Minulou sobotu nás opustil český spisovatel a fejetonista Ludvík Vaculík ve věku 88 let. Jeho životní dráha byla poznamenána zápasy minulého století — byl redaktorem Rudého práva i Literárních listů, sepsal také produkt radikalismu Pražského jara osmašedesátého, slavné prohlášení 2000 slov, a podepsán je i pod úvodním prohlášením Charty 77.

Když později vysvětloval své někdejší členství v KSČ, sám řekl, že k radikální levici tíhl jednak proto, že jeho otec jako tesař, dělník, byl často bez práce, jednak že jeho vlastenecký cit tehdy vnímal osvoboditelskou roli Rudé armády a nakonec i proto, že ho zasáhla četba velkých levicových myslitelů.

Byl po celý život sociálně kritický intelektuál, usilující o nezávislý názor. Na památném IV. sjezdu spisovatelů v červnu 1967 kategoricky odsoudil mocenskou praxi režimu, kterou podle něj už nešlo ospravedlnit pouhým antikapitalismem.

Moc se podle něj tehdy vymkla lidem, přestala řešit lidské otázky a lidé proto upadli do občanské rezignace. Na protest vůči těmto slovům ostrým jak břitva dokonce odešel tajemník ÚV KSČ pro kulturu Jiří Hendrych přímo z jednání spisovatelů.

Manifest 2000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem (červen 1968) byl za normalizace ocejchován na kontrarevoluční pamflet. V některých bodech s typickou suverenitou svého autora výrazně překračoval i reformní pokus komunistů v Akčním programu KSČ z dubna 1968.

Vaculík, nedávno za své vystoupení na svazu spisovatelů vyloučený ze strany, tehdy ve svém manifestu nejen tvrdě odsoudil přeměnu KSČ na nekontrolovanou byrokraticko mocenskou organizaci, ale také otevřeně volal po svobodných volbách. Varoval před práskači a před zásahem ze zahraničí. A vyzýval k občanské neposlušnosti.

Přišel zákaz publikování, a tak mu jeho texty mohly vycházet jen v zahraničí a samizdatové literatuře. Psal bez politického taktizování, nekonvečně, tak jak to cítil. Ne snad ve zlobě, ale kategoricky. Novinář Karel Hvížďala ho v odkazu na jeho knihu z chartistického prostředí Český snář z roku 1980 nazval „smířlivým rváčem“.

Přiznám se, že jeho texty se ke mně začaly dostávat až koncem 80. let v rámci samizdatové edice Lidových novin. Ty samozřejmě s každým číslem zápasily o svou neschválenou existenci, ale dostávaly se už v rámci uvolnění poměrů mezi poměrně široký okruh lidí.

Razantní Vaculíkův text z dubna 1989 Komunismus je bití reagující na tehdejší křečovité represe v ulicích ale musel vyjít až v emigrantských Listech. V Lidovkách se báli, že by za takovou facku celému režimu přišla nekompromisní stopka. Tvrdé represivní zásahy byly a jsou známé i v rámci tzv. liberálních demokraciích, tady ovšem na takovou kritiku ani v časech perestrojky nebyli zvyklí.

Egon Bondy říkával, že svoboda je jak výrobní faktor. Co je ale takovou svobodou? Ostudné časy tzv. ineditní literatury skončily rokem 1989. Dnes netřeba Petlice, dnes vše válcuje bulvarizace vkusu.

Možná trochu prorocky Ludvík Vaculík napsal po 17. listopadu 1989 ve svém prosincovém Posledním slově v Lidových novinách: „Směšnosmutné je, jak málo váží jedinec, když se i jeho silou dá veliká věc do pohybu“.

Některé podivné tahanice dnešního světa už nakonec Ludvík Vaculík nejspíš odmítal chápat. Jako když se zastal Milana Kundery při jeho nařčení z udavačství. Nebo když v nedávné prezidentské kampani podpořil Karla Schwarzenberga, aby později bránil Miloše Zemana jako osobnost na Hradě, která má právo být sama sebou.

S jeho názory lze samozřejmě z různých pozic polemizovat. Jeho kritický hlas ale neutichl ani po roce 1989. Vaculík sám vnímal, že po roce 1989 není vše v pořádku. Svědčí o tom jeho postřeh, že i když byl odstraněn „komunismus“, tak nebyly odstraněny příčiny, které k němu vedly.

Byl to někdy zaťatý člověk, kterému pak bylo opravdu těžké přitakat. Vždy však bylo užitečné mu naslouchat.