Literární kritik a publicista Jiří Peňás v Týdeníku Echo připomněl nedožitých devadesátých narozenin spisovatele a novináře Ludvíka Vaculíka. Jiří Peňás je s Vaculíkovým dílem dobře obeznámen, napsal o něm již více kritických postřehů a úvah. Tak ovšem učinili i jiní literární recenzenti, publicisté a literární vědci, v minulosti často Jiří Pechar, Milan Jungmann, Vladimír Karfík a další.

Na celkové kritické zhodnocení a vřazení Vaculíkova díla do kontextu naší či snad světové literatury kulturní obec teprve čeká, k tomu může dojít až po náležitém odstupu, nejspíš až pomine i doba, v níž Ludvík Vaculík psal a my jeho psaní četli.

U něj totiž nelze hodnotit zdařilost románových příběhů, jež spisovatel může fabulovat bez přímé reflexe společnosti a panujících poměrů. Vaculíkovo dílo beletristické i publicistiké je naopak (až na výjimky) založeno na reflexi poměrů a dobových souvislostí, na prožívání toho, s čím i my máme zkušenosti, takže to můžeme konfrontovat či sdílet. Zajímavé bude, jak budou číst například Český snář čtenáři, kteří si už budou muset slovo „disent“ vyhledat v naučném slovníku.

Můžeme si představit obě možnosti: buď tomu vůbec nebudou rozumět, a tudíž je ani literární sdělení nebude zajímat, nebo naopak právě literárním sdělením autentických zážitků a příběhů budou vtaženi do dávno zašlé doby jako do fantastického světa. Otázka tedy je, nakolik je pro nás Vaculík uhrančivý právě tím, že přesně víme, co čteme, nebo naopak.

Přestanu o něm mluvit ve třetí osobě, protože L. V. je mým otcem, doma vždy tatou a nejposledněji tatínkem. Cokoli o jeho díle napíšu já nebo kdokoli z nás, jeho dětí, bude vždy nějak zasaženo citem, byť se nám bude zdát, že cit jsme zdárně potlačili a píšeme tak nějak objektivně.

Umíme si představit, jak oním kýženým hodnocením literární vědy o významu L. V. a jeho díla budeme nejen zaskočeni, ale možná i zdrceni. Tak už to bývá a my se s tím budeme muset vyrovnat, nebo se toho ani nedožijeme.