Archivní rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem: Možná bychom byli dál než dnes

Jakub Patočka

Rozhovor šéfredaktora Deníku Referendum, který v roce 1998 pořídil s Ludvíkem Vaculíkem k třicátému výročí srpna 1968, je v některých ohledech snad ještě platnější než v době svého vzniku.

Rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem Možná bychom byli dál než dnes jsem pořídil v roce 1998 pro časopis Sedmá generace, který jsem tehdy redigoval. Vyšel jako součást zvláštního čísla k třicátému výročí srpna 1968.

Setkali jsme se na nějaké zahrádce ve Stromovce, byl slunný letní den. Překvapilo mě, jak je Ludvík milý člověk, podle psaní jsem si ho představoval přísnějšího. Bylo to naše první setkání. Když jsme skončili, pozval mě na Becherovku.

Rozhovor se mu líbil, rok nato už jsem pracoval v Literárních novinách. Čas myslím tehdejším Vaculíkovým úvahám jen přidal na pronikavosti. Rozhovor, který dosud nebyl elektronicky k dispozici, vydáváme u příležitosti letošního srpnového výročí; a jako vzpomínku na Ludvíka. 

Před deseti lety jste napsal do tehdy ilegálních Lidových novin, že Dva tisíce slov i po dvaceti letech platí. Platí i dnes po třiceti?

I dnes trvám na tom, že to byl text náležitý a přiměřený situaci. V tomto smyslu platí. Nelze je samozřejmě beze zbytku vztáhnout na dnešní poměry, to bych v něm nejprve musel provést nějaké změny.

Ale duch toho textu podle vás má co říci i k dnešku?

Kdyby lidé chtěli, tak určitě. A kdybych si dal tu práci se změnami, dalo by se to ukázat velmi snadno. Protože co se tady od té doby vlastně změnilo? Je možno svobodně mluvit, svobodně psát a svobodně jednat. Nač si lidé dříve stěžovali, to dnes mohou ve svém okolí konkrétně postihovat. Platila by tedy zejména ona výzva k občanské aktivitě, které nespoléhá na volby jedenkrát za čtyři roky. Čili ta pasáž, kde vyzývám: ustavujte občanské komise, vyšetřovací výbory, ignorujte funkcionáře, žádejte jejich odchod! To plně platí.

Proč myslíte, že se ani dnes nepodařilo takový princip přímého občanského vlivu, který navrhoval základní programový text již v roce šedesát osm, do společnosti vnést

Ale ono se to nepodařilo ani tehdy.

Tenkrát se to ovšem dalo svést na tanky. Proč se to ale nedaří dnes, když nám už tanky nebrání?

Protože lidé si myslí, že demokracie je samočisticí továrna. Myslí si, že stačí, když jednou za čtyři roky někoho zvolí, a potom mu v různých Kotlích vynadají.

Myslíte si, že je to čistě vina lidí?

V každém případě je to jediné místo, odkud začít. Pohnout by se měli lidi.

V rozhovoru o Pražském jaru nemůže chybět úvaha, jak by skončilo, kdyby nepřijely tanky. Vyvinulo by se v nějakou formu humanitní demokracie, nebo mají pravdu ti, kteří poněkud cynicky říkají v podstatě: „Zaplať pánbůh za tanky. Alespoň lidem dříve došlo, jak zrůdná je podstata komunismu. Kdyby tanky nepřijely, lidé by dál žili v bludu a mařili by čas snahou o reformování systému z principu obludného.“?

To pochopitelně není pravda, je to demagogie anebo hloupost. A co by se bývalo stalo? Tehdy existoval tzv. akční program vydaný komunistickou stranou, do nějž část spontánního dění zapadala. Jenomže národ není totožný se stranou. Jakmile by se věci daly do pohybu, překročily by tento program a situace by se opakovala, tak jak se normálně v životě opakuje všude. Zase by se zformovala opozice, zase by vznikla nějaká reakce, nějací progresisté atd.

Nedávno jsem četl paměti Václava Slavíka, tehdejšího významného člena ústředního výboru (jednu dobu byl tajemníkem). Podle něj někteří lidé v těchto pozicích věděli, že se demokratizační hnutí nezastaví a že je nezastavitelné. Představovali si, že se obnoví politika v rámci Národní fronty, kde tehdy ještě působily strany socialistická a lidová. V tom viděli hybný moment. Ovšem první bolestný bod přišel, když se začalo mluvit o obnovení sociální demokracie. Už to některým komunistům vadilo, už toto považovali za velikou opovážlivost. Ale stručně řečeno: myslím, že by postup k demokracii pokračoval.

A víte, možná bychom byli dále než dnes. Mezitím se totiž ten národ ještě mnohem víc zmršil a zkazil. Po listopadu 1989 se země naráz otevřela a vypukla úplná svoboda všeho. Kdežto tenkrát by to šlo postupně a mnohem víc by se třídilo.

Myslíte si, že tehdy v Československu mohla vzniknout nějaká zvláštní forma demokratického socialismu? Nebo co by to bylo?

Myslím, že by možná vznikl nějaký kontrolovaný kapitalismus. A ten by totiž měl vzniknout stejně!

A víte, možná bychom byli dále než dnes. Mezitím se totiž ten národ ještě mnohem víc zmršil a zkazil. Repro DR

Čili vyslovím-li takovou z dnešního hlediska kacířskou myšlenku, že hnutí roku osmašedesát (a na mysli mám ono společenské hnutí zdola, nikoliv politické manévry nahoře) mohlo dát vzniknout uspořádání lepšímu, než je to, které vzešlo ze změn roku 1989, budete s tím souhlasit?

Ano, já s vámi souhlasím, protože socialismus nebo komunismus vznikl z určitých příčin. Nyní sice padl, avšak ty příčiny zůstaly. Když jsem přinucen se nad tím zamýšlet, zdá se mi, že tenkrát by se mnohem lépe zhodnotilo poučení z obého. Vždyť socialismus skutečně původně vznikl z nějakého lidského přesvědčení, které mělo starší kořeny, a určitě sem nepřišlo jen s Rudou armádou. Myslím, že se mohl vyvinout systém, který by obsahoval ono poučení z nedostatků jak kapitalismu, tak socialismu. A pokud se nevyvine dnes, jsme tak jako tak ztraceni.

Myslíte si, že první demokratický parlament vzešlý ze svobodných voleb po roce šedesát osm by tedy přijímal vaši „Jinou ústavu“ (respektující přírodu jako svébytnou bytost) ochotněji než ten polistopadový?

Tož to si eště nemyslím. To by eště neudělali. Lidé, jejichž jednání by bylo motivováno snahou po zlepšení a hrůzou z toho, aby se staré pořádky nevrátily (poněvadž to by si strašně odnesli), by jistě byli náchylní přijímat změny. Záleželo by však na tom, jaké záměry by se podařilo podsunout do jejich jednání.

Přesto mi připadá, že se, na svou dobu snad až překvapivě, ekologické motivy v myšlení vlivných osobností tehdejšího hnutí objevují — například u Karla Kosíka, u Ivana Klímy, u vás. Odkud to pocházelo?

Tedy ten vliv — ten my jsme měli, avšak na co?

Kritika tohoto druhu se však již tehdy objevovala, i když neužívala dnešní terminologie. Šlo jednak o součást obecné kritiky chování systému, jednak se již tehdy tak řečená ekologická kritika kapitalismu objevovala i na Západě. Nějaký plán přestavby tedy do jisté míry počítal i s tímto prvkem.

Co by tedy pro nás mohl znamenat osmašedesátý dnes? Vy jste říkal, že jeho myšlenky se budou muset stejně nějakým způsobem uplatnit, mluvil jste o kontrolovaném kapitalismu. To je sympatické, ale není to právě ta třetí cesta, proti níž se tady tak vehementně brojilo

Člověk nechce volbou určitých slov nahrávat nějakému politickému směru, s nímž se nechce plně ztotožnit. Říci „třetí cesta“ otevírá dveře i něčemu, co si leckdo představuje úplně jinak než vy.

Slovem „třetí cesta“ se dnes nálepkuje šmahem vše, co se nějak liší od volnotržního liberalismu tvrdého ražení. Snad by to mělo tedy být v plurálu: třetí cesty.

Tehdy se k tomu však naskýtaly lepší podmínky než dnes. Nyní těžko unikneme diktátu — a zase nemám rád to slovo — globalizace. Tenkrát bylo myslitelnější, že by se nějaká část Evropy nebo světa vyvíjela po svém. To si už dnes skoro ani nelze představit. Mně se zdá velmi přesná věta, kterou použil Václav Bělohradský v nějaké televizní debatě, kde o dnešním kapitalismu řekl, že dospěl do stádia, kdy se už osvobozuje od demokracie.

Neznamená to ale právě, že do tohoto prostředí může náš osmašedesátý vstoupit jako inspirace, jak bezuzdně se rozpínající kapitalismus přivést pod kontrolu a přidržet jej pod demokracií?

S novými lidmi, s novými silami a s novými argumenty. Ano, ale aniž se mluví anebo dokonce ví, že je v tom ten osmašedesátý.

Proč?

Protože to je právě ten důvod, pro který to budou někteří odmítat — budou v tom vidět ďáblovo dílo komunistů.

A to právě mně se vůbec nezdá.

No ano, vždyť to tak také není: komunisté ustupovali před spontánním společenským tlakem.

Myslím, že jsem ten poslední, kdo by hájil komunisty. A dlouho jsem také podléhal po listopadu 1989 obecně rozšířenému schématu, podle nějž osmašedesátý byl vnitřní komunistickou záležitostí…

S tím já vůbec nesouhlasím, já jsem nejednal jako komunista, a v tom, co jsem říkal, jsem na komunistickou stranu vůbec nedbal.

Též si myslím, že dodnes působivé myšlenky osmašedesátého neslo zdola vyrůstající společenské hnutí jako iniciativa občanská a demokratická, nikoli komunistická. Přesvědčuje mě o tom například i to, jak vstřícně osmašedesátý hodnotily některé osobnosti v exilu, které by jej jinak měly všechny důvody odmítnout jako vnitřní komunistický boj. Příznivě se k němu stavěl třeba Ferdinand Peroutka, který dokonce podobně jako vy ve Dvou tisících slovech užil ve svých rozhlasových úvahách v kladném smyslu termínu „demokratičtí komunisté“. Takže bych se toho nebál, že proti snahám brát si z osmašedesátého inspiraci budou útočit jako proti iniciativě pošpiněné komunisty

Ano, nebojme se toho.

Myslím, že po Dvou tisících slovech jste napsal ještě jeden svým způsobem politický manifest, který má srovnatelný význam. Mám na mysli právě text „Jinou ústavu“.

„Jinou ústavu“ — no ano, to je škoda. Představte si, že by tehdy ten jeden článek do ústavy dali. Už by ho od té doby jistě byli zrušili. Vždyť ten článek chtěl podřídit člověka přírodě!

To je ale přece logické, vždyť vlastně nejde o nic jiného než o vyjádření faktu.

Přesně tak, ale oni jej tam stejně nedají.

Proč?

Právníci, že byli tak chytří anebo úplně hloupí, říkali, že příroda nemůže být nositelem práv. To je samozřejmě výmysl, protože příroda může mít své mluvčí. Oni ovšem věděli, že by to podvázalo výrobu a spotřebu.

A to mi tedy řekněte, když přejdu k minulosti úplně nedávné, jak jste při těchto názorech mohl podporovat Klausovu stranu?

Bylo mně nejsrozumitelnější, co chce. Ale s postupem doby jsem podporu zužoval z celé strany už jen na osobu Klause.

Rozhodl jsem se, že já, jako „pán země“, nyní „pracuju Klausem“. Prostě jsem si říkal, že když vše je tak složité, musíme si to nějak zjednodušit. Musí se rychle pohnout hospodářství, je třeba co nejvíce lidí zainteresovat na tom, aby se komunismus nemohl vrátit, dát jim živnosti, obchody — vytvořit vrstvu, která se spontánně a dokonce nepoliticky stane hrází proti návratu starých pořádků. To ostatní jsem s politováním a nesouhlasem bral pouze na vědomí. Klausovu vládu jsem podporoval, ale současně jsem ji kritizoval — zleva. Jenže já chci, aby se kapitalisti zlepšili, ne aby přišli zase nějací revolucionáři. Dejte si pozor, přijdou-li revolucionáři, nic se neudrží v rozumných mezcích. Myslím si, že soukromé vlastnictví je pouze forma společenského vlastnictví a že vzdělaní podnikatelé to dokonce i vědí. Je to trošku romantické, že?

Romantické a hlavně, s dovolením, přijde mi, že nepřesné.

Nepřesné, ano, to jistě — je to takový postulát.

Jenže já chci, aby se kapitalisti zlepšili, ne aby přišli zase nějací revolucionáři. Dejte si pozor, přijdou-li revolucionáři, nic se neudrží v rozumných mezcích. Foto archiv Jakuba Patočky

Nemám ale na mysli otázku, zda soukromí vlastníci ve skutečnosti pouze spravují společné vlastnictví. Tomu tak nepochybně je, ať už to vědí anebo ne. Nepřesná mi přijde Vaše úvaha o Klausovi. Napadá mě, zda se těm revolucionářům k návratu nepomáhá, identifikujeme-li se s poměry, na nichž lze v tolika ohledech demonstrovat špatnost.

Ano, všechno mi na té ODS vadí, všechno. Klausovi ještě dávám příležitost, ale jinak jsem hrubě nespokojen. To břídilství, že nepamatovali na zákon, kterým by se znemožnilo člověku, jenž si koupí nějaký podnik, aby jej mohl dřív, než jej sám vůbec zaplatí, dále prodat. Jak to? Jak to, že se ztratily nějaké peníze? Někdo je má — tak mu je přece vemte! Kdybych se dostal do debaty s Klausem, o což příliš, ani nevím proč, nestojím, toto bych mu vytkl. Vším, co se jim vytýká, jsou vinni.

Ale vrátím-li se k vaší oprávněné obavy z revolucionářů, pak jsou podle mě vinni hlavně tím, že z demokracie udělali záležitost čistě ekonomickou, takže když se nyní objevují ekonomické problémy, lidé říkají, že demokracii nechtějí, že se jim za socialismu žilo lépe. A není právě toto nakonec jejich vůbec největší vina?

Ano, je.

Nenahrál tedy Klaus a jeho lidé revolucionářům, když demokracii takto nesmyslně zredukovali na otázku ekonomickou? Lidé se tady za normalizace demokratickému smýšlení naučit nemohli a Klaus je to ani učit nechtěl. Vždyť nebyla ta jeho vláda v tomto smyslu nakonec normalizací jinými prostředky?

Ano, v tom byla velká chyba. Tady se se mnou nedostanete do sporu. Zbývá skutečně jenom ta otázka, jak to, že jsem Klause podporoval.

Ta zbývá.

Tak já vám to povím: poněvadž to je zajímavý chlap. Nalákal mě tím, že přes svou pravicovou rétoriku prováděl levicovější politiku, než ho vůbec kdy předtím napadlo. Z toho plyne, že je schopen ve vleku poznání reality bez ohledu na doktrínu jednat rozumněji. Přičítám mu k dobru schopnost poučit se. A pak mi imponuje jeho pracovní metoda, disciplína, výkon. A když se kolem něj podívám, tak komu bych měl dát přednost? Z tohoto hlediska se mi líbí například i ten Gross, na rozdíl od Mlynáře, který mě zklamal. Mlynáře jsem měl rád, ale teď mě štve povýšenectvím. Grosse jsem si zase příznivě zařadil tehdy, když se ocitl v očividné kritice vůči Zemanovi, ale rozhodl se dát přednost politické odpovědnosti ve straně a politické loajalitě k vůdci.

Co vám vadí na globalizaci?

Podívejte se, lidi jsou prodejní. Pro dvě tři koruny slevy úplně rozkládají kulturní a společenský systém i vztahy obce. V jakýchsi velkoprodejnách si z balíků přijedou autem nabrat a zatím v uličkách mizí malé krámy — ale to s nimi mizí kultura! Co chcete takovým lidem říci? Tak jděte k čertu! Jste odsouzeni k zániku, protože se necháváte koupit. A Klaus? Ten se vám vysměje! Řekne: „Ale to je ten hybný prvek dějin.“ Pak se tedy na zeměkouli prapodivným přírodním pochodem vyvíjí nějaký nový druh člověka, nebo čeho.

Považoval bych za potřebnou takovou změnu zákona, aby se obce mohly v něčem vymknout. Co chtějí, udělat, co nechtějí, zakázat. Zjistí-li někde, že hrací automaty způsobují opilství či zločiny, mají mít možnost to zakázat — práva nepráva! Jde o to otevřít prostor k tomu, aby se jednotlivé obce a — kéž by to šlo — i jednotlivé části Evropy mohly vyvíjet divergentně.

A co kdyby v takové obci zjistili, že by se jim hodilo rozemlít kopce za humny do cementu?

To by právě nemohli, to by bylo zakázané. Obec by pouze měla právo zakázat, co je škodlivé: co škodí lidem, obci, přírodě, zvířatům. A co je očividně škodlivé? Přece na tomto vědomí jsme vyrostli. Každý ví, co je zlo.

Co škodí, se zakazuje — to by mohl být první článek ústavy.

JAKUB PATOČKA

Poprvé vyšlo v časopise Sedmá generace 8/98.

    Diskuse
    JP
    August 23, 2015 v 13.57
    Kontrolovaný kapitalismus?
    V prvé řadě díky za velice zajímavý text. Je v něm pojednána či dotčena celá řada zcela klíčových otázek kolem kapitalismu, socialismu a případné alternativy k obojímu, a každá z těchto otázek by mohla být zcela samostatným tématem.

    Zastavme se především u té otázky, jestli ty reformní snahy progresivního křídla československých komunistů roku osmašedesátého opravdu měly perspektivu. Jinak řečeno, ta klasická otázka, co by se stalo "kdyby nepřijely tanky".

    Vaculík soudí, že by výsledkem mohl být jakýsi "kontrolovaný kapitalismus". Čili kapitalismus, ale jaksi "ne úplně kapitalistický", kapitalismus kontrolovaný (kým vlastně)? Lidem? Právě tím lidem, o kterým sám Vaculík konstatuje, že si "myslí, že demokracie je samočistící továrna". A především: z jakých vlastně pozic kontrolovaný? Z pozic jakýchsi rudimentů socialistického myšlení?

    Filozof M. Hauser napsal, že centrálním konfliktem Pražského jara byl konflikt mezi socialismem a demokracií. A že tento konflikt prostě nešlo vyřešit. A že leckteří aktéři onoho reformního hnutí byli nakonec možná v skrytu duše docela vděčni za to, že tento konflikt za ně vyřešily ruské tanky. Kdyby totiž nedošlo k tomu násilnému přerušení demokratizačního procesu zásahem zvenčí, museli by to nakonec udělat sami. Došlo by prostě k bodu, kdy by se museli rozhodnout: buďto demokracie, nebo socialismus. Jak Hauser píše: kdyby demokratizační proces pokračoval dále, nevyhnutelně by dříve či později muselo dojít k tomu, že by byl vysloven i požadavek svobody respektive demokracie ekonomické. To znamená, svoboda soukromého podnikání. A kde je soukromé podnikání, tam je kapitalismus.

    Tato argumentační linie M. Hausera je příliš logická, než aby bylo možno ji nějakým zásadním způsobem zpochybnit. Ten konflikt mezi socialismem a demokracií byl přinejmenším tehdy opravdu neřešitelný; a kdyby byl věcem dopřán volný průběh, výsledkem by nevyhnutelně byl kapitalismus.

    Vraťme se teď ještě k té otázce, jestli by se mohlo jednat o nějaký "kontrolovaný", tedy humánnější a sociálnější kapitalismus, než jak ho známe dnes.

    Budiž řečeno rovnou: výrok "kontrolovaný kapitalismus" je asi stejně tak smysluplný, jako termín "kontrolovaný tygr". Kapitalismus prostě je a vždycky bude masožravec, a žádnou "kontrolou" z něj neuděláte neškodného přežvýkavce.

    Samozřejmě, v rámci systému jsou vždy možné odchylky tím či oním směrem, nelze vyloučit že by se v tehdejším Československu vyvinul nějaký druh skandinávského kapitalismu, tedy s relativně silnějším sociálním prvkem. Ovšem - přes veškeré iluze které si část levice právě o tomto skandinávském kapitalismu dělala a snad ještě dělá - i tento skandinávský kapitalismus je stále ještě kapitalismus, a nic jiného. A právě v poslední době se ukázalo, že jmenovitě ten švédský štědrý sociální stát je prostě natrvalo neufinancovatelný, a mezitím byl víceméně v tichosti odtrouben.

    Takže, závěrem: představy o jakémsi "kontrolovaném kapitalismu", který by byl nějakou skutečnou alternativou ke kapitalismu klasickému, nejsou ničím jiným nežli pouhou iluzí. Alespoň v dané rovině úvah je tomu tak. Sice opravdu všechno hovoří pro to, že dějinný trend skutečně směřuje někam "doprostřed" mezi klasickým kapitalismem a dosavadním socialismem - ale pokud má mít takovýto model opravdu pravý humánní charakter, pak už se prostě nemůže jednat o kapitalismus jako takový.
    JP
    August 23, 2015 v 14.24
    Ignorujte funkcionáře?
    A teď ještě k druhé centrální linii onoho rozhovoru, totiž k otázce demokracie samotné.

    Ocitujme si znovu Vaculíkova slova, když vysvětluje, proč ta vysněná demokracie, které se národ konečně dočkal, má zcela jinou tvář, než jakou si tento národ ve svých představách vysnil:

    "Protože lidé si myslí, že demokracie je samočisticí továrna. Myslí si, že stačí, když jednou za čtyři roky někoho zvolí, a potom mu v různých Kotlích vynadají."

    To je v podstatě geniální zkratkou vyjádřená veškerá bída liberální demokracie.

    Podívejme se ale ještě, co Vaculík nabízí za recept (původně z manifestu Dva tisíce slov): "Platila by tedy zejména ona výzva k občanské aktivitě, které nespoléhá na volby jedenkrát za čtyři roky. Čili ta pasáž, kde vyzývám: ustavujte občanské komise, vyšetřovací výbory, ignorujte funkcionáře, žádejte jejich odchod! To plně platí."

    Takže tedy, veškerý problém demokracie podle Vaculíka vězí v tom, že občané nejsou dost aktivní. A recept je přece natolik prostý- úplně postačí, když se lidé probudí, začnou zakládat občanské komise, budou ignorovat funkcionáře, sami vezmou věci své do rukou svých. Jak jednoduché!

    Vaculík tedy zásadní vadu demokracie spatřuje v lidech samotných, v jejich nedostatečné aktivitě. L. Vaculík si však vůbec nestaví otázku, p r o č tomu vlastně tak je. Proč jsou lidé pasivní, proč své právo na prvorozenectví - správu vlastního státu - raději odsouvají na placené profesionály, právě na ty funkcionáře, kteří časem nevyhnutelně mutují ve víceméně samovládnou oligarchii.

    Odpověď je v podstatě trojí:

    1. Je to pohodlné. Nedá se nic dělat, ale lidé vždycky budou jednat podle čistě ekonomické kalkulace náklad - výnos. Občanská aktivita vyžaduje spousty času a energie, výnos (a to zdaleka nejen materiální povahy) pro daného aktéra bývá velmi často mizivý, namísto radosti z dobré práce jenom frustrace. Aby se tedy opravdu vybudila občanská aktivita, je nutno najít něco, co bude "obyčejného" člověka k jeho angažovanosti trvale motivovat.

    2. Je to účelné. Běžný občan nikdy nemůže mít tolik věcných vědomostí, tolik kompetence, kolik má placený profesionál-specialista. O tomto problému věděl už Aristoteles.

    Ale nejzásadnější odpověď (respektive otázka) je ta poslední:

    3. A o č e m by vlastně takový "angažovaný občan" mohl vůbec rozhodovat? Co by mohl reálně ovlivnit? Vždyť za podmínek kapitalismu jsou v š e c h n y společenské priority dány už předem (a to i včetně té dominance kapitálu nad přírodou, na které Vaculíkovi tolik záleží). Tam, kde naprosto centrálním faktorem a motivací dané společnosti je maximalizace zisku, tam už prostě není nic, o čem by - ať jakkoli angažovaný - občan mohl ještě rozhodovat, co by mohl nějakým podstatným způsobem ovlivnit.

    Samozřejmě, je možno vést určité frontové potyčky, ústupové boje proti rozpínavosti kapitálu, je možno vybojovat na kapitálu ten či onen sociální nebo ekologický ústupek - ale dokud kapitalismus zůstane kapitalismem, potud centrální faktory fungování dané společnosti prostě zůstávají naprosto mimo dosah jakékoli demokracie, a tedy i mimo dosah "angažovaného občana".

    Takže, krátce řečeno: takovýto angažovaný občan se sice skutečně může pokusit "ignorovat funkcionáře" a sám odstartovat tu či onu obecně prospěšnou iniciativu; ale na straně druhé musí žít s tím, že on sám je - ignorován kapitálem!

    A ten běžný občan to ve skutečnosti velice dobře ví, že nakonec nemůže změnit nic, nebo alespoň nic podstatného - a tak se už ani vůbec nenamáhá se angažovat.
    August 23, 2015 v 17.56
    Ani Nagy, ani Jaruzelski
    Osmašedásátníci po roce 1969 snili o tom, co by bylo "kdyby nepřišly tanky", po roce 1989 o tom co by bylo, kdyby je k tomu pustili.

    Ale ty tanky přijít musely, ke konfrontaci se Sovětským svazem muselo dojít, ten přece v lednu 1968 nezmizel. Sověti velmi důkladně sledovali, co se píše v československém tisku, "Dva tisíce slov" bylo významnou součástí toho, proč tanky přišly.

    Jenže československé vedení nemělo ani Imre Nagyho, který měl odvahu se Sovětům postavit, ani Jaruzelského, který měl odvahu zachránit národ tím, že na něj vojska poslal sám.

    My jsem měli Dubčeka, který měl milý úsměv, skákal do vody ve veřejném bazénu a nechával se fotit s populárními zpěvačkami. Vlastní iniciativy nebyl schopen, byl manipulován tu z jedné, tu z druhé strany, poslední dopis od Sovětských soudruhů prý nosil v kapse a nikomu ho neukázal.

    Takoví byli naši komunisté, bez vedení z Moskvy nebyli schopni fungovat.

    I ta představa, že zde v roce 1968 mohla vzniknout nebývalá syntéza demokracie a socializmu je založená na ignorování geopolitické situace.

    j"já jsem nejednal jako komunista, a v tom, co jsem říkal, jsem na komunistickou stranu vůbec nedbal."
    Tady je vidět, že ani po třiceti letech se se Vaculík svých iluzí nezbavil. Lidé se nebývají vědomi svých privilegií, zde Vaculík příslušnosti ke komunistické straně. To, že tak či onak KSČ zůstane vedoucí silou nakonec potenciálně jistily ty tanky, bohužel se o nich nemluvilo, jinak by lidi aspoň věděli, do čeho jdou.

    August 23, 2015 v 18.18
    Umění držet balanc
    Argumentaci pana Poláčka nelze upřít jistou logičnost, ale jen prvoplánovou. Při druhém pohledu je zjevné, že schéma, či model prezentující nemožnost přejít od kapitalizmu jinam či ho aspoň udržet v humánních mezích, odporuje zdravému rozumu. Protože je-li to tak, jak je vylíčeno, tak svět nevyhnutelně spěje ke katastrofě. Dokonce i v tom Švédsku a skandinávských zemích vůbec, kde byl silný sociální stát, už to i tam jde z kopce, jak pan Poláček píše.

    A přece je naší jedinou nadějí, že je možné zeslabit sebedestruktivní síly přítomné v kapitalizmu, které jsou důsledkem nekorigované touhy po maximalizaci zisku.
    Vždyť každé síle odpovídá síla opačná, každý tah má někde svůj protitah. Životní moudrost říká, že je dobré držet balanc.

    Chci tu obrátit pozornost k umění rovnováhy, schopnosti držet se středu a vracet se zpět z krajních poloh pomyslného kyvadla. Patří to k životu i životu společnosti.
    Na jedné straně pomyslného kyvadla společnosti, ve které žijeme, je maximální solidarita, absolutní rovnost (i majetková), přitom ale naprosto nesvobodných lidí ve zkamenělém řádu (malinko jsme se tomu přiblížili za minulého režimu).
    Na druhé straně pomyslného kyvadla není ani solidarita, ani rovnost, ale jen bezbřehá svoboda jednotlivců v chaosu.

    Pomyslné kyvadlo Západu překmitlo už někdy v 70. letech minulého století rovnovážný bod směrem na druhou stranu, což je vidět z toho, že solidarita a rovnost ve společnosti je od té doby na ústupu, zatímco se zvyšují majetkové rozdíly, přičemž větší majetek je ztotožňován s větší možností individuální svobody. Celospolečenské bohatství vlastní teď už jen malé procento lidí na planetě a roste nespokojenost většiny lidí s tímto stavem a to jednak proto, že ačkoli bohatství společnosti spoluvytváří, podílejí se na jeho užívání relativně málo, anebo vůbec. A jednak proto, že chamtivost neznající meze a nijak nekorigovaná vede ke kořistnickým válkám či k navádění k válkám, z kterých profituje malá majetná vrstva, zatíco ostatní to zbídačuje ba přímo vraždí.

    Kam tohle vede? Nespokojeni budou nakonec všichni, i ti majetní, kteří se v rozvráceném světě nebudou mít kam nakonec uchýlit. Tak daleko sice nejsme, ale představit si to dovede každý. Nevěřím, že by se kdokoli chtěl ztotožnit s tímto konečným cílem, nebo si pošetile myslel, že se před tím sám někde schová, anebo byl tak bezcitný, že by si tohle vzal na svědomí.

    A proto neztrácím naději. Už dnes je třeba prošlapávat cesty, připravovat se na změnu směru pomyslného kyvadla a napomáhat, aby nastala.
    Proto je důležitá účast na životě obce, participativní rozpočty obce, pořádání místních referend, samosprávné podnikání, ... i tyto naše diskuse jsou důležité pro povědomí o odišných názorech a našich možnostech. Je důležité investovat do dětí, čímž nemám na mysli komfort, ale vzdělání. ...
    August 23, 2015 v 19.11
    Určité změny možné byly
    Myslím, že v osmašedesátém nemohlo dojít k přechodu na kapitalizmus volného trhu v západním slova smyslu, protože to by se musely otevřít hranice, musela by padnout železná opona, aby tu ten volný trh mohl být. Ale železná opona nebyla jen naše věc, ale celého východního bloku a mezinárodních dohod. Přechod na kapitalizmus podle mne proto nepřipadal v osmašedesátém v úvahu, protože železnou oponu a tudíž svou sféru vlivu střežil nejen tehdejší Sovětský svaz, ale byla to součást poválečného uspořádání Evropy, které trvalo než se ukázalo pro světové hegemony vhodnější uspořádání jiné.
    K čemu by ale podle mne asi v osmašedesátém došlo, kdyby nepřijely tanky, tak že by se částečně uvolnilo drobné soukromé podnikání. To před listopadem bylo u nás naprosto tabu a strašně chybělo. A podívejte, v Maďarsku například to tabu nebylo. Vůbec by bylo zajímavé srovnat "odrůdy tzv. socialismu" v tehdejších lidodemo satelitech SSSR. Mne například kdysi ve Varšavě překvapilo, jak jsou tam lidé religiozní a nikdo je za chození do kostela netrestá puntíkem v kádrových materiálech, jako tomu bylo u nás. V Polsku se nedělo, že by se děti nábožensky založených rodičů nedostaly na studie jako mohu uvézt příklady takto postižených dětí u nás. U nás byla místní ideologie na válečné stezce s náboženstvím, a než jsem se ve Varšavě přesvědčila o opaku, myslela jsem si,že je to všem ruským satelitům Ruskem vnuceno, jenže nenávist k církvím byla zřejmě jen naše místní česká specialita.
    August 23, 2015 v 19.35
    Paní Švandová,
    každá moc může dojít jenom tak daleko, kam až ji lidé pustí. Proto v Polsku nemohli náboženství potlačovat.
    August 23, 2015 v 21.40
    Ano, paní Hájková,
    v tom je naděje a odpověď na pesimizmus pana Poláčka.
    PM
    August 24, 2015 v 11.51
    Ano paní Švandová
    projevy nesvobody a brutality, které jsou součástí tmelu kultury kapitalistického režimu souvisí s tradicí kulturního okruhu.
    Některé její projevy, jako třeba sklon k lhostejnosti vůči násilí jsou místně odlišné míry i formy a krátkodobě i ovlivnitelné - počínaje kulturní šlupkou jedince, rodiny, vesnice, .......
    Na druhé straně bych si přiznal, že naše neznalost způsobu ovladatelnosti zvratu zmíněného kyvadla, podpořená naší znalostí zabedněné autodestruktivní mentality elit
    a přihlédnutím k historii průběhu obdobných epoch v našem kulturním okruhu, mnoho optimismu nenabízí.
    Kéž by se pan Poláček více až pořádně mýlil....bych dodal.
    August 24, 2015 v 12.1
    Dívám se na to , pane Petrásku, podobně,
    díky za reakci, ale nemůžeme to přece vzdát a čekat na porážku jako ovce a ještě si přitom zdůvodňovat její nevyhnutelnost jako to dělá pan Poláček.

    JP
    August 24, 2015 v 13.13
    Jáma a kyvadlo
    Paní Švandová, kdybyste si poněkud pozorněji pročetla mé předchozí texty, mohla jste si ušetřit celou řadu zbytečných vět, v kterých mi předhazujete jakýsi dějinný pesimismus a smíření se s kapitalismem.

    V závěru mého prvního textu totiž stojí zcela jednoznačná a nejdvojsmyslná věta: "všechno hovoří pro to, že dějinný trend skutečně směřuje někam "doprostřed" mezi klasickým kapitalismem a dosavadním socialismem".

    Jde o to, že tuto "střední cestu" nenalezneme tím způsobem, že se to kyvadlo dějin tak nějak prostě samo ze své vůle zastaví někde uprostřed.

    A to Vaše "posilování solidarity" a "podpora družstevnictví" - to všechno je jenom snahou vychýlit to kyvadlo j e d n í m jediným směrem, je to jenom vytváření protiváhy k tomu pravosměrnému pohybu, ale samo to ještě ani v nejmenším nenaznačuje, jak to kyvadlo dějin dostat do té střední polohy.
    + Další komentáře