Společnost trávníků nebo luk?

Ivan Štampach

Příčinou osekávání a zarovnávání společnosti a projevů individuality nebyl totalitní režim. Despotický režim byl spíše projevem, než příčinou. Projevem mrtvého myšlení a manipulativní racionality.

Nepatřím k těm, kdo naříkají nad jakýmkoli lidským zásahem do přírodních dějů. Nemyslím, že by bylo chybou využít část půdy na stavby. Nemyslím, že by bylo třeba chránit zeleň za cenu, že lidé nebudou mít přiměřené bydlení a že budou mít špatně dostupné služby potřebné k běhu života. Nemyslím si, že by stará zástavba byla vždy lepší než nová. Nemyslím si, že kostelní věž organicky doplňuje krajinu, zatímco moderní výšková stavba hyzdí horizont.

Dnes (a už mnohokrát předtím) mne však rozzlobil zásah do přírody. Když jsem vycházel brzy odpoledne z domu, s potěšením jsem se zahleděl na trávník vedle domu, který připomínal kousek louky. Oko těšila rozmanitost tvarů listů a barev květů (pestřejší ovšem v březnu a dubnu). Některé rostliny přečnívaly.

Při návratu večer, ale ještě za světla zbyla z louky jednolitá zelená plocha, klasický městský trávník někdy svým stylem spojovaný s Anglií. Všechny lodyhy, stvoly a stébla, jakož i listy sahají do stejné výše. Uklidňující, ještě pořád jarně svěží zeleň, ale jinak nuda.

Na trávníky u domů a v městských parcích ve víceméně pravidelných intervalech nastupují sekačky a nemilosrdně utínají květy a klasy travin, vše přečnívající a zajímavé, rozmanité a obohacující. Vzhled tohoto vykrojeného kousku přírody se zkázňuje a umravňuje. Rozhodně se proto najde deset různých důvodů.

Přírodě zakomponované do prostředí lidských výtvorů, přizpůsobené člověku, zkrocené ve své původní divokosti, se říká kulturní krajina. S ní jsme spřáteleni a sotva bychom obstáli v její původní podobě, jíž by v našich zeměpisných délkách a šířkách pravděpodobně tvořil prales.

Oko těšila rozmanitost tvarů listů a barev květů (pestřejší ovšem v březnu a dubnu). Některé rostliny přečnívaly. Foto rkramer62, flickr.com

Evropskou kulturní krajinu oceňujeme v kontrastu s Amerikou, kde často jen kousek za městem začíná divočina. Jen malé části krajiny jsou upravené a zpřístupněné. Je to dáno tím, že původní obyvatelstvo zejména severní Ameriky nemělo tendenci krajinu ovlivňovat a nevytvářelo městský typ kultury. Potomci Evropanů s jejich aktivním, budovatelským přístupem jsou tam historicky krátkou dobu ve srovnání s předky některých evropských národů, již po více, než dvě tisíciletí aktivně krajinu spoluutvářeli.

Jenže posečený, zarovnaný trávník, který by klidně mohl klidně být nahrazen nataženým umělohmotným zeleným kobercem, to je spíš nekulturní krajina. Takto znásilněná příroda odpovídá šedi industriálního prostředí. Je to ztělesněný mrtvý racionalismus moderní civilizace, bez vkusu, bez citu.

Jednolité zelené a také hnědé a šedé horizontální plochy proložené šedými plochami vertikálními, které zpestřují jen okna nutná pro standardní bydlení nebo pro práci, to je svět, ve kterém je našim údělem žít.

A tento vztah ke krajině, k našemu vlastnímu životnímu prostředí je nakonec jen obrazem toho, co děláme s lidmi, respektive co děláme sami se sebou. Moderní společnost znamená vše řídit chladnou racionalitou, mrtvým myšlením. Znamená to diktát stejnosti. Od všech se očekává stejná tržní mentalita, stejné údajně hygienické zvyky, stejný styl odívání (dress code), stejné prefabrikované stravování, stejné nicneříkající společenské fráze.

Nemáme být pestrou loukou, nýbrž umravněným trávníkem. Sekačky represe a sekačky služebných médií startují pravidelně, aby vše přečnívající utnuly, aby zamaskovaly druhovou a individuální odlišnost. Setkávám se s tím i v akademické sféře. Na pracovišti, které jsem ještě před pár lety vedl, kdosi jednou zorganizoval team building pro členy katedry povinný, a mne postavil před hotovou věc. Mohl jsem na to reagovat jediným způsobem. Důrazně jsem všem kolegům oznámil, že akce je dobrovolná, že já se jí nezúčastním a že ctností akademika je jedinečnost, odlišnost a individualita.

Zarovnaná společnost bez rozdílů, se smazanou jedinečností nezastupitelných osob, společnost, ve které jsou popotahováni ti, kdo nedorostli a osekáváni ti, kdo přečnívají, to se tradičně spojuje s totalitním systémem. Připomíná se příslovečná šeď a zeleň, uniformita bytů a obchodů, pro tehdejší panelová sídliště kdosi zavedl označení králíkárny.

Při jedné z návštěv východního Berlína někdy na začátku osmdesátých let jsem jel S-Bahnem v části trati, kde okna hleděla přes berlínskou zeď přímo do západoberlínské ulice. Překvapilo mne, že tam vidím stejné králíkárny, stejně nudnou masovou zástavbu jako v komunistické Praze.

Přece jen jsem však na začátku devadesátých let doufal v rozvoj individuality, jedinečnosti, odlišnosti, pestré plurality, doufal jsem, že bude oceňován nezastupitelný osobní přínos každého jednotlivce.

Ukázalo se však, že příčinou zarovnávání a osekávání nebyl totalitní režim či jeho unavená diktátorská podoba v trapném a ubohém závěru jeho historické cesty. Despotický režim byl spíše projevem, než příčinou. Byl projevem mrtvého myšlení, projevem manipulativní racionality. Ta měla dvě praktické aplikace: pozdní kapitalismus a karikaturu socialismu. Dvě podoby, jak se ukázalo podobnější, než bychom mysleli.

Toužím po pestrobarevné, neukázněné louce i v sociálním a kulturním životě. Souvisí to se svobodou, s respektem k jedinečnosti každého člověka, tedy s liberálními hodnotami. Přemýšlím, za jakých okolností se takový přístup k životu uplatní, když vládnoucí neoliberalismus prosazuje nejen na trávnících, ale i v kultuře a životním stylu pravý opak. Neoliberalismus v praxi, tedy tržní systém bez přívlastků se velmi dobře snese s diktaturou jedné strany, jak ukazuje především současná komunistická Čína. Neoliberalismus hlasitě volá po omezení lidských práv, či takzvaného humanrightismu.

Uniformní stejnost se prosazuje, víme, že i krvavým násilím (Norsko, 2011), bojuje se proti multikulturalismu, ekologismu, feminismu a homosexualismu. Z těchto způsobů prosazování odlišnosti si obhájci racionální, umravněné, ukázněné a jednobarevné společnosti udělali mantry, stále je opakují, častěji než sami obhájci pestrého světa. Křičí o rozvratu, o výprodeji tradičních hodnot, o absenci autority.

Kéž by se obhajoby pestré sociální louky ujali ti, kdo touží po emancipaci dosud utištěných společenských vrstev, ti, kterým jde o sociální a ekonomickou demokratizaci. Bude-li člověk prakticky plnohodnotným, rovnocenným a nezastupitelným pracovníkem, tak jako už teoreticky je jedinečným občanem, dojdou snad i liberální hodnoty k plnému uplatnění.

    Diskuse
    MK
    June 2, 2014 v 10.55
    JV
    June 2, 2014 v 16.20
    Pestrost ani uniformita neznamenají žádnou kvalitu
    Nelze si absolutizovat ani pestrost ani jednotvárnost. Jak pestrost, tak nudná uniformita sami o sobě žádnou kvalitu nepředstavují. Nespasí nás ani bezbřehá svoboda, ani stádní despocie.

    Ostatně, dnešní pohled kolem sebe je daleko, daleko pestřejší než byla zaprášená šeď komunistického prostředí, ale jsme jako celek šťastnější? Spíše ne, zdá se mi. Toužili jsme tenkrát vyrazit do zahraničí a nikam jsme nesměli. Teď už čtvrt století můžeme kam chceme, ale stali jsme se lepšími?

    Není důležité, zda něco je pestré či fádní, ale zda je to dobré. Tím se rozumí dobré pro všechny. A dobré je to, co Bůh pokládá za dobré, nikoliv člověk. Svoboda absolutizující si pestrost není ničím jiným než vítězstvím drzejších, sobečtějších a bezohlednějších nad lidmi zdrženlivějšími a zájmy celku zohledňujícími. A despocie rovnající karabáčem lidi do stáda není o nic lepší než svévole odvolávající se na vlastní jedinečnost.

    Jedině svoboda v rámci řádu, který stanovil Bůh, nás všechny udělá šťastnějšími. (Pak pochopíme, že někde je holt potřeba trávu sekat, jinde zase ne.) Bůh ovšem nerozděluje mezi pestrým a liberálním, a mezi jednotvárným a neoliberálním, ale mezi dobrým a špatným. (Nehledě na to, že liberalismus lze jen stěží klást do protikladu k neoliberalismu.)

    Jiří Vyleťal
    June 3, 2014 v 1.50
    Nejdříve k trávníku:
    Okrasnou loučku je možné na zahradě pěstovat také, ale na rozdíl od pravidelně sečeného trávníku se po ní nesmí příliš šlapat. Jinak nebude vypadat hezky. Kosí se ručně, zpravidla dvakrát do roka. Důležité je nechat vykvést květiny, jinak by se nevytvořila semínka.
    A teď k politice:
    Už jednou (pod jiným článkem) jsem napsala, že liberální demokracie je vlastně utopie. S kapitalismem nemůže dlouho fungovat, protože kapitalismus ji časem převálcuje (nebo poseká?).
    Kapitalismus totiž není rovnováha a symbióza, ale nelítostný boj.
    Ovšem liberální demokracie bez kapitalismu je vlastně anarchistickým snem. Ono už to dokonce někde funguje (například u nás doma:-))
    Ale nevím nevím, jestli se to rozšíří...
    PM
    June 3, 2014 v 9.28
    nezapomínejte na Boha paní Hájková,
    který ve své zdrženlivosti stále váhá komu umožnit zamezení nepřetržitým vítězstvím drzejších, sobečtějších a bezohlednějších.
    Marxismus jako proces emancipace dosud utištěných společenských vrstev, kterým jde o sociální a ekonomickou demokratizaci jej více než neuspokojil .........bych neškodolibě dodal.

    June 3, 2014 v 18.15
    Jste si tím jist, pane Petrásku? Třeba Bůh změnil svůj názor na marxisty.
    PM
    June 4, 2014 v 19.29
    Křesťanský Bůh, paní Hájková názory nemění
    Bourání stánků drzých, sobeckých a bezohledných negociánů bylo vždy jeho zájmem.
    A to jak jeho jménem tak ve jménu marxistického "atheismu" ........kdybychom vytáhli z historie jen dva akty jeho vůle.
    June 5, 2014 v 11.51
    Jiří Vyleťal: Po přečtení diskusního příspěvku se mi znovu ujasnilo, proč nebylo možné dále spolupracovat v platformě. Svoboda v rámci, to je přesně ten předěl. Já se hlásím k tomu, jehož jméno Jehošua - Jahve osvobozuje ukazuje lidskou cestu jako cestu ze svobody, ve svobodě a ke svobodě. Z elementrátní schopbosti volit možnosti k plné svobodě dětí Božích. Obraz Boha jako autoritářsky rámujícího svobodu je opačný obraz, než, který svým jménem, svými slovy a svým jednáním zjeuje a sdílí Ježíš.

    Není náhoda, že myšlenka lidská důstojnosti a svobody má původ v jedinečné biblické tradici a z civilizace formované těmito univerzálními hodnotami vyzařuje k jiným kulturám. Model Pantokrátora, vševládce, totalitně ovládajícího kosmos a lidské pokolení je deviací biblické tradice. Tento model zastínil křesťanské poselství svobody a stal se pro národy kolosálním vězením. Je to civilizace smrti proti kultuře života. Je to náboženství strachu proti náboženství svobodného rozvoje člověka.
    JV
    June 5, 2014 v 14.57
    O svobodě člověka - odpověď panu Štampachovi
    Vážený pane Štampachu,
    děkuji za Vaši reakci.

    Svoboda člověka je cosi jednoznačně dobrého. Z toho plyne, že svobodná volba, tedy možnost výběru mezi několika možnostmi, musí vést pokaždé k dobru. Svoboda - srozumitelněji řečeno - pravá svoboda, přinese člověku vždy dobro. (Opravdová svoboda - a to je její neopominutelný znak - zaručuje také vždy svobodu po volbě.)

    Protože člověk není dokonalý, je omylný, nemůže být zdrojem svobody (resp. možných výběrů na základě svobodného lidského rozhodování) on sám, ale pouze někdo, kdo je dokonalý a neomylný. Tím někým je v křesťanském prostředí, a nejen v něm, Bůh.

    Dovolím si malý příklad: Ocitnu se v desátém patře panelového domu a chci se dostat dolů. Mám několik možností: 1) sjet dolů výtahem, 2) jít po schodech, 3) skočit z okna. Na výběr mám ze tří možností, ale jen dvě jsou svobodné, protože jen ony jsou dobré a dobro také přináší (výtah a schody). Ta třetí (skok z okna) svobodná není, protože nejenže ztrácím svobodu po jejím vykonání, ale i samotný život a nepřináším žádné dobro.

    Třetí možnost znamená destrukci. Není to svoboda, ale svévole, protože při jejím zvolení nerespektuji řád, jemuž jsem podřízen. V tomto případě zemskou gravitaci. A přirozeně také Boží řád, který je vždy na straně dobra a života.

    Takových příkladů lze vymyslet celou řadu. Chtěl jsem tím jen ilustrovat, že pravou svobodou je jen svoboda v rámci řádu, jemuž jsem podřízen. V tomto případě Božímu řádu. Tento rámec nejenže neznamená žádné omezení člověka, jak vidíme z příkladu samého, ale jeho ochranu před samotnou lidskou nedokonalostí. Vše nad tento rámec je svévole. Příkladů je všude kolem nás nesčetně.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    June 6, 2014 v 0.35
    Kajte se, modloslužebníci!
    Dejte už všichni pokoj s těmi svými bohy. Cožpak nechápete, že není boha kromě Boha, a Mohamed je jeho prorok?

    Kdyby Bůh chtěl golfový trávník, nestvořil by pampelišky.
    PM
    June 6, 2014 v 10.22
    Pokání ve jménu božských ideálu je stabilní kategorie
    v historii zdejšího monoteismu.
    Důvod nabízí ponejprv Mozes se svou abstrakcí židovského Boha, který je pod trestem nepředstavitelný jako prázdný vzduch pouště,
    poté mesiáš Kristus, boží syn se svou tezí miluj své nepřátele a to co nepotřebuješ odevzdej,
    a poté mesiáš Marx vyměň důvěru za důvěru a ne peníze za peníze.
    Nezbývá pane Macháčku, než se kát plošně .......... bych připomenul.
    + Další komentáře