Ekologická politika je v českých zemích popelkou nejméně od zpackaného vládního angažmá Strany zelených. Bohužel s tím, jak se Bursíkovým a Liškovým zeleným podařilo zbavit kreditu vlastní stranu i sebe samé, zbavili vážnosti i stěžejní politické téma své strany.

Mnohokrát jsme napsali, že nejhorším výsledkem působení Martina Bursíka na ministerstvu životního prostředí bude to, co přijde po něm. ODS s gustem po volbách 2010 ukázala, že koalice se Stranou zelených byla pro ni jen nutným zlem a ministerstvo životního prostředí obsadila lidmi, kteří zde neměli jiný úmysl než bez ohledu na zájmy a potřeby přírody umetat cestu průmyslu a jak to půjde kořistit pro sebe a své přátele. Ukázalo se, že představa o kultivaci ODS, se kterou Bursík do koalice s ní vstupoval, byla v nejlepším případě pošetilým sebeklamem.

První ministr životního prostředí dosazený po roce 2010 ODS Pavel Drobil ve funkci proslul především jako typický korupčník své strany prorostlé organizovaným zločinem, ale není spravedlivé zapomínat ani to, že k ekologické politice měl vztah jako nájezdník k dobytému městu. Ministr Chalupa, který jej nahradil, si dával o něco větší pozor na to, aby veřejnost zbytečně nedráždil projevy necivilizovaného vztahu k přírodě, ale proti zájmům svěřeným jeho úřadu nepracoval s menším úsilím.

Vezměme si například jen okolnost, že Ministerstvo životního prostředí v letošním roce z deseti miliard korun vyhrazených v prostředcích Evropské unie nevyužije výraznou většinu. Tomáš Chalupa tedy připravil svěřený obor i český rozpočet jen letos o nejméně šest miliard. Je to samozřejmě i projev toho, jak vážně vláda mínila svou rétoriku o nezbytnosti úspor, ale především je to doklad s hrdostí na odiv vystavované nekompetence ve vztahu k oboru.

Škody napáchané tříletou správou ministerstva životního prostředí nájezdníky z ODS nejsou o nic menší, než páchala pravicová vláda v resortech školství, kultury, sociálních věcí či zdravotnictví. Chalupa, ani Drobil by při uvádění personálních příkladů fenomenální nekompetence Nečasovy vlády nikdy neměli scházet.

Pokud opozice vcelku běžně na ně ve svých výčtech zapomíná, je tomu tak i proto, že sama sociální demokracie má k otázce životního prostředí rozporuplný vztah. Na jedné straně sociální demokraté disponují ve Sněmovně několika lidmi, kteří v ekologické politice představují spolehlivého spojence občanských iniciativ zasazujících se o tento veřejný zájem, na straně druhé provázanost řady kruhů v ČSSD s průmyslovými lobbisty je nutně často vede k postojům, které si s barbarstvím ODS v ničem nezadají.

Nejčastější rétorickou figurou, kterou používají levicoví technokraté, je konstrukce zpravidla imaginárního konfliktu mezi zájmem vytvářet či udržet pracovní místa a ochranou přírody. Studie za studií ale dokládají, že hospodářská politika založená stejnou měrou na silných sociálních a ekologických ohledech utváří větší množství, kvalitnějších a udržitelnějších pracovních míst nežli starosocialistický industriální přístup.

Příkladem, do nějž je možné spor o vztah demokratické levice k ekologické otázce zkoncentrovat, je otázka jaderné elektrárny Temelín. Česká společnost je po desetiletí vytříbené propagandy provozované firmou ČEZ, na niž sami přispíváme v účtech za elektřinu, podivuhodně zaostalá ve svém smýšlení o energetice v porovnání s ostatními Evropany.

Lze říci, že se zde marketingovým stratégům ČEZ podařil fenomenální kousek, když Češi obludné a děs nahánějící stavby jaderných elektráren pokládají div ne za jednu z hlavních opor národní hrdosti, zatímco jsou ochotni každého poučit v náhlém záchvatu přírodymilovnosti o tom, jak větrné elektrárny hyzdí krajinný ráz a zabíjejí ptáčky.

Naštěstí debatu o nových blocích Temelína vůbec není nutné vést v této rovině. Slovu příroda se v diskusi o něm můžeme úplně vyhnout. Jedná se o debatu primárně ekonomickou, technologickou a strategicky politickou. Ze všech těchto hledisek je úmysl rozšiřovat Temelín hrubým omylem s potenciálně fatálními důsledky.

Hledisko ekonomické: všechny trendy vývoje energetiky jasně ukazují, že cena obnovitelných zdrojů klesá takovým tempem, že je otázkou již jen nepříliš dlouhé doby, než budou levnější nežli zdroje konvenční i bez podpory garantovaných výkupních cen.

V českých zemích se často mluví o solárním tunelu. Z části jistě právem. Ovšem tím, kdo je za něj plně odpovědný, nejsou ekologické iniciativy či obhájci přechodu k obnovitelné energetice, nýbrž politicko-ekonomické mafie, přisáté k veřejným rozpočtům. Všimněme si, že nikdo neviní dopravní inženýry z odpovědnosti za korupci provázející výstavbu českých dálnic.

Stejně tak lány solárních panelů často provokující na nevhodných místech v krajině jsou svědectvím o nekvalitě české veřejné správy, bezostyšné nenasytnosti českých průmyslových lobby, nanejvýš snad o určité dílčí nekompetenci jedné i v jiných ohledech nemotorné garnitury ve Straně zelených, nikoli o nepatřičnosti obnovitelných zdrojů jako takových.

Mohli bychom snášet desítky příkladů z Evropy, ze zemí, v nichž funguje slušně veřejná správa, dokládající jak obnovitelné zdroje pomohly ekonomice, zaměstnanosti, místní komunitám a kolik dalších příznivých ekonomických dějů na jejich rozvoj bylo možno navázat. Potíž netkví v obnovitelných zdrojích, ale v tom, že česká politika již sestoupila tak nízko, že i skvělou ideu je schopna přetvořit v ničemnost.

Je tu ale ještě vážnější argument. ČEZ i další provozovatelé elektráren dobře vědí, že trh s elektřinou jednak není předvídatelný, jednak se nevyvíjí pro jádro nijak příznivě. Proto přicházejí s požadavkem na garanci pevných výkupních cen — tedy přesně ono opatření, které ač zamýšleno původně dobře — jako podpora rozvoje žádoucí technologie — se v rukou zkorumpované české veřejné správy změnilo v nástroj vyvádění prostředků z veřejného rozpočtu.

Rozdíly v případě Temelína jsou dva. Za prvé: zde nemáme co do činění se začínající žádoucí technologií, ale s technologií, do níž se patrně investovalo víc veřejných prostředků, než do všech ostatních energetických odvětví dohromady, a která přesto nebyla s to překonat některé své základní nedostatky. Za druhé: objem prostředků, k nimž by se musely veřejné rozpočty zavázat v poskytování garancí, jsou řádově vyšší, doba podstatně delší.

A pokud jde o pracovní místa: ze všech studií na to téma vychází jaderná energetika jako nejméně přínosné odvětví.

Hledisko technologické: podíváte-li se na grafy ukazující vývoj nově instalovaného výkonu podle typu elektráren, světové trendy se vyjeví zcela jednoznačně, neklamně. Navzdory několika, s vážnými problémy zapolícím projektům je z čísel evidentní, že vcelku svět od jádra upouští. A stejně tak je evidentní, ať už se to pánům a paním v ČEZ líbí nebo ne, že budoucnost naopak patří obnovitelným zdrojům.

Německo, kde v tomto panuje konsensus jdoucí napříč politickou scénou, se pokouší stát průkopníkem nové energetiky opřené zcela o obnovitelné zdroje. Energetický obrat, na němž Němci pracují, je jedním z největších experimentů současné civilizace. A není zvláštní důvod pochybovat o tom, že Němci jej nakonec zvládnou.

Jedná se o technologickou revoluci srovnatelnou s příchodem počítačů, s opuštěním parní dopravy na železnici, či s přechodem od pevných linek k mobilům. Česká politika místo toho, aby se maximálně snažila využít příležitosti, kterou nám blízkost Německa skýtá, staví se na zadní, a dokonce nalezneme dostatek mudrlantů, kteří by byli ochotni poučovat Němce, že jejich energetická budoucnost by byla mnohem lepší, kdyby si vzali příklad z naší minulosti.

My sami se tak ocitáme v roli, kdy i Švejk by vedle nás působil jako distingovaný intelektuál. Bavíme-li se vážně o garancích na Temelín, jsme v pozici lidí, kteří by se chtěli v roce 1960 pro příštích padesát let zavázat k trvalému odběru určitého, nijak malého, počtu parních lokomotiv.

A tím se dostáváme k hledisku strategicko-politickému. Je zhola nepředstavitelné, že za deset patnáct let, kdy v Německu již nebude v provozu jediná jaderná elektrárna a země bude na cestě k energetice postavené plně na obnovitelných zdrojích, bude německá veřejnost ochotna tolerovat reaktory necelých tři sta kilometrů od Mnichova.

Z počínání ČEZ je evidentní, že firma sama si je strategických rizik projektu rozšiřování Temelína vědoma a nijak zvlášť se do něj nehrne. Zájem o něj leží jinde. Jednak by tak obrovská zakázka umožnila dál promazávat kolečka korupce, na které je podstatná část české politické třídy závislá. Jednak ruští dodavatelé se celí třesou na možnost získat v Temelíně vzorový projekt, se kterým by se pak pokoušeli strhnout k podobné pošetilosti další vlády v zemích svých bývalých satelitů.

To nejsou malé síly. Pokud ministr životního prostředí v Rusnokově a Zemanově vládě zasvětil svá první veřejná vystoupení obhajobě Temelína, slouží právě jim. Vidíme, že tu máme co činění se člověkem, který bez arguemntů a bez věcné debaty hájí zájmy průmyslové lobby. Je pravým pokračovatelem Drobila či Chalupy.

Neliší se v tom svou nekompetencí a poplatností zájmům jdoucím přímo proti programovým východiskům demokratické levice od ministrů Balvína, Fischera, Peciny či premiéra Rusnoka, jejichž jména v této souvislosti správně uváděl jak předseda ČSSD Bohuslav Sobotka tak Jiří Dienstbier.

Moderní levice se bez silné a sebevědomé ekologické politiky neobejde. Nominace jednoho z nejzkušenějších a nejkompetentnějších politiků ČSSD Vladimíra Špidly na post stínového ministra svědčí o tom, že si to Bohuslav Sobotka uvědomuje. I jméno jaderného lobbisty Podivínského na postu ministra životního prostředí je tak ale na místě uvádět mezi prvořadými důvody, proč je nutné Zemanovu vládu ve Sněmovně odmítnout.