Josef Velek (1939-1990) byl ekologický aktivista a novinář, který se v čase Husákovy normalizace pokoušel chránit přírodu. Používal k tomu dva nástroje: Hnutí Brontosaurus, které se mu podařilo v roce 1974 iniciovat na půdě Socialistického svazu mládeže, a své zaměstnání redaktora Mladého světa. Díky svému mimořádnému pracovnímu výkonu, družné bohémské povaze, ochotě pomáhat všude, kde to v rámci poměrně velmi restriktivního systému bylo jen trochu možné, a tragickému skonu hned na počátku nových poměrů se stal legendou — přesněji řečeno polozapomenutou legendou pro zasvěcené.

Ačkoli to není mému způsobu práce vlastní, musím zde být stručně osobní: záměr redakce Sedmé generace Josefa Velka připomenout jsem vřele přivítal, ale současně jsem doufal, že se úkolu zhostí někdo z těch, kteří jej osobně znali. Sám jsem se s ním poznat osobně nestihl, pamatoval jsem si jej pouze jako autora knihy ekologických reportáží Příběhy pro dvě nohy vydané v roce 1988. Když se ukázalo, že se chvályhodného záměru o Velkovi napsat nikdo jiný neujme, knihu jsem si spolu s podobným svazkem Muž přes plot, vydaným v roce 1989, přečetl znovu.

Bral jsem to jako příležitost ověřit si, nakolik je moje vzpomínka na Velka coby neohroženého bojovníka za přírodu a obratného autora přesná. Předpokládal jsem, že by jeho textům mohla přidat nový šarm tíha hlubokého zklamání z vývoje po roce 1989, a to nejen v ohledu ekologickém, ale i co do vývoje médií a novinářství. Těšil jsem se, co všechno mi umožní ilustrovat vybrané pasáže z jeho textů. Upřímně musím doznat hned na tomto místě, že z tohoto hlediska jsou knihy Josefa Velka zklamáním.

Zvláštní smysl číst je dnes už po mém soudu nemá, rozhodně ne jako inspiraci pro dnešní psaní a jen velmi omezeně jako vzor pro občanské působení v zájmu přírody. Posloužit snad mohou jako svébytný dokument o žalostném stavu oficiální ochrany přírody v 80. letech, o úrovní tehdejšího správního práva ve vztahu k životnímu prostředí a v něčem snad rovněž jako ilustrace tehdejší kultury každodennosti, i když ty se najdou relativně hojně i jinde, navíc v přístupnější podobě a propracovanější.

Kniha Muž přes plot vyšla v roce 1989 ve Středočeském nakladatelství v nákladu padesát tisíc výtisků, Příběhy pro dvě nohy o rok dříve v nakladatelství Práce dokonce v nákladu osmaosmdesát tisíc výtisků. Předpokládám, že se tehdy většina z nich prodala a po antikvariátech je nevídám. Kdo byli jejich čtenáři, co jim z četby obou knih utkvělo, a co je s nimi — s těmi čtenáři i s těmi knihami — dnes?

Oba tituly jsou si formálně podobné. Poměrně rozsáhlé kapitoly jsou psány způsobem, s nímž se člověk dnes již nesetká, ale těžko říci, zda je to špatně. Velek nepopisuje jen to, co zjistil, ale poměrně podrobně také to, jak to zjišťoval. Výsledkem je nevšedně upovídaný sloh, který se autor pokouší ozvláštňovat literárními prostředky, což se mu někdy daří více (spíše v Příbězích pro dvě nohy), ale velmi často vůbec ne (zpravidla v Muži přes plot).

Automobil třeba nazve bez zjevné příčiny „asfaltoletem“. V textu často zadrnčí žurnalistické klišé: „Únor si podával kalendář s březnem a na silnicích nebyl pro auta žádný med.“ Často text zatěžují šroubované sportovní příměry, z jednoho z nich se mimochodem dovíme, že v proslulém finále Davisova poháru mezi Československem a Itálii v roce 1980 nám k vítězství dopomohly krajně sporné výroky rozhodčího. Autor občas sklouzne k protivné familernosti: „Znal jsem kluky ze správy chráněné oblasti v rychnovském zámku a dost mě jejich bota mrzela.“

Na dvou místech je Velek dokonce zcela nepřijatelně nekorektní. V jedné reportáži vypráví o válečném hrdinovi na penzi Kudláčkovi, který se pokouší zvelebovat dvůr jednoho vysočanského činžáku. Přitom naráží na odpor sousedky, jež má zálibu v krmení holubů a hrdliček. Skrze tyto své koníčky se oba penzisté ocitnou ve sporu. Velek nad anonymy pro pana Kudláčka napsal: „Občas našel některé z těchto vzkazů a rad ve své poštovní schránce, ale potom potkal paní Zdobinskou nebo jiného z laskavých obyvatel domů a uslyšel: „Jo, pantátu Kudláčka nemít, to bychom tady koukali do cikánského lágru!“ a bylo zase dobře.“ Uf, uf.

Reportáž o snaze zachránit stromy na dvoře jedné okresní nemocnice je prodchnuta tolika sexistickými narážkami k osobě terapeutky, která autora požádala o pomoc, že autor sám zaznamenává v jednom dialogu její výhradu, a ještě se nad ní pozastavuje:

„- No jo vlastně!... Barboro, vy máte i velký mozek!

- A vy jste hulvát!

Teď jsem zase mlčel já.

- Nezlobte se, přehnala jsem to!... Jak ale můžete v takové chvíli myslet na něco jiného než na stromy?!

Bylo to naposledy, co jsem slyšel její hlas.“

Tato směs trapnosti a nemístného patosu, k němuž Velek bohužel upadá poměrně často, je asi vůbec nejnižším bodem v obou jeho knihách, ale k otřesení s legendou celkem postačuje.

Obsahově rovněž bohužel jen málokterý text v Muži přes plot překročí rámec komunální kritiky, sousedských či vesnických sporů o stromy. Je zde ovšem několik cenných příspěvků k dějinám míst. Jedna z kapitol například popisuje vznik koniklecové rezervace v Brně na Kamenném vrchu; a není bez zajímavosti, že autor tu musí čtenářům polopatě vyložit, co znamená termín „interpelace“. V jiné kapitole působivě líčí zánik botanické zahrady v Turnově.

Příběhy pro dvě nohy, byť i ony ve srovnatelné míře trpí formálními neduhy, jsou přece jen mnohem zajímavější, už díky daleko větší tematické pestrosti. Kapitoly se zabývají výbuchy bioplynu ve špatně uskladněné kejdě, nesnázemi při reintrodukci šelem a dravců, protizákonnou likvidací mazutu v jednom podniku, nelegálními skládkami, bělokarpatskými loukami a podobně. Jedna srdceryvná kapitola líčí dvě úmrtí dětí, zapříčiněná nedbalostí v obou případech nejen bezpečnostní, ale též ekologickou.

K nejlepším pasážím v obou knihách patří obratně vybrané citace ilustrující zdeúřední jazyk tehdejší moci: „Předsedající nás označil „výrobním výborem konečného technického řešení návrhu revize průtahu silnice I 35 Turnovem“, na rozdíl od zástupců jiných 18 organizací, kteří se měli sejít za týden a vytvořit „výrobní výbor k projednání inženýrských sítí pro revizi průtahu“.“ Čtenář tu zalituje, že se suchou ironií nepracoval Velek častěji.

Obě knihy provázejí ilustrace Vladimíra Jiránka, natolik zdařilé, až člověk pocítí touhu parafrázovat anekdotu původně vyprávěnou o Ivanu Mládkovi: „Víte, co bylo za komunismu lepší?“ - Jiránek. Vzhledem k Velkovu rozšafnému stylu nepřekvapí, že rovněž o svém přátelství s kreslířem Jiránkem podává v jedné kapitole — jmenuje se Medvěd — poměrně detailní svědectví. Dovídáme se, že Velek spolu s Jiránkem chodívali kupovat tukové rohlíky, a také, co mu Jiránek jednou pověděl: „Víš, jaký je mezi námi rozdíl? Ty jsi odvážný a já jsem chytrý. Zůstaň raději u toho psaní!“

Výrok je sice možné číst i jako bezděčné vysvětlení kreslířova příklonu ke konformní klausovské pravici pro roce 1989, nicméně my jej nyní vezměme jako pozvání k rozvaze nad povahou Velkova občanského aktivismu. Zajímavá totiž je zvláště z dnešního hlediska charakteristika Velka jako muže odvážného. V současnosti jsme totiž zvyklí ve vztahu k Husákovu režimu odvahu vyhrazovat lidem působícím mimo oficiální struktury, v disentu. Navzdory tomu ale Josef Velek nepochybně nevšední odvahou vynikal.

V rámci oficiálních struktur sváděl tuhé zápasy, o jejichž konkrétním smyslu netřeba pochybovat. Z jeho podrobného psaní je zřejmé, že k nim využíval neformální rozsáhlou síť přátel ve výzkumných ústavech, v justici, v médiích. Mechanismům tvorby rozhodnutí v Husákově režimu dobře rozuměl a počínal si, jak jen mohl, vynalézavě. V jednom z případů dokonce nechal připravit stížnost sám na sebe, že kryje nepravost, aby se danou věcí kontrola musela zabývat a on mohl špatný úmysl zmařit.

V touze zjistit, zda Velkovi jako autorovi na základě četby obou jeho posledních knih nekřivdím (už v roce 1980 vydal podobný svazek reportáží Jak jsem bránil přírodu a napsal také tři cestopisy), jsem se v knihovně ponořil do Mladých světů z let 1986 a 1989. Josef Velek jako redaktor imponuje především pracovitostí. Každý týden připravoval v týdeníku Mladý svět rubriku Zápisník Brontosaura tvořící pravidelnou součást stránky s dopisy čtenářů. Podobný žánr si v dnešních médiích vůbec nedokážeme představit: Velek zde takřka jako v zápisu ze schůze popisuje, jakou stížnost od koho dostal, čeho se týkala a komu ji přeposlal k vyřízení, případně se zabývá interní agendou Hnutí Brontosaurus.

Jeho záběr byl natolik rozsáhlý, že se nevyvaroval omylů a chyb. V několika případech sám líčí, jak nejprve věřil stěžovateli, pak na základě reakce napadeného zveřejnil omluvu, a teprve, když mu přišly další reakce, že původní stížnost byla pravdivá, se na místo osobně vypravil, aby zjistil, jak se věci skutečně mají. Jindy se stal obětí kanadského žertíku svých přátel přírodovědců, od nichž si coby původním vzděláním elektrotechnik nechal namluvit, že v Jeseníkách je bezprostředně ohrožena vyhynutím smyšlená kunovitá šelma kňava, a na stránkách oficiálního tiskového orgánu SSM se pak po určitý čas dovolával její záchrany.

To byla daň za neuvěřitelný rozsah jeho agendy. I z jeho knih je zřejmé, že se postupně vypracoval v cosi jako neformálního ekologického ombudsmana Husákova režimu. Na mnoha místech pomohl zachránit stromy, odstranit nelegální skládku, zachovat vzácný krajinný prvek. Na druhou stranu, aby si mohl své výsadní postavení udržet, musel respektovat totalitním režimem pevně dané meze. To znamenalo jednak o některých věcech nepsat a o jiných psát způsobem, jímž se pyšnit nelze.

Nad Mladým světem z roku 1986, z doby rozbřesku perestrojky jsem s údivem zjistil, že je médiem skutečně horším i nežli dnešní Reflex. V pravidelných sloupcích na třetí straně se střídali Štrougal, Husák, Jakeš, Biľak, což by ještě nebylo tak strašné: lze to brát jako analogii prostoru dnes obsazeného inzercí. Nicméně hned v prvním čísle ročníku 1986 nelze přehlédnout kulatý stůl redakce s Milošem Jakešem, jehož se i Josef Velek musel spolu s šesti dalšími kolegy účastnit.

Mohl či musel v jeho rámci položit jednu otázku týkající se ekologie: „Pokud víme, soustřeďuje se příští pětiletka především na čistotu vod. A co bude s ovzduším?“ Z Jakešovy odpovědi se nedovíme o věci samé nic a o něm osobně jen tolik, kolik už známe z jeho legendárního projevu na Červeném hrádku.

Ročník 1986 jsem si nevybral náhodou, byl to rok, kdy černobylskou elektrárnu postihla katastrofa, na jejíž důsledky doplácejí svým zdravím lidé po celé Evropě podnes. První zmínku o ní jsem v Mladém světě našel v druhé půli května 1986, kde značka KN pod titulkem „Odsouzeníhodná kampaň“ píše v rubrice Ze světa o zákazech dovozu potravin ze socialistických zemí, které charakterizuje jako „zneužití neštěstí v Černobylu k politickým cílům“.

Velek musel tolerovat, že noviny, v nichž pracuje, rutinně lžou a kryjí hanebnosti. Současně jeho postavení bylo poměrně privilegované. Cestoval po přírodních krásách tehdejšího sovětského bloku a těšil se výsadám novináře z listu, který byl tiskovým orgánem Socialistického svazu mládeže. Je na místě na to upozornit, poněvadž v totožné době u nás působili ochránci přírody jako Ivan Dejmal či Petr Kužvart, kteří za možnost mluvit o ekologické devastaci i jiných společenských nešvarech svobodně, platili hrubými ústrky, postavením bez privilegií; a samozřejmě i menším vlivem.

Přitom ekologičtí disidenti měli vazby k mnoha lidem v oficiálních strukturách, bez nichž by například zasvěcené dokumenty Charty 77 či později Ekologické společnosti k otázkám ochrany přírody a životního prostředí nemohly vzniknout. Je jasné, že lidé jako Bedřich Moldan, Václav Mezřický či Josef Varoušek brali své úsilí za součást totožné snahy jako počínání ekologických i ostatních disidentů.

Není třeba pochybovat, že Josef Velek s prolínáním disidentů a smělejších segmentů oficiálních struktur sympatizoval. Je rovněž docela dobře možné, že sám musel být opatrnější vzhledem ke svému mimořádně exponovanému postavení. Leccos o jeho smýšlení nicméně napovídá, že první materiálem, který zveřejnil v Mladém světě v roce 1989, byl rozsáhlý rozhovor s Jaroslavem Foglarem.

Velek byl příslušníkem generace, která formulovala svou životní strategii tváří v tvář Husákově normalizaci a pod tíhou zkušeností z rozdrceného Československého jara 1968. Její převážná část počítala s neměnným rozdělením světa do dvou bloků a vycházela z předpokladu, že během svého života nemohou se systémovou změnou počítat. Přistoupili na určitou míru kompromisu a v jeho rámci dělali pro nápravu věcí veřejných, co mohli. Ale v roce 1989 jeho perspektiva už evidentně procházela revizí. Kam by v nových poměrech dospěl, je otázka, o které se můžeme bohužel jen dohadovat.

Vrátíme-li se k jeho životní dráze před rokem 1989, musíme uznat, že chytrý Vladimír Jiránek měl pravdu: Josef Velek, jakkoli se musel opatrně a často přikrčeně pohybovat ve stanovených mezích, nepochybně odvážný byl. V případech, kterým se věnoval, hrozily pachatelům škod citelné pokuty, často i trestní postihy, ba i vězení. Josef Velek tak opakovaně čelil výhružkám a zastrašování.

Mnozí z jeho přátel nikdy neuvěří, že jeho smrt při potápění v Rudém moři v roce 1990 byla dílem nešťastné náhody. Jisté je jedno: pro ekologické hnutí byl jeho předčasný tragický odchod obrovskou ztrátou.

Text vyšel v Sedmé generaci 2/2012. V DR vychází v rámci spolupráce obou médií.