↗

Petr svým životem ukázal, že za demokratickou společnost a za životní prostředí je nutné chrabře a cílevědomě bojovat. Ekologická práva se totiž mohou snadno stát bezobsažnými, a je proto třeba je neustále používat. Foto Miloš Hlávka, WmC

Jedním z nejznámějších ekologických právníků po roce 1990, který se uměl pohybovat nejen v advokacii či na akademické půdě, ale také mezi politiky a občanskými aktivisty, byl levicový demokrat Petr Kužvart. Zpráva o tom, že 15. května 2022 ve věku šedesáti šesti let zemřel, byla pro všechny překvapením.

Petr patřil mezi ty osobnosti, které měly veřejnou angažovanost v krvi. Krajně mu totiž vadilo, pokud se státní moc někde dopouštěla nějakého bezpráví. Jeho levicovost se tak snadno přetavila i v prosazování a obhajobu ekologických práv veřejnosti v její účasti při rozhodování státu.

Před rokem 1990 byl Petr jedním ze zakladatelů ekologické iniciativy Ekologická společnost, která byla ustavena v dubnu a v červnu 1987 na diskusních fórech Charty 77. Mezi dalšími zakladateli sdružení byli jeho bratr Miloš (ministr životního prostředí v letech 1998-2002), Ivan Dejmal (ministr životního prostředí v období 1991-1992), Aleš Šulc (náměstek ministra životního prostředí mezi roky 1990 a 1997) či Vladimír Kodeš.

Před rokem 1990 se Petr, který pracoval i jako podnikový právník, mj. angažoval proti plánu na výstavbu přehrady na Křivoklátsku, která se kupodivu nakonec nikdy nepostavila. Psal i do samizdatu Ekologický bulletin, který v počtu devatenácti čísel od září 1987 do prosince 1989 po asi sto kusech vydal Ivan Dejmal, kterému se pak do května 1991 podařilo dát dohromady ještě další čtyři čísla.

Svoboda angažování

Petr se po revoluci 1989 pustil do angažované práce při ochraně životního prostředí. Šlo to snadno, neboť měl kontakty v politickém i v občanském prostředí zároveň.

Jako právník nejprve pomáhal s činností Federálního výboru životního prostředí, a to až do jeho zrušení v roce 1992. Stal se také členem Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ), která vznikla v září 1992, a v níž byl asi deset let členem předsednictva. V rámci její činnosti vedl v Podolí ekologickou právní poradu pro veřejnost. Od roku 1994 se pak stal samostatným ekologickým právníkem.

Naplno pomáhal i novým radikálním ekologickým sdružením, jako byly Děti Země, Hnutí Duha nebo Greenpeace. V roce 1999 dokonce založil „vlastní“ občanské sdružení Ateliér pro životní prostředí.

Šíře jeho právní a občanské činnosti a pomoci obcím a sdružením tak začala strmě vzrůstat. Šlo přitom mnohdy o mnohaleté a těžké případy na území celého státu. Nejvíce případů ovšem řešil s kolegy v Praze, kde se mu i řadu právních sporů podařilo vyhrát. Kolem roku 2011 se mu například podařilo zrušit dvě dílčí územní rozhodnutí pro mrakodrapy na Pankráci s právním názorem soudu, že je nutné v území hodnotit i jeho únosnost.

Z dlouholetých a mediálně známých případu lze zmínit jeho právní pomoc sdružení Šumava nad zlato a místním obcím proti snaze obnovit těžbu zlata v Kašperských horách, Dětem Země a obcím proti výstavbě obří cementárny u Tmaně na hranicích CHKO Český kras a podobně proti výstavbě delšího jižního obchvatu Plzně dálnicí D5 nebo podporu místním lidem proti těžbě kamene na Tlustci na Liberecku.

Poskytoval také rady při obraně CHKO České středohoří před výstavbou trasy dálnice D8 na povrchu, které dal nakonec „zelenou“ ministr Miloš Kužvart, přestože postavit tunel bylo technicky a finančně možné. Povolováním dálnice D8 se ostatně Děti Země zabývají už od roku 1994…

Děti Země Petr právně zastupoval také v případu opakovaného schvalování koncepce rozvoje dálniční sítě bez hodnocení vlivů na životní prostředí. Spor s Klausovou vládou nakonec ukončil Ústavní soud, který prohlásil, že nejde o žádnou koncepci, ale jen o časový a finanční harmonogram výstavby dálnic.

Petrovým cílem nebylo výstavbě bránit, jeho cílem bylo, aby veřejnost měla podle demokratických pravidel právo předložit své návrhy, připomínky a kritiku jako protiváhu proti státu a byznysu. A také to, aby se tyto otázky veřejnosti řádně zodpověděly a aby tyto odpovědi mohly být přezkoumány soudem.

Bylo pro něj totiž cenné i to, pokud se právními prostředky umožnila věcná diskuse a nějaký škodlivý projekt se po technické stránce upravil, a začal respektovat veřejné zájmy a práva obyvatel. Příkladem takového postoje může být odmítnutí výtky Ředitelství silnic a dálnic ČR z roku 2005, že aktivisté brání výstavbě jihozápadní části silničního okruhu kolem Prahy, neboť údajně zbytečně zdržovali vydání územního rozhodnutí a stejně tak budou prodlužovat stavební řízení.

„Proti výstavbě okruhu nic nemáme, chceme jen, aby zásahy do životního prostředí byly co nejšetrnější,“ odpověděl tehdy státnímu investorovi Petr suše v článku s názvem „Hrozí totální dopravní kolaps!“

V únoru 2009 se Petr stal také spoluzakladatelem a členem neformální občanské Iniciativy pro společenskou změnu. Právem proto v roce 1997 získal od ekologického časopisu Nika Cenu Josefa Velka pro jednotlivce „za osobní nasazení při ekologických soudních sporech“.

Ekologická osvěta

Kromě neúnavné právní podpory účasti občanských sdružení v řízení podle zákona o ochraně přírody, kdy se svými žalobami snažil jejich postavení zdůrazňovat, zvládal také psát články a vydávat brožury sloužící tomu, aby veřejnost věděla, jaká jsou její práva a jak je správně používat.

Archív databáze článků Anopress například od roku 1996 až dosud eviduje jeho jméno ve více než čtrnácti stech třiceti článcích. Článek popisuje spor Dětí Země s vrcholnými českými soudy o neposouzení vlivů rozvoje dálniční sítě. Petr v něm přitom neargumentuje ochranou životního prostředí, ale pro většinu lidí přijatelnějšími důvody: „Vždyť jde o peníze nás všech daňových poplatníků.“

Vedle článků psal ale i knihy a brožury. Třeba se Stanislavem Pazderkou napsal v roce 2000 pro Ekologický právní servis brožuru s názvem Právo na informace o životním prostředí, v níž veřejnosti předložil právní a praktický výklad dvou nových zákonů o právu na informace.

Pověstná byla ovšem jeho praktická příručka s názvem Kterak proti zlořádu úřadem bojovati! Právní formy a možnosti občanské angažovanosti ve věcech životního prostředí, kterou v roce 1994 vydal pro Greenpeace a která se na dlouhé roky stala „biblí“ občanských aktivistek a aktivistů.

Navíc Petr v letech 1994-2004 jako člen nezávislé komise spolurozhodoval, kdo se za největší ničení životního prostředí u nás stane Ropákem a kdo získá Zelenou perlu za antiekologický výrok.

Právnické stopy

Status nejznámějšího porevolučního ekologického právníka, který byl svou lidskou i odbornou urputností postrachem nejen studentek a studentů, ale hlavně státních a soukromých investorů, mu proto náleží právem. Petr svou právní praxí formoval nejen ekologické právní vědomí veřejnosti, ale svými právními výklady s širokým politickým a historickým přehledem nutil mnohé soudy, aby se na hájení občanských a ekologických práv dívali i z pozice veřejnosti, a nikoliv jen optikou státu. Ostatně, podíváme-li se třeba na server Zákony pro lidi, zjistíme, že se jeho jméno v neúplném souboru soudních rozhodnutí od roku 2000 objeví více než dvěstěkrát.

Poslední rozsudky kolem roku 2016 už bohužel spadají do doby, kdy byl Petr dlouhodobě nemocný, a tak se v řadě rozhodnutí lze dočíst, že tu nastala výměna právního zastoupení.

Činorodost důchodce

Petr se však po vyzdravění pustil do další práce, i když už to nebyla vysilující advokátní praxe. Vrátil se totiž ke své další oblíbené činnosti, a to ke psaní. V červenci 2020 mi tak poslal e-mail, v němž vesele uváděl: „Jsem už starobní důchodce a konečně mám čas a příležitost věnovat se věcem, které mě zajímaly od studentských let. A chci napsat ještě pár dalších knih, jestli budu živ dostatečně dlouho. Uvidíme!“

Petr svým životem ukázal, že za demokratickou společnost a za životní prostředí je nutné chrabře a cílevědomě bojovat. Občané totiž mohou svá ekologická práva snadno ztratit anebo se mohou stát bezobsažnými. Jako nejznámější ekologický právník má Petr dnes také mnoho následovníků, kteří spolkům, lidem či obcím pomáhají právními nástroji bránit ústavní právo na příznivé životní prostředí a třeba prosadit i změny ve stavebních záměrech, které se bez potřebného tlaku mohly původně zdát nereálné.

Mnohdy je to ale dnes daleko obtížnější, než v porevolučních „svobodnějších“ letech. Česká společnost totiž dorostla do vyšších pater konzumu a do vyšších intenzit honby za penězi. A i když ideály nemusejí být nutně v popředí obrany životního prostředí, stále tu jsou a je žádoucí je zdůrazňovat, bránit a hájit, jako se o to Petr snažil ve svém vysoce pracovním a široce angažovaném životě.

Jsem rád, že jsem s ním mohl desítky let spolupracovat. A jsem mu vděčný za jeho právní a ekologickou inspiraci.

Psáno pro Ekolist a Deník Referendum.