Nově jmenovaný a důvěru očekávající ministr životního prostředí Tomáš Podivínský dovede překvapit. Vzhledem k napojení řady jeho vládních kolegů na jaderný průmysl se sice zejména u projektu nových reaktorů v Temelíně dá čekat od tohoto Zemanova kabinetu ledacos nepěkného, ale že tak rychle, na svou první pracovní cestu a ještě před ministrem průmyslu vyrazí do stínu páry z chladících věží JETE šéf rezortu úplně jiného, to není zas tak obvyklé.

Z rozhovorů, které kariérní diplomat Podivínský poskytl, bylo záhy jasné, že šlo o čistě propagandistickou cestu, která měla ujistit českou veřejnost o „nezbytnosti“ několikasetmiliardové investice do dvou dalších bloků. V zárodku je tak zadušena malá naděje, že by snad mohl opustit trend postupného splývání ministerstev průmyslu a životního prostředí, který nastolili jeho předchůdci Pavel Drobil s Tomášem Chalupou.

Avšak výrazně překvapila i plytkost argumentace, se kterou Podivínský vyrukoval a která místy připomněla příručky PR oddělení ČEZu z poslední dekády minulého století. Nejprve tradiční argument, že bez dalších reaktorů bude mít Česká republika po roce 2025 v elektřině deficit. Ministr se patrně ještě nestačil seznámit s aktuálními energetickými daty. Už i velký obhájce rozšíření Temelína a bývalý ministr průmyslu Kuba připustil, že z hlediska bilance nebudeme elektřinu z dalšího reaktoru potřebovat dříve, jak kolem roku 2030.

A čerstvá čísla zpracovávaná analytiky Operátora trhu s elektřinou (OTE) a EGÚ Brno jsou ještě nižší, než s jakými v návrhu státní energetické koncepce přišel Martin Kuba. Připomeňme, že Česká republika je jedním z největších vývozců elektřiny na světě. Čisté vývozní saldo činí 17,1 TWh. To by pokrylo 30 % české spotřeby a je to více, než vyrobí oba reaktory v Temelíně. Nicméně i prognózy obou zmíněných ústavů, jak lze snadno zjistit nahlédnutím do předchozích, vždy počítají s větší spotřebou, než jaká ve skutečnosti nastala. Reálný vývoj českého hospodářství ukazuje, že spotřeba elektřiny bude dokonce nižší, než uvažují ve svém nejnižším scénáři.

Strašit, že si bez dalších atomových reaktorů nezapneme rychlovarnou konvici nebo počítač a že stále poroste vybavenost našich příbytků přístroji a tedy spotřeba, je chucpe. Pokud se podíváme na čísla od začátku století, tak sektor domácností spotřebuje elektřiny stále zhruba stejně. Ani není důvod počítat s nějakým růstem.

Ano na jednu stranu přibývají spotřebiče, klimatizace a podobně, ale výrobky jsou také velmi rychle inovovány, co se týká energetické účinnosti. A snad jen blázen by si představoval, že nárůst vybavení bude nekonečný. I kdyby na to lidé měli, nepořídí si do jednoho bytu tři televize, dvě pračky atd.

Jediný prudký nárůst elektrické spotřeby u domácností byl vyvolán uměle v první polovině devadesátých let, když tu politici vymysleli fígl s podporou přímotopného vytápění, aby se našel důvod pro dokončení prvních bloků v Temelíně. Poté, co se odstranilo cenové zvýhodnění, toto nejdražší topení většina lidí vyhodila a čísla spadla zpět.

Jediné, co skutečně hýbe spotřebou elektřiny, je průmysl. Avšak nemusí vůbec platit úměra, kterou předestřel Tomáš Podivínský. Tedy že s růstem HDP nutně porostou nároky na energie. Pokud se podaří nasměrovat smysluplné investice do modernizace energeticky nejnáročnějších odvětví, jako je třeba metalurgie, chemie či výroba stavebních hmot, lze, stejně jako v Německu nebo Dánsku, na udávanou závislost spotřeby na vývoji ekonomiky zapomenout. Navíc, protože tato odvětví skutečně potřebují více energie na jednotku produktu, než jejich evropští konkurenti, mohou takováto řešení pomoci i zachování zaměstnanosti.

Jestliže nová vláda přestane hledat nástroje, jak zabrzdit rozvoj obnovitelných zdrojů energie, bude energetika v příštím desetiletí vypadat jinak, než jak jsme zvyklí. Naznačuje to vývoj nejen v Německu, ale také studie, které si nechaly spočítat ekologická sdružení. Ať již jde o Chytrou energii nebo třeba Energetickou (R)evoluci.

Jen z domácích obnovitelných zdrojů můžeme pokrýt minimálně polovinu dnešní spotřeby elektřiny, a to si vyžádá i přebudování celé soustavy. Jenomže, když slyšíme ono srovnávání Temelína s počtem fotbalových hřišť, které by byly zastavěny fotovoltaikou, nebo kterak Temelín bude páteří české energetiky ještě po roce 2080, je jasné, že nový ministr se zasekl v představě centralizované energetiky.

V jednom z rozhovorů Tomáš Podivínský prozradil, že je to elektrárenská společnost, kdo si o nových reaktorech rozhodne sám a: „vláda by měla při výkonu svých vlastnických práv v ČEZu ten výsledek respektovat“. To by mohl být nadějný závěr. Pokud to tak skutečně bude a vláda nedá souhlas legislativě, kterou chystala ta Nečasova, totiž garantované ceně elektřiny z nových jaderných elektráren, mohl by celý projekt skončit. A to na prostém faktu — je příliš drahý, než aby byl bez vládní podpory ekonomicky životaschopný.