Řečeno o něm bylo v posledních dnech tolik, že není třeba přisypávat. A tak přidám jen jedinou z mnoha svých vzpomínek na něj. Tu první. Tak dávnou, že se mi ani nechce věřit, jak může čas být štědrý. Ludvík tehdy byl o trochu mladší, než jsem já dnes.

Září 1977. Podle jistých ukazatelů dnes dopočítávám, že to bylo dvacátého pátého. Rok vzniku Charty 77, divoký, ale plný rok. Se dvěma kamarády jsem přijel z Brna na víkend do Prahy. Jedním z našich cílů bylo seznámit se s Ludvíkem Vaculíkem.

Zjistit si adresu bylo snadné i bez mobilu a internetu. Ostatně už v předchozích měsících jsem kdesi podvakrát potkal Ondřeje, jeho syna. A adresu znal mezi chartisty kdekdo, řekl mi ji Julius Tomin, měl to ostatně nedaleko.

Do činžovního domu ve Veletržní 21 jsme za soumraku pozdního nedělního odpoledne vešli s napětím. Dalo se předpokládat, že dům je hlídán nebo alespoň zpovzdálí pozorován. Jistě jsme si nemysleli, že budeme hned zatčeni, ale trocha napětí patrná byla.

I když v prvním roce Charty bylo možné zažít ledacos nečekaného. Tehdy ještě nestačily vzniknout jakési ustálené zvyklosti, které později většinou umožňovaly odhadnout důsledky vlastních nerozvážností, jakož i rozvážností. Schody jsme vyšli, u dveří nesměle zazvonili a s očekáváním jsme odpočítávali chvíli, kdy bude třeba se rozhodnout, zda máme zazvonit podruhé, či usoudit, že je lépe lépe odejít.

Dveře se rázně otevřely. S přiměřeným ostychem sedmnáctiletého chlapce, tváří v tvář pověstnému muži, snažil jsem se jménem nás tří nějak se vyjádřit. „Dobrý den, my jsme chtěli, my bysme chtěli...“

Ludvík Vaculík rozepjal ruce, opřel se o veřeje dveří téměř v jejích horních rozích a začal se hlasitě smát. Trvalo to chvíli delší než krátkou, zdálo se nám. Smích mě uvedl do rozpaků. !My jsme, teda my nejsme, jako abyste si nemyslel! — „No to bych si teda opravdu nemyslel," rázně mě přerušil rozveselený spisovatel a pomalu, téměř slabikovaně pokračoval: „Oni totiž nikdy nechodí ve třech!“