Neodolám, a dopustím se trochy sebepropagace:
http://michaelkolarik.blog.idnes.cz/c/188965/Balada-o-sekacce-na-travu.html

Nelze si absolutizovat ani pestrost ani jednotvárnost. Jak pestrost, tak nudná uniformita sami o sobě žádnou kvalitu nepředstavují. Nespasí nás ani bezbřehá svoboda, ani stádní despocie.

Ostatně, dnešní pohled kolem sebe je daleko, daleko pestřejší než byla zaprášená šeď komunistického prostředí, ale jsme jako celek šťastnější? Spíše ne, zdá se mi. Toužili jsme tenkrát vyrazit do zahraničí a nikam jsme nesměli. Teď už čtvrt století můžeme kam chceme, ale stali jsme se lepšími?

Není důležité, zda něco je pestré či fádní, ale zda je to dobré. Tím se rozumí dobré pro všechny. A dobré je to, co Bůh pokládá za dobré, nikoliv člověk. Svoboda absolutizující si pestrost není ničím jiným než vítězstvím drzejších, sobečtějších a bezohlednějších nad lidmi zdrženlivějšími a zájmy celku zohledňujícími. A despocie rovnající karabáčem lidi do stáda není o nic lepší než svévole odvolávající se na vlastní jedinečnost.

Jedině svoboda v rámci řádu, který stanovil Bůh, nás všechny udělá šťastnějšími. (Pak pochopíme, že někde je holt potřeba trávu sekat, jinde zase ne.) Bůh ovšem nerozděluje mezi pestrým a liberálním, a mezi jednotvárným a neoliberálním, ale mezi dobrým a špatným. (Nehledě na to, že liberalismus lze jen stěží klást do protikladu k neoliberalismu.)

Jiří Vyleťal

Nejdříve k trávníku:
Okrasnou loučku je možné na zahradě pěstovat také, ale na rozdíl od pravidelně sečeného trávníku se po ní nesmí příliš šlapat. Jinak nebude vypadat hezky. Kosí se ručně, zpravidla dvakrát do roka. Důležité je nechat vykvést květiny, jinak by se nevytvořila semínka.
A teď k politice:
Už jednou (pod jiným článkem) jsem napsala, že liberální demokracie je vlastně utopie. S kapitalismem nemůže dlouho fungovat, protože kapitalismus ji časem převálcuje (nebo poseká?).
Kapitalismus totiž není rovnováha a symbióza, ale nelítostný boj.
Ovšem liberální demokracie bez kapitalismu je vlastně anarchistickým snem. Ono už to dokonce někde funguje (například u nás doma:-))
Ale nevím nevím, jestli se to rozšíří...

který ve své zdrženlivosti stále váhá komu umožnit zamezení nepřetržitým vítězstvím drzejších, sobečtějších a bezohlednějších.
Marxismus jako proces emancipace dosud utištěných společenských vrstev, kterým jde o sociální a ekonomickou demokratizaci jej více než neuspokojil .........bych neškodolibě dodal.

Jste si tím jist, pane Petrásku? Třeba Bůh změnil svůj názor na marxisty.

Bourání stánků drzých, sobeckých a bezohledných negociánů bylo vždy jeho zájmem.
A to jak jeho jménem tak ve jménu marxistického "atheismu" ........kdybychom vytáhli z historie jen dva akty jeho vůle.

Jiří Vyleťal: Po přečtení diskusního příspěvku se mi znovu ujasnilo, proč nebylo možné dále spolupracovat v platformě. Svoboda v rámci, to je přesně ten předěl. Já se hlásím k tomu, jehož jméno Jehošua - Jahve osvobozuje ukazuje lidskou cestu jako cestu ze svobody, ve svobodě a ke svobodě. Z elementrátní schopbosti volit možnosti k plné svobodě dětí Božích. Obraz Boha jako autoritářsky rámujícího svobodu je opačný obraz, než, který svým jménem, svými slovy a svým jednáním zjeuje a sdílí Ježíš.

Není náhoda, že myšlenka lidská důstojnosti a svobody má původ v jedinečné biblické tradici a z civilizace formované těmito univerzálními hodnotami vyzařuje k jiným kulturám. Model Pantokrátora, vševládce, totalitně ovládajícího kosmos a lidské pokolení je deviací biblické tradice. Tento model zastínil křesťanské poselství svobody a stal se pro národy kolosálním vězením. Je to civilizace smrti proti kultuře života. Je to náboženství strachu proti náboženství svobodného rozvoje člověka.

Vážený pane Štampachu,
děkuji za Vaši reakci.

Svoboda člověka je cosi jednoznačně dobrého. Z toho plyne, že svobodná volba, tedy možnost výběru mezi několika možnostmi, musí vést pokaždé k dobru. Svoboda - srozumitelněji řečeno - pravá svoboda, přinese člověku vždy dobro. (Opravdová svoboda - a to je její neopominutelný znak - zaručuje také vždy svobodu po volbě.)

Protože člověk není dokonalý, je omylný, nemůže být zdrojem svobody (resp. možných výběrů na základě svobodného lidského rozhodování) on sám, ale pouze někdo, kdo je dokonalý a neomylný. Tím někým je v křesťanském prostředí, a nejen v něm, Bůh.

Dovolím si malý příklad: Ocitnu se v desátém patře panelového domu a chci se dostat dolů. Mám několik možností: 1) sjet dolů výtahem, 2) jít po schodech, 3) skočit z okna. Na výběr mám ze tří možností, ale jen dvě jsou svobodné, protože jen ony jsou dobré a dobro také přináší (výtah a schody). Ta třetí (skok z okna) svobodná není, protože nejenže ztrácím svobodu po jejím vykonání, ale i samotný život a nepřináším žádné dobro.

Třetí možnost znamená destrukci. Není to svoboda, ale svévole, protože při jejím zvolení nerespektuji řád, jemuž jsem podřízen. V tomto případě zemskou gravitaci. A přirozeně také Boží řád, který je vždy na straně dobra a života.

Takových příkladů lze vymyslet celou řadu. Chtěl jsem tím jen ilustrovat, že pravou svobodou je jen svoboda v rámci řádu, jemuž jsem podřízen. V tomto případě Božímu řádu. Tento rámec nejenže neznamená žádné omezení člověka, jak vidíme z příkladu samého, ale jeho ochranu před samotnou lidskou nedokonalostí. Vše nad tento rámec je svévole. Příkladů je všude kolem nás nesčetně.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Dejte už všichni pokoj s těmi svými bohy. Cožpak nechápete, že není boha kromě Boha, a Mohamed je jeho prorok?

Kdyby Bůh chtěl golfový trávník, nestvořil by pampelišky.

v historii zdejšího monoteismu.
Důvod nabízí ponejprv Mozes se svou abstrakcí židovského Boha, který je pod trestem nepředstavitelný jako prázdný vzduch pouště,
poté mesiáš Kristus, boží syn se svou tezí miluj své nepřátele a to co nepotřebuješ odevzdej,
a poté mesiáš Marx vyměň důvěru za důvěru a ne peníze za peníze.
Nezbývá pane Macháčku, než se kát plošně .......... bych připomenul.

Přiznám se, že je mi bližší obraz louky tak 50x vyšší. Tedy obraz lesa. Jsou v něm také živočichové nám bližší, zvířátka a ptáci. Také funkce jednotlivých dřevin a rostlin je zřejmější. Ti vyšší jsou často ochranou těch nižších, nebo těch pod nimi. A když naplní svou funkci, padnou a uvolní cestu druhým. To je pro mne obraz Církve. Je hodně darů a hodně služeb. A Ten, kdo je první, budiž služebníkem všech. Žádná hierarchie. Rovnost života a různost služeb.
Stejně by se měly formovat všechna společenství. Vždyť církev ve svém začátku byla obyčejné lidské společenství, které žilo spolu. Jedni v Jeruzalémě, jiní v Antiochii, v Římě, atak dále a dále. Pohané o nich říkali: Podívejte se, jak se milují. Kéž tedy vznikají taková společenství, a ta církevní kéž dokáží absorbovat třeba i marxisty, budou-li oni o to stát. Chodí k nám jeden starý pán, říká: Jsem ateista, chodím sem proto, že jste dobří lidé. A nabádá nás, co bychom měli udělat, aby k nám chodilo ze vsi víc lidí. Jeho přičiněním se k nám připojila další paní z vesnice. A v dohledu jsou další. Někdy se já „věřící“ před takovými lidmi stydím.
Taky se musím přiznat, že té diskusi nade mnou moc nerozumím. Snad až si ji víckrát přečtu.

Samozřejmě, že nejde o pestrost a odlišnost za každou cenu (příkaz odlišuj se by byl asi na stejné úrovni jako příkaz zařaď se), ale o svobodu nebo prostě o právo být takovými, jakými jsme nebo jakými chceme být. Neřídit se žádnými autoritami.
Pochybuji, že by bylo nutné někomu zabraňovat ve skoku z okna, kdyby svět byl normální, to znamená takový, jaký má být. Nikoho by nic takového ani nenapadlo.

Vystihla jste to naprosto přesně, paní Hájková. Zlo na tomto světě je způsobeno přesně tím, co zmiňujete. Bezohledným uplatňováním domnělého práva být takový jaký jsem, svévole být tím, čím být jen a jen já chci a nedbáním na žádnou autoritu.
Lépe by to sotva kdo řekl.

Děkuji, Jiří Vyleťal

No, problém bude asi právě v tom, CO chceme. Jsou lidé, kteří se domnívají, že je to nezměnitelné a dané. Že člověk chce jen peníze, hmotný blahobyt, případně úspěch a pod. a že v tomhle směru neexistuje žádný pokrok.
A jsou naopak lidé, kteří jsou přesvědčeni, že to změnit lze, tedy že člověk může chtít něco jiného, než chtěl dosud. Samozřejmě že lidé se asi nezmění hned a všichni najednou. Ale myslím si, že to možné je. Ovšem změnit by se měli jen v tom, co je zásadní. Ve všem ostatním se klidně mohou odlišovat.

To se nabízí jak v individuální spirituální formě, jakou je příkladně víra v boha a boží přikázání, kdy přestupek/projev zla je trestám ztrátou jeho lásky,
tak i ve společenské formě, kdy projev zla je trestán násilně - občanským zákonem.
Zlo na tomto světě je mnohdy způsobeno iluzí o svobodě vlastní dobroty ......řekl bych jak tak kolem sebe a do sebe koukám.

Vážený pane Petrásku,
to jste se tedy v Bohu pořádně zmýlil.
S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Mohu jako věřící konat zlo, bez ohledu na narušení daru lásky Boha?
Má úvaha souvisí s otázkou akceptace represivních opatření/trestu v liberální společnosti.
Ale jak to tak znovu čtu bude asi vhodnější ....kdy přestupek/projev zla je trestám obavou ze ztráty jeho lásky.......
Tím chci vyjádřit jednu z forem kulturního předstihu jedince ve věci schopnosti kontroly vlastní agresivity.

Vážený pane Petrásku,
zlo vždycky znamená nějaký stupeň narušení vztahu s Bohem. Z Písma svatého a celého učení katolické církve víme, že Bůh je vždy připraven člověku jeho hříchy odpustit. Existuje však případ, kdy Bůh hříchy neodpustí: to je tehdy, kdy už dopředu počítáme s tím, že nám Bůh náš hřích odpustí a tak takový hřích beze všeho konáme. Také stojí v Písmu psáno, že Bůh neodpustí hříchy konané proti Duchu svatému; tento případ ale asi nemáte na mysli, a jeho vysvětlení vyžaduje více prostoru.

Boží trest je institut, pro který v křesťanském učení mnoho opor nenajdete. Je to zřejmě představa z dob už dosti vzdálených, kdy bylo možné se s neštěstími a důsledky ne vždy správných lidských počinů takto vyrovnávat.

Bůh ale není žádný trestající soudce, ani policajt, ani inspektor. Bůh je láska, jejíž plnost a dokonalost si nejspíše nedovedeme ani představit. Bůh nám chce odpouštět, protože nás miluje, ne proto že si to za nějaký přiměřeně nápravný čin zasloužíme. Nicméně i takové velkorysé odpuštění nemá, jak pro nás, tak patrně i pro Boha, plný význam, když své selhání neuznáme, když nás nemrzí, když se nestydíme a nehodláme vykonat nápravu v té míře, v jaké je to ještě možné.

K tomu máme u nás v katolické církvi úžasný nástroj: Svátost smíření, neboli zpověď.

Takže, pane Petrásku, žádné trestání, žádný represivní aparát, žádná kontrola, žádné sčítání přestupků. Z Boží strany věčně otevřená náruč. A z lidské - nepřehlédnout ji. Pokud ovšem o ni stojíme.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Panu Petráskovi lze někdy rozumět jen s velkými obtížemi. Tak třeba nerozumím jeho větě "Zlo na tomto světě je mnohdy způsobeno iluzí o svobodě vlastní dobroty". Nechápu totiž, jak se dá uvažovat o svobodě či nesvobodě dobroty a jak ještě ke všemu naše iluze o tom způsobí zlo.
A k tomu dodržování občanských zákonů... Podle mého mínění, když si člověk myslí, že při důsledném dodržování občanských zákonů (i demokratických) je zcela mimo jakékoliv zlo, žije v iluzi.

Tato věta vychází z poznání, že činy většiny tyranů v historii despotických režimů jsou zaštítění i nepředstíraným vědomým o konání společenského dobra.

Potom je patrně nejlepší se o žádné dobro ani nesnažit, aby se člověk náhodou nestal tyranem. Ne?

Děkuji za odpověď, pane Petrásku. A k tomu Vašemu přání o vlastní srozumitelnost bych se s dovolením k Vám i k paní Hájkové také rád přidal.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal