Před lety, když jsme ještě studovala na vysoké škole žurnalistiku, vystoupil na jedné přednášce — tuším, že se ten kurz jmenoval Kritické teorie médií — jako host Daniel Köppl. Tehdy byl ještě šéfredaktorem časopisu Marketing&Media. Od loňského roku je generálním ředitelem vydavatelství Empresa a současně je šéfredaktorem Týdne.

Na oné přednášce pronesl větu, která se mi ve vzpomínkách často vrací: Média nejsou nic jiného než rohlíky. Prostě: obojí potřebujete prodat, pokud možno v co největším množství.

Tehdy, bylo to snad ještě v prvním ročníku mých studií, jsem nevěděla, co si o tom přesně myslet. Spíš jsem jen tušila, že nesouhlasím. Nyní jsem si na tuto větu vzpomněla v souvislosti s kauzou britské banky HSBC, jejíž švýcarská pobočka pomáhala v daňových únicích tisícům bohatých klientů z mnoha zemí. Kauza, kterou jsme v DR představili před pár dny, má totiž novou zápletku.

Před několika dny rezignoval na svou pozici hlavního politického komentátora konzervativního deníku Daily Telegraph Peter Oborne. Vím, nejsme v Británii a i české mediální drby sotva koho zajímají… Ale dejte mi šanci nastínit, co se vlastně stalo. Ona je to totiž docela velká věc.

Oborne je uznávaný novinář. Ve své pozici v Telegraphu — novinách, kterých si dle svých slov považoval pro tradici kvalitní žurnalistiky — působil pět let. Můžeme předpokládat, že ho během té doby leccos naštvalo. Možná, že tam vařili špatnou kávu, možná, že si nepadl s každým do oka, možná to byly i jiné standardní drobné nespravedlnosti na pracovišti a v životě… Skutečně ho ale rozčílilo, že si začal všímat jakéhosi podivného vztahu mezi inzerenty novin a jejich obsahem.

↗

„To, jak noviny Daily Telegraph psaly o kauze HSBC je podvod na čtenářích,“ říká jejich teď už bývalý komentátor Peter Oborne. Foto unesco.org.uk

Když o tom mluvil s kolegy, doslechl se, že to tak chodí už roky a že v redakci dochází k vyřčeným i k nevyřčeným editorským zásahům z popudu inzerentů. Často se prý překrucovaly hlavně zprávy o bankách: „Jestliže jsme napsali něco negativního, proměnilo se to v něco pozitivního.“ (Doporučuji ke čtení celý Obornův komentář, který k tomu napsal. Není to ovšem nic veselého.)

V okamžiku, kdy si byl Oborne jistý, že nesouhlasí s politikou financování Telegraphu, kdy měl dostatek důkazů o spojitosti mezi obsahem a inzerenty a kdy mu to odkývali i lidé z vedení novin, rozhodl se odejít. „Řekl jsem si, že to udělám v tichosti. Nechtěl jsem tím noviny nijak poškodit. I přes všechny tyto problémy totiž zaměstnávají mnoho dobrých autorů, kteří mají své rodiny a své hypotéky. Odvádějí slušnou práci ve velmi vyčerpávajících podmínkách.“

Jenomže klidnou hladinu tohoto gentlemanského rozhodnutí nakonec rozbouřila mýtická poslední kapka. V pondělí 9. 2., kdy začala britská média — na základě „leaku“, o který se postaral v roce 2007 IT expert banky Hervé Falciani — zhusta referovat o tom, jak švýcarská pobočka banky HSBC pomáhala svým klientům k defraudacím, The Telegraph prakticky mlčel. „Abyste o kauze něco v Telegraphu našli, jste skoro museli použít mikroskop: v pondělí nevyšlo vůbec nic, v úterý šest útlých odstavců vlevo dole na druhé stránce, ve středu sedm odstavců v nitru hospodářské přílohy. Telegraph se o kauzu zajímal hlavně ve chvíli, kdy se začalo říkat, že by do daňových úniků mohli být zapletení lidé z prostředí Labouristické strany.“ Aneb pověstná novinářská objektivita…

Mám za to, že takto to dopadá, když média chápeme jako rohlíky a když se z nich snažíme udělat výdělečný podnik. Víc k tomu snad není třeba dodávat, neboť o krizi médií a vlastnictví toho bylo napsáno dost.

Nemůžu ovšem přestat myslet na Petera Oborna. Imponuje mi, když se někdo dokáže vzepřít tomu, s čím nesouhlasí. Obdivuji whistleblowery, kteří dají všanc své zázemí a své jistoty, ve prospěch veřejného zájmu. Peter Oborne ovšem není v pravém smyslu whistleblower, daleko víc se podobá emigrantovi, který odešel, protože už s tím nechtěl mít nic společného. A zatímco tady můžeme akademicky mudrovat o kvalitě médií, mladých lidí, kteří chtějí být novináři téměř za jakoukoliv cenu, i „hypotékových“ novinářů, kteří holt svůj úděl nakonec spolknout, je pořád dost.

Ne, tentokrát mě žádná pointa s „pozitivním sdělením“ nenapadá. Snad jen povzdechnutí a otázka, co uděláme pro to, aby se zas jednou měli emigranti kam vracet.