Řečeno o něm bylo v posledních dnech tolik, že není třeba přisypávat. A tak přidám jen jedinou z mnoha svých vzpomínek na něj. Tu první. Tak dávnou, že se mi ani nechce věřit, jak může čas být štědrý. Ludvík tehdy byl o trochu mladší, než jsem já dnes.

Září 1977. Podle jistých ukazatelů dnes dopočítávám, že to bylo dvacátého pátého. Rok vzniku Charty 77, divoký, ale plný rok. Se dvěma kamarády jsem přijel z Brna na víkend do Prahy. Jedním z našich cílů bylo seznámit se s Ludvíkem Vaculíkem.

Zjistit si adresu bylo snadné i bez mobilu a internetu. Ostatně už v předchozích měsících jsem kdesi podvakrát potkal Ondřeje, jeho syna. A adresu znal mezi chartisty kdekdo, řekl mi ji Julius Tomin, měl to ostatně nedaleko.

Do činžovního domu ve Veletržní 21 jsme za soumraku pozdního nedělního odpoledne vešli s napětím. Dalo se předpokládat, že dům je hlídán nebo alespoň zpovzdálí pozorován. Jistě jsme si nemysleli, že budeme hned zatčeni, ale trocha napětí patrná byla.

I když v prvním roce Charty bylo možné zažít ledacos nečekaného. Tehdy ještě nestačily vzniknout jakési ustálené zvyklosti, které později většinou umožňovaly odhadnout důsledky vlastních nerozvážností, jakož i rozvážností. Schody jsme vyšli, u dveří nesměle zazvonili a s očekáváním jsme odpočítávali chvíli, kdy bude třeba se rozhodnout, zda máme zazvonit podruhé, či usoudit, že je lépe lépe odejít.

Dveře se rázně otevřely. S přiměřeným ostychem sedmnáctiletého chlapce, tváří v tvář pověstnému muži, snažil jsem se jménem nás tří nějak se vyjádřit. „Dobrý den, my jsme chtěli, my bysme chtěli...“

Ludvík Vaculík rozepjal ruce, opřel se o veřeje dveří téměř v jejích horních rozích a začal se hlasitě smát. Trvalo to chvíli delší než krátkou, zdálo se nám. Smích mě uvedl do rozpaků. !My jsme, teda my nejsme, jako abyste si nemyslel! — „No to bych si teda opravdu nemyslel," rázně mě přerušil rozveselený spisovatel a pomalu, téměř slabikovaně pokračoval: „Oni totiž nikdy nechodí ve třech!“

Sotva jsem se zmohl na nějaké nesmělé „Aha“, ještě se trochu dodatečně zasmál a vlídně pokynul: „No tak pojďte dál.“ Pevně nám podal ruku a vlídně, či spíš pobaveně řekl: „Tady nic neříkejte!“ A vešli jsme dovnitř.

„Tady si sedněte!“ Do pracovny, pokoje s oknem do ulice, vešla paní Madla a nabídla nám čaj. Vaculík si nás, zdálo se, nevšímal. Sedl si ke stolu s psacím strojem, chvíli něco hledal na stole. Pomalu a rozvážně založil do psacího stroje papír.

S kamarády jsme se na sebe podívali se zjevnou shodou nad tím, že celé situaci úplně nerozumíme. Pomyslel jsem si, že jsme ho asi vyrušili při práci a že bude chvíli psát. Připadali jsme si trochu jako vetřelci, jimiž jsme však také byli a správně jsme se cítili trapně.

Nenápadně, o to však pozorněji, jsme sledovali ruku spisovatelovu a jeho rutinní, nezúčastněná gesta. A skutečně! Ludvík Vaculík začal ťukat do stroje. Při velkém autorském díle jsme ho zřejmě nevyrušili, protože po kratičké chvíli vstal, ukázal na mě a řekl: „A teď vy!“

Sedl jsem si tedy na místo hostitele a podíval se do psacího stroje. „Tak co byste ode mě potřebovali?“ jsem četl. Moje prsty, na klávesnici už v té době častým opisováním krátkých samizdatových textů docela zvyklé, přidávaly další řádek: „Hlavně se omlouváme, jestli jsme vás nějak vyrušili.“

Stál nade mnou a pokynul mi, že mně chce vystřídat: „Ani jste mě nevyrušili.“ A zase vstal. Improvizovaná hra, kterou s gustem režíroval, se mi začala líbit a ačkoliv jsem ostych zdaleka neztratil, přece jen jsem se trochu uvolnil a znovu si sedl: „My jsme z Brna (připsal jsem naše jména) a známe se s Martinem Šimsou.“ Prostřídání.

„No to slyším, že jste z Brna.“ Prostřídání. „Rádi bychom vydali nějakou samizdatovou knížku. Četli jsme něco o Mikuláši Medkovi a mysleli jsme si, že byste nám mohl k němu něco doporučit nebo třeba půjčit.“ Zase jsme se vystřídali.

„No ale na to je těžká rada! K němu já nic nemám.“ A zase já: „Aha! No my jsme mysleli, že bychom třeba poskládali různé texty o něm.“ — „Tak to já ale nemám ani tak nic.“ — „No to je škoda, tak se nezlobte, že takhle otravujeme.“ — „Ale já se vůbec nezlobím.“ — „No tak děkujeme!“ — „To mně ani nemusíte děkovat!“ Vytočil papír ze stroje a podal mi poslední repliku k přečtení.

Dnešním jazykem bychom mohli říct, že si celou situaci užíval. Posadil se do křesla a se spikleneckým gestem se na nás usmál. Naznačili jsme, že se začneme zvedat ze židlí a půjdem. „No to ještě nechoďte! Ještě jste to přece nevypili. A po kratší odmlce: „Aha, takže vy jste z Brna. No a co děláte?“ Každý z nás jednovětě odpověděl.

„No tak to na sebe dávejte pozor!“ — „To my dáváme,“ promluvil jsem opět za nás tři. „No asi moc ne, když chodíte k Vaculíkovi!“ Po pauze: „Tak na sebe vážně dávejte pozor!“ Usrkávali jsme čaje a snažili se vystihnout chvilku, v níž odejít nebude ani zbrklé, ani trapně opožděné. Okamžik k povstání nastal.

Už vestoje, před úkrokem ke dveřím, otočil jsem se ještě k psacímu stolu: „Mohl bych si to vzít?! — „No jistě!“, a podal mi dialogem popsaný list. Doprovázel nás do předsíně, rozloučit se přišla i paní Madla. Obouvali jsme se, zatímco hostitel na nás pobaveně, lehce blahosklonně hleděl.

„A pozdravujte Šimsovy!“ Do otevřených dveří, když strojovna výtahu už vydávala snaživé zvuky, ještě zvolal: „A někdy zase přijďte, uvidím vás rád.“

Papír se záznamem strojopisného rozhovoru s Ludvíkem Vaculíkem jsem ještě ve výtahu složil na osminku a vložil do zadní kapsy kalhot. Vyšli jsme do ztemnělé holešovické ulice. Chvíli jsme se neklidně ohlíželi a mezi sebou jsme z nervozity ani nemluvili. Tramvají jsme odjeli k nádraží, večerním vlakem domů do Brna.

Složený list papíru v kalhotách zůstal. Omylem. První vyprání nevydržel.

A Ludvík? Myslím, že umřel ve svůj čas, smutný z toho ani nejsem. Jeho spiklenecká, bojovná hravost, kořenitá láska ke všemu živému a odvaha měnit sebe, ponoukat ostatní, i proměňovat svět k lepšímu, a tvářit se u toho všeho, že se především skvěle baví, jen odešly do jiné úrovně. Jak se kdysi v jiných souvislostech psávalo: Byl odvolán v souvislosti s pověřením jinými úkoly!