Literární kritik a publicista Jiří Peňás v Týdeníku Echo připomněl nedožitých devadesátých narozenin spisovatele a novináře Ludvíka Vaculíka. Jiří Peňás je s Vaculíkovým dílem dobře obeznámen, napsal o něm již více kritických postřehů a úvah. Tak ovšem učinili i jiní literární recenzenti, publicisté a literární vědci, v minulosti často Jiří Pechar, Milan Jungmann, Vladimír Karfík a další.

Na celkové kritické zhodnocení a vřazení Vaculíkova díla do kontextu naší či snad světové literatury kulturní obec teprve čeká, k tomu může dojít až po náležitém odstupu, nejspíš až pomine i doba, v níž Ludvík Vaculík psal a my jeho psaní četli.

U něj totiž nelze hodnotit zdařilost románových příběhů, jež spisovatel může fabulovat bez přímé reflexe společnosti a panujících poměrů. Vaculíkovo dílo beletristické i publicistiké je naopak (až na výjimky) založeno na reflexi poměrů a dobových souvislostí, na prožívání toho, s čím i my máme zkušenosti, takže to můžeme konfrontovat či sdílet. Zajímavé bude, jak budou číst například Český snář čtenáři, kteří si už budou muset slovo „disent“ vyhledat v naučném slovníku.

Můžeme si představit obě možnosti: buď tomu vůbec nebudou rozumět, a tudíž je ani literární sdělení nebude zajímat, nebo naopak právě literárním sdělením autentických zážitků a příběhů budou vtaženi do dávno zašlé doby jako do fantastického světa. Otázka tedy je, nakolik je pro nás Vaculík uhrančivý právě tím, že přesně víme, co čteme, nebo naopak.

Přestanu o něm mluvit ve třetí osobě, protože L. V. je mým otcem, doma vždy tatou a nejposledněji tatínkem. Cokoli o jeho díle napíšu já nebo kdokoli z nás, jeho dětí, bude vždy nějak zasaženo citem, byť se nám bude zdát, že cit jsme zdárně potlačili a píšeme tak nějak objektivně.

Umíme si představit, jak oním kýženým hodnocením literární vědy o významu L. V. a jeho díla budeme nejen zaskočeni, ale možná i zdrceni. Tak už to bývá a my se s tím budeme muset vyrovnat, nebo se toho ani nedožijeme.

Co jiného než demokratizace?

Leč přesto: Vznikla jakási téměř legenda — a Jiří Peňás ji šíří dál — o nevysloveném tatově projevu v listopadu 89 na Letenské pláni, kdy tomuto nevyslovenému projevu vinou organizátorů demonstrace, kteří tatu nepustili k mikrofonu, se nyní připisuje zhacená naděje. Podle Peňáse: „Národní konsensus v sebeklamu mohl být rozbit hned v počátku, což by pak dalo naději v jeho lepší rekonstrukci.“

Zejména Jiří Peňás musí vědět, že ať by tata řekl cokoli, formuloval myšlenky i nejznamenitější, nijak podstatněji by onu spontaneitu „sebeklamu“ neovlivnil, a pokud se rozbití konsensu organizátoři snad obávali, klidně L. V. mohli nechat mluvit. Co chtěl říci, víceméně víme: distance od pohybu mas, od živelnosti by v tom byla.

To, že „lidé mohli povalit režim dřív, kdyby chtěli“ si tehdy ani nemyslel, převrat považoval za zázrak. To nám přeci začalo docházet, až když byl režim povalen, že jsme ho už měli povalit. (Nicméně jak to skutečně bylo s tatovým nevysloveným projevem ví přesně můj bratr Jan, maminka šíří verzi jinou, poněkud bohatýrskou, čímž nevyslovený projev nabývá na účinku.)

↗

Byl především humanista. Se zděšením se díval — a nemohl se na to dívat — na reportáže zachycující plavbu přeplněných bárek Syřanů, unikajících z příšerných válečných poměrů. Repro DR

Mrzí mně také, když literární kritik jako vědec své cti dbalý klade otázku, kterou si například historikové zakazují: co by bylo, kdyby… Co by tata napsal například o „mohutné vlně masové migrace“, kdyby mu smrt nebyla milostivou.

Jiří Peňás v této souvislosti připomíná tatův názor, „že národy se mají snažit zlepšovat poměry tam, kde jsou a kde je jejich tradiční místo, a nevydávat se je zhoršovat tam, kde ještě jakžtakž ujdou“. To ovšem tata napsal takříkajíc v lepších časech, kdy se ještě taková věta dala napsat, a byla i případná.

Mohu potvrdit, že se zděšením se díval — a nemohl se na to dívat — na reportáže zachycující plavbu přeplněných bárek Syřanů, unikajících z příšerných válečných poměrů. Rozstřílený Damašek v televizi ještě viděl. O tom by s největší pravděpodobností napsal něco jiného, než Peňás naznačuje, ale nemohl — totiž nemohl na to ani myslet. Exploatace násilí mu možná i ukrátila život.

V Posledním slově Psáno v nemocnici (z 10. června 2014) píše: „I já byl přece chlapec, který si dělal luk a šípy. Hrávali jsme si na boj. Pak jsem byl na vojně, poznal všecky zbraně, střílel z nich. Byl jsem miřičem protitankového kanonu. Ovšem nepřišlo mi na mysl, že bych těch zbraní měl někdy užít. Byla to jenom povinná hra. Teď se mi jen z obrázků zbraní dělá špatně, Hnusí se mi armáda, vojáci, nemůžu ani hledět na reportáže z nějaké války. Vůbec, cítím neznámou hrůzu, když se má zase za něco někde bojovat: oni prostě jen rádi střílí lidi!“

Tata sice rád házel oštěpem, ale nikoli nejlépe a nejdál. To se mu podařilo až literaturou. Ani jeho nejsilnější „zbojnická slova“ nejsou návodem, jak nastolit řád, zjednat spravedlnost a pořádek, ale jsou to výstižné literární obraty a obrazy, jak pouhým oštěpem, uříznutým z lísky v Brumově na Řehonůřce, zasáhnout cíl.

Říci, že byl především humanista, je klišé, nicméně ten rys je v jeho díle od Rušného domu po poslední Poslední slovo zřejmý, a časem ještě sílil. A další klišé: právě humanismus a bytostná potřeba svobody ho odvrátily od komunismu.

Peňás také píše: „Vaculíkovo staromilství bylo naopak v něčem revoluční a progresivní — a antidemokratické.“ Tata sice vskutku napsal: „Evropský duch slábne vinou takzvaně normálních a průměrných, jakých je většina,“ a mrzelo ho, že od lidovlády nemůžeme čekat více než „obecně přijatelné“, nicméně sám byl bytostným demokratem. Nebo jinak: demokratizaci poměrů, jak mi dochází až teď díky Jiřímu Peňásovi, sloužil celý život. Protože — čemu jinému?

Snad by se Peňás mohl ohradit, že jsem z jeho textu vyčetl i to, co tak nemyslel a nepřečetl to, co napsal. Jenže to strašení Vaculíkem v jeho textu je. Já to chápu: Těžko literárnímu kritikovi v žurnalistickém shonu napsat text k nedožitému výročí českého spisovatele, tak aby to byl zároveň „otvírák“. To se musí nějak „aktualizovat“, že.

Snad mi na druhé straně Jiří Peňás promine jistou přecitlivělost, která je u tatových dětí asi pochopitelná i omluvitelná.