Ministr Podivínský má velký obdiv ropáckého hnutí
Miroslav PatrikNový ministr životního prostřední je úředník, který plní, co se mu zadá. Podporu ekologických aktivit od něho nelze očekávat. Po ministrech Drobilovi a Chalupovi tak nastupuje další aspirant na titul Ropák roku. Stabilita a kontinuita je zajištěna.
Překvapujeme mě, že i po tříleté vládě dvou Ropáků roku z ODS na Ministerstvu životního prostředí má ještě někdo chuť se zabývat tím, co by chtěl dělat, co si myslí nebo dokonce co říká ministr Tomáš Jan Podivínský, kterého nikdo v ochranářské komunitě příliš nezná, neboť pracuje na principu, kam mě státní aparát vyšle, tam budu jako jeho státní úd něco činit.
Pokud Podivínský ve čtvrtek 11. července 2013 přijde do práce ne jako náměstek, ale jako ministr čekající na důvěru Sněmovny, není nic nelogického, pokud hned druhý den pádí tam, kam ho srdce, bezpečné známosti a jiné přitažlivé siločáry táhnou. Do Jaderné elektrárny Temelín (JETE).
Není se přitom čemu divit. Kam by proboha asi měl jezdit? Řešit snad nějakou závažnou ekologickou hrozbu? A proč? Anebo podpořit nějaký významný ekologický úspěch? Proboha, a jaký?
Je totiž nutné se smířit s tím, že už je pryč doba, kdy se v České republice volili ministři životního prostředí podle toho, že se v tomto okrajovém tématu pohybovali dlouho a měli zájem si zachovat úctu od profesionálů i od dobrovolníků i v této politické funkci. Například Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, Martin Bursík, Miloš Kužvart či Libor Ambrozek nebo Ladislav Miko a Jan Dusík se ochranou přírody a životního prostředí víceméně zabývali před i po ukončení svých státních funkcí.
ODS ovšem svou uzurpací tohoto ministerstva nastolila zcela jiný trend, neboť do jeho čela vyslala své ropáky Pavla Drobila, na rok, a Tomáše Chalupu, na dva roky. A pro Jiřího Rusnoka je obsazení MŽP jen další položka v jeho úkolovníku, takže „v zájmu stability a kontinuity“ přišel se svým Podivínským.
A že této vládě někdo říká „vláda odborníků“? Proč by ne. Češi jsou přece dávno známí svým smyslem pro absurditu a mystifikaci. Všichni tito tři pánové jsou totiž zcela jinými typy, neboť udělají svou úřednickou práci a pak si jdou po svých. Dokonce jsou hodni obdivu, pokud jsou schopni obětovat svůj život na této Zemi tak nudné práci, jako je být státním údem.
Nelze proto samozřejmě vůbec věřit tomu, co všechno chce Podivínský v tak krátkém čase vykonat, jak hrdě hlásá jeho ministerstvo: „...dostavba jaderné elektrárny Temelín, program Nová zelená úsporám, zvýšení kvality ovzduší v Moravskoslezském kraji, legislativa odpadového hospodářství nebo financování návštěvnické infrastruktury v národních parcích a chráněných krajinných oblastech“.