V dlouhém sporu o ponechání přírody přírodě v Národním parku Šumava padl končený verdikt: divočina na Šumavu patří, na třiceti procentech její rozlohy má zůstat bezzásahové území. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost obcí a potvrdil tak rozhodnutí ministra životního prostředí Martina Bursíka z roku 2008 o ponechání téměř třetiny území národního parku divoké přírodě, kde se netěží ani kůrovcem napadené stromy.

Podle Jaromíra Bláhy z Hnutí DUHA jde o klíčové a definitivní rozhodnutí soudu, které potvrdilo, že ponechání nejcennějších území národního parku divoké přírodě je v naprostém souladu se zákonem. Kácením by vznikly větší škody, než pokud správci národního parku nechají horský les přírodě.

„Ministr Tomáš Chalupa si toho musí být vědom, jinak by se nesnažil zájmy kmotrů, potažmo těžařských firem a developerů prosadit novým zákonem. Kdyby jej poslanci schválili v podobě, ve které ho ministr připravil, tak by tím národní park ve skutečnosti zrušili, zůstal by pouze na papíře,“ zdůraznil Bláha.

Nynější ministr Tomáš Chalupa se totiž snaží prosadit nový zákon, kterým chce pravidla změnit. Usiluje zmenšit území nyní ponechané přírodě o 5 500 hektarů a do budoucna plánované bezzásahové území dokonce o 10 000 hektarů.

Ministr se tak podle ekologů snaží uvolnit prostor pro výstavbu developerům a ihned pustit dřevorubce i do některých nejcennějších částí Šumavy, které jsou perlami národního parku, tj. například do pralesa na Smrčině, do kaňonu Křemelné či do oblasti kolem Ptačího potoka v Modravských slatích. Kácení v těchto místech bylo dosud nelegální.

Ministr nedávno předložil svůj návrh vládě, poslanci zatím jednají o stejně ničivém návrhu zákona z dílny Plzeňského kraje. Světový svaz ochrany přírody (IUCN) přitom již loni varoval, že v případě přijetí takových pravidel by Šumava přišla o mezinárodně uznávaný statut národního parku a byla by vyškrtnuta ze světového seznamu národních parků, který vede OSN.

Za zachování Národního parku Šumava apelovalo na ministra Chalupu a poslance také dvaasedmdesát ředitelů evropských národních parků a předních evropských odborných institucí.

Nejvyšší správní soud vycházel ve svém rozhodnutí ze zákonné „preference zájmu na ochraně předmětných lesů z hlediska přírody a krajiny před zájmem na ochraně hospodářských práv jejich vlastníků či správců“. Dále upozorňuje, že zásahy proti kůrovci „nelze v těchto lesích aplikovat, a pokud ano, pak pouze se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody“.

Nejvyšší správní soud dal za pravdu předchozímu rozhodnutí Městského soudu v Praze, který mimo jiné potvrdil, že k omezení těžby byl i jiný dobrý důvod: ministerstvo životního prostředí totiž prokázalo, že pusté holiny vzniklé kácením stromů napadených kůrovcem poškozují přírodu více, než když správci parku nechají suché stromy stát.

Ekologové také připomněli, že obdobné rozhodnutí o národním parku na bavorské straně Šumavy učinil již v roce 2009 Bavorský ústavní soudní dvůr, když projednával žalobu tamních odpůrců národního parku. Potvrdil, že rozšíření území, ve kterém člověk přestane v národním parku zasahovat do přirozených proměn přírody, je v souladu s ústavou spolkové země.

Ve svém rozsudku mimo jiné uvedl: „Obava žalobce, že přirozené lesy ve vysokých polohách budou nenávratně ztraceny v důsledku nekonajících se opatření k boji se škůdci, není ničím podložená. Na území Bavorského lesa a Šumavy po více než staletí bez lidských zásahů vznikala a zůstala zachována velká zalesněná krajina středohor.“

Bavorský správní soudní dvůr konstatoval, že „..na plochách se stojícím nebo ležícím mrtvým dřevem — také z polomu z roku 1983 — se ukazuje podrost z mladých stromů. Lze tudíž vycházet ze správnosti odhadu tvůrce nařízení, že si příroda sama pomůže“.