Ekologická politika je v českých zemích popelkou nejméně od zpackaného vládního angažmá Strany zelených. Bohužel s tím, jak se Bursíkovým a Liškovým zeleným podařilo zbavit kreditu vlastní stranu i sebe samé, zbavili vážnosti i stěžejní politické téma své strany.

Mnohokrát jsme napsali, že nejhorším výsledkem působení Martina Bursíka na ministerstvu životního prostředí bude to, co přijde po něm. ODS s gustem po volbách 2010 ukázala, že koalice se Stranou zelených byla pro ni jen nutným zlem a ministerstvo životního prostředí obsadila lidmi, kteří zde neměli jiný úmysl než bez ohledu na zájmy a potřeby přírody umetat cestu průmyslu a jak to půjde kořistit pro sebe a své přátele. Ukázalo se, že představa o kultivaci ODS, se kterou Bursík do koalice s ní vstupoval, byla v nejlepším případě pošetilým sebeklamem.

První ministr životního prostředí dosazený po roce 2010 ODS Pavel Drobil ve funkci proslul především jako typický korupčník své strany prorostlé organizovaným zločinem, ale není spravedlivé zapomínat ani to, že k ekologické politice měl vztah jako nájezdník k dobytému městu. Ministr Chalupa, který jej nahradil, si dával o něco větší pozor na to, aby veřejnost zbytečně nedráždil projevy necivilizovaného vztahu k přírodě, ale proti zájmům svěřeným jeho úřadu nepracoval s menším úsilím.

Vezměme si například jen okolnost, že Ministerstvo životního prostředí v letošním roce z deseti miliard korun vyhrazených v prostředcích Evropské unie nevyužije výraznou většinu. Tomáš Chalupa tedy připravil svěřený obor i český rozpočet jen letos o nejméně šest miliard. Je to samozřejmě i projev toho, jak vážně vláda mínila svou rétoriku o nezbytnosti úspor, ale především je to doklad s hrdostí na odiv vystavované nekompetence ve vztahu k oboru.

Škody napáchané tříletou správou ministerstva životního prostředí nájezdníky z ODS nejsou o nic menší, než páchala pravicová vláda v resortech školství, kultury, sociálních věcí či zdravotnictví. Chalupa, ani Drobil by při uvádění personálních příkladů fenomenální nekompetence Nečasovy vlády nikdy neměli scházet.

Pokud opozice vcelku běžně na ně ve svých výčtech zapomíná, je tomu tak i proto, že sama sociální demokracie má k otázce životního prostředí rozporuplný vztah. Na jedné straně sociální demokraté disponují ve Sněmovně několika lidmi, kteří v ekologické politice představují spolehlivého spojence občanských iniciativ zasazujících se o tento veřejný zájem, na straně druhé provázanost řady kruhů v ČSSD s průmyslovými lobbisty je nutně často vede k postojům, které si s barbarstvím ODS v ničem nezadají.

Nejčastější rétorickou figurou, kterou používají levicoví technokraté, je konstrukce zpravidla imaginárního konfliktu mezi zájmem vytvářet či udržet pracovní místa a ochranou přírody. Studie za studií ale dokládají, že hospodářská politika založená stejnou měrou na silných sociálních a ekologických ohledech utváří větší množství, kvalitnějších a udržitelnějších pracovních míst nežli starosocialistický industriální přístup.

Příkladem, do nějž je možné spor o vztah demokratické levice k ekologické otázce zkoncentrovat, je otázka jaderné elektrárny Temelín. Česká společnost je po desetiletí vytříbené propagandy provozované firmou ČEZ, na niž sami přispíváme v účtech za elektřinu, podivuhodně zaostalá ve svém smýšlení o energetice v porovnání s ostatními Evropany.