↗

S člověkem diskutoval jako se sobě rovným. Odlišnost v náhledu na věci pro něj byla spíše příležitostí, jak jeden druhému lépe porozumět, jak se vzájemně obohatit, než důvodem k odmítnutí. V tom byl ohromnou inspirací. Foto Masarykova univerzita

Poznali jsme se během naší novinářské práce na tématu otravy řeky Bečvy. Sám se k němu dostal zprvu na pozvání České inspekce životního prostředí, která po něm chtěla expertní posouzení svých poznatků. Rozešli se s ním velice rychle, když zjistili, že jeho odborný pohled na věc nekonvenuje, a nikdy nebude konvenovat, oficiální verzi vyšetřování — tedy té, že Bečvu otrávila firma Energoaqua. Ještě víc ale užasli, když zjistili, že se s ním takzvaně „nepůjde domluvit“.

V ten okamžik Ivanovi rozvázali jazyk. Nebyl nikomu ničím zavázán, ovšem s detaily případu už byl dobře obeznámen. Pamatuji si náš první rozhovor. Míříte na schůzku se slovutným profesorem, dobře se připravíte, abyste nebyli za nekňubu, a přivítá vás urostlý přátelský chlapík s jiskrou v oku. Navíc rošťácky pobavený tím, že zrovna jej se někdo pokusil učinit součástí nepoctivé hry.

Ivan byl osobním nastavením velice přátelský a vřelý člověk, jenž nesnesl nespravedlnost. Právě tento vnitřní pohon ho stále tlačil dál ve snaze odkrýt základní fakta v případu otravy řeky Bečvy.