Šest nejlepších knih, to není lehké dát dohromady. Nejprve se seznam nafukuje jako balón, a pak musíte škrtat, jednu po druhé. U poslední bolí srdce nejvíc. Je mnoho dobrých knih.

Přišlo mi při tom škrtání, že se možná také dělí na ty, které zná každý a ty, které si zaslouží víc uznání, než se jim dostává. Vybíral jsem proto nakonec raději ty opomíjené, než ty nejlepší. Výsledek je takovýto: kdyby mi na celém světě mělo zbýt jen šest knih, klidně by to mohly být tyhle.

Forrest Carter: Odvedu vás do Sierra Madre

Na kraji vysychající říčky, kdesi v Nové Mexiku, leží tábor. V něm nuzné zbytky národa Apačů: ztrhané ženy, děti, starci. Zmírají vedrem, na hlad, žízeň a nemoci, jednou za čas chodí pouští k  pevnosti pro ubohé příděly a chovají vzpomínku na život v horách, na zvěř, ořechy, čistou vodu.

Jednoho dne přivádějí vojáci do tábora zajatce: je to Geronimo — jeden z posledních indiánů, kteří na konci devatenáctého století kladli odpor bělochy rozpoutané genocidě. K večeru shromáždí ty, kteří ještě nejsou úplně zlomení.

„Budeme žít v horách,“ křičí na hrstku zoufalců. „Budeme žít v horách!“ křičí stařeny i děti, nejprv nesměle, potom silněji a nakonec zuřivě, jako šílenci — a celý zástup s křikem a zpěvem mizí v písečné bouři, s hypnotickou silou uniká vojákům.

Uchvacující příběh posledního Geronimova boje proplétá Carter s minulostí, jež mu předcházela — s historií ukradené půdy, vyhnanství, porušených smluv, neštovicemi nakažených dek a vybité zvěře, masakrů, znásilňování, nucené převýchovy a pohrdavého rasismu.

Se vší syrovostí líčí zakládající násilí naší civilizace: násilí na kulturách, které tu byli před ní. Takových příběhů byly stovky všude tam, kam vstoupila a stovky se jich odehrávají dodnes. Carter — paradoxně sám k psaní utekl před svou minulostí předáka alabamského Ku Klux Klanu — mne pomohl naučit, že bílá kůže skutečně není nic, nač by měl být člověk hrdý.

Orhan Pamuk: Nový život

„Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil,“ začíná Osman své roztržité, horečnaté vyprávění. Je to podmanivý trik, zlomyslné kouzlo autora na čtenáři, protože z „knihy v knize“ se nedočtete ani větu.

Víte jen, že se jmenuje stejně, jako svazek, který držíte v rukou a právě jako její vypravěč nemůžete odtrhnout oči od stránek, nedaří se vám vrátit se k soustavné činnosti, nemůžete se vythrnout z proudu, který vás táhne v Osmanových stopách, ke ztrátě veškerého zájmu o povinnosti a kratochvíle, do nesmyslné lásky k takřka neznámé dívce, do bezcílného cestování rozhrkanými autobusy kdesi po anatolských městečkách, do morbidního hledání anděla smrti v zabijáckých silničních nehodách, do nového života kdesi na pomezí Evropy, Asie, tradice a moderny, minulého a budoucího.

Je příznačné, že si za pána Boha nemůžu vzpomenout jak kniha končí: pamatuju si jen ten výjimečný pocit zaujetí a vytržení, který mě při četbě zachvacoval. Bál bych se otevřít ji znovu.

Josef Škvorecký: Legenda Emöke

Škvoreckého útlá novela z počátku šedesátých let byla prý ve své době skutečnou legendou: dědeček vzpomíná, že když vyšla, stál na ni v knihkupectví frontu. Celá se odehrává v pouhých několika dnech na jakési horské rekreaci.

V kulisách túr a společenských večerů se protínají dva osudy: pražský redaktor, znavený citovou prázdnotou, potkává Emöke, Maďarku z Košic, jejíž mládí poznamenaly perzekuce rodičů — kolaborantů a vynucený sňatek s násilnickým podnikatelem—antikomunistou, jemuž se stal osudným pokus o útěk za hranice.

Emöke, která se sama stará o dcerku, upíná svou duši k ezoterii a bezmezné víře. Redaktor se do ní zamiluje, získává si její důvěru a na malou chvíli se mu podaří vrátit jí víru v pozemskou možnost štěstí. Lež, plod uražené chlapské pýchy, přichází právě včas, aby všechno zkazila.

Tak se redaktor vrací do Prahy, slibuje si, nalhává, že napíše, že pojede do Košic. Ví ale, že neudělá nic. Zůstane jen legenda, stín vzpomínky: „... a časem, velmi brzy, rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a koncentračních táborech.“

Kniha fascinující nejen svou výstižností, ale i tím, jak jsou na jejích stránkách srozumitelně zachovány naděje a mentální dispozice, které měly o pět let později vykvést v pokus o demokratický socialismus československého jara — zadušený v zárodku, jako nenaplněný cit.

Cormac McCarthy: Hranice

Prostřední díl nadpozemsky dobré McCarthyho Pohraniční trilogie je příběhem tvrdého dospívání hocha — Billyho Parhama. Svým otcem je vyslán polapit vlčici, která pronásleduje rodinné stádo.

Polapí ji, nedokáže ji ale zabít a rozhodne se ji místo toho vrátit tam, odkud přišla. Tak se stane, že se propadne do Mexika, do podivného, předmoderního časoprostoru. S vlčicí se sblíží, nakonec je ale svědkem jejího krutého konce lidskou rukou.

Bezcílně se potuluje krajinou, v poblouznění prochází vsí, z níž po zemětřesení zůstala jen ruina kostela. Když překračuje hranici, neví ani, jak dlouho byl pryč. Dvakrát ještě ji překročí a jako ztratil vlčici, ztrácí pokaždé. Nakonec, tak jako jiní McCarthyho dospívající hrdinové, nepatří tam, ani tam.

V Hranici je bezohledná autenticita vyprávění uhrančivá, na ostrém kontrastu přírody a civilizace, dětství a dospělosti, Mexika a Spojených států dává vystoupit vší rozpornosti, nahodilosti a neuspokojivosti lidské existence. Je to místo a čas překračující vzdání úcty lidské odvaze a touze žít navzdory ranám osudu — celistvý, pravdivý obraz, v němž má krása i špína své místo.

Eva Kantůrková: Smuteční slavnost

Náhoda z antikvariátu: autorku jsem znal (váhal jsem, zda raději nezařadit psychologicko politický román Nečekej, až zajde slunce!), knihu ani podle jména. Román vydaný v sám předvečer osmašedesátého, v době tajících ledů, kriticky se vypořádává s dědictvím násilné kolektivizace venkova.

Začíná se smrtí, které je ale slavnost z titulu spíše příčinou, nikoli důsledkem. V zamrzlé strži najdou lesní dělníci tělo Januše, okresního komunistické předáka. Freska, kterou pak před našimi zraky děj odkrývá, sestává z osobních zpovědí Janušových přátel i nepřátel. Po letech se navrací vytěsněná vina: Matyldě Chladilové umírá manžel, vyvlastněný kulak. Velkolepý pohřeb, který mu umanutě zorganizuje, stává se protirežimní manifestací.

Nečekejte ale žádný příběh bezpráví. Kantůrková nehraje podle not ani jednoho Drdy. Tak si v posledku díky její neúprosné pravdivosti dokážeme ošklivit Janušův despotismus, jako se obdivovat jeho odbojářské odvaze, litovat pro výstrahu zlikvidovaného Chladila, stejně jako si hnusit jeho lakotu a zahořklou nenávist k lidem.

Komunisty s divokým zápalem předělávaný venkov není žádnou pastorální idylou — patří k němu i jiná despocie, despocie bohatých nad nemajetnými, mužů nad ženami. Jako v druhém jmenovaném díle, Kantůrková dokáže rozpornou pravdu jednání — a dějin — zachytit věrně. Rozhodně se jedná o knihu čtenou nedostatečně.

Ernest Hemingway: Mít a nemít

Méně známý Hemingwayův sociální román je pojednáním o mrzkém osudu člověka bez společnosti. Jeho hrdina — Harry Morgan, Conch, jak se říkalo chudině z Floridského pobřeží, se protlouká hospodářskou krizí jak jen může.

Když mu boháč na Kubě po několika dnech rybaření uteče bez placení, nezbývá mu, než se neochotně dát na pašování: ať už alkoholu nebo exulantských revolucionářů.

Zemitá čest nedovolí Harrymu potloukat se po zoufalých sezónních pracech a přivést svou rodinu do hladu a bídy, nemá na vybranou, nemá kam se obrátit: nezbytí jej dožene za hranu zákona. Odvaha ani obezřetnost mu ale nejsou nakonec nic platné.

Tragický boj poctivého, ale příliš hrdého chudáka o život, kontrastuje Hemingway geniálně s prázdnotou života zahálčivé třídy na blízkých jachtách: se všemi depkami, malými hysteriemi, nevěrami, prášky na spaní či povzbuzení, sebevraždami.

Strašný je osud těch, kteří se vrhnou do zkázy pro vlastní obživu, i těch, kteří neví co s penězi, těch, kteří mají, i těch, kteří nemají. Člověka ničí stejnoměrně, ač jinak, nedostatek i nadbytek.

Nedokonalý pořádek světa, ze kterého je román zprávou, ale není v rukou jeho obyvatel — jediní, kdo se pokouší jej uchopit a přerovnat, jsou kubánští revolucionáři, na scestí koloběhu vražd a násilí.

Oproti, tematicky v něčem podobným, Steinbeckovým Hroznům Hněvu je tak Mít a nemít snad ještě beznadějnější — jakákoli brána k scelení nesouměřitelných pólů utrpení v něm chybí ještě citelněji.