Knižní i filmový fenomén Padesát odstínů šedi od spisovatelky E. L. Jamesové nabízí naprosto jednoduchý příběh. Mladá dívka Anastasia se seznámí s milionářem Christianem Greyem a zamiluje se do něj. Milionář zatouží po dívce, nicméně jejich vztah od začátku podřídí požadavkům sadomasochistických praktik, které od dívky vyžaduje. Ona se podvoluje, nechává se ovládat. Nakonec začne ale manipulovat spíše ona s ním — milionář si ji později vezme a v závěrečném díle spolu mají dvě děti. Konec.

V následujícím textu se nechci věnovat tomu, jestli je celý projekt pouhou pornografií pokrytecky zaobalenou do syžetu krásné literatury, nebo zkoumat sexuální submitivitu hlavní hrdinky z perspektivy feministické filosofie. Domnívám se totiž, že celá struktura příběhu i rozhodování postav vypovídá zajímavěji spíš o pnutích a světonázorech současné společnosti, než o psychických hlubinách Christiana Greye.

Poslední zůstává

Rád bych prozkoumal významný, ale často opomíjený prvek děje. Tím je smlouva, kterou Christian definuje pravidla svého vztahu s Annou. Smlouva obsahuje řadu pravidel, které Ana musí dodržovat a po dobu několika měsíců žít tak, jak přikazuje výčet závazků a zákazů. Tato smlouva ustavuje, jak se má stravovat, povinnost pravidelně cvičit, depilovat své intimní partie, nechat se trestat apod.

Smlouva nepředepisuje pouze postavy dominantního pána a submisivního raba. Vyplývají z ní také materiální výhody pro hlavní hrdinku — bude finančně zajištěna, bude dostávat dary atd. Tento kontrakt je od počátku bodem sporů mezi milenci. Anna stále otálí s podpisem (přestože implicitně vlastně některé požadavky přijímá, jejich sexuální poměr probíhá i bez podepsání a finančních odměn se jí stejně dostává) a snaží se vést tradičněji pojatý poměr.

Milenecký prostor se tak stává platformou pro boj dvou komfortních zón, jež ani jeden nechce opustit — sadomasochistický model stojí proti modelu obvyklého partnerství. I ten se ale stává pouze nástrojem dominance, jímž by mohla hlavní hrdinka snadno ovládat jinak mocného boháče. Tohoto stavu se jí nakonec opravdu podaří dosáhnout. Během těhotenství Christian strašlivě žárlí na dítě, nicméně ona jej přemluví, aby se na dítě těšil, protože bude mít dalšího člověka, který jej bude milovat.

Christian se uklidní až ve chvíli, kdy je přesvědčen, že jeho touha kontrolovat nebude narušena, že se nebude muset ničeho vzdát. Dítě bude jen rozmnožením objektů jeho tužeb. Touto manipulací se ovšem Ana stává tou, která dominuje, a zakrátko se jí podaří dovést milionáře do klasického modelu rodiny. O ten ale nestojí kvůli svým ideovým přesvědčením a postojům.

Jde spíše o pohodlnější a bezpečný způsob ovládání Greye. To vše se děje, aniž by musela obětovat luxusní životní styl. Zároveň si občas dopřeje slastné momenty manželova poroučení. Nyní je ale vše pod její kontrolou. Souboj je ukončen a prodán čtenářům jako dobrodružství vášně a lásky.

Nicméně povaha příběhu a postav je diametrálně odlišná od žánru romantického příběhu. Co činí natolik archetypálním kupříkladu příběh Romea a Julie? Dva milenci se rozhodnou překročit dobově podmíněnou politickou konstelaci (mocenský boj šlechtických klanů) a stejně tak jsou ochotni popřít bezpečnou pozici své identity (příslušnost k mocnému rodu). Sociální a kulturní antagonismy jsou překonány rozhodnutím chápat druhého jako rovného, jako bližního, jako hodného solidarity a dokonce lásky.

Jde o radikální odmítnutí tehdejších ideologických zvyklostí. Je to krok směrem k stíhanému, zdánlivě nesmyslnému a nevýhodnému rovnostářství. Padesát odstínů šedi nabízí naprosto rozdílný scénář — jde o vztah, který neodmítá aktuální společenská paradigmata, ale právě naopak reprodukuje převládající ideologii soutěže, hegemonii dravosti a práva silnějšího. Nejde o pohádku pro dospělé. Jde o cynismus pro ty, kteří pohádky a romantické báje přenechávají dětem.

Odstíny thatcherismu

Jaký způsob soutěže v knize probíhá? Jistě, střetáváme se s masochismem, jehož popis ovšem nevyčerpáme, pokud zůstaneme u psychologické perspektivy. Myslím, že jde o masochismus, který kopíruje spíše politické pohyby společnosti. Předobraz chování Any můžeme nalézt ve světonázoru thatcherismu. Britský filosof Stuart Hall v něm viděl ztělesnění záliby ve vlastním trýznění - tolik typické pro britského voliče.

Thatcherismus přišel s výčitkou: sociální stát přinášel nezasloužený a nebezpečný blahobyt, příliš dlouho rozmazloval lid a nyní je třeba skončit veselí a připravit se na tvrdé časy. Po rocích odříkání, seškrtání sociálních výdajů a nastolení přísných pravidel volného trhu se jednou možná dočkáme vzkříšení zašlé imperiální slávy. Úspěch thatcherismu spojuje Hall s typickým masochismem Britů, kteří stále potřebují přísnou chůvu, která jim vyhubuje a pošle je spát bez pudingu.

Hlavní hrdinka tak působí jako ideální subjekt takové ideologie. Poslušně a s potěchou se podřídí tyranii, protože stále vidí v budoucnu naději na své vlastní vítězství v probíhajícím boji, na zvrat chodu událostí ve svůj prospěch. Grey jí dopřává bolest a za její poslušnost jí slibuje bohatství. Jinak řečeno — milionář Grey dělá Aně přesně to, co dělala Thatcherová Velké Británii.

Stejně tak příběh reprodukuje základní souřadnice celého neoliberálního projektu. Ten stojí na protikladném propojení konzervatismu a bezuzdné svobody (v oblasti trhu). Stejně tak Padesát odstínů šedi mixuje životní styl libertina (dekadentní pracháč s ujetým erotickým náčiním) s usedlým obrazem tradiční rodiny. Podobně jako u neoliberalismu je i toto zahrnutí rozličných postojů ve svém výsledku překvapivě konzistentní a přesvědčivé.

Obě perspektivy (sadomaso i svatba) jsou totiž propojeny do celkového hegemonického přesvědčení, že kapitalistická soutěž se rozrůstá do dalších a dalších sociálních oblastí, v nichž je třeba vyhrát. Tedy i do těch nejintimnějších sfér soukromí. Jsme svědky rozšiřování bitevního pole.

Rozšíření bitevního pole

Ve stejnojmenném románu tvrdí jeho autor Michael Houellebecq, že „ze všech ekonomických a sociálních systémů je kapitalismus bezpochyby nejpřirozenější. Už to samo o sobě naznačuje, že zřejmě je i nejhorší možný.“ A stejně jako hrdinové Padesáti odstínů šedi přirozeně podléhají svodům libida a pudů, tak v souladu s přirozeností přistupují na rozmnožení míst, v nichž probíhá neoliberální boj.

Jaké důsledky tento souhlas přináší? V logice boje nemůže být bližní. Pojmenování druhého jedince jako bližního vyžaduje popření soutěže, solidaritu, překročení antagonismů. Ovšem v situaci, kterou konstituuje autorka románu Jamesová, není pro takový postoj místo. Je tu jen soutěž a jsou jen slavní vítězové nebo bezejmenní poražení. A vítěz bere vše.

Grey se v této hře cítí jistý. K Aně přistupuje pragmaticky a detailně vyhodnocuje její možný přínos sexuálního ukojení. Počíná si jako slavný průkopník managementu výroby Frederick Taylor. Ten na počátku 20. století podrobně rozpracoval způsob dělníkovy práce — vypočetl potřebný čas k pracovnímu úkonu a poté navrhl správný postup, aby především zamezil zbytečným pohybům pracovníka. Ten by měl svůj čas a energii využívat co nejefektivněji a ekonomicky rozvrhovat každý posunek ruky nebo přešlápnutí z nohy na nohu.

Grey podobně vyznačuje potenciál, který se skrývá v Aně a poté ve smlouvě detailně přikazuje způsob, jak tyto možnosti plně vytěžit. Tento podivně intimně-pracovní vztah je celkem přesnou metaforou pozice pracujících v rámci kapitalistického systému.

V době fordovské strojové výroby a technokratického Taylora byl dělník přeměněn do role nemyslícího stroje. Z této svazující pozice se chtěl vymanit. A skutečně se mu to podařilo. „Rigidita fordovské výrobní linky uvolnila místo nové flexibilitě“, poznamenává filosof Mark Fisher. Postfordismus umožnil pracujícím nevázat se, vytvořil tak ale nejistotu pracovního úvazku, prokletí příležitostné a námezdní práce.

Zároveň vznikla možnost a později nutnost nefungovat jako stereotypní mechanismus a propojit svou kreativitu, osobní život i všechny dimenze mezilidské komunikace s pracovními úkoly. Profesní a soukromý život prorostl a vše niterné je třeba vytěžit a odevzdat jako výsledek pracovního nasazení. Je třeba být kreativní, pracovat přesčas apod.

Ekonom Marazzi tuto situaci připodobňuje k postavení starých Izraelitů — dělník byl vysvobozen z otrocké mašinerie neosobní továrny, ovšem zůstal uvězněn na nehostinné poušti prekarity. Neděje se něco podobného i v Padesáti odstínech šedi? I Ana komplexitu své osobnosti podvoluje Greyovi a později ona podmaní jeho.

Kalkulace lidství

Domnívám se, že ve skutečnosti nenastal tak zásadní přelom. Jde pouze o důsledné překlopení Taylorova technického rozpracování lidských sil z (dříve pouze) pracovní do (nyní) osobní a tvůrčí dimenze života. Nastává tak celková kalkulace lidského potenciálu. Jedinec se mění na ryzí subjekt kapitalistické hry — pravidla soutěže se zrcadlí do dalších sfér a společenský souboj se reprodukuje i v sexuální oblasti. Grey a Ana tak svobodně vstupují do koncepce vztahu, která je přepjatě pragmatická a kořistnická.

Podle židovského filosofa Martina Bubera musí každý jedinec pečovat o schopnost vztahovosti — o přístup k jinému v rámci souřadnic Já - Ty. Opakem je totiž protiklad Já — Ono. Byl bych jen já a poté neživé a neosobní cosi. Pak ale snadno redukuji druhého na pouhou překážku svých cílů nebo na instrument k jejich dosažení. Postavám Padesáti odstínů šedi citelně schází rovina Já — Ty.

Grey není schopen provést ani pomstu z čistě osobního zaujetí. Nejprve se rozohní na svého soka a chce jej potrestat tím, že koupí a zničí jeho firmu (jak jinak). Ovšem hned poté dodá, že na tom navíc i pěkně vydělá. Každý se stává manažerem nelítostného pochodu vlastního ega, které kolonizuje prostor druhého jako důsledek nadosobního imperativu tržní reality.

Podle Lévinase pociťujeme při pohledu na tvář druhého silný závazek za jeho osud — pohledem do jeho tváře jsme voláni k odpovědnosti za bližního. Signifikantní je v této souvislosti fakt, že hlavní hrdinka musí mít při průběhu soulože zavázané oči a nesmí na Greye pohlédnout. Přes pásku Grey nevidí ani její oči. Padesát odstínů šedi předkládá manuál, jak se z takové zodpovědnosti za ostatní vyvázat. Není tu Já a Ty. Je tu jen Ono a Ono.

Tato kritika by neměla být chápána jako nějaké poblouzněné moralizování, které nebere ohled na praktické potřeby našeho každodenního života, v němž přece potřebujeme globalizovaný trh, individuální odpovědnost za ekonomické kolapsy atd. Všichni tyto požadavky slýcháme a známe.

Nicméně profesor a držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz řekl nedávno na půdě francouzského Národního shromáždění, že musíme skončit s přísnými škrty v sociální oblasti a že je třeba vrátit se k zakládajícímu principu Evropské unie — k solidaritě.

Nejtěžším bojem tak zřejmě bude odmítnutí bitevního pole neoliberalismu a jeho rozštěpení společnosti na triumfující a ponížené. Christian, Ana i celá společnost by měli připustit možnost, že je načase začlenit vyřazené do společného prostoru. Nejdůležitější boj nesmí probíhat proti nim. Je třeba je naopak zapojit do souhrnného politického projektu — do boje za celkovou solidaritu.