Ani bratři Pospíšilové v dobách své největší slávy nebývali tak horkými kandidáty na zisk titulu mistrů světa v kolové, jakým byl Tomáš Chalupa na titul Ropák roku pro rok 2012. Chalupův nárok na titul je evidentní.

I když si na ministerstvu nepočíná s tak ostentativní arogancí jako jeho předchůdce Pavel Drobil, který se tak tak ještě stihl stát ropákem pro rok 2010, než musel s korupční hanbou úřad opustit, rovněž on působí přesně ve směru, kterým se proslavil ve své formulaci ideologie ODS, jak ji přednesl na kongresu této strany v době, kdy si ještě připadala sebevědomá a silná. Nikdo soudný od počátku nepochyboval o tom, že Chalupa přichází na ministerstvo otevřeně škodit, jinak řečeno hájit zájmy průmyslu a podnikatelů před zájmy přírody.

ODS je v některých ohledech antisystémovou stranou: některé civilizační vymoženosti jí vadí natolik, že jejich správu svěřuje lidem, kteří se do funkce kvalifikovali právě projevovaným odporem vůči nim. To je případ lidských práv, to je případ sociálních témat a je to i případ životního prostředí.

Výčet konkrétních Chalupových hříchů je dlouhý a výmluvný: ničí Šumavu a rád by ji plenil ještě víc, umetá cestu dostavbě Temelína, chrání byznys před ochranou přírody, staví překážky k účasti veřejnosti na rozhodování, personálně pustoší svěřený úřad, a dokonce odmítl vydat zákaz, který by zamezil v realizaci jedné z nejbláznivějších industriálních idejí posledních let: těžbě břidličných plynů.

Povšimněme si, že Chalupa je jedenáctým politickým představitelem ODS, který anticenu získal a sedmým ropákem z této vydařené strany v řadě. Lze skutečně říci, že ODS má ropáctví jako součást svého charakteru. A je to jeden z důležitých příznaků, že se nejedná o pravicovou stranu, která by se pohybovala alespoň na civilizační úrovni, jíž běžně dosahuje většina evropských pravicových stran.

Česká ODS si sice zkoušela hrát na pokračovatelku západních, nejlépe ovšem britských, konzervativních a liberálních tradic, ale ve skutečnosti se jedná o typicky postkomunistický fenomén, v čemž nakonec lze hledat nejhlubší příčinu jejího současného úpadku. Každopádně, kdyby ropák patřil do třídy ptactva, a ne savců, jako tvora ve znaku ODS bychom nepochybně rozpoznávali právě ho.

A samozřejmě korunu letošní anketě nasazuje triumf v sesterské soutěži o Zelenou perlu roku, jehož se podařilo dosáhnout jednomu z nejneuvěřitelnějších zjevů, které líheň ODS uvrhla do českého veřejného prostoru, Ladislavu Jaklovi. Povíme-li o výroku, s nímž si pro sebe Jakl Zelenou perlu vydobyl, že je mimořádně bizarní, stále ještě na něm pácháme tuhou křivdu: „A nevěřte cyklomaniakům, že kolo je pokrok, že kolo je čistota a zdraví. Čuchněte k jejich propocenému triku a budete mít jasno, kdo tu zamořuje vzduch. Pachem i hloupými argumenty. Cyklistiku není třeba podporovat, ale naopak zakázat.“

Uvědomíme-li si, že tento svěží a svobodomyslný duch radil v posledních letech českému prezidentovi, který je pravým a skutečným zakladatelem v pravém slova smyslu životu nebezpečné ideologie ODS a také prvním českým nositelem titulu Ropák roku, vidíme, že se tu uzavírá kruh potvrzením Marxovy poučky o dějinných tragédiích, které se podruhé opakují už jen jako fraška.

Jelikož ale není úplně příkladné posmívat se zjevně handicapovaným a slabým, zastavme se u dvou okolností, které se v souvislosti s letošními výsledky příliš připomínat nebudou. Obě jsou důležité, ale ani jedna z nich není úplně příjemná.

Za prvé, na ropáckých titulech pro ministry z ODS má nezanedbatelný podíl Strana zelených a jmenovitě její předsedové Martin Bursík a Ondřej Liška. Krátce po vzniku mesaliance ODS a SZ jsme napsali, že nejhorší na ní je to, co přijde po ní: bylo jasné, že zelení zaplatí za zradu svých ideálů vysokou cenu včetně odchodu ze Sněmovny, což se také stalo. ODS před vstupem zelených do parlamentu v obavě z její potenciálně stoupající přízně brala daleko větší ohled na ekologická témata, než po té, co se jí svým těsným objetím podařilo zelené zdiskreditovat a znovu je zahnat na okraj české politiky.

Lepší alternativy, navíc demokraticky legitimní, se tehdy nabízely — například tolerance menšinové vlády ČSSD v roce 2006 skýtala zcela mimořádnou příležitost prosadit až pohádkově mohutné části politického programu Strany zelených. Jiří Paroubek snad jednou ve svých pamětech popíše, co všechno byl tehdy zeleným ochoten nabídnout.

Na ropáckých titulech ministrů životního prostředí za ODS má tak svou nezanedbatelnou spoluúčast Strana zelených, včetně jejího nynějšího předsedy, ale nikdo si nemůže nárokovat tak velký díl jako Martin Bursík, který vstupem do koalice s Topolánkovou ODS, Čunkovou KDU-ČSL a s Melčákem a Pohankou svou stranu zmrzačil a vydláždil cestu Drobilovi s Chalupou.

Na druhou stranu, uvědomíme-li si, že by se bez něj Karel Schwarzenberg nestal ministrem zahraničních věcí, takže by ani TOP 09 zřejmě vzniknout nemohla, knížepán by se nikdy nestal na stará kolena pankáčem, ba dokonce celé Nečasovy čtyři roky bychom si dost možná mohli odpustit, budeme muset přece jen říci: „Díky, stálo to za to.“

Druhá nepříjemná okolnost tkví ve způsobu, jakým na skvělou zprávu o jmenování Vladimíra Špidly stínovým ministrem životního prostředí reagovaly některé segmenty České strany sociálně-demokratické. Nikoli náhodou i tato strana dala světu slušnou ekipu ropáckých laureátů, ale žádných z nich nebyl ministrem životního prostředí, byť Josef Běle v roce 2000 k tomu měl jako náměstek ministra relativně blízko.

Nikdo soudný nebude v současných českých poměrech po sociálních demokratech požadovat, aby kompletní stínovou vládu obsadili přírodně založenými entusiasty. Leč je třeba, aby si udělali docela jasno v tom, co k moderní evropské levici jednoznačně patří: obor životního prostředí ve vládě spravují lidé, kterým na principiální ochraně přírody a přechodu společnosti k sociálně-ekologickému hospodářství eminentně záleží.

Je v pořádku, že se budou odvíjet spory mezi konzervativněji založenými správci průmyslu či zemědělství a ministrem životního prostředí, ale bylo by zcela neakceptovatelné a sociální demokracii by vracelo hluboko do minulého století, de facto někam na civilizační úroveň blízkou současné ODS, pokud by ministerstvo životního prostředí svěřila někomu, kdo by zde snadno vyklízel pole, anebo přicházel vyloženě škodit.

Přitom nemá cenu si nalhávat, že sama ČSSD je v tomto ohledu v nějaké zvláštní kondici. Pokud bude chtít oblast životního prostředí spravovat dobře, bude stát před ohromnou spoustou práce. Nejprve bude nutné napravit personální i praktické škody napáchané hrůzovládou ODS, přitom není žádoucí navazovat na asociální a příštipkářskou politiku Bursíkovu. Tvořit novou kvalitu bude mimořádně obtížné.

Bude nutné vzdělávat členy a tvořit platformu uvnitř ČSSD a připravovat modernizační programy, jejichž důraz bude kromě ekologického i zřetelně sociální. Přitom je zapotřebí počítat s obrovskými protitlaky z nitra vlastní strany, z průmyslových a obchodních kruhů a samozřejmě z Hradu, který v tomto bodě zůstal místem, v němž se pěstuje vyloženě zaostalé, dřevní myšlení.

Bude to vyžadovat odvahu, přehled, kompetenci, autoritu; to vše Vladimír Špidla zvláště po své evropské zkušenosti vykazuje v míře, která vysoko ční nad standardem současné české politiky. Volba bývalého premiéra a eurokomisaře, jediného z bývalých předsedů, který se vůči ČSSD nikdy neobrátil zády, je z tohoto hlediska mimořádně šťastný krok.

Na komplexní posouzení stínové vlády je snad ještě brzy, ale tato personální volba je natolik obdivuhodná, že sama o sobě v nemalé míře tlumí rozpaky, jež počínání dlouhodobě nejsilnější české strany nejméně od ostravského sjezdu vyvolávalo. Teď ještě proměnit příslib ve skutečnost.