Čas oponou trhl a změněn svět — píše Jan Neruda ve své Romanci o jaru 1848 a tahle jeho metafora, která vešla do obecného jazyka a zlidověla, odkazuje k oponě jako součásti divadla-světa (i divadla světa), k čemusi všeobecně známému, sdílenému a srozumitelnému.

Situace vypadá takto: jsme v prostoru své každodennosti a před námi je  iluze. Často je (v Nerudově době, ale i později) malovaná, ale i pokud není, je alespoň ze sametu a se střapci a řasením. Přemysl Rut píše ve své úvaze oponách, že kdyby se nehrálo, mohl by koneckonců náhradou nastoupit pán s dostatečně dlouhým ukazovátkem a program nahradit.

Pak ale opona padá (nebo se zvedá) — a změněn svět, na jevišti se děje něco jiného než na oponě a něco znepokojivějšího než v životě publika, byť se to může jeho životu podobat. Je změněn svět, obraz se mění v drama.