Z botanického hlediska jsou stromy vyšší rostliny krytosemenné a nahosemenné, tvořené podzemním kořenovým systémem a nadzemním prýtem sestávajícím z kmene a koruny. Přesnější definice pojmu je nemožná vzhledem k jejich velké diverzitě. Stromy zaujímají významné místo v přírodních ekosystémech. Mezi jejich hlavní funkce patří ovlivňování koloběhu vody, ukládání uhlíku, produkce kyslíku, ovlivňování chemických a biologických vlastností půdy, vliv na faunu a flóru v jejich okolí. Neméně velký význam získaly stromy i v oblasti kultury, a to jak praktický (ekonomický) tak symbolický. Hospodářský význam spočívá především ve využití dřeva jako zdroje energie a k výrobě artefaktů, ve využití větvoví jako krmiva pro hospodářská zvířata a ve využití plodů pro přímou konzumaci či další potravinářské zpracování.

Kulturně symbolický význam se odvozuje od dlouhověkosti stromů, od jejich velikosti, od vedení zápasů s nepřízní vnějšího prostředí, které na jejich tělech zanechávají četné stopy v podobě zhojených jizev, ale především od jejich individuální existence, započaté zrozením z nepatrného semene a ukončené individuální smrtí, kterou se stromy liší od keřů, neustále rašících z podzemního kořenového systému. „Zázrak“ zrození stromu se stal inspirací nejenom Aristotelovi, ale i jiným, i neevropským, filosofům. Jakých významů v rozmanitých kulturách může strom nabývat pak ve sborníku Člověk a les uvádí Pavel Klvač: „ Byly předmětem uctívání pohanských kultů, sídlem duchů, symbolem propojení kosmických sfér: podzemí — země a nebes. Jejich vegetativní cyklus bývá považován za symbol života, neustále přemáhající smrt“. Od stromu je jenom krůček k lesu, a tak i ten na sebe poutal spoustu symbolických obsahů a významů. Do lesa byly promítány jak sakrální, tak světské symbolické obsahy. Coby sakrální prostor byl vnímán jako posvátná a tajuplná oblast a sídlo božstev. Ve světské rovině se motiv lesa poprvé objevuje v období helénismu, kdy se obyvatelstvo středomoří muselo srovnat se životem ve stotisícových městech a s obrazem destruované krajiny. Les symbolizoval idylický život v souladu s nenarušenou přírodou a přímo tak odkazoval k mýtu o zlatém věku, ale také k lovu a milostným prožitků. Les byl ovšem vnímán jako jeden z prvků ideální krajiny, která byla dále tvořena mozaikou obdělávané půdy, vinic a usedlostí zabydlenou nejrůznějšími bůžky.

Odlišný je vztah k lesu ve středověku. Středověký člověk neměl vyvinutý smysl pro estetické vnímání přírody, o to silnější však byla jeho schopnost číst z ní symbolické významy. Les představoval protiklad řádu a společnosti, představoval sféru nesamozřejmosti a nebezpečí. Symbolizoval situaci jedince uprostřed zmatků světa. Do tohoto nepřátelského prostředí však odcházeli svatí mužové, poustevníci, kteří zde budovali poustevny symbolizující boj dobra, Boha, s nečistými silami. Život poustevníka tedy nebyl jakýmsi útěkem před společností, ale představoval její ochranu, a to z nejpřednějších a tudíž nejnebezpečnějších a na člověka největší nároky kladoucích pozic. Z hospodářského hlediska pak okraje lesa sloužily k pastvě, dřevo bylo jedním ze základních materiálů. Z pohledu krajinného v průběhu středověku ustupoval les odlesněným, hospodářsky užívaným oblastem. Nezměnil se však ještě v izolované ostrůvky uprostřed kulturní krajiny.

Toto pojetí se začalo měnit s nastupujícím barokem. Protiklad natura kultura již nebyl tak absolutní jako ve středověku, les již nepředstavoval pouhou temnotu, nebyl místem boje se zlem. Les sám se stal součástí dobra, byl vnímán jako dílo Boží. Úhlavní nepřítel poustevníka se přesunul z lesní pustiny do společnosti. Les se naopak stal útočištěm před nebezpečenstvím, místem rozjímání a sebenalézání. Působení poustevníka se však také individualizovalo, již nebyl bojovníkem a ochráncem společnosti před zlem. Ze světského hlediska však les nebyl příliš oblíbenou oblastí, lesní krajina ještě nebyla považována za krásnou, až na výjimky se nestávala ani uměleckým motivem. V důsledku intenzivního hospodářského využívání a růstu zemědělství došlo k odlesnění krajiny, které dosáhlo koncem baroka svého historického vrcholu. Dříve oddělené enklávy se spojovaly, krajina byla liniově členěna na menší plochy s jednoznačným určením. Byla rozvržena na základě matematiky, geometrie, astronomie, ale i astrologie a hermetiky a byla protkána průhledy a pohledy inspirovanými křesťanskou symbolikou. Krajina získala rysy, které ji určují dodnes. A to včetně některých negativních jevů, či skutečností, které nás dnes do jisté míry trápí. Jedná se především o přílišnou organizovanost a potlačení všeho divokého a neuchopitelného. Na stranu druhou však díky tomu, že nebyla organizována pouze na utilitárním principu, vytváří jeden celek a díky výše zmíněné symbolice odkazuje i k celku světa či Bohu.

Strom, vytržen z jeho přirozeného prostředí, získal novou významnou úlohu při tvorbě krajiny zapojením do nových, umělých celků. Stal se architektonickým prvkem, byl využíván ke zdůraznění významných míst, jako jsou boží muka, kaple, kostelíky. Nejvýrazněji se však uplatnil v alejích pohledově uzavírajících cesty, které tak zviditelňují a zdůrazňují členění krajiny. Tím, že základním prvkem alejí je strom, neustále se měnící v čase lineárním i cyklickém, rozparcelovanou krajinu oživují. Strom, ale i celá alej roste, košatí (i když to bylo omezeno prořezáváním a jinou kultivací), opadává, pučí, zelená se a kvete, vrhá měnící se stíny, ve větru se vlní a ševelí. V krajině aleje vytvářejí místa se specifickým mikroklimatem — tvořeným stínem, průvanem, vlhkostí a zvyšují krajinnou biodiverzitu. Aleje vznikaly v nejrůznějším měřítku od malých čítajících pouze několik stromů, úzkých lemujících polní cesty, až po monumentální reprezentované např. lipovou alejí u Jičína, tvořící osu Valdštejnovy zahrady. Především tyto monumentální aleje nesly výrazný symbolický prvek daný jejich orientací v prostoru a sepětím se stavbami stojícími v jejich ústích.

Moderní obrat k lesu souvisí s dílem J. J. Rousseaua, který v něm cítí blízkost Boha a především je mu protikladem zkažené lidské civilizaci a je dokonán v době romantismu, pro který les představoval sféru tajemství, tajemných sil a místo silných emocí. V této době se také stal objektem estetiky a začal být považován za krásný. Obdiv k přírodě a k lesu se pak v průběhu 19. století šířil do široké nejenom romantismus vyznávající populace, a postupně získal tvář moderní turistiky. V tváři krajiny se tento obdiv odrazil v jejím zájmovém zalesňování prováděném vedle zalesňování hospodářského. „Zalesněné baroko“ se tak stalo základem i současné krajiny.

Ta je tedy na stromy bohatá, lze říci, že nejbohatší od dob středověku. Přesto je opětovné umožnění kácení alejí podél cest něčím nepřijatelným. A to z důvodů praktických i kulturně-symbolických. Aleje neztratily nic ze své užitečnosti. Není pravda, že v době automobilů nepotřebujeme k cestování stín a chlad způsobený stromy - ne každý má ve voze klimatizaci, ne každý ji snáší, někdo chce jezdit šetrně. Stromy chrání před oslněním prudkým slunce, čímž přispívají k bezpečnosti. Aleje působí jako větrolamy, chrání vozidlo před bočním větrem. Jak věděl již architekt Ladislav Žák aleje a živé ploty brání vzniku sněhových jazyků a závějí a tím vším také přispívají k bezpečnosti dopravy. Je scestné, zvláště v době podpory alternativních způsobů dopravy, pohlížet na silnice pouze prizmatem automobilismu. Cyklista srážený bočním větrem či vystavený žáru slunce zítra opět raději sedne do auta. Byť to někteří řidiči neradi slyší, silnice slouží i pěším. Jejich počet je umocněn i tím, že se krajina v mnoha místech stala v důsledku komunistického scelování a současného zarůstání náletovými rostlinami mimo silnice neprůchozí.

Byť nežijeme v baroku a naše krajina není barokní, jsou její základní rysy barokem určeny a jsou to právě barokní prvky, které ji činí obyvatelnou. Nemusíme je zachovávat, pouze však v případě, máme-li plnohodnotný a vskutku kulturní a s přírodou slučitelný koncept jejich náhrady. Koncept rychlosti, aleje jsou nebezpečné pouze při vysokých rychlostech, takový není. Nebo, lépe řečeno, rychlost přinesla své nepochybné plody, její další nárůst však dnes představuje, stejně jako růst mnoha jiných aspektů technického a ekonomického pokroku, samoúčel a hypertrofii. Z koncepčního hlediska se jedná pouze o další krok degradace „běžné“ krajiny a přeměnu území Čech na sídelní a hospodářské enklávy na jedné straně a na rekreační místa, ležící nejčastěji v horských oblastech na straně druhé. Na aleje i na stromy je nahlíženo pouze z technokratického a ekonomistického hlediska. Kromě jiného se jedná o projev ztráty smyslu celku, který byl právě barokními prvky artikulován. Jedná se o projev neschopnosti symbolického vnímání stromu. Symbol však otvírá cestu k celku světa, cestu ke sféře hodnot, které tak lze poznat a následnou racionalizací přetavit ve společenské normy. Byť je otázka symbolů moje oblíbené téma, napíšu jen závěrem, že kácení alejí je projevem barbarizace současnosti, ne proto, že nemůžeme přetvářet krajinu, ale proto, že vládnoucí paradigma je technicko-ekonomické, úzce racionalistické. Vládnoucí paradigma nahrazuje kulturu nekonečnými procesy a je řídícími předpisy, zamlžuje svět v jeho celku, a to není dobrým základem pro tvorbu životního prostředí a ani společnosti.