I v létě mi v hlavě přibývá nenapsaných textů pro Deník Referendum. Text Patrika Eichlera o knize, kterou si koupil omylem, a byl rád, mi spustil letní potřebu napsat o čtení. Řecká krize a Německo chvilku počká.

Ke knize Michela Houellebecqua Podvolení, jsem se na rozdíl od přítele Patrika nedostal řízením čtenářova osudu, ale na základě německých recenzí a rozhovoru s autorem v časopise Der Spiegel. Čekal jsem, že o knize napíše Petr Fischer, protože čte francouzsky, vyzná se v literatuře, a je jedním z mála našich žurnalistů, které stojí za to soustavně sledovat. Napsal.

Jako titul knihy, která u nás vyjde v říjnu, se pomalu v češtině vžívá Podvolení. Petr Fischer připouští také Podřízenost a Podmanění. Pro češtinu by se mi nejvíce líbilo Podrobení, protože obsahuje odkaz na slovo drobit a drobné. Jednu rovinu románu tvoří rozdrobování naší evropské kultury.

V němčině kniha vyšla pod titulem Uterwerfung, kde je pro změnu obsaženo slovo vrhnout, házet, deformovat, a to v podřízeném vztahu k něčemu vyššímu a mocnějšímu. Tento světový bestseller je v českých zemích možné číst na základě vlastní historické zkušenosti.

O všech nuancích slova v názvu bychom tu mohli vyprávět, a také to děláme. Až do omrzení. Tentokrát ale vypráví Francouz, zástupce společenství, které podřizovalo ostatní, spíše než by podřizovalo sebe, Francouzi se ve fikci podrobují prvně.

↗

Propagaci románu velmi pomohlo, že autora umístil satircký časopis Charlie Hebdo na titulní stránku svého posledního vydání před atentátem na redakci. Typografie Charlie Hebdo

Autor užívá ironii, stejně jako když o podobných tématech vyprávějí Češi. Byl velkým ironikem i ve svých jiných knihách, ale tady je to z českého pohledu hodně potřeba. Jak bychom jinak obstáli se svým příklonem k ironii ve svých situacích podrobení?

Vypravěč v knize nejdříve užíval „zbytku sociálně demokratického světa“. Sedm let psal disertaci o Jorisi Karlu Huysmansovi (1848-1907). Pak začal učit na Sorbonně. Každý rok obměnil studentku, se kterou spal, učil málo a dost pil.

V zavedeném životním stylu ho zastihly prezidentské volby ve Francii, ve kterých do druhého kola postoupili nacionalisté Marine Le Penové a Muslimské bratrstvo. Muslimové vyhráli. A změnili francouzskou společnost a Sorbonnu si koupili šejkové ze Zálivu.

Huysmans se rozhodl pro katolicismus a klášter. Vypravěč stojí po volbách v roce 2022 před rozhodnutím, zda se stát muslimem. Netlačí ho k tomu nouze, ale vlastní a západně liberální civilizační prázdnota. Mohl by dožít se slušnou rentou a dědictvím po otci.

Když se zařadí, bude si připadat, že někam patří, bude si moci jako vážený muž na proměněné univerzitě dopřát tak asi tři ženy. O tom, že by přestal pít, řeč není, ale o ženách je řeč docela dost. Třeba problém nezaměstnanosti ve Francii se rychle vyřeší, když se ženy stáhnou z pracovního trhu a na ulici přikryjí hadrem.

Román je čtivý, na první pohled jednoduše vystavený. Chtělo by se zeptat, jak je možné, že autor může náš svět pohřbít tak snadno. Aby se mu Evropa snadno pohřbila, odděluje od sebe jednotlivé části života.

Sex od lásky, děti od rodičů, výuku od studentů, jídlo od vaření, špionáž od poučení z jejích výsledků a tak dál. Pak se dobře pohřbívá, když naproti stojí islám působící konzistentně. Kdy ale Evropa naposledy ve svých očích neumírala a necítila při tom trochu sladkou příchuť?

Tolik ke knize samé, přejděme k reflexi.

Katolicismus a islám

Ve svém rozhovoru pro Der Spiegel se Houellebecq dotýká struktury katolicismu jako výchozího rámce pro současnou Evropu (s její renesancí, reformací, osvícenstvím a liberalismem, kde Boha nebo republikánskou myšlenku, jakoukoli myšlenku, nahradí francouzský sýr) a islámu jako rámce pro podvolení. Houellebecq jako ironik a provokatér vidí potenciál ženy bohorodičky coby provokace vůči islámu, kde Bůh plus tradice nechávají málo prostoru pro diferencovanou iniciativu.

Léto mi přineslo také rozhovor s jedním velmi vzdělaným Egypťanem, který dlouho žije v Německu. Rozhazoval rukama a povídal, že Bůh v islámu ví vše, do detailu, a jen zbývá to odžít. Že teprve nyní, když je to politický zájem v Egyptě, se nesměle začíná s textovou kritikou posvátných textů.

Křesťanství nechává Boha vtělit, nechává ho umřít jako zločince a nad smrtí zvítězit. Katolicismus do popředí klade Pannu Marii s jejím rozhodnutím přijmout to, co jí nabízí anděl. Můj německý Egypťan mluvil o neschopnosti islámských společností žijících bez emancipace a protimluvů (takže třeba ne té turecké) produkovat to, co na západě nazýváme uměním.

Román odrážející multipolární svět

Půjdeme-li k politickému jádru Houellebecquovy literární konstrukce, trefuje se do toho nejaktuálnějšího a nejbolestivějšího v našem čase hned na několikrát. Románu s reklamou dost pomohl teroristický útok na pařížské karikaturisty, protože karikatura jeho autora byla zrovna na obalu časopisu s bublinou „dandy se světabolem“. Málokdy se povede trefit souběžnou událost tak přesně.

Hlubší souvislost se vyjevuje, pustíme-li do hry představu multipolárního světa, která se již prosadila jako způsob, jak rozumět mezinárodní politice. V multipolárním světě Rusko používá suroviny, vojenskou sílu a vliv v mezinárodních organizacích pro pragmatické cíle včetně rozpínavosti, Čína téměř osmoticky proniká světem svou kombinací centrálního řízení, drsného kapitalismu a trpělivosti, arabské země za peníze z ropy posílají mladé šejky na západní univerzity, kupují prosperující firmy po celém světě a do toho jaksi bokem přisypávají peníze teroristům.

Kdy Evropa naposledy nemluvila o různých civilizačních bankrotářích jako o těch, kdo mají navrch? Zmůže se Evropa na to, aby multipolární svět chápala jako výzvu jít k vlastním kořenům, které sahají od křesťanství, osvícenství, až k tomu sýru? Evropa si může dovolit Houellebecqua stejně jako pokojné soužití s občankami a občany muslimského vyznání. Ať žije republika, ať žije svoboda, ať žije sýr, ať žije interpretace Boha, která toto všechno, byť třeba nerada, nakonec nechala vyrůst.

Sýr a kartáček na zuby

Petr Fischer ve své recenzi cituje a obdivuje pasáž, kterou jsem měl v knize také založenou: „nejkrásnější a v mnohém jistě nejpřesnější definici západní (národní) identity v románu Podvolení vysloví židovská přítelkyně hlavního hrdiny Myriam, která po vítězství muslimského prezidenta odjíždí za bezpečím do Izraele. „Její hlas se pomalu změnil, cítil jsem, že má na krajíčku. ,Miluju Francii!‘, její hlas byl stále přerývavější, ,miluju, já nevím… miluju sýr!’“

Do Německa se nedávno vrátil mladý muž, který z něho odešel bojovat do řad Islámského státu. Po příchodu mezi džihádisty mu zabavili kartáček na zuby, koupání bylo jednou týdně ve špinavém jezírku s argumentem, že Prorokovy hygienické návyky byly podobné.

Nabídli mu pozoruhodný kariérní růst — bojovník nebo sebevražedný atentátník. Vybral si druhou možnost. Pak vzal roha, vrátil se, v Německu půjde před soud.

Kartáček na zuby možná přispěl k tomu, že se mladý muž neodpálil někde v davu. Končí-li naše éra, pak bych prosím rád umřel v koupelně, s hrdě vztyčeným kartáčkem na zuby v pravici. Jsou zkrátka věci, za které stojí za to umřít. Kartáček na zuby k nim patří. Četba nejvlivnějšího románu dneška nás v tom v kombinaci s večerními zprávami může jen ujistit.