Národní boj v Brně ale pokračuje
Petr UhlV deklaraci smíření vydané u příležitosti 70. výročí konce války zaznívá nový jazyk deklarace piety. Petr Uhl se staví na podporu koalice a kritizuje výstupy opozičních zastupitelů.
Konečně to přišlo — zastupitelstvo města Brna vyjádřilo k 70. výročí takzvaného brněnského pochodu smrti lítost nad poválečným vyhnáním dvaceti tisíc brněnských Němců.
Pár známých brněnských osobností se u tamního zastupitelstva pokoušelo o přijetí podobného usnesení už před patnácti lety, k 55. výročí pochodu, ale tenkrát to neprošlo, návrh podporovala od roku 2003 jen Strana zelených. Tehdy se v tom angažoval i pozdější předseda této strany Ondřej Liška.
Podle sčítání obyvatel z roku 1930 žilo v Brně celkem přes čtvrt milionu lidí, z toho Němců byla pětina, přes 50 tisíc. Z podnětu revolučního Národního výboru Velkého Brna přijal dne 29. května moravský (a rovněž revoluční, a tedy nevolený) Zemský národní výbor rozhodnutí o okamžitém vysídlení brněnských Němců.
Jejich pochod začal už nazítří večer, tedy dne 30. května, od augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí. Počet „pouhých“ 20 tisíc ovlivnila i skutečnost, že do něho nespadali práceschopní muži, kteří museli zůstat v Brně odklízet trosky.
Oběti pochodu smrti
Mezi vyháněnými se rychle šířila epidemie úplavice tyfu. Denně umíralo až 70 lidí, zčásti i na následky stále pokračujícího týrání. V pohořelickém táboře, zřízeném na půl cesty z Brna do Rakouska, zemřelo podle archívů 459 brněnských Němců, dalších 170 jich zemřelo v okolních obcích, kde byli rozmístěni kvůli nedostatku místa v táboře.
Při pochodu k rakouské hranici v Mikulově přibyli další mrtví, rakouská strana tam evidovala 1062 obětí. Podle českých archivních údajů mělo při celé vysídlovací akci z Brna zemřít 1691 obětí. Rakouské a (sudeto)německé udávají až sedm tisíc (tedy včetně osob, které na následky pochodu zemřely až v Rakousku).
Brněnskému zastupitelstvu se nyní podařil husarský kousek — v jeho deklaraci není slovo „vyhnání“, ani slovo „odsun“, neboť tato „národní“ označení stále rozdělují německou a českou veřejnost. Nebyl ani důvod psát o Sudetských Němcích, protože brněnští Němci nežili v Sudetech. Ale za vrchol obratnosti považuju to, že deklarace neobsahuje ani slova „Němec“ či „německý“.
Primátor města Petr Vokřál (ANO) a vedoucí brněnského odboru zahraničních vztahů Mojmír Jeřábek, který smíření na brněnském magistrátu už léta prosazuje, při pietním shromáždění 30. května na zahradě kláštera, odkud byl před 70 lety pochod vypraven, ostatně uváděli, že do něj byli zařazeni i Češi, například vdovy po Němcích nebo brněnští Židé.
Vzpomínku uspořádal magistrát na závěr pochodu Smíření, který směřoval opačným směrem, z Pohořelic do Brna.
↗
Jedním z iniciátorů deklarace smíření byl i primátor města Brna Petr Vokřál, který v jednom z projevů předvedl i svou rakouskou němčinu. Repro z vysílání ČT
Město Brno upřímně lituje
Z pětapadesáti zastupitelů města Brna jich čtyřiatřicet hlasovalo pro přijetí deklarace — hnutí ANO, lidovci, Žít Brno, Strana zelených a na radnici opoziční TOP 09. Proti přijetí byli jen komunisté (všichni čtyři jejich zastupitelé), ti však jako jediní vypadli z pestré mozaiky diferencovaných postojů k brněnskému vyhnání Němců.
Zastávají ostře národovecké (české) stanovisko. I jejich Haló noviny jsou jediné noviny, které proti Němcům stále štvou, snaží se udržovat starou nenávist.
Hlasování o deklaraci se neúčastnila bývalá „velká koalice“, která je v Brně na radnici v opozici, tedy ODS (pět zastupitelů) a ČSSD (jedenáct zastupitelů). Ale orgány těchto dvou stran se k tomu veřejně nevyjádřily.
×
Diskuse
JP
June 9, 2015 v 13.30
Ten "Benešův dekret" by mohl mít své oprávnění, kdyby jeho platnost byla ukončena k 9. 5. 1945. Po dobu trvání okupace byly akty násilí proti německému živlu bezpochyby legitimní (pokud by se nejednalo o vraždy a násilí z jiných pohnutek, které by se národním odporem pouze maskovaly) - ale dnem ukončení této okupace automaticky skončila i tato legitimita odporu.
Všechno, co se za násilí následně páchalo na německém (ovšemže civilním) obyvatelstvu, byl zločin; a ten Benešův dekret tyto zločiny následně kryl a legalizoval.
A je bezpochyby nabíledni i ta úvaha, že tato deformace právního vědomí ještě za demokratického režimu byla do jisté míry vstupní branou pro justiční teror let padesátých.
Všechno, co se za násilí následně páchalo na německém (ovšemže civilním) obyvatelstvu, byl zločin; a ten Benešův dekret tyto zločiny následně kryl a legalizoval.
A je bezpochyby nabíledni i ta úvaha, že tato deformace právního vědomí ještě za demokratického režimu byla do jisté míry vstupní branou pro justiční teror let padesátých.
Zákon č. 115/1946 Sb. ze dne 8. května 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tak se jmenoval) přijalo Prozatímní národní shromádění s platností (a zároveň s účinností) od 4. 6. 1946, tedy od dne, který byl už v době po parlamentních volbách. Zákon podepsali Dr. Beneš, Fierlinger, Dr. Drtina a gen. Svoboda. Žádný dekret, který by upravoval beztrestnost jednání jinak trestného (třeba za nacistické okupace), nebyl nikdy vydán, ale po celý rok (květen 45 až květen 46) se tato beztrestnost de facto iplatňovala, samozřejmě i pro období po osvobození, jen se nevědělo, jak dlouho se lze vymlouvat na (neexistující) verwolfy. O protiústavnosti tolerování zločinů samozřejmě věděli i ti, kteří je kryly. Ani vyhnání ("odsun") nebylo prezidentskými dekrety nijak upraveno, jen konfiskace "nepřátelského" majetku a ztráta státního občanství. Podpisem pustupimského protokolu 1. srpna 1945 spadl Benešovi, Gottwaldovi, Drtinovi atd. velký kámen se srdce, i když to nebyla žádná (mezinárodní) smlouva; byl to jen zápis, pro Československo nezávazný. Navíc nucené vysídlení jen toleroval, pokud prý bude "humánní".
MP
ve svých soudech se mýlíte naprosto zásadně.
Uvízl jste v diskurzu 70. a 80. let, postaveném na co nejdůslednějším uplatňování lidských práv atd. Jistě, tak bylo možné - a to velmi účinně - bojovat proti tehdejšímu komunistickému režimu, mimochodem právě proto, že se formálně a verbálně hlásil k humanismu a lidským právům.
Ale pro porozumění poválečné době se takový způsob uvažování naprosto nehodí. Chcete-li: ano, byl to "středověk" (a nacisté jej rozpoutali!). Je to škoda, je to velmi smutné, ale v daném kontextu vůbec nebylo možné uvažovat tak, jak byste si vy přál; to, co po Češích a českých politicích vlastně požadujete, to je naprostá utopie, sci-fi, neznalost elementární psychologie. Češi prostě tehdy nebyli a nemohli být Ježíšové...:)
Jak jsem psal už p.Tožičkovi, diskurz lidských práv se měnil a vyvíjel v čase a postupně zpřísňoval. Kdo měl tehdy pochopení pro sexuální menšiny? Bití dětí bylo považováno za samozřejmost. O genderové rovnosti si mohly krásnější polovičky lidstva nechat zdát. Nikoho nenapadlo zabývat se ekologií či právy zvířat atd. Zkrátka nelze AHISTORICKY uplatňovat dnešní velmi přísný lidskoprávní diskurz na dobu vzdálenou 70 let, nota bene na poměry po strašlivé a barbarské válce.
Uvízl jste v diskurzu 70. a 80. let, postaveném na co nejdůslednějším uplatňování lidských práv atd. Jistě, tak bylo možné - a to velmi účinně - bojovat proti tehdejšímu komunistickému režimu, mimochodem právě proto, že se formálně a verbálně hlásil k humanismu a lidským právům.
Ale pro porozumění poválečné době se takový způsob uvažování naprosto nehodí. Chcete-li: ano, byl to "středověk" (a nacisté jej rozpoutali!). Je to škoda, je to velmi smutné, ale v daném kontextu vůbec nebylo možné uvažovat tak, jak byste si vy přál; to, co po Češích a českých politicích vlastně požadujete, to je naprostá utopie, sci-fi, neznalost elementární psychologie. Češi prostě tehdy nebyli a nemohli být Ježíšové...:)
Jak jsem psal už p.Tožičkovi, diskurz lidských práv se měnil a vyvíjel v čase a postupně zpřísňoval. Kdo měl tehdy pochopení pro sexuální menšiny? Bití dětí bylo považováno za samozřejmost. O genderové rovnosti si mohly krásnější polovičky lidstva nechat zdát. Nikoho nenapadlo zabývat se ekologií či právy zvířat atd. Zkrátka nelze AHISTORICKY uplatňovat dnešní velmi přísný lidskoprávní diskurz na dobu vzdálenou 70 let, nota bene na poměry po strašlivé a barbarské válce.
JP
June 10, 2015 v 22.55
Pane Plevo, nikdo nežádá, aby se Češi po válce chovali "jako Ježíšové" - naprosto by postačilo, aby se dokázali chovat slušně.
Že byl v té době "středověk"? - Pak Češi tu logiku středověku přijali až převelice ochotně. A kdo tento "středověk" rozpoutal, v tomto bodě nehraje žádnou roli. "Oko za oko, zub za zub" - to není dokonce ani středověk, to je starověk. A kdo se hlásí k zvyklostem a normám starověku, ten se sám strhává a ponižuje na jeho úroveň.
Že byl v té době "středověk"? - Pak Češi tu logiku středověku přijali až převelice ochotně. A kdo tento "středověk" rozpoutal, v tomto bodě nehraje žádnou roli. "Oko za oko, zub za zub" - to není dokonce ani středověk, to je starověk. A kdo se hlásí k zvyklostem a normám starověku, ten se sám strhává a ponižuje na jeho úroveň.
MP
já bych si přál, abyste podobné pochopení, jaké máte pro Němce, měl i pro Čechy. Představte si, že vám nacisté zavraždí člena rodiny a že šest let žijete ve strachu, ponižování a teroru.
Jste si opravdu jistý, že byste se po válce choval k Němcům byť jenom "slušně"? Já za sebe nevím, rozhodně si tím tak jistý nejsem,
Čili ano, msta je vždyckly špatná, ale často je psychologicky zcela pochopitelná a přirozená - to se nevylučuje.
Nejlepší by ale přece bývalo bylo, kdyby situace, které pak roztáčejí kolotoč msty a křivd, vůbec nebyly vznikly. A proto připomínám, že hlavní vinu má nacismus (pozor, nikoli Němci).
Jste si opravdu jistý, že byste se po válce choval k Němcům byť jenom "slušně"? Já za sebe nevím, rozhodně si tím tak jistý nejsem,
Čili ano, msta je vždyckly špatná, ale často je psychologicky zcela pochopitelná a přirozená - to se nevylučuje.
Nejlepší by ale přece bývalo bylo, kdyby situace, které pak roztáčejí kolotoč msty a křivd, vůbec nebyly vznikly. A proto připomínám, že hlavní vinu má nacismus (pozor, nikoli Němci).
JP
June 12, 2015 v 12.41
Pane Plevo, opravdový charakter a opravdová kvalita lidské osobnosti se projevuje právě a především v těch chvílích, kdy je zapotřebí ovládnout své vlastní vzbouřené emoce. A to i přesto, jak bezvýhradně se zdají být oprávněné.
Co třeba takový blízkovýchodní konflikt? Každý Arab a každý Žid v dané oblasti může bez dalšího poukázat na celou škálu bezpráví, které bylo jeho komunitě způsobeno protistranou, včetně celé řady vražd. A tak si militantní štváči a šovinisté z obou stran mohou vždycky bez jakýchkoli potíží nalézt řadu velmi "dobrých" důvodů, proč volat po zintenzivňování nesmiřitelného boje proti tomu druhému. A tak je pro militantní šovinistické Židy naprosto oprávněné a spravedlivé ponechávat palestinské Araby v jejich uprchlických táborech, bez možnosti vytvořit vlastní stát - zatímco pro Araby zůstává i nadále zcela oprávněným a legitimním heslo "zahnat Židy zpátky do moře".
"Zabili jste nám strýčka, tak tady máte přes držku" - tento nesmrtelný výrok Jana Wericha neztratil dodnes nic na své platnosti.
Charakter (pozitivní) českého národa se po skončené válce mohl (a měl) projevit přinejmenším v tom, že by soudil spravedlivě - že by potrestal jenom a výhradně ty ze svých německých spoluobčanů, kteří se skutečně něčím provinili.
Český národ se tehdy ale rozhodl "zahnat Židy do moře", a paušálně z jejich vlastní domoviny vyhnat všechny Němce, bez ohledu na vinu či nevinu. A dodneška si pro toto spáchané bezpráví křečovitě hledá odůvodnění, aby před sebou samým mohl udusit pocit hanby.
Co třeba takový blízkovýchodní konflikt? Každý Arab a každý Žid v dané oblasti může bez dalšího poukázat na celou škálu bezpráví, které bylo jeho komunitě způsobeno protistranou, včetně celé řady vražd. A tak si militantní štváči a šovinisté z obou stran mohou vždycky bez jakýchkoli potíží nalézt řadu velmi "dobrých" důvodů, proč volat po zintenzivňování nesmiřitelného boje proti tomu druhému. A tak je pro militantní šovinistické Židy naprosto oprávněné a spravedlivé ponechávat palestinské Araby v jejich uprchlických táborech, bez možnosti vytvořit vlastní stát - zatímco pro Araby zůstává i nadále zcela oprávněným a legitimním heslo "zahnat Židy zpátky do moře".
"Zabili jste nám strýčka, tak tady máte přes držku" - tento nesmrtelný výrok Jana Wericha neztratil dodnes nic na své platnosti.
Charakter (pozitivní) českého národa se po skončené válce mohl (a měl) projevit přinejmenším v tom, že by soudil spravedlivě - že by potrestal jenom a výhradně ty ze svých německých spoluobčanů, kteří se skutečně něčím provinili.
Český národ se tehdy ale rozhodl "zahnat Židy do moře", a paušálně z jejich vlastní domoviny vyhnat všechny Němce, bez ohledu na vinu či nevinu. A dodneška si pro toto spáchané bezpráví křečovitě hledá odůvodnění, aby před sebou samým mohl udusit pocit hanby.
Msta ale není pochopitelná a přirozená, i když to Martin Pleva tvrdí.
Již dlouhá staletí lidstvo programově překonává pomstychtivé postoje a agresivitu, zaměřenou na zástupné cíle místo na údajné či jen na domnělé pachatele nějakého zla. Činí to pomocí konfuciánství, buddhismu (tato společenská hnutí vznikla už půltisíciletí před dnešním občanským letopočtem), na Blízkém východě a v Evropě pomocí křesťanství i islámu. Ona ta doba zřejmě někomu nestačí. Nestačila nacistům, ani po válce národněsocialistickému Benešovi a jeho Národní frontě, včetně místních stalinských komunistů. Nyní se ozval Martin Pleva s mravním (ale nemravným) relativismem, který jako mor postihuje i českou společnost. V posledních dvaceti letech to bylo jinde ještě horší, například ve Rwandě a Kongu, nebo v Bosně a Kosovu. Tam se odplatové (retribuční) postoje projevovaly vražděním, často masovým. Dnes se tomu blíží Kyjevská Rus se svým Pravým sektorem, Národní gardou a dobrovolnickými prapory oligarchů a hnutí Islámského státu v Levantě.
Panu Josefu Poláčkovi jsem vděčen za to, že se ozval, jeho reakce z 12. června dokazuje, že se některým lidem stojí za námahu postavit se proti mravnímu relativismu.
K názoru pana Plevy jen ještě poznamenám, že jsem ve svém textu zpětně nic po československých občanech a politicích nepožadoval. Narodil jsem se na podzim 1941, dobu poválečnou jsem prožíval jako dítě. V dospělosti, hlavně v 70. a 80. letech, jsem se pokoušel onu poválečnou dobu ještě více pochopit studiem dobových pramenů a díky polemikám v Chartě 77. I tehdy po válce byla společnost pestrá, i tehdy jen malé skupiny lidí vraždily Němce a loupily jejich majetek, i tehdy se mnoha lidem (i mým rodičům) zločiny – zločiny i podle tehdejšího práva – nelíbily, i tehdy se někteří ozývali pěkně veřejně.
„Představte si, že vám nacisté zavraždí člena rodiny a že šest let žijete ve strachu, ponižování a teroru,“ píše pan Pleva a ptá se mě, zda jsem si jist, že bych se po válce choval k Němcům slušně. Nejprve jsem otázce nerozuměl, od útlého věku jsem byl vychováván v tom, že Němec nemusí být - a většinou (už) ani nebývá - nacista. Pak jsem pochopil, že pan Pleva, podobně jako další lidé v této zemi, a nejen v této zemi, i když zde jsou takové postoje častější, předpokládá, že všichni lidé se mohou dostat do situace, kdy halt žijou šest let ve strachu, v důsledku teroru a ponižování v nějakém zločinném systému. To je ale omyl, byl jsem devět let ve vězení (1969 – 1973 a 1979 – 1984) a nejenže jsem nežil ve strachu, ale cítil jsem se relativně svobodný. Ano, občas jsem si musel s klasikem říkat „De l´audace, de l´audace et encore de l´audace!“ (V německém originále byla tato věta francouzsky.) Ale to si říkám dodnes.
Již dlouhá staletí lidstvo programově překonává pomstychtivé postoje a agresivitu, zaměřenou na zástupné cíle místo na údajné či jen na domnělé pachatele nějakého zla. Činí to pomocí konfuciánství, buddhismu (tato společenská hnutí vznikla už půltisíciletí před dnešním občanským letopočtem), na Blízkém východě a v Evropě pomocí křesťanství i islámu. Ona ta doba zřejmě někomu nestačí. Nestačila nacistům, ani po válce národněsocialistickému Benešovi a jeho Národní frontě, včetně místních stalinských komunistů. Nyní se ozval Martin Pleva s mravním (ale nemravným) relativismem, který jako mor postihuje i českou společnost. V posledních dvaceti letech to bylo jinde ještě horší, například ve Rwandě a Kongu, nebo v Bosně a Kosovu. Tam se odplatové (retribuční) postoje projevovaly vražděním, často masovým. Dnes se tomu blíží Kyjevská Rus se svým Pravým sektorem, Národní gardou a dobrovolnickými prapory oligarchů a hnutí Islámského státu v Levantě.
Panu Josefu Poláčkovi jsem vděčen za to, že se ozval, jeho reakce z 12. června dokazuje, že se některým lidem stojí za námahu postavit se proti mravnímu relativismu.
K názoru pana Plevy jen ještě poznamenám, že jsem ve svém textu zpětně nic po československých občanech a politicích nepožadoval. Narodil jsem se na podzim 1941, dobu poválečnou jsem prožíval jako dítě. V dospělosti, hlavně v 70. a 80. letech, jsem se pokoušel onu poválečnou dobu ještě více pochopit studiem dobových pramenů a díky polemikám v Chartě 77. I tehdy po válce byla společnost pestrá, i tehdy jen malé skupiny lidí vraždily Němce a loupily jejich majetek, i tehdy se mnoha lidem (i mým rodičům) zločiny – zločiny i podle tehdejšího práva – nelíbily, i tehdy se někteří ozývali pěkně veřejně.
„Představte si, že vám nacisté zavraždí člena rodiny a že šest let žijete ve strachu, ponižování a teroru,“ píše pan Pleva a ptá se mě, zda jsem si jist, že bych se po válce choval k Němcům slušně. Nejprve jsem otázce nerozuměl, od útlého věku jsem byl vychováván v tom, že Němec nemusí být - a většinou (už) ani nebývá - nacista. Pak jsem pochopil, že pan Pleva, podobně jako další lidé v této zemi, a nejen v této zemi, i když zde jsou takové postoje častější, předpokládá, že všichni lidé se mohou dostat do situace, kdy halt žijou šest let ve strachu, v důsledku teroru a ponižování v nějakém zločinném systému. To je ale omyl, byl jsem devět let ve vězení (1969 – 1973 a 1979 – 1984) a nejenže jsem nežil ve strachu, ale cítil jsem se relativně svobodný. Ano, občas jsem si musel s klasikem říkat „De l´audace, de l´audace et encore de l´audace!“ (V německém originále byla tato věta francouzsky.) Ale to si říkám dodnes.
Málem zapomněl na to to nejdůležitější: poválečné zločiny (vyhnání, útoky proti životu a zdraví, majetková trestná činnost atd., vše podle tehdejších zákonů) nebyly motivovány odplatou, aspoň ne převážně nebo přednostně. Hlavní bylo obohatit se - na úkor Němců, osob nejasné "národnosti" a také Židů, těch kteří se vraceli z exilu a dokonce i těch, kteří přicházeli z koncentráků. Odplata (i pomocí retribučních dekretů prezidenta Beneše - nikdo ani nepřipomínal, že retribuce je latinsky odplata) byla jen "morálním" zdůvodnění této etnické čistky. A když to přesahovalo meze, které by spojenci - včetně Stalinova SSSR! - byli ochotni snášet, zdvihl se prst: i Beneš tak veřejně odmítal "gestapismus".
Beneš a národní socialisté to v únoru 1948 politicky (u obyvatelstva taky dost) prohráli, ale komunisté a jejich spojenci si pak dali pozor, aby se ani v nejmenším nedotkli nacionalistického vysvětlení poválečných zločinů a jejich nepotrestání, i když tyto zločiny - až na vyhnání jako celek samo - většina veřejnosti neschvalovala, ba o nich ani moc nevěděla. Ostatně v letech 1945 - 1947 ono "vylikvidování" Němců KSČ podporovala, byť ho národní socialisty trochu mírnila.¨
Po roce 1989 nastala katastrofa - období před únorem 1948 bylo prohlášeno málem za demokracii, vyloučily se restituce zabraného majetku a Benešovy dekrety, i když "odsun" ani neobsahovaly,"jen" tu konfiskaci "nepřátelského" majetku a ztrátu čs. občanství, se prohlásily za nedotknutelné a posvátné. Je vidět, že ještě dnes tu jsou občané, kteří jsou o správnosti tohoto postoje přesvědčeni.
Beneš a národní socialisté to v únoru 1948 politicky (u obyvatelstva taky dost) prohráli, ale komunisté a jejich spojenci si pak dali pozor, aby se ani v nejmenším nedotkli nacionalistického vysvětlení poválečných zločinů a jejich nepotrestání, i když tyto zločiny - až na vyhnání jako celek samo - většina veřejnosti neschvalovala, ba o nich ani moc nevěděla. Ostatně v letech 1945 - 1947 ono "vylikvidování" Němců KSČ podporovala, byť ho národní socialisty trochu mírnila.¨
Po roce 1989 nastala katastrofa - období před únorem 1948 bylo prohlášeno málem za demokracii, vyloučily se restituce zabraného majetku a Benešovy dekrety, i když "odsun" ani neobsahovaly,"jen" tu konfiskaci "nepřátelského" majetku a ztrátu čs. občanství, se prohlásily za nedotknutelné a posvátné. Je vidět, že ještě dnes tu jsou občané, kteří jsou o správnosti tohoto postoje přesvědčeni.
MP
Nevím, kde vzniká ta představa, že politická gesta a veřejné pokání změní dnes jakékoli dopady dávných křivd.
Ta smysluplná politická gesta, která byla potřeba z politických důvodů udělat a kterými se zúčastněné strany navzájem ujistili nad čtyřicet let zamraženým problémem, že nechtějí věc politicky aktualizovat, ta se odehrála už někdy před dvaceti lety.
Poctivé historické zpracování, umění nad urážlivě nízkou úrovní konjukturalismu současných sudetských epopejí (a alespoň se přibližující úrovni Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále), pohrdání těmi, kteří politicky loví v kalných vodách ještě ne úplně odeznělých resentimentů -- to všechno chápu, ale fangličkaření naruby a snobismus mi v této záležitosti nic neříkají.
Ovšem za opravdu nebezpečný nápad považuji zpochybňování restituční hranice 1948. Ano, neměla být, protože vůbec neměly být restituce v tak absurdním rozsahu. Ale zpochybňovat ji dnes znamená vyvolávat další potenciální vlnu majetkové nestability.
A to říkám jako potomek majitele dolů znárodněných před hranicí 1948, ze kterých zbývají přinejmenším lukrativní pozemky. Nebaví mě nápravy křivd, při kterých se vyhazují z budov muzea, nemocnice a domovy důchodců, aby se dalo za pravdu jakési mystické nedotknutelnosti vlastnických práv.
Ta smysluplná politická gesta, která byla potřeba z politických důvodů udělat a kterými se zúčastněné strany navzájem ujistili nad čtyřicet let zamraženým problémem, že nechtějí věc politicky aktualizovat, ta se odehrála už někdy před dvaceti lety.
Poctivé historické zpracování, umění nad urážlivě nízkou úrovní konjukturalismu současných sudetských epopejí (a alespoň se přibližující úrovni Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále), pohrdání těmi, kteří politicky loví v kalných vodách ještě ne úplně odeznělých resentimentů -- to všechno chápu, ale fangličkaření naruby a snobismus mi v této záležitosti nic neříkají.
Ovšem za opravdu nebezpečný nápad považuji zpochybňování restituční hranice 1948. Ano, neměla být, protože vůbec neměly být restituce v tak absurdním rozsahu. Ale zpochybňovat ji dnes znamená vyvolávat další potenciální vlnu majetkové nestability.
A to říkám jako potomek majitele dolů znárodněných před hranicí 1948, ze kterých zbývají přinejmenším lukrativní pozemky. Nebaví mě nápravy křivd, při kterých se vyhazují z budov muzea, nemocnice a domovy důchodců, aby se dalo za pravdu jakési mystické nedotknutelnosti vlastnických práv.
LŠ
by nám bylo "dopřáno" býti v botech lidí, kteří se tenkrát mstili. Mít vyvražděnou rodinu a přitom nepodlehnout pokušení se za tu hrůzu teroru a útlaku nepomstít, byť bychom věděli, že viníci zřejmě trestu za to vše jinak uniknou, to už musí být charakter až nadlidský.
Jsme vzláštní národ. Měli jsme být vyhlazeni, díky jiným zemím se to nepovedlo. A my se teď léta zabýváme tím, jak moc si posypat hlavu popelem vůči těm, kteří nás chtěli vyhubit. Jak se jim omluvit za to, že jsme s našimi praktickými i potencionálními vrahy a likvidátory po válce nechtěli zůstat v jednom státě. Za to, že jsme realizovali plán vítězných mocností. Kolektivně se omlouváme za to, že se vůči odsunutým chovalo pár měsíců několik individuí nelidsky. Těm, kteří se k nám chovali daleko více nelidsky plánovitě a naprosto většinově po řadu let. A aby tato absurdnost, tato hluchota vůči rozumu, proti které je Král UBU praktickým krátkým návodem k reálnému životu, aby byla stravitelnější, tak vymýšlíme fantaskní spiklenecké teorie, kdo, co a jak zamýšlel a udělal.
Máme požadovat zrušení zákonů, které v souladu s mezinárodními dohodami vylučují restituce zabraného německého majetku a zároveň nebojovat o doplacení dlužných reparací? To je ten "správný" pohled na problém? Pro koho proboha? Pro skutečné Čechy?
Jsme vzláštní národ. Měli jsme být vyhlazeni, díky jiným zemím se to nepovedlo. A my se teď léta zabýváme tím, jak moc si posypat hlavu popelem vůči těm, kteří nás chtěli vyhubit. Jak se jim omluvit za to, že jsme s našimi praktickými i potencionálními vrahy a likvidátory po válce nechtěli zůstat v jednom státě. Za to, že jsme realizovali plán vítězných mocností. Kolektivně se omlouváme za to, že se vůči odsunutým chovalo pár měsíců několik individuí nelidsky. Těm, kteří se k nám chovali daleko více nelidsky plánovitě a naprosto většinově po řadu let. A aby tato absurdnost, tato hluchota vůči rozumu, proti které je Král UBU praktickým krátkým návodem k reálnému životu, aby byla stravitelnější, tak vymýšlíme fantaskní spiklenecké teorie, kdo, co a jak zamýšlel a udělal.
Máme požadovat zrušení zákonů, které v souladu s mezinárodními dohodami vylučují restituce zabraného německého majetku a zároveň nebojovat o doplacení dlužných reparací? To je ten "správný" pohled na problém? Pro koho proboha? Pro skutečné Čechy?
JP
Pane Profante, slova (ano, pouhá slova!) omluvy mohou za určitých okolností znamenat opravdu velice hodně; a jedná se o mnoho více, nežli jenom o nějaké (politické) gesto.
Když Vám někdo těžkou botou v tramvaji dupne na nohu, je to za jakýchkoli okolností nepříjemné; ale přece jenom je opravdu nemalý rozdíl v tom, jestli se dotyčný vzápětí omluví, se zjevnou a upřímnou lítostí - anebo jestli jako nosorožec dupe svou cestou dál, bez ohledu na všechny ostatní.
A to "pokání" - tak tohle je jak známo jeden z centrálních institutů křesťanské mravouky; a ať jsme třeba jakkoli ateisticky založení, sotva můžeme zavírat oči před skutečností, že to byla právě tato křesťanská mravouka, která zásadní měrou barbarskou Evropu přetvořila v relativně civilizovaný region.
Pokání, pocit studu za vlastní (špatné) činy: to je ten naprosto zásadní předpoklad pro to, aby se charakter veřejné morálky přehoupl z egoistického na takový, který je založený na vzájemném respektu a vzájemné ohleduplnosti.
Když Vám někdo těžkou botou v tramvaji dupne na nohu, je to za jakýchkoli okolností nepříjemné; ale přece jenom je opravdu nemalý rozdíl v tom, jestli se dotyčný vzápětí omluví, se zjevnou a upřímnou lítostí - anebo jestli jako nosorožec dupe svou cestou dál, bez ohledu na všechny ostatní.
A to "pokání" - tak tohle je jak známo jeden z centrálních institutů křesťanské mravouky; a ať jsme třeba jakkoli ateisticky založení, sotva můžeme zavírat oči před skutečností, že to byla právě tato křesťanská mravouka, která zásadní měrou barbarskou Evropu přetvořila v relativně civilizovaný region.
Pokání, pocit studu za vlastní (špatné) činy: to je ten naprosto zásadní předpoklad pro to, aby se charakter veřejné morálky přehoupl z egoistického na takový, který je založený na vzájemném respektu a vzájemné ohleduplnosti.
to je ze Švejka, ne od Wericha Ale Vám se těžko něco vyvrací, když jsem Vám připoměl, že výrok, který jste připsal Havlovi, ve skutečnosti pronesl Jan Masaryk, tak jste tvrdil, že jste ho slyšel i když to nikde doloženo není.
June 15, 2015 v 14.50
"Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce." Hašek tady tu politiku identit, těch různých "já","my" a "oni" zesměšňuje dokonale. Ferdinand nebyl strýc Františka Josefa, ale jeho synovec, spojenci Rakouska byli Turci proti Srbsku a Rusku atd.
MP
Ano, ta omluva taky jasně a zněle zazněla. Z úst prezidenta a později byla implicitně vyjádřena v Deklaraci. Na druhé straně máte řadu od Brandta po Gaucka.
A pokud si pamatuji, tak i v tom křesťanství musí být pokání účinné. Nikoli samolibé zalíbení nad tím, jaký já jsem dobrý člověk, že umím rozhodně rozhodně morálně vypořádat s činy vesměs dávno mrtvých lidí.
Vážím si postoje Petra Uhla. Motiv odmítnutí národního boje -- a pokud si to dovolím rozvinout: denacionalizace vin prorážející bludný kruh zneužitelných národních vin živících absurdní resentimenty -- to beru. Myslím, že je to příliš noblesní, aby to mohlo fungovat, ale možná je uvěřit tomu jediná cesta ke světu, kde to fungovat může.
Ale tahle úctyhodná aktualizace problému je raritní a nutně individuální, navíc ještě víc vzdálená tomu fangličkaření a "kázání národního pokání" než můj postoj.
A pokud si pamatuji, tak i v tom křesťanství musí být pokání účinné. Nikoli samolibé zalíbení nad tím, jaký já jsem dobrý člověk, že umím rozhodně rozhodně morálně vypořádat s činy vesměs dávno mrtvých lidí.
Vážím si postoje Petra Uhla. Motiv odmítnutí národního boje -- a pokud si to dovolím rozvinout: denacionalizace vin prorážející bludný kruh zneužitelných národních vin živících absurdní resentimenty -- to beru. Myslím, že je to příliš noblesní, aby to mohlo fungovat, ale možná je uvěřit tomu jediná cesta ke světu, kde to fungovat může.
Ale tahle úctyhodná aktualizace problému je raritní a nutně individuální, navíc ještě víc vzdálená tomu fangličkaření a "kázání národního pokání" než můj postoj.
že motivem poválečného vyhánění zdaleka nebyla jen odplata. Brněnský pogrom vyvolali zaměstnanci brněnské zbrojovky, kteří od nacistů přijímali mimořádné prémie. Chtěli prokázat své vlastenectví.
Z téměř rodné jihomoravské obce, která ležela na hranici mezi slovanským a germánským osídlením, si pamatuji vyprávění prarodičů, strýců a tet o tom, jak se jezdilo rabovat do opuštěných německých chalup a vzájemně se ženské z dědiny chlubily, co všechno mají po Němcích.
Z téměř rodné jihomoravské obce, která ležela na hranici mezi slovanským a germánským osídlením, si pamatuji vyprávění prarodičů, strýců a tet o tom, jak se jezdilo rabovat do opuštěných německých chalup a vzájemně se ženské z dědiny chlubily, co všechno mají po Němcích.
nemyslím si, že v této diskusi je podstatné, zda ten výrok pronesl Werich nebo Hašek.
Ta pasáž má nejen jiného autora ale i jiný smysl, než jaký mu pan Poláček přisoudil. Ani to ovšem není podstatné. Podstatná je možná otázka, zda přece jen věřit myšlenkám, kterým se Hašek vysmívá. Vy s pány Poláčkem, Ševčíkem a Plevou jim věříte, já ne.
MP
nejprve stručně vyložím své stanovisko k "odsunu", protože si nejsem jistý, zda ho znáte (uváděl jsem ho mnohokrát, ale v jiných diskusích).
Dovolil bych si tvrdit, že je velmi mainstreamové.
Píšete, že se děly věci, které byly i dle tehdejšího práva trestné a zločinné (vraždění, mučení, znásilňování, krádeže atd.). Jistě, to je pravda - a tyto činy (nazývané tedy někdy "excesy") je třeba jasně odsoudit. Na druhé straně i u nich je třeba hledat motivaci a porozumět jim v kontextu toho, co říkám výše (a s čím jste přišel vy sám) - totiž odplaty, ale také dlouhodobé frustrace českého obyvatelstva atd. Zdůrazňuji, že pochopit tyto příčiny a kontext neznamená pardonovat.
Druhou věcí je samo vysídlení (je pozoruhodné, že tomuto pojmu se obě zaťaté strany sporu vyhýbají...:)). To bylo dobově chápáno jednak jako kolektivní trest, jednak jako preventivní politické opatření mající zabránit opakování Mnichova atd. I zde je třeba říct, že takové řešení je Z DNEŠNÍHO HLEDISKA nepřijatelné a odsouzeníhodné, avšak z hlediska poválečné doby svou určitou logiku mělo. Vždyť tehdy to nebylo dlouho od chvíle, kdy si Řecko a Turecko vzájemně vyměnily obyvatelstvo.
A jsem u vaší největší výtky na mou adresu: totiž obvinění z morálního relativismu. To jsem si vysloužil za pouhé připomenutí faktu, že hodnoty se v dějinách mění a vyvíjejí (a jsou různé i synchronně, mezi jednotlivými kulturami). Takové celkem samozřejmé konstatování snad musí potvrdit každý, kdo se jen chvíli zabýval jakoukoli společenskou vědou. A k čemu se tedy hlásíte vy? K morálnímu fundamentalismu? K platónsky chápaným, neměnným věčným pravdám, které nám určil nějaký bůh? To u člověka levicové orientace velmi překvapuje.
Hodnoty a morálka platí, přestože nejsou neměnné a rigidně pevné ani diachronně, ani mezi kulturami (i když jistě lze vyledovat určité konstanty). Jak známo, ve Spartě byly neduživé děti zabíjeny. Křesťanství přineslo soucit se slabými a trpícími, ale středověk neviděl jako porušení lásky k bližnímu, když byli upalováni kacíři (pro to byl i J, Hus). Musely přijít dlouhé a krvavé náboženské války, aby se Evropa propracovala k náboženské toleranci. A musely přijít běsi nacionalismu (kam spadá i druhá světová válka a období těsně po ní), aby se Evropa propracovala k národnostní toleranci, myšlence evropanství a ideji občanského pojetí národa. Bohužel, ty oběti minulosti (jichž nám jistě má a musí být líto), nezemřely nadarmo, pokud se dokážeme poučit. Avšak takové poučení přijde až posléze, až po děsivých zkušenostech. Ještě jednou, bohužel.
A proto je metodologicky vadné a eticky nefér srovnávat českou poválečnou protiněmeckou reakci se Rwandou, Bosnou či Kosovem - a sice právě proto, že ona Rwanda atd. se odehrála o dobré půlstoletí později. Na genocidách 90. let a počátku 21. století je tragické a úděsné právě to, že nereflektovaly žádné poučení...
Dovolil bych si tvrdit, že je velmi mainstreamové.
Píšete, že se děly věci, které byly i dle tehdejšího práva trestné a zločinné (vraždění, mučení, znásilňování, krádeže atd.). Jistě, to je pravda - a tyto činy (nazývané tedy někdy "excesy") je třeba jasně odsoudit. Na druhé straně i u nich je třeba hledat motivaci a porozumět jim v kontextu toho, co říkám výše (a s čím jste přišel vy sám) - totiž odplaty, ale také dlouhodobé frustrace českého obyvatelstva atd. Zdůrazňuji, že pochopit tyto příčiny a kontext neznamená pardonovat.
Druhou věcí je samo vysídlení (je pozoruhodné, že tomuto pojmu se obě zaťaté strany sporu vyhýbají...:)). To bylo dobově chápáno jednak jako kolektivní trest, jednak jako preventivní politické opatření mající zabránit opakování Mnichova atd. I zde je třeba říct, že takové řešení je Z DNEŠNÍHO HLEDISKA nepřijatelné a odsouzeníhodné, avšak z hlediska poválečné doby svou určitou logiku mělo. Vždyť tehdy to nebylo dlouho od chvíle, kdy si Řecko a Turecko vzájemně vyměnily obyvatelstvo.
A jsem u vaší největší výtky na mou adresu: totiž obvinění z morálního relativismu. To jsem si vysloužil za pouhé připomenutí faktu, že hodnoty se v dějinách mění a vyvíjejí (a jsou různé i synchronně, mezi jednotlivými kulturami). Takové celkem samozřejmé konstatování snad musí potvrdit každý, kdo se jen chvíli zabýval jakoukoli společenskou vědou. A k čemu se tedy hlásíte vy? K morálnímu fundamentalismu? K platónsky chápaným, neměnným věčným pravdám, které nám určil nějaký bůh? To u člověka levicové orientace velmi překvapuje.
Hodnoty a morálka platí, přestože nejsou neměnné a rigidně pevné ani diachronně, ani mezi kulturami (i když jistě lze vyledovat určité konstanty). Jak známo, ve Spartě byly neduživé děti zabíjeny. Křesťanství přineslo soucit se slabými a trpícími, ale středověk neviděl jako porušení lásky k bližnímu, když byli upalováni kacíři (pro to byl i J, Hus). Musely přijít dlouhé a krvavé náboženské války, aby se Evropa propracovala k náboženské toleranci. A musely přijít běsi nacionalismu (kam spadá i druhá světová válka a období těsně po ní), aby se Evropa propracovala k národnostní toleranci, myšlence evropanství a ideji občanského pojetí národa. Bohužel, ty oběti minulosti (jichž nám jistě má a musí být líto), nezemřely nadarmo, pokud se dokážeme poučit. Avšak takové poučení přijde až posléze, až po děsivých zkušenostech. Ještě jednou, bohužel.
A proto je metodologicky vadné a eticky nefér srovnávat českou poválečnou protiněmeckou reakci se Rwandou, Bosnou či Kosovem - a sice právě proto, že ona Rwanda atd. se odehrála o dobré půlstoletí později. Na genocidách 90. let a počátku 21. století je tragické a úděsné právě to, že nereflektovaly žádné poučení...
JP
June 16, 2015 v 13.58
Musím se omluvit, pro tentokrát jsem skutečně použil citát s uvedením jiného autora. Jsem asi přece jenom příliš dlouho vzdálený z prostředí české literatury.
(Nicméně i v tomto případě trvám na tom, že tento výrok pronesl - a v tehdejším ideologicky rozděleném větě aktualizoval - i Jan Werich.)
(Nicméně i v tomto případě trvám na tom, že tento výrok pronesl - a v tehdejším ideologicky rozděleném větě aktualizoval - i Jan Werich.)
+ Další komentáře