Svoboda se ukázala jako nesrozumitelná, nepřehledná a veskrze obtížná. S nástupem pracovitého Andreje Babiše, který vstává před slepicemi, umí organizovat a splňuje všechna intelektuální a zčásti i praktická měřítka nepřijatelnosti, Češi konečně mohou vstoupit na známý terén.

Nepřítel je znám. Rozložil se do všech myslitelných pórů společnosti. Hodí se na něj, alespoň v gumové definici, a jiné než gumové u nás nepoužíváme, slovo totáč, přestože nikoho nezavírají. A tak je konečně možné bujet si na okraji, štěkat na toho velkého nahoře a dokonce při tom názorové protivníky přijmout do klubu. Nejlépe se nám tu žije jako marginálům.

Příslušníkem nové levice jsem se stal proti své vůli, když jsem si ze svého pobytu v Německu přivezl citlivost k zájmům lidí a k ekologii. Od té doby jsem mockrát zažil třídní boj zprava na vlastní kůži.

S Babišem svítá nová naděje. Echo 24 sice díky penězům vypadá ve srovnání s Deníkem Referendum jako samizdat tištěný na ručním papíře se zlatou ořízkou, ale protože i v Echu mají Babiše za nepřítele, máme naději, že nás kolegové budou brát na milost. Pan Šafr v dalším serveru prý už neničí vkus a úsudek tím, že k neoliberálním žvástům a estetickému křupanství občas přimíchá nějaké ty texty disidentů, které si pamatuje z mládí.

Je dobře, že mnozí disidenti dosud žijí a mohou mladé učit soudržnosti. Spousta současných problémů je ale veskrze technického rázu a potřebují důslednost, kterou se někdejší disent neměl kde naučit.