Bezohlednost a nekulturnost. Kolik jen příběhů „ze současnosti“ by šlo na toto téma napsat. Například o těžkotonážních morálních argumentech politiků, kteří tak dlouho bojují proti pronikání soukromého byznysu do státní správy, až nakonec sklapnou podpatky a vysvětlí nám, že jich není hodno naskakovat na laciné mediální kampaně. Nebo třeba o nadšených privatizátorech veřejných služeb, kteří jsou ochotni bez mrknutí oka podvázat vzdělanost zvýšením DPH na knihy.

V České republice těchto dní lze cokoli říct a pak to vzít zpět, cokoli udělat a tvářit se jakoby nic. Stydět se není in. A přijde-li problém, vždy je možné se odvolat na mystifikaci.

Tuším, že jednoho dne se dozvíme, že jednou velkou mystifikací bylo i dosazení Jana Stráského do křesla ředitele Národního parku Šumava. Jakýkoli jeho nevratný krok bude označen za antropocentrický experiment, vždyť už od Prótagora víme, že člověk je mírou všech věcí — jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.

Ředitel Stráský na člověka myslí, kudy chodí. Aby si měl čím přitopit, aby měl z čeho vyrobit nábytek, aby měl zásluhou turistického ruchu obživu, aby si měl ve volných chvílích kam vyrazit na túru nebo na vodu... Potenciál Šumavy je nekonečný. Nové sjezdovky a lanovky, penziony, zábavní centra, lukrativní pozemky na cokoli. O lesním bohatství nemluvě.