Cestou z chebského nádraží k nám do Hroznatova jsem se zastavila na mostě přes trať, po níž se jezdí do Norimberka. Vede kolem Ohře, na níž je dnes sinicí zničená přehrada Skalka, přes Schirnding a Marktredwitz do Norimberka, kde je člověk opravdu za chvíli, mnohem rychleji než v Praze. Před převratem jsme se na ty vlaky toužebně dívali, tehdy to byl přímý spoj až do Paříže, pozorovali jsme Francouze v modrých svetrech v jejich kuřáckých kupé.

Teď jsem stála na mostě, lokomotiva už byla v prostoru chebského nádraží a ocas vlaku stále v nedohlednu, snad se míhal ještě někde v Schirndingu. Byl to prázdný vlak s vagóny uzpůsobenými pro náklad aut, lehký a neuvěřitelně dlouhý. Počkala jsem, až se objeví špička ocasu, a šla dál. V rámci návštěvy dětí jsem měla v úmyslu jít na borůvky.

Náš hroznatovský dům má zvláštní vztah k povodním. Stojí bezprostředně u potoka, od břehu ke štítu jsou asi čtyři metry, pochopitelně nemá sklep a ještě nikdy nebyl vyplaven. Potok totiž tvoří o kousek výš proti proudu státní hranici a není regulován, na bavorských lukách se rozleje doširoka a zatím nikdy nenabral takový spád, aby se vlil do domu. Na místě, kde byla kdysi mřížová zábrana proti ilegálnímu překročení hranice, dnes pilně pracují bobři.

Náš les je na kopci nad vsí, potok teče pod ním, kopec je břidličný. Vlivem dlouhých let hraničního pásma, kdy se sem nesmělo ani se tu moc nehospodařilo, je les poměrně smíšený s převahou borovice, bohatý na různé druhy porostů a lesních plodin, dole protkaný kromě zmíněného potoka i prameny a z nich prýštícími stružkami pitné vody. Protíná ho takzvaná signálka, dnes červeně značená turistická a cyklostezka podél hranice, ale také vyasfaltovaná cesta pro někdejší provoz vojenských vozidel.

Ta svádí k tomu jezdit do lesa autem, což za mého dětství bylo nepřípustné a v době mého působení u státních lesů za normalizace se to pokutovalo, dnes to však zřejmě přešlo do oboru přirozených práv automobilisty. Že to tak je, poznám podle toho, že naše travnaté stezky přes louky a do kopce lesem, po nichž jsme vždycky chodili, jsou notně zarostlé, ale lidí v lese je mnohem víc než dřív. Na borůvky se tedy jezdí autem, plastové lahve od pití se válejí v porostu, kdo by se s nimi hledal, když už má nasbíráno a chce jet domů.

Letos v tom lese nastala menší větrná kalamita a po ní velkorysá těžba. Kopec byl proťat čtyřmi nebo pěti po svahu se táhnoucími holosečnými pasekami. Z nich se otevírají zajímavé výhledy do krajiny, což o to. Těžba v náročném terénu strmého svahu byla drastická, těžební stroje rozjezdily během jarních dešťů terén do neuvěřitelné hloubky, rozmašírovaly podrost na maděru a doslova přeoraly stovky hektarů lesního porostu.

Ačkoliv je už několik týdnů naopak sucho a v lese se proti slunci vznášejí závěje drobného prachu z velejemného jílu, odkrytého tím harvesterských řáděním, nikdo cesty neopravuje, těžaři ani nevysypali metr hluboké koleje štěrkem, který se drtí v blízkém čedičovém lomu, mohli by tedy po sobě cestu opravit třeba každý den.

Po zmíněné vojenské asfaltce se obří náklaďák k odvozu dřeva do lesa dostane a k ní mu dřevo přiblíží stroje, které ještě dál způsobují tuhle erozivní destrukci, těžaři tedy pro sebe spravenou cestu nepotřebují a co je jim do ostatních (kdysi jsem po těch lesních cestách jezdila s kočárkem).

Borůvky se v tom najdou, ale jsou pokryté prachem a člověk za chvíli kašle a kýchá, prach víří každý krok, protože povrch v lese je stržen koly těžkých strojů až na jílovitou, teď vyschlou vrstvu, která se na slunci mění v jemný prach, do něhož člověk zapadne až po kotníky.

Je to k tomu lesu surové a  bezohledné k jeho jiné než hospodářské funkci, a koneckonců je to i neurvalý zásah do kulturní krajiny, využívané jejími obyvateli k nejrůznějším účelům, až si člověk říká, že lesník, který tohle naplánoval, a hajný, který to dopustil, musel přijít snad ze Sibiře, kde k takovéto těžbě (jak vím z literatury) dochází za naprosté lhostejnosti všech.

Ale to není všechno. Po květnové povodni přišel začátkem června přívalový déšť. Vytěžené pásy na svahu se změnily v prudké řeky, z nichž všechno, voda, bahno i větve a zlomky břidlice bleskurychle stekly do potoka, který teče dole pod svahem a krásně si tam meandruje, okamžitě vyplnily koryto, rozervaly břehy a vydaly se přes bobří hráze, které strhly, do vsi. Tu zaplavila hnědá bahnitá vlna. Náš dům a zahrada, které nebyly vyplaveny ani v roce 2002, ani letos v květnu, stály v jezeře hnědé vody plné částeček jílu, odkrytého těžbou v lese na kopci.

Na tomto příkladě by se dalo názorně učit, jak se s krajinou zacházet nemá. Nejen bez ohledu na terén provedená těžba dřeva, ale i stav cest a veškerého terénu v lese jsou strašné, při pohledu na to člověka nenapadá jiné slovo než „vyrabovaný“ - nepořádek, vandalství, bezohlednost, znásilnění — jako když do domu vtrhne nepřátelské vojsko. A kořist mizí v neznámu, nikde nevidět žádný malý místní dřevozpracující průmysl.

Týden předtím jsem viděla, jak se na hoře Plešivec v Krušných horách usadila chobotnice. Po svahu se táhnou průseky pro pět sjezdovek, dole se betonuje rezervoár vody pro umělé zasněžování, samozřejmě parkoviště, protože lyžování se bez nich neobejde. Má to hospodářsky pomoci městečku Abertamy, kde byly zavřeny všechny donedávna působící továrny a dokonce i lesnické učiliště.

Člověk však není o ekonomickém přínosu přesvědčen — Plešivec je celkem malý kopec, sjezdovky krátké, je to takové lyžování pro školní kurzy a dětské prázdniny, skutečně nároční lyžaři si tam neužijí. Kde berou budovatelé jistotu, že se to vyplatí, že tam skutečně budou jezdit davy a utrácet za místní služby? A kdyby zima v Krušných horách trvala půl roku, co v tom zbytku? A co udělají s vodním režimem plochy parkovišť a betonové bazény, co všechno způsobí ten věčný hluk a doprovodné znaky provozu sjezdovek — nebude škoda větší než užitek?

Přátelé, kteří tam bydlí, mi říkají, že to je přece investorovi jedno, že v Karlových Varech podniká v kasinech a sázkách, a protože má podle zákona povinnost investovat část zisku do sportu, je tohle ta jeho investice. Hm.

Napadlo mě, že lidé, pracující na odborech životního prostředí všech stupňů státní správy včetně ministerstva, odborníci, kteří skutečně cítí jako povinnost a úkol chránit přírodu v nejrůznějších jejích podobách a projevech před (sebe) ničivým působením hospodářské činnosti člověka, musí být hluboce frustrováni, ti slabší rezignují, silnější uvažují o změně působení nebo oboru, nejslabší nátury možná o sebevraždě anebo naopak se mění v negativisty, s nimiž už není žádná řeč.

Krize a sociálních problémů se viditelně zneužívá k zásahům, které by ještě před deseti lety nebyly možné — vidíme to na sporu o Národní park Šumava, v Krušných horách i v běžném lese za vsí. A koneckonců i na tom, že politická kvalifikace posledních ministrů životního prostředí pramení v průmyslu.

Když jsem o pár dní později z Chebu odjížděla, ten dlouhý vlak tam na nádraží ještě stál a byl už plně naložený krásnými novými barevnými auty, ani nevím, kde se tam vzala, jako by na ten vlak nalezla sama jako ploštice na borůvkovou větvičku.