Bezohlednost a nekulturnost. Kolik jen příběhů „ze současnosti“ by šlo na toto téma napsat. Například o těžkotonážních morálních argumentech politiků, kteří tak dlouho bojují proti pronikání soukromého byznysu do státní správy, až nakonec sklapnou podpatky a vysvětlí nám, že jich není hodno naskakovat na laciné mediální kampaně. Nebo třeba o nadšených privatizátorech veřejných služeb, kteří jsou ochotni bez mrknutí oka podvázat vzdělanost zvýšením DPH na knihy.

V České republice těchto dní lze cokoli říct a pak to vzít zpět, cokoli udělat a tvářit se jakoby nic. Stydět se není in. A přijde-li problém, vždy je možné se odvolat na mystifikaci.

Tuším, že jednoho dne se dozvíme, že jednou velkou mystifikací bylo i dosazení Jana Stráského do křesla ředitele Národního parku Šumava. Jakýkoli jeho nevratný krok bude označen za antropocentrický experiment, vždyť už od Prótagora víme, že člověk je mírou všech věcí — jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.

Ředitel Stráský na člověka myslí, kudy chodí. Aby si měl čím přitopit, aby měl z čeho vyrobit nábytek, aby měl zásluhou turistického ruchu obživu, aby si měl ve volných chvílích kam vyrazit na túru nebo na vodu... Potenciál Šumavy je nekonečný. Nové sjezdovky a lanovky, penziony, zábavní centra, lukrativní pozemky na cokoli. O lesním bohatství nemluvě.

Spor o Šumavu není sporem o nějakého brouka, ale o životní styl, o přístup k životu. Střetávají se v něm ti, co jsou bez sebemenší pokory přesvědčeni, že příroda má člověku sloužit a uspokojovat jeho potřeby, se zastánci teze, že lidé nemají právo narušovat řád přírody, vždyť nejsou ani stvořiteli, ani pověřenými majordomy planety. V hlavních rolích vystupují na straně jedné těžaři, lesní inženýři, místní podnikatelé, komunální politici a obyvatelé kraje, na straně druhé environmentální aktivisté, přírodovědci, lidé ze vzdálenějších koutů země (poslání národních parků koneckonců dalece přesahuje lokální význam a poměry). Každý má nějaké zájmy, tu více, tu méně egoistické. Každý usiluje o jejich naplnění.

Zájmem Jana Stráského je porazit přírodu, vnímá ji přece coby protivníka. Záleží mu nejspíš na malebné krajině, zelenými smrky obsypaných kopcích a spokojených výletnících. Udělá pro to první poslední. Nevnímá rozdíl mezi zahrádkou a národním parkem, mezi hospodářským lesem a lidmi nemanipulovanou přírodou. Spojenců, co považují uschlé kmeny za nehezké, za neestetické, má bohužel ve veřejném mínění stále dost. Nevyváží je ani protest ředitelů sedmatřiceti národních organizací sdružených v evropském a středoasijském partnerství BirdLife, ani nářky bývalých členů vědecké sekce Rady Národního parku Šumava, s níž se Stráský rozhodl rázně zatočit (skoro jak s lýkožroutem smrkovým).

Když pomineme vášnivou debatu o tom, zda Šumavu chránit a tiše pozorovat, nebo z ní vytvořit český Disneyland a Klondajk v jednom, vyvstane nám jako středobod neporozumění kůrovec. Přitom jeho potírání v druhé a třetí zóně národního parku nikdo nezpochybňuje. Co ale na území nejvzácnějším, dosud bezzásahovém, zhruba na třetině až čtvrtině Šumavy? Kácet napadené stromy? Rozstřikovat insekticidy?

Proti obojímu se postavilo v dopise ministrovi životního prostředí Tomáši Chalupovi sedm jeho předchůdců — Bedřich Moldan, Libor Ambrozek, Ladislav Miko, Petr Kalaš, Martin Bursík, Jan Dusík a Rut Bízková, která (ačkoli stále sympatizantka ODS) opustila resort teprve před několika dny.

Použití insekticidů označili za mimořádně nebezpečné. „Nelze zajistit, aby chemické látky nezabíjely také ostatní druhy hmyzu a dalších bezobratlých, z nichž některé patří mezi relikty a největší vzácnosti šumavské přírody (chráněné mj. i v rámci evropských směrnic jako např. střevlík Menetriesův),“ uvedli.

Ke kácení vedle zmínky o uvolňování prostoru ekologicky neudržitelným investičním projektům poznamenali, že „veškeré výsledky odborných studií jak u nás tak i v zahraničí zřetelně prokazují, že ekologické důsledky holin jsou nesrovnatelně horší než v lesích s uschlým, ale ponechaným stromovým patrem“.

Profesor Vladimír Bejček z České zemědělské univerzity v Praze má obavy o unikátní biotopy — mokřady, rašeliniště, rašelinnou smrčinu. Podle profesorky Hany Šantrůčkové z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity při kácení a odvozu stromů „dojde k porušení svrchních půdních horizontů, k eliminaci činnosti půdních organismů, a tím se zpomalí přeměna živin, zvýší se riziko eroze půdy, sníží se retence vody a živin v půdě, a v neposlední řadě odvezeme živiny, které jsou tolik potřebné pro rozvoj nové vegetace“.

Přední expert na ekologii lesa, profesor Josef Fanta (absolvent Lesnické fakulty ČVUT, později profesor na univerzitách v Amsterodamu a Wageningenu, nyní přednášející na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity) hovoří o potřebě pestré druhové skladby lesa, o níž by se měl ve druhé a třetí zóně parku postarat člověk, jehož předchůdci v minulosti selhali při výsadbě zranitelných smrků. Takto v minulosti při obnově Krkonoš profesor Fanta dosazoval k jeřabinám, břízám a dalším náletovým dřevinám jedli a buk. Týdeníku Respekt řekl, že „národní park není lesní závod, ale přírodní území, kde by měla mít — alespoň na určité části — hlavní slovo příroda a ne motorová pila“. Připomněl také, že na každém hektaru odumřelého lesa roste až několik tisíc semenáčků různých dřevin; většinou jde o smrk, jeřáb, břízu, občas se objeví i buk.

Argument o zelenání pod seschlými smrky slýchám často. (Mimochodem, v 90. letech jej použil na opačné straně hranice i tehdejší bavorský — konzervativní! — premiér Edmund Stoiber: „Nedívejte se nahoru, ale dolů, kde vzniká unikátní přírodní divadlo vzniku nového pralesa.“) Pro jistotu jsem se ale zajel na pár postižených míst podívat. A vskutku! Žádná spálená země, pouze krajina, která připomíná Šumavu na obrázcích z předminulého století (po tehdejších kalamitách), a suchá šeď snoubící se s mladou zelení.

Málem jsem získal dojem, že vášnivý turista Stráský se na okraj první zóny parku nevydal. A v České televizi prohlásil: „Nevěřím tomu obecně, že ten les si pomůže sám a že vyroste les, který tam chceme. Víra v to, že ten les se sám od sebe vyvine, mně připadá hlavně lidsky nepokorná a zbytečná. Přece člověk ví, jak to udělat, aby tam měl les, jaký chce.“

Také takto lze žonglovat s pokorou: člověk má být pokorný vůči svým schopnostem a nezahazovat je. Technokraté a bezskrupulózní pragmatici bezesporu vášnivě přikyvují. Ti, co vnímají, že planeta Země a její příroda zde byla před člověkem a bude — doufejme — i po něm, kroutí hlavami. Rozvíjí se nám v různých podobách pře věcná (o využití Šumavy, o likvidaci kůrovce, o roli správců parku…) i pře kulturní, lehce filozofická. Argumenty se vrší a také opakují. Nezainteresovaný divák už může být unaven.

I nestranný pozorovatel probíhajících debat ale musí uznat jedno: Nějakých deset let se na Šumavě uplatňovala určitá koncepce. Nyní přichází (modrá, nikoli zelená) družina, která chce všechno překopat a začít znovu od začátku, hlavně jinak. To je samo o sobě nezodpovědné, ba šílené. Národní park Šumava se stává rukojmím v hazardní hře s nedozírnými následky.