Překvapujeme mě, že i po tříleté vládě dvou Ropáků roku z ODS na Ministerstvu životního prostředí má ještě někdo chuť se zabývat tím, co by chtěl dělat, co si myslí nebo dokonce co říká ministr Tomáš Jan Podivínský, kterého nikdo v ochranářské komunitě příliš nezná, neboť pracuje na principu, kam mě státní aparát vyšle, tam budu jako jeho státní úd něco činit.

Pokud Podivínský ve čtvrtek 11. července 2013 přijde do práce ne jako náměstek, ale jako ministr čekající na důvěru Sněmovny, není nic nelogického, pokud hned druhý den pádí tam, kam ho srdce, bezpečné známosti a jiné přitažlivé siločáry táhnou. Do Jaderné elektrárny Temelín (JETE).

Není se přitom čemu divit. Kam by proboha asi měl jezdit? Řešit snad nějakou závažnou ekologickou hrozbu? A proč? Anebo podpořit nějaký významný ekologický úspěch? Proboha, a jaký?

Je totiž nutné se smířit s tím, že už je pryč doba, kdy se v České republice volili ministři životního prostředí podle toho, že se v tomto okrajovém tématu pohybovali dlouho a měli zájem si zachovat úctu od profesionálů i od dobrovolníků i v této politické funkci. Například Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, Martin Bursík, Miloš Kužvart či Libor Ambrozek nebo Ladislav Miko a Jan Dusík se ochranou přírody a životního prostředí víceméně zabývali před i po ukončení svých státních funkcí.

ODS ovšem svou uzurpací tohoto ministerstva nastolila zcela jiný trend, neboť do jeho čela vyslala své ropáky Pavla Drobila, na rok, a Tomáše Chalupu, na dva roky. A pro Jiřího Rusnoka je obsazení MŽP jen další položka v jeho úkolovníku, takže „v zájmu stability a kontinuity“ přišel se svým Podivínským.

A že této vládě někdo říká „vláda odborníků“? Proč by ne. Češi jsou přece dávno známí svým smyslem pro absurditu a mystifikaci. Všichni tito tři pánové jsou totiž zcela jinými typy, neboť udělají svou úřednickou práci a pak si jdou po svých. Dokonce jsou hodni obdivu, pokud jsou schopni obětovat svůj život na této Zemi tak nudné práci, jako je být státním údem.

Nelze proto samozřejmě vůbec věřit tomu, co všechno chce Podivínský v tak krátkém čase vykonat, jak hrdě hlásá jeho ministerstvo: „...dostavba jaderné elektrárny Temelín, program Nová zelená úsporám, zvýšení kvality ovzduší v Moravskoslezském kraji, legislativa odpadového hospodářství nebo financování návštěvnické infrastruktury v národních parcích a chráněných krajinných oblastech“.

Jelikož jde o standardní informační balast, je nutné se povznést nad Podivínského povinnost něco říkat, neboť nelze logicky těchto pět tzv. priorit během několika týdnů či měsíců řešit a ani vyřešit.

Příkladem je třeba vzpomínané odpadové hospodářství, na které měl Podivínský jako náměstek ministra fůru času. A jaký je jeho hmatatelný výsledek? Holé nic. Žádný zákon o odpadech, pouze hurá akce ministerstva: „Všechno do spaloven!“.

To už je spíše lepší společně s básníkem Villonem za ekologickou prioritu ministerstva vyhlásit plán: „Všechno jen do putyk a ženským!“ Bude nejen skutečně ekologický, ale zároveň i mravoučný...

JETE je jen symbol nedostatku sebevědomí

Je tedy chvályhodné, pokud Podivínského páteční skok do jaderné elektrárny hned druhý den ve funkci ministra následně kriticky okomentuje mediální prostor. Je to nutné, aby bylo zřejmé, že všechny tyto jeho vskoky, poskoky a podskoky veřejnost pozorně sleduje. A aspoň se jimi baví, neboť k odbornosti a k serióznosti mají daleko. A to, že ho to táhne k jeho lidem z pestrobarevné branže, musejí všichni lidsky pochopit.

Vždyť snad každý má neskonalou touhu se pochlubit svými úspěchy. A nejlépe s těmi, s nimiž prožije část předchozího života. Navíc si s nimi může za veřejné peníze snít svůj sen o zářné, ekologické, bezpečné, levné a nezávislé jaderné budoucnosti pro Mír, byť obrovsky draze, plného radioaktivního odpadu a vazalských smluv mimo české teritorium.

Je také ale nutné připomenout, že doba, kdy plánovaná výstavba dalších dvou bloků byla ještě v rukou MŽP, skončila v lednu 2013 vydáním souhlasného stanoviska EIA o hodnocení vlivů na životní prostředí. Nyní je záměr za 300 až 500 miliard korun v rukou blahosklonného státního investora a lidí, kteří se motají kolem úplně jiných oborů, než je ochrana životního prostředí a veřejná kontrola.

JETE se dvěma bloky a možná i s jeho dalšími dvěma bloky je tak nutné vnímat jako něco, co tu bude čnít do nebes několik lidských generací. Z pohledu mužského jangu je pak nabíledni, že i nový ministr s krátkodechou působností se chce přitulit k něčemu, co, jak asi doufá, bude symbolizovat i jeho Ego a Bytí na Zemi.

Pro řadu politiků je totiž obtížné se v dnešní klipovité a tekuté době pyšnit něčím pomíjivým, jako jsou přísnější zákony na ochranu životního prostřed, bezkorupcí, otevřeností a dodržováním zákonů. Lepší je totiž vždy ukázat na kus betonu, ať by stál cokoliv a přinesl by více strastí, než pozitivních počitků, a říci: „To jááá! To i jááá!“.

Ministr na ochranu příropy

Je určité nutné Podivínského dále podrobovat veřejné kritice i chvále za jeho činy na MŽP, nicméně pro státní ochranu životního prostředí bude důležitější až období po jeho odchodu za jinými státními či projadernými úkoly.

Pozitivní zprávou ovšem je, že svou nekritickou podporou českého jaderného průmyslu s absurdními tvrzeními o jeho ekologičnosti, čehož důkazem jsou miliardy korun veřejných prostředků do sanace území po chemické a důlní těžbě uranu, či nezávislosti, myšleno od cizáckých mocností, kromě Ruska, od něhož dovážíme uranové palivo, už získal nominaci do ankety o antiekologický čin Ropák 2013, kterou více než dvacet let pořádá občanské sdružení Děti Země.

Současně už za tak krátkou dobu v nové funkci získal i nominaci do ankety o antiekologický výrok Zelená perla 2013, a to se svým názorem, že jaderná energie je vysoce ekologický zdroj.

Není proto divu, že jeho předchůdce Ropák 2012 Tomáš Chalupa si před odchodem z MŽP posteskl, že mu asi už nezbude čas šířit kolem sebe příropu na úkor přírody, aby mohl dostat titul Ropák 2013. Byl by tak prvním člověkem, co by měl tento titul před jménem dvakrát. Jeho vzor Václav Klaus ho má jen jednou (1994), nicméně aspoň furiantsky získal rekordně již tři Zelené perly (1995, 2005 a 2007).

Z pohledu ropáckého hnutí je tedy Podivínský tou nejvhodnější osobou, kterou si předseda vlády Jiří Rusnok mohl na MŽP vybrat, zvláště pokud hlavním kritériem byla ta univerzální kontinuita a stabilita.

Nový ministr průmyslu a obchodu Jiří Cienciala teď asi musí pukat strachem. Titul Ropák roku mají zatím jen tři jeho předchůdci Miroslav Grégr, Martin Říman a Vladimír Tošovský, přičemž stejný titul mají i bývalí ministři životního prostředí František Benda, Pavel Drobil a Tomáš Chalupa. Podivínský má ale zatím velkou výhodu, neboť Ciencialal se dosud antiekologicky nijak neprojevil.

Podivínský by tedy mohl jistě „bezjaderně“ zazářit jako Ropák 2013, neboť na tento titul má už slušně našlápnuto. Současně by tím splnil hlavní ideový úkol ODS při nástupu na MŽP v roce 2010 — zbavit zelené ministerstvo zelené ideologie.

Díky ODS se MŽP unikátně stává či dokonce se už i stalo onou pověstnou simulakrou. A to je pro ropácké hnutí rozhodně velmi dobrá zpráva.