byl před 70 lety pochod vypraven, ostatně uváděli, že do něj byli zařazeni i Češi, například vdovy po Němcích nebo brněnští Židé.
Vzpomínku uspořádal magistrát na závěr pochodu Smíření, který směřoval opačným směrem, z Pohořelic do Brna.
Město Brno upřímně lituje
Z pětapadesáti zastupitelů města Brna jich čtyřiatřicet hlasovalo pro přijetí deklarace — hnutí ANO, lidovci, Žít Brno, Strana zelených a na radnici opoziční TOP 09. Proti přijetí byli jen komunisté (všichni čtyři jejich zastupitelé), ti však jako jediní vypadli z pestré mozaiky diferencovaných postojů k brněnskému vyhnání Němců.
Zastávají ostře národovecké (české) stanovisko. I jejich Haló noviny jsou jediné noviny, které proti Němcům stále štvou, snaží se udržovat starou nenávist.
Hlasování o deklaraci se neúčastnila bývalá „velká koalice“, která je v Brně na radnici v opozici, tedy ODS (pět zastupitelů) a ČSSD (jedenáct zastupitelů). Ale orgány těchto dvou stran se k tomu veřejně nevyjádřily.
ODS je strana nová, ale komunisté, lidovci a sociální demokraté mají přitom za brněnský pochod smrti historickou odpovědnost. Jejich předchůdci v těchto stranách byli členy jak brněnského Národního výboru, který dal k rozhodnutí o pochodu podnět, tak Zemského národního výboru, který o něm rozhodl.
Počin brněnských zastupitelů a magistrátu je očistný, neboť toto zločinné rozhodnutí dodatečně odsuzuje ten orgán, který je právním a morálním nástupcem dvou revolučních orgánů z roku 1945. A to je dobře.
Na slavnosti na zahradě kláštera mluvili dva představitelé města — samosprávy i státní správy — vedle češtiny i dobrou němčinou, oba spatra, a primátor dokonce s autentickou rakouskou výslovností a intonací. I jejich jazykovými projevy se Němci do svého města po padesáti letech vrátili.
Celé Brno bylo už týdny před pietní vzpomínkou polepeno plakáty o Roce smíření / Jahr der Versöhnung. Akce se zúčastnili i Němci, včetně sudetských, v čele s mluvčím Sudetoněmeckého krajanstva Berndem Posseltem. Oněch 30 kilometrů z Pohořelic do Brna šlo nyní pár lidí už podruhé, poprvé to šli nebo jeli na kočárku jako děti v roce 1945 v opačném směru.
Na slavnosti znovu zazněla slova deklarace: „Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka.“ V deklaraci není nic o omluvě, i když odpůrci jejího přijetí autorům a příznivcům textu vyčítají, že se Němcům omlouvají.
Rovnítko Benešem a Hitlerem přece neplatí
Brněnský zastupitel a náměstek jihomoravského hejtmana Stanislav Juránek (KDU-ČSL) však řekl, že by se za příkoří měli omluvit nejprve Němci a teprve pak Brno. Stejný názor vyjádřil také jihomoravský hejtman Michal Hašek (ČSSD).
Ten se teatrálně zeptal: „A kdo se omluvil za vyhnání Čechů na podzim 1938 na jižní Moravě, za statisíce popravených odbojářů v Kounicových kolejích, za transportované a zavražděné Židy a Romy z Brna?“
Ty statisíce jsou možná novinářský překlep při přepisu Haškových slov, i pamětní deska na Kounicových kolejích totiž uvádí, že tam v letech 1938 až 1945 bylo popraveno „přes 1350 bojovníků proti fašismu“.
Svým srovnání klade ale Hašek vlastně rovnítko mezi Hitlera a Beneše prostřednictvím režimů, které představovali, podle hesla „když oni, tak pak i my“. To je urážka těch, kteří vytvářili nové československé poměry těsně po válce, v tomto případě i mých rodičů a jejich vrstevníků. Jistě, nedokázali čelit bezpráví, páchané na Němcích, a někdy je ani nerozpoznávali.
Narodil jsem se v říjnu 1941 a jako dítě jsem zažíval pochybnosti svých rodičů o správnosti poválečného vývoje, zvláště o správnosti „odsunu“ Němců, jak i oni tomu vyhnání říkali.
Později jsem se v Chartě77 tabuizovaným vyhnáním Němců zabýval, patřil jsem mezi ty chartisty, kteří soudili, že vyhnání bylo ve smyslu tehdejšího ústavního pořádku protiprávní a navíc poškodilo československou společnost i tím, že usnadnilo pozdější zločiny spáchané ve jménu „lidovědemokratického“ zřízení za státněsocialistické diktatury.
Zločinů nacistů mnoho Němců mockrát veřejně litovalo, hlavně od počátku 70. let, a to i ústy svých spolkových prezidentů a kancléřů. A protože jim jejich poradci řekli, že Češi trvají i na slově „omluva“, použili při vyjádření lítosti a mravní a historické odpovědnosti za nacistické zločiny i tohoto výrazu.
Výraz omluva je jistě vhodný, když někomu šlápnu na nohu nebo přijdu pozdě na schůzku. V případě tak závažného zločinu jako je etnická čistka, tedy vyhnání části obyvatelstva podle etnického klíče, omluva podle mého názoru nestačí. Lítost, historickou vinu pachatelů a společnosti a také státu a obcí i jejich orgánů si musíme opakovaně připomínat.
Do dnešní doby se ono dělení na „my“ a „oni“ už ani nehodí, už proto, že i Evropa postupně opouští představu etnického národa. Ta se udržuje jen v malé části světa, tedy na evropském kontinentu na východ od Rýna a na sever od Alp.
Jinde je národ entitou výhradně či převážně politickou, i v Československu v roce 1991 přijetím československé Listiny základních práv a svobod přestalo platit právní vymezení slova „národ“ a také „národnost“ ve smyslu slupiny osob — národnost tu zůstala jen pro dobrovolné vyjádření osobní sebeidentifikace, podobně jako víra, politické přesvědčení nebo třeba vegetariánství.
Při sčítání lidu v roce 2012 už 2,74 milionu osob (z 15,5 milionu) neuvedlo národnost. Pravda, každý byl poučen, že nemusí odpovídat. Deset let předtím tak učinilo jen 173 tisíc lidí. Národovectví, projevující se tentokrát odporem k brněnské deklaraci smíření, strhává českou společnost do minulosti.
Podobně jako hejtman Hašek hodnotil deklaraci i sociálnědemokratický senátor Zdeněk Škromach. Jiné kritické hlasy z ČSSD jsem ale naštěstí nezaznamenal. Naopak brněnští Mladí sociální demokraté, podobně jako Strana zelených jako celek, vyjádřili deklaraci podporu.
Také bývalý europoslanec za ČSSD Libor Rouček zveřejnil své sympatie jak vůči deklaraci, tak vůči Sudetoněmeckému krajanstvu. Rouček je předsedou Rady Česko-německého diskusního fóra. Jeho text převzal jako komentář server ihned při Hospodářských novinách.
Škoda jen, že ČSSD v posledních letech nepokračuje v úsilí svého bývalého předsedy Jiřího Paroubka, který se sice bohužel neukázal jako zásadní kritik poválečného vyhnání Němců z Československa, ale hájil aspoň ty sociálnědemokratické Němce, kteří byli vyhnání či donuceni k odchodu ze země.
O omluvě se v deklaraci nemluví, vyjádření lítosti je na místě. Juránek, Hašek a Škromach si neuvědomují, že vyžadováním reciprocity omluv kladou na roveň zločiny národněsocialistického systému (nacismu) a poválečných poměrů v Československu.
Malé skupiny Němců (ze sudetských je to hlavně Witikobund) a Čechů (nejvíce z Klubů českého pohraničí, ale i z KSČM) žijí stále v národním, případně později třídním boji. Je to politováníhodné.
Stále se nemohu nabažit jazykem deklarace i projevů přednesených občanskými i církevními představiteli při pietním aktu. Neužilo se tam například termínu „divoký odsun“, kterým se omlouvají nebo zlehčují údajné excesy, jak se v ČR často označují vraždy, týrání a mimosoudní „trestání“ Němců, kolaborantů a zrádců, tedy osob, které za ně váleční „vítězové“ — často se střelnými zbraněmi v ruce — považovali. Ovšemže se jim tohoto označení dostalo mimo jakékoliv soudní či správní řízení.
Dnes stále platný a účinný zákon o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, přijatý dne 8. května 1946, uvádí: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“
Může být odplata spravedlivá?
Za spravedlivou odplatu bylo proto možno považovat i vraždu osoby údajně německé národnosti nebo uloupení „nepřátelského majetku“ a vlastně jakýkoliv útok proti životu, zdraví a majetku každého Němce, a to zpětně až do 28. října 1945, tedy šest měsíců po kapitulaci a konci války v Evropě (!).
Odplata sama o sobě je nepřijatelný princip. Výrazně zločinnější je ale odplata na jiné osobě, která je k údajnému viníkovi přiřazena podle své národnosti, rasy náboženství či víry, podle politického přesvědčení, sociálního nebo zeměpisného původu. To je temný středověk, také proto, že tato „spravedlivá odplata“ se uplatňovala téměř výlučně na civilním neozbrojeném obyvatelstvu, které na tomto území žilo po dlouhé generace.
Zákon se jmenoval „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“, nešlo v něm o svobodu v Československu či v československé společnosti, kterou nacistická okupace potlačila a zrušila, ale jen o svobodu dvou etnických skupin, Čechů a Slováků.
Zákon pak neodlišuje mezi oběma formami „spravedlivé odplaty“, tedy odplatou na údajném viníkovi a odplatou na jiné osobě. Rozumělo se samo sebou, že Češi se mstí na Němcích včetně jejich dětí za činy, jichž se dopustili úplně jiní Němci.
Přijetí tohoto zákona Prozatímním národním shromážděním bylo výrazem arogance „revoluční“ moci. Už dva týdny po přijetí zákona se totiž konaly dlouho připravované volby do řádného Národního shromáždění, které sice nepřinesly demokracii, ale mohly aspoň trochu omezit svévoli a bezzákonnost, jež v zemi panovaly.
Těmito volbami mohla skončit retribuční (retribuce znamená česky odplatu, odvetu či pomstu) spravedlnost, avšak zákon z 8. května, zvaný „amnestijní“, ji prodloužil až do dnešních dnů.
V osobách některých lidovců, sociálních demokratů a výrazně komunistů se tento přístup vesele uplatňuje bez ohledu na radikální změnu poměrů po listopadu 1989.
Všechno, co se za násilí následně páchalo na německém (ovšemže civilním) obyvatelstvu, byl zločin; a ten Benešův dekret tyto zločiny následně kryl a legalizoval.
A je bezpochyby nabíledni i ta úvaha, že tato deformace právního vědomí ještě za demokratického režimu byla do jisté míry vstupní branou pro justiční teror let padesátých.
Uvízl jste v diskurzu 70. a 80. let, postaveném na co nejdůslednějším uplatňování lidských práv atd. Jistě, tak bylo možné - a to velmi účinně - bojovat proti tehdejšímu komunistickému režimu, mimochodem právě proto, že se formálně a verbálně hlásil k humanismu a lidským právům.
Ale pro porozumění poválečné době se takový způsob uvažování naprosto nehodí. Chcete-li: ano, byl to "středověk" (a nacisté jej rozpoutali!). Je to škoda, je to velmi smutné, ale v daném kontextu vůbec nebylo možné uvažovat tak, jak byste si vy přál; to, co po Češích a českých politicích vlastně požadujete, to je naprostá utopie, sci-fi, neznalost elementární psychologie. Češi prostě tehdy nebyli a nemohli být Ježíšové...:)
Jak jsem psal už p.Tožičkovi, diskurz lidských práv se měnil a vyvíjel v čase a postupně zpřísňoval. Kdo měl tehdy pochopení pro sexuální menšiny? Bití dětí bylo považováno za samozřejmost. O genderové rovnosti si mohly krásnější polovičky lidstva nechat zdát. Nikoho nenapadlo zabývat se ekologií či právy zvířat atd. Zkrátka nelze AHISTORICKY uplatňovat dnešní velmi přísný lidskoprávní diskurz na dobu vzdálenou 70 let, nota bene na poměry po strašlivé a barbarské válce.
Že byl v té době "středověk"? - Pak Češi tu logiku středověku přijali až převelice ochotně. A kdo tento "středověk" rozpoutal, v tomto bodě nehraje žádnou roli. "Oko za oko, zub za zub" - to není dokonce ani středověk, to je starověk. A kdo se hlásí k zvyklostem a normám starověku, ten se sám strhává a ponižuje na jeho úroveň.
Jste si opravdu jistý, že byste se po válce choval k Němcům byť jenom "slušně"? Já za sebe nevím, rozhodně si tím tak jistý nejsem,
Čili ano, msta je vždyckly špatná, ale často je psychologicky zcela pochopitelná a přirozená - to se nevylučuje.
Nejlepší by ale přece bývalo bylo, kdyby situace, které pak roztáčejí kolotoč msty a křivd, vůbec nebyly vznikly. A proto připomínám, že hlavní vinu má nacismus (pozor, nikoli Němci).
Co třeba takový blízkovýchodní konflikt? Každý Arab a každý Žid v dané oblasti může bez dalšího poukázat na celou škálu bezpráví, které bylo jeho komunitě způsobeno protistranou, včetně celé řady vražd. A tak si militantní štváči a šovinisté z obou stran mohou vždycky bez jakýchkoli potíží nalézt řadu velmi "dobrých" důvodů, proč volat po zintenzivňování nesmiřitelného boje proti tomu druhému. A tak je pro militantní šovinistické Židy naprosto oprávněné a spravedlivé ponechávat palestinské Araby v jejich uprchlických táborech, bez možnosti vytvořit vlastní stát - zatímco pro Araby zůstává i nadále zcela oprávněným a legitimním heslo "zahnat Židy zpátky do moře".
"Zabili jste nám strýčka, tak tady máte přes držku" - tento nesmrtelný výrok Jana Wericha neztratil dodnes nic na své platnosti.
Charakter (pozitivní) českého národa se po skončené válce mohl (a měl) projevit přinejmenším v tom, že by soudil spravedlivě - že by potrestal jenom a výhradně ty ze svých německých spoluobčanů, kteří se skutečně něčím provinili.
Český národ se tehdy ale rozhodl "zahnat Židy do moře", a paušálně z jejich vlastní domoviny vyhnat všechny Němce, bez ohledu na vinu či nevinu. A dodneška si pro toto spáchané bezpráví křečovitě hledá odůvodnění, aby před sebou samým mohl udusit pocit hanby.
Již dlouhá staletí lidstvo programově překonává pomstychtivé postoje a agresivitu, zaměřenou na zástupné cíle místo na údajné či jen na domnělé pachatele nějakého zla. Činí to pomocí konfuciánství, buddhismu (tato společenská hnutí vznikla už půltisíciletí před dnešním občanským letopočtem), na Blízkém východě a v Evropě pomocí křesťanství i islámu. Ona ta doba zřejmě někomu nestačí. Nestačila nacistům, ani po válce národněsocialistickému Benešovi a jeho Národní frontě, včetně místních stalinských komunistů. Nyní se ozval Martin Pleva s mravním (ale nemravným) relativismem, který jako mor postihuje i českou společnost. V posledních dvaceti letech to bylo jinde ještě horší, například ve Rwandě a Kongu, nebo v Bosně a Kosovu. Tam se odplatové (retribuční) postoje projevovaly vražděním, často masovým. Dnes se tomu blíží Kyjevská Rus se svým Pravým sektorem, Národní gardou a dobrovolnickými prapory oligarchů a hnutí Islámského státu v Levantě.
Panu Josefu Poláčkovi jsem vděčen za to, že se ozval, jeho reakce z 12. června dokazuje, že se některým lidem stojí za námahu postavit se proti mravnímu relativismu.
K názoru pana Plevy jen ještě poznamenám, že jsem ve svém textu zpětně nic po československých občanech a politicích nepožadoval. Narodil jsem se na podzim 1941, dobu poválečnou jsem prožíval jako dítě. V dospělosti, hlavně v 70. a 80. letech, jsem se pokoušel onu poválečnou dobu ještě více pochopit studiem dobových pramenů a díky polemikám v Chartě 77. I tehdy po válce byla společnost pestrá, i tehdy jen malé skupiny lidí vraždily Němce a loupily jejich majetek, i tehdy se mnoha lidem (i mým rodičům) zločiny – zločiny i podle tehdejšího práva – nelíbily, i tehdy se někteří ozývali pěkně veřejně.
„Představte si, že vám nacisté zavraždí člena rodiny a že šest let žijete ve strachu, ponižování a teroru,“ píše pan Pleva a ptá se mě, zda jsem si jist, že bych se po válce choval k Němcům slušně. Nejprve jsem otázce nerozuměl, od útlého věku jsem byl vychováván v tom, že Němec nemusí být - a většinou (už) ani nebývá - nacista. Pak jsem pochopil, že pan Pleva, podobně jako další lidé v této zemi, a nejen v této zemi, i když zde jsou takové postoje častější, předpokládá, že všichni lidé se mohou dostat do situace, kdy halt žijou šest let ve strachu, v důsledku teroru a ponižování v nějakém zločinném systému. To je ale omyl, byl jsem devět let ve vězení (1969 – 1973 a 1979 – 1984) a nejenže jsem nežil ve strachu, ale cítil jsem se relativně svobodný. Ano, občas jsem si musel s klasikem říkat „De l´audace, de l´audace et encore de l´audace!“ (V německém originále byla tato věta francouzsky.) Ale to si říkám dodnes.
Beneš a národní socialisté to v únoru 1948 politicky (u obyvatelstva taky dost) prohráli, ale komunisté a jejich spojenci si pak dali pozor, aby se ani v nejmenším nedotkli nacionalistického vysvětlení poválečných zločinů a jejich nepotrestání, i když tyto zločiny - až na vyhnání jako celek samo - většina veřejnosti neschvalovala, ba o nich ani moc nevěděla. Ostatně v letech 1945 - 1947 ono "vylikvidování" Němců KSČ podporovala, byť ho národní socialisty trochu mírnila.¨
Po roce 1989 nastala katastrofa - období před únorem 1948 bylo prohlášeno málem za demokracii, vyloučily se restituce zabraného majetku a Benešovy dekrety, i když "odsun" ani neobsahovaly,"jen" tu konfiskaci "nepřátelského" majetku a ztrátu čs. občanství, se prohlásily za nedotknutelné a posvátné. Je vidět, že ještě dnes tu jsou občané, kteří jsou o správnosti tohoto postoje přesvědčeni.
Ta smysluplná politická gesta, která byla potřeba z politických důvodů udělat a kterými se zúčastněné strany navzájem ujistili nad čtyřicet let zamraženým problémem, že nechtějí věc politicky aktualizovat, ta se odehrála už někdy před dvaceti lety.
Poctivé historické zpracování, umění nad urážlivě nízkou úrovní konjukturalismu současných sudetských epopejí (a alespoň se přibližující úrovni Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále), pohrdání těmi, kteří politicky loví v kalných vodách ještě ne úplně odeznělých resentimentů -- to všechno chápu, ale fangličkaření naruby a snobismus mi v této záležitosti nic neříkají.
Ovšem za opravdu nebezpečný nápad považuji zpochybňování restituční hranice 1948. Ano, neměla být, protože vůbec neměly být restituce v tak absurdním rozsahu. Ale zpochybňovat ji dnes znamená vyvolávat další potenciální vlnu majetkové nestability.
A to říkám jako potomek majitele dolů znárodněných před hranicí 1948, ze kterých zbývají přinejmenším lukrativní pozemky. Nebaví mě nápravy křivd, při kterých se vyhazují z budov muzea, nemocnice a domovy důchodců, aby se dalo za pravdu jakési mystické nedotknutelnosti vlastnických práv.
Jsme vzláštní národ. Měli jsme být vyhlazeni, díky jiným zemím se to nepovedlo. A my se teď léta zabýváme tím, jak moc si posypat hlavu popelem vůči těm, kteří nás chtěli vyhubit. Jak se jim omluvit za to, že jsme s našimi praktickými i potencionálními vrahy a likvidátory po válce nechtěli zůstat v jednom státě. Za to, že jsme realizovali plán vítězných mocností. Kolektivně se omlouváme za to, že se vůči odsunutým chovalo pár měsíců několik individuí nelidsky. Těm, kteří se k nám chovali daleko více nelidsky plánovitě a naprosto většinově po řadu let. A aby tato absurdnost, tato hluchota vůči rozumu, proti které je Král UBU praktickým krátkým návodem k reálnému životu, aby byla stravitelnější, tak vymýšlíme fantaskní spiklenecké teorie, kdo, co a jak zamýšlel a udělal.
Máme požadovat zrušení zákonů, které v souladu s mezinárodními dohodami vylučují restituce zabraného německého majetku a zároveň nebojovat o doplacení dlužných reparací? To je ten "správný" pohled na problém? Pro koho proboha? Pro skutečné Čechy?
Když Vám někdo těžkou botou v tramvaji dupne na nohu, je to za jakýchkoli okolností nepříjemné; ale přece jenom je opravdu nemalý rozdíl v tom, jestli se dotyčný vzápětí omluví, se zjevnou a upřímnou lítostí - anebo jestli jako nosorožec dupe svou cestou dál, bez ohledu na všechny ostatní.
A to "pokání" - tak tohle je jak známo jeden z centrálních institutů křesťanské mravouky; a ať jsme třeba jakkoli ateisticky založení, sotva můžeme zavírat oči před skutečností, že to byla právě tato křesťanská mravouka, která zásadní měrou barbarskou Evropu přetvořila v relativně civilizovaný region.
Pokání, pocit studu za vlastní (špatné) činy: to je ten naprosto zásadní předpoklad pro to, aby se charakter veřejné morálky přehoupl z egoistického na takový, který je založený na vzájemném respektu a vzájemné ohleduplnosti.
A pokud si pamatuji, tak i v tom křesťanství musí být pokání účinné. Nikoli samolibé zalíbení nad tím, jaký já jsem dobrý člověk, že umím rozhodně rozhodně morálně vypořádat s činy vesměs dávno mrtvých lidí.
Vážím si postoje Petra Uhla. Motiv odmítnutí národního boje -- a pokud si to dovolím rozvinout: denacionalizace vin prorážející bludný kruh zneužitelných národních vin živících absurdní resentimenty -- to beru. Myslím, že je to příliš noblesní, aby to mohlo fungovat, ale možná je uvěřit tomu jediná cesta ke světu, kde to fungovat může.
Ale tahle úctyhodná aktualizace problému je raritní a nutně individuální, navíc ještě víc vzdálená tomu fangličkaření a "kázání národního pokání" než můj postoj.
Z téměř rodné jihomoravské obce, která ležela na hranici mezi slovanským a germánským osídlením, si pamatuji vyprávění prarodičů, strýců a tet o tom, jak se jezdilo rabovat do opuštěných německých chalup a vzájemně se ženské z dědiny chlubily, co všechno mají po Němcích.
Dovolil bych si tvrdit, že je velmi mainstreamové.
Píšete, že se děly věci, které byly i dle tehdejšího práva trestné a zločinné (vraždění, mučení, znásilňování, krádeže atd.). Jistě, to je pravda - a tyto činy (nazývané tedy někdy "excesy") je třeba jasně odsoudit. Na druhé straně i u nich je třeba hledat motivaci a porozumět jim v kontextu toho, co říkám výše (a s čím jste přišel vy sám) - totiž odplaty, ale také dlouhodobé frustrace českého obyvatelstva atd. Zdůrazňuji, že pochopit tyto příčiny a kontext neznamená pardonovat.
Druhou věcí je samo vysídlení (je pozoruhodné, že tomuto pojmu se obě zaťaté strany sporu vyhýbají...:)). To bylo dobově chápáno jednak jako kolektivní trest, jednak jako preventivní politické opatření mající zabránit opakování Mnichova atd. I zde je třeba říct, že takové řešení je Z DNEŠNÍHO HLEDISKA nepřijatelné a odsouzeníhodné, avšak z hlediska poválečné doby svou určitou logiku mělo. Vždyť tehdy to nebylo dlouho od chvíle, kdy si Řecko a Turecko vzájemně vyměnily obyvatelstvo.
A jsem u vaší největší výtky na mou adresu: totiž obvinění z morálního relativismu. To jsem si vysloužil za pouhé připomenutí faktu, že hodnoty se v dějinách mění a vyvíjejí (a jsou různé i synchronně, mezi jednotlivými kulturami). Takové celkem samozřejmé konstatování snad musí potvrdit každý, kdo se jen chvíli zabýval jakoukoli společenskou vědou. A k čemu se tedy hlásíte vy? K morálnímu fundamentalismu? K platónsky chápaným, neměnným věčným pravdám, které nám určil nějaký bůh? To u člověka levicové orientace velmi překvapuje.
Hodnoty a morálka platí, přestože nejsou neměnné a rigidně pevné ani diachronně, ani mezi kulturami (i když jistě lze vyledovat určité konstanty). Jak známo, ve Spartě byly neduživé děti zabíjeny. Křesťanství přineslo soucit se slabými a trpícími, ale středověk neviděl jako porušení lásky k bližnímu, když byli upalováni kacíři (pro to byl i J, Hus). Musely přijít dlouhé a krvavé náboženské války, aby se Evropa propracovala k náboženské toleranci. A musely přijít běsi nacionalismu (kam spadá i druhá světová válka a období těsně po ní), aby se Evropa propracovala k národnostní toleranci, myšlence evropanství a ideji občanského pojetí národa. Bohužel, ty oběti minulosti (jichž nám jistě má a musí být líto), nezemřely nadarmo, pokud se dokážeme poučit. Avšak takové poučení přijde až posléze, až po děsivých zkušenostech. Ještě jednou, bohužel.
A proto je metodologicky vadné a eticky nefér srovnávat českou poválečnou protiněmeckou reakci se Rwandou, Bosnou či Kosovem - a sice právě proto, že ona Rwanda atd. se odehrála o dobré půlstoletí později. Na genocidách 90. let a počátku 21. století je tragické a úděsné právě to, že nereflektovaly žádné poučení...
(Nicméně i v tomto případě trvám na tom, že tento výrok pronesl - a v tehdejším ideologicky rozděleném větě aktualizoval - i Jan Werich.)