Takřka před dvěma lety vznikla s velkým odpalem protikorupční kampaň občanských organizací Rekonstrukce státu. Předsevzala si ještě do konce funkčního období vlády Petra Nečase prosadit „devět klíčových zákonů, které pomohou zlepšit fungování státních institucí a politických stran tak, aby se nám všem v tomto státě dýchalo lépe“.

Autoři svůj plán v úvodní zprávě označovali za „realistický“, o souboru devíti doporučovaných zákonů říkali: „Jsou vybrány tak, aby byly přijatelné pro pravici i levici, aby nekomplikovaly férové podnikání a nezatížily státní rozpočet. Není moc prostoru na výmluvy.“ Anebo také: „Potřebná opatření může bez problémů zavést i současná politická reprezentace.“

Bylo by bývalo neobyčejně vzrušující sledovat, jak přesně si autoři projektu „realisticky“ představovali, že patrně nejzkorumpovanější vláda v českých dějinách prosadí balíček protikorupčních opatření, ale i o tohle představení nás bohužel připravila nepřející kazisvětka Jana Nagyová. Pád vlády Rekonstrukci státu přinutil změnit strategii: poradila si s tím tak, že začala shromažďovat od kandidátů všech stran závazky, že po volbách její návrhy podpoří.

Navzdory dílčím karambolům, jako bylo rozeslání předvolebních novin určených pro Vysočinu do — části? — Pardubického kraje, v tom byla natolik úspěšná, že se po volbách vyhlásila jejich vítězem. „Duchovní otec projektu, programový ředitel Ekologického právního servisu (přejmenováno na společnost Frank Bold) Pavel Franc, plánuje s protikorupční agendou zasáhnout i do koaličního vyjednávání. Zákony chce mít prosazené co nejdřív,“ napsala Tereza Šídlová v článku, který archivací zraje jako dobré víno.

S Hospodářskými novinami souhlasila i Česká televize. V článku Jana Šilhana jsou citace, jež si je po více než roce výtečné připomenout:

• „Co se týče našich programových priorit, jsou to protikorupční věci a návrhy, které přináší Rekonstrukce státu, tam jsme to deklarovali mockrát a připadá nám to velmi jednoduše prosaditelné, pokud se k tomu přihlásí vícero subjektů.“ (Věra Jourová, ANO)
• „Mohou existovat body, na kterých se shodneme - třeba opatření proti korupci, iniciativu Rekonstrukce státu, kterou koneckonců podpořily obě naše politické strany," (Bohuslav Sobotka, ČSSD)
• „Lidovci se samozřejmě k Rekonstrukci státu přihlásili bez problémů, protože naše požadavky jsou daleko tvrdší," (Pavel Bělobrádek, KDU-ČSL)

Ale zvrtlo se, zvrtlo. Minul jediný rok a chmurné výsledky Rekonstrukce státu na webu České justice bilancoval Jan Klusáček takto: „Za téměř dvacet měsíců své činnosti se Rekonstrukci státu podařilo dotáhnout dva své návrhy do úspěšného konce, další dva jsou v legislativním procesu s nejistým výhledem, jeden byl již schválen ve znění, které Rekonstrukce státu oficiálně odmítla, a se čtyřmi to vypadá bledě... A reakce poslanců, kteří se původně zavázali návrhy Rekonstrukce státu podpořit a nyní hlasují proti, ale i volební preference ukazují, že je to vlastně všem tak nějak jedno.“

Jediný argument, který se proti jeho textu objevil, a to ještě tak říkajíc na půl úst v sociálních sítích, zněl, že autor je členem ODS, a tudíž samozřejmě akci nepřeje. Slíbenou věcnou polemiku se nám nalézt nepodařilo: snad i proto, že sama Rekonstrukce státu Klusáčkovy závěry na svém webu potvrzuje, když de facto úplně totéž znázorňuje graficky.

O řadě zákonů se dál vede debata a je docela dobře možné, že většina z nich nakonec v nějaké podobě projde, byť s úpravami, které se možná organizátorům kampaně nebudou zamlouvat. Již nyní je ale jasné, že všechna povolební pompézní vyhlášení o „jediném skutečném vítězi voleb“ jsou ta tam.

Naopak se vynořují rozmanité nezamýšlené důsledky kampaně, o nichž se zatím příliš nedebatovalo, ale o nichž je nutno debatu započít, byť to možná nebude všem dvakrát příjemné. Kde udělali soudruzi z Rekonstrukce státu chybu? A lze si z dosavadních nezdarů odnést nějaké poučení?

Problém číslo 1: jsou navrhovaná opatření nesporně prospěšná?