Poznali jsme se během naší novinářské práce na tématu otravy řeky Bečvy. Sám se k němu dostal zprvu na pozvání České inspekce životního prostředí, která po něm chtěla expertní posouzení svých poznatků. Rozešli se s ním velice rychle, když zjistili, že jeho odborný pohled na věc nekonvenuje, a nikdy nebude konvenovat, oficiální verzi vyšetřování — tedy té, že Bečvu otrávila firma Energoaqua. Ještě víc ale užasli, když zjistili, že se s ním takzvaně „nepůjde domluvit“.

V ten okamžik Ivanovi rozvázali jazyk. Nebyl nikomu ničím zavázán, ovšem s detaily případu už byl dobře obeznámen. Pamatuji si náš první rozhovor. Míříte na schůzku se slovutným profesorem, dobře se připravíte, abyste nebyli za nekňubu, a přivítá vás urostlý přátelský chlapík s jiskrou v oku. Navíc rošťácky pobavený tím, že zrovna jej se někdo pokusil učinit součástí nepoctivé hry.

Ivan byl osobním nastavením velice přátelský a vřelý člověk, jenž nesnesl nespravedlnost. Právě tento vnitřní pohon ho stále tlačil dál ve snaze odkrýt základní fakta v případu otravy řeky Bečvy.

Organizoval práci dalších předních odborníků, Jakuba Hrušky, Blahoslava Maršálka a dalších, kteří společnými silami pomohli odhalit, co se 20. září 2020 stalo, a co se naopak stát nemohlo. Jejich závěry nekompromisně odmítly oficiální vyšetřovací verzi — a také asi proto je soudkyně v procesu s obviněnou firmou Energoaqua nepřizvala jako znalce ani jako svědky. Ivanovými slovy: „Jsou tu důležitější zákony než zákony lidské, a to jsou zákony přírodní. A ty vylučují, aby viníkem mohla být Energoaqua.“

Soudkyně Gerlová ale nenechala zaznít pravdu. Tedy to, že Energoaqua viníkem být nemohla, a tudíž, že logicky zbývá už jen jeden podezřelý, Babišova Deza, kterou ale státní orgány po celou dobu vyšetřování obcházely co největším obloukem.

Ivan Holoubek byl obdařen takovou jiskrou, srdečností a přímočarostí, že nebylo možné pěstovat s ním čistě věcný a profesionální vztah. Zajímal se o člověka, rád se dělil o radost ze života.

Dokud se nezačal potýkat se svou vážnou nemocí, denně jsme se mohli těšit na jeho profilu na sociální síti z fotografií toho, co si připravil k obědu. Rád žil, dobře jedl, užíval si krásy světa a přítomnost lidí. Miloval hrad Český Krumlov, dobře ho znal a dokázal o jeho zákoutích, která mimochodem poznal díky studiu toxických látek, velice poutavě vyprávět.

Výčet toho, co po sobě zanechal svou prací, je velice dlouhý. Spoluzaložil centrum Recetox, mezinárodně respektované výzkumné pracoviště, které se zabývá dopady chemických látek na lidské zdraví a přírodu. V jeho čele stál od roku 1990 do roku 2013.

Právě pod jeho vedením se Recetox stal regionálním centrem Stockholmské úmluvy, mezinárodní smlouvy o omezení takzvaných persistentních organických polutantů — tedy nebezpečných látek jako je například DDT nebo polychlorované bifenyly (PBC) či některé PFAS (perfluorované a polyfluorované látky).

Sám se pak podílel na implementaci Stockholmské úmluvy v řadě zemí především východní Evropy či Balkánu. Ve svém oboru byl pravděpodobně největší osobností v České republice.

Jako osobnost s velkou kariérou a bohatou životní zkušeností měl na mnohé věci vyhraněný názor. Po nikom však nevyžadoval, aby jej přijal za svůj. S člověkem diskutoval jako se sobě rovným. Odlišnost v náhledu na věci pro něj byla spíše příležitostí, jak jeden druhému lépe porozumět, jak se vzájemně obohatit, než důvodem k odmítnutí. V tom byl ohromnou inspirací.

Se svou nemocí zápolil dlouho a statečně. Diagnóza jej zasáhla v plné intelektuální síle a chuti účastnit se veřejného dění. V posledních letech věnoval velké úsilí také Ukrajině, které pomáhal zbavovat se toxických materiálů v průmyslových oblastech. Po útoku Ruska na Ukrajinu jeho motivace pomáhat jen vzrostla.

Měl spousty plánů, které musel opustit. Ale i sám způsob, jak se postavil své nemoci, byl ohromující. O vidině blízkého konce dovedl mluvit i zcela prakticky. Vedle toho o sebe pečoval takřka metodicky, aby své podlomené zdraví ještě více neohrozil. Nad nemocí vybojoval dobrý rok či rok a půl života k dobru, a i tento čas ve velké míře věnoval práci. Mimo jiné dopsal knihu o toxických látkách, která je volně k dispozici.

Nikdy nezapomněl zdůraznit: Díky za každé nové ráno. A myslel to vážně. Rána dne 20. ledna 2025 se už nedočkal. Do poslední chvíle nepustil téma otravy Bečvy ze zřetele. Nikdy mu nepřestalo záležet na tom, aby pravda vyšla na povrch. A to mu jako společnost dlužíme.