Rampart tomu říkají Francouzi, když mluví o záchytném bodu či životním milníku, který má pro člověka zásadní význam — ideál, víra, vize nebo láska.

V mém případě se knihy vždy podílely na vytváření mé životní dráhy, hlavně knihy naučné a společenskovědní, často paměti a jiné biografie. Nerad nyní pomíjím knihy odborné a literaturu faktu, zejména politickou, vylučuju i divadlo a film, a vybírám šest literárních děl.

Kniha o životě a smrti Axela Muntheho

Jako dítě jsem sice hltal mayovky, verneovky, štorchovky, ale první kniha, která mi naplno otevírala okno do kulturně pestrého světa, byla Kniha o životě a smrti Axela Muntheho z roku 1929 (české vydání z roku 1934).

Munthe byl švédský lékař, vystudovaný v Paříži. Prožil část života na ostrově Capri. Mluvil plynně švédsky, německy, francouzsky, italsky a anglicky. Byl vzorem mému anarchokomunistickému tatínkovi.

Za první světové války se Munthe jako lékař Červeného kříže stal pacifistou. Byl milovníkem a ochráncem zvířat. Úspěšněji než Evropská komise dokázal přesvědčit vesničany, aby skoncovali s oblíbeným lovem tažných ptáků, majících na Capri zastávku při letech mezi Evropou a Afrikou.

V memoárové Knize o životě a smrti, spojující antiku s moderní dobou a severní část Evropy s jižní, což pro mne bylo vždy zajímavé napětí, postavil pomník místní pošťačce, zvané Anna Maria Portalettere, která denně překonávala osm set fénických schodů z přístavu do Anacapri.

Na Větrné hůrce

Když jsem dospíval, velmi na mne zapůsobil román anglické spisovatelky Emily Brontëové z roku 1847 Na Větrné hůrce. Tři sestry Brontëovy zemřely v mladém věku na tuberkulózu a všechny symbolizují ženské emancipační úsilí.

Pro mne představoval tento román přijatelný (a obohacující) viktoriánský romantizmus, ve srovnání s romantizmem konzervativním, který byl ideovým základem německého národního socializmu. O vztahu mezi uměním, ideologií a politikou jsme za mého raného mládí, tedy v druhé polovině padesátých let, hodně diskutovali, také na okraji polemik o stalinizmu a jeho chruščevovském překonávání.

Kniha apokryfů Karla Čapka

Ta je mým nejoblíbenějším Čapkovým dílem. Mám rád literární texty psané „à these“, navíc s takovým vtipem, který byl vlastní Karlu Čapkovi. Jeho apokryfy ukazují rozrůzněnost světa a lidí, onu multikulturalitu, jak říkají Anglosasové, či onu diverzitu (politickou, náboženskou, biologickou a tak dále), jak to ve své ústavě a zákonech vyjadřují Francouzi.

Čapek pro mne v mládí znamenal moudrý pragmatizmus. Tento výraz ještě nebyl synonymem pro hledání účelu, postupně redukovaného na pouhý osobní (a materiální) prospěch. Dílo Karla Čapka bylo pro mne důkazem, že umění je cesta, na níž se člověk stává lepším, mravnější.

Když mi bylo dvacet let a domýšlivě jsem si myslel, že už mluvím dobře francouzsky, přeložil jsem jeho apokryf Agathon čili o moudrosti do francouzštiny. Je to krátká filozofická úvaha nad rozdíly mezi chytrostí, rozumem a moudrostí.

Zápisník majora Thompsona

K mému objevování Francie patří také humoristický román Pierra Daninose Zápisník majora Thompsona z roku 1954 (v češtině až 1970). Anglický důstojník Marmaduke W. Thompson, žijící se svou francouzskou manželkou v Paříži, který příběhy zápisníku jakoby vypráví, ilustruje hodnoty, včetně podivností a nelogičností, které přinášejí Angličané a Francouzi do sjednocující se (tehdy ještě jen západní) Evropy, tedy o dvacet let dříve, než se hlavním poutem demokratické Evropy stalo sbližování Francouzů a Němců.

Jeden den Ivana Děnisoviče

Vedle francouzské literatury měla na mne největší vliv literatura ruská. Šokující knihou ale pro mne byla rozsáhlá povídka Aleksandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, popisující jeden den výkonu trestu bývalého sovětského vojáka v sibiřském lágru.

Česky vyšla díky překladu Sergeje Machonina už v roce 1963, krátce po moskevském vydání v časopise Novyj mir v listopadu 1962. Někdy v roce 1970, když jsem seděl ve vazbě na Ruzyni, nám dali na celu jako součást týdenního přídělu dvou nebo tří knih i Jeden den Ivana Děnisoviče.

Znovu jsem si ji přečetl, a ještě s větším zájmem, neboť závěr knihy o jednom dnu výkonu trestu Ivana Děnisoviče předznamenával i můj vlastní osud: „Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set třiapadesát. A že jsou přestupné roky - o tři dny víc…“

1984

Mé politické a ideové dotváření asi nejlépe zastupuje román 1984 George Orwella, který vyšel v Anglii už po druhé světové válce, ale v češtině v samizdatu až díky Milanovi a Evě Šimečkovým v polovině osmdesátých let, kdy jsem se k němu dostal i já.

Působila na mne ale i antiutopie My Jevgenije Zamjatina a román Tma o polednách, který Arthur Koestler napsal na motivy moskevského procesu z roku 1936.

Základní heslo Angsocu z Orwelova 1984, tedy "kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost, kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost", si někdy připomínám i nyní, v těchto letech, hlavně při kritice častého falšování moderních československých dějin. Jak to uděláme, aby se toto románové varování dostalo k co největšímu počtu dospívajících?