Takřka před dvěma lety vznikla s velkým odpalem protikorupční kampaň občanských organizací Rekonstrukce státu. Předsevzala si ještě do konce funkčního období vlády Petra Nečase prosadit „devět klíčových zákonů, které pomohou zlepšit fungování státních institucí a politických stran tak, aby se nám všem v tomto státě dýchalo lépe“.

Autoři svůj plán v úvodní zprávě označovali za „realistický“, o souboru devíti doporučovaných zákonů říkali: „Jsou vybrány tak, aby byly přijatelné pro pravici i levici, aby nekomplikovaly férové podnikání a nezatížily státní rozpočet. Není moc prostoru na výmluvy.“ Anebo také: „Potřebná opatření může bez problémů zavést i současná politická reprezentace.“

Bylo by bývalo neobyčejně vzrušující sledovat, jak přesně si autoři projektu „realisticky“ představovali, že patrně nejzkorumpovanější vláda v českých dějinách prosadí balíček protikorupčních opatření, ale i o tohle představení nás bohužel připravila nepřející kazisvětka Jana Nagyová. Pád vlády Rekonstrukci státu přinutil změnit strategii: poradila si s tím tak, že začala shromažďovat od kandidátů všech stran závazky, že po volbách její návrhy podpoří.

Navzdory dílčím karambolům, jako bylo rozeslání předvolebních novin určených pro Vysočinu do — části? — Pardubického kraje, v tom byla natolik úspěšná, že se po volbách vyhlásila jejich vítězem. „Duchovní otec projektu, programový ředitel Ekologického právního servisu (přejmenováno na společnost Frank Bold) Pavel Franc, plánuje s protikorupční agendou zasáhnout i do koaličního vyjednávání. Zákony chce mít prosazené co nejdřív,“ napsala Tereza Šídlová v článku, který archivací zraje jako dobré víno.

S Hospodářskými novinami souhlasila i Česká televize. V článku Jana Šilhana jsou citace, jež si je po více než roce výtečné připomenout:

• „Co se týče našich programových priorit, jsou to protikorupční věci a návrhy, které přináší Rekonstrukce státu, tam jsme to deklarovali mockrát a připadá nám to velmi jednoduše prosaditelné, pokud se k tomu přihlásí vícero subjektů.“ (Věra Jourová, ANO)
• „Mohou existovat body, na kterých se shodneme - třeba opatření proti korupci, iniciativu Rekonstrukce státu, kterou koneckonců podpořily obě naše politické strany," (Bohuslav Sobotka, ČSSD)
• „Lidovci se samozřejmě k Rekonstrukci státu přihlásili bez problémů, protože naše požadavky jsou daleko tvrdší," (Pavel Bělobrádek, KDU-ČSL)

Ale zvrtlo se, zvrtlo. Minul jediný rok a chmurné výsledky Rekonstrukce státu na webu České justice bilancoval Jan Klusáček takto: „Za téměř dvacet měsíců své činnosti se Rekonstrukci státu podařilo dotáhnout dva své návrhy do úspěšného konce, další dva jsou v legislativním procesu s nejistým výhledem, jeden byl již schválen ve znění, které Rekonstrukce státu oficiálně odmítla, a se čtyřmi to vypadá bledě... A reakce poslanců, kteří se původně zavázali návrhy Rekonstrukce státu podpořit a nyní hlasují proti, ale i volební preference ukazují, že je to vlastně všem tak nějak jedno.“

Jediný argument, který se proti jeho textu objevil, a to ještě tak říkajíc na půl úst v sociálních sítích, zněl, že autor je členem ODS, a tudíž samozřejmě akci nepřeje. Slíbenou věcnou polemiku se nám nalézt nepodařilo: snad i proto, že sama Rekonstrukce státu Klusáčkovy závěry na svém webu potvrzuje, když de facto úplně totéž znázorňuje graficky.

O řadě zákonů se dál vede debata a je docela dobře možné, že většina z nich nakonec v nějaké podobě projde, byť s úpravami, které se možná organizátorům kampaně nebudou zamlouvat. Již nyní je ale jasné, že všechna povolební pompézní vyhlášení o „jediném skutečném vítězi voleb“ jsou ta tam.

Naopak se vynořují rozmanité nezamýšlené důsledky kampaně, o nichž se zatím příliš nedebatovalo, ale o nichž je nutno debatu započít, byť to možná nebude všem dvakrát příjemné. Kde udělali soudruzi z Rekonstrukce státu chybu? A lze si z dosavadních nezdarů odnést nějaké poučení?

Problém číslo 1: jsou navrhovaná opatření nesporně prospěšná?

Navrhovaná opatření vcelku prospěšná jistě jsou, ostatně i my v Deníku Referendum jsme hned po oznámení volebních výsledků předvídali vznik stávající koalice a za jeden z — možných a žádoucích — jejích programových základů jsme označili právě návrhy Rekonstrukce státu. Tak jako v mnoha jiných případech je ale i zde bůh skrytý v detailu: konkrétně ve slůvku „nesporně“.

Například v debatě o služebním zákonu, k němuž bylo možné mít řadu legitimních výhrad, Jiří Dienstbier Deníku Referendum pověděl: „Problém Rekonstrukce státu je v tom, že sdružuje celou řadu iniciativ a sdružení, jejichž zástupci se mnohdy nejsou schopni shodnout na společném postupu.“ Totéž ovšem vcelku zákonitě platí rovněž pro politické strany či jednotlivé poslance, jak následný osud služebního zákona výmluvně ilustroval.

V případech anonymních akcií a zákonných přílepků (jediné dva dosavadní úspěchy Rekonstrukce státu) je podstata věci zcela přehledná, ve všech ostatních případech už ale o konkrétním provedení navrhovaného zákona lze poměrně široce debatovat, nabízejí se rozmanité odstíny a důrazy. Výsledek demokratického politického procesu je pak takový, že konečný tvar je prakticky pokaždé kompromisem, v němž se odráží snaha o sladění rozličných zájmů.

Klasické Masarykovo diktum říká, že „demokracie je diskuse“. Principiálním koncepčním problém uloženým v samém základu Rekonstrukce státu je okolnost, že namísto důvěry v takto charakterizovaný demokratický proces přichází s formou autoritativně kladených požadavků. Ty celý demokratický proces, diskusi a zvažování rozlišných úhlů pohledů, z nichž některé na počátku debaty nemusejí být známy, obcházejí a rovnou přicházejí s hotovým závěrem.

Souhlas s ním byl navíc od potenciálních poslanců vymáhán způsobem, který je stavěl před protivné dilema: buď z dobrých — zde rozebíraných — důvodů nepodepsat a být vystaven nactiutrhačné kampani s komiksovou bublinou „bla bla“ lepenou aktivisty na ústa každému, kdo se nepřidal, anebo si to ušetřit a navzdory rozmanitým, byť třeba dokonce ještě ani ne přesně artikulovaným pochybnostem, podepsat.

Vliv souboru občanských organizací shromážděných v Rekonstrukci státu je tak velký, že značná část poslanců, včetně těch nejbezskrupulóznějších svůj podpis připojila s oprávněnou vírou, že se případné porušení jejich slibu v rámci běžného politického procesu nakonec nějak vsákne. A to se také děje.

Nebude náhoda, že v úvodním tuctu signatářů závazků byli čtyři z LIDEM a čtyři z VV, zato v něm třeba chyběli Jiří Dienstbier či Eliška Wagnerová. Nejtvrdšímu tlaku aktivistů ale jsou nakonec zákonitě vystaveni právě nejsympatičtější postavy českého politického provozu, protože v temnějších koutech se prostě protikorupční aktivita nijak zvlášť neočekává, zatímco případné porušení slibů nikoho nepřekvapí.

Příkladem za všechny, ilustrujícím nepromyšlenou volbu terčů Rekonstrukce státu, může být právě senátorka Eliška Wagnerová. Její životní i profesní zkušenosti a politické kompetence patrně přesahují součet těch, jimiž disponují předáci Rekonstrukce státu. Na svém webu přesto cítila potřebu takřka omluvně vysvětlovat, když hlasovala proti doporučení Rekonstrukce státu v otázce anonymních akcií: nehlasovala samozřejmě proti principiálně, jen měla jiný názor na konkrétní obsah, ale už i kvůli tomu byla tehdy představiteli Rekonstrukce státu pranýřována.

Jistě, metoda nátlakových kampaní patří k tomu nejlepšímu v arzenálu občanských sdružení, a sami se za větší razanci v práci tuzemských občanských sdružení často přimlouváme, ale vždy také záleží na požadavcích, terčích a procesu, jímž se k výsledku dospěje. Základní neduh kampaně Rekonstrukce státu v tomto ohledu spočívá v ne zcela demokratickém přesvědčení, že zúčastněné organizace vědí vše lépe než zvolení účastníci demokratického procesu, a to ještě předtím, než vůbec započne.

Zvoleným zákonodárcům se tak přenechává almaatské právo pokorně se pod návrhy „nejkrásnějších zákonů“ podepsat a bez okolků je schválit. Není to demokratické a není to poctivé.

Poučení, které si z toho lze odnést, je jednoduché: v demokracii zpravidla nelze prospěšných cílů dosahovat nedemokratickými prostředky. Dva body, kde byla věc tak přehledná, že diskuse reálně takřka nebylo zapotřebí, jsou již schváleny, všechny ostatní nějak dopadnou, ale asi nějak jinak, než si autoři původně předsevzali. A záleží-li nám na politickém systému demokracie, je to tak — s prominutím — správně.

Protože stát se naštěstí nedá řídit jako firma. A diskusi je třeba uznat za základní organizační princip demokratické politiky. Namítnete, že do diskuse někdo vstupuje s nízkými či falešnými motivy? Může být. To je ale právě potřeba v ní odhalit. Namítnete, že média neskýtají k závažné diskusi dostatečný prostor? I to se může stát. Ale to je zapotřebí změnit, stát v tomto směru rekonstruovat. Obejít to nelze.

Problém číslo 2: míří navrhovaná opatření k podstatě věci?

Rekonstrukce státu už svým názvem vzbouzí dojem, že je kampaní, která se týká stěžejních otázek současné české politiky, že korupce je tématem témat, jakýmsi pevným bodem, o nějž zapře-li se páka, pohne se vším. Za poslední rok eviduje mediální archív Newton IT v relevantních zdrojích zhruba o třetinu vyšší počet výskytu slovního spojení „rekonstrukce státu“ nežli sousloví „konflikt zájmů“; v celostátních denících vychází počet zmínek 133:99 pro „rekonstrukci státu“. Psalo se v nich o ní častěji i než o „zvyšování daní“.

Jedná se ale skutečně o tak zásadní otázku? Jen letmý výčet dalších témat nás snadno ubezpečí, že nikoli. V České republice je stěžejním problémem dluhová past, do níž padají spousty sociálně zranitelných občanů, či s tím související řádění exekutorů. Základním problémem pro demokracii je vzestup populismu či fatální konflikt zájmů předsedy hnutí ANO, otázka sociální soudržnosti, prohlubující se nerovnost či finanční transfery do zahraničí, koncentrace majetku a s ním související moci v rukou oligarchů. O rozličných ekologických problémech přerůstajících v katastrofu nemluvě. Anebo třeba o kvalitě médií a reálném prostoru pro svobodnou debatu v nich.

Ne, nebudeme nikomu vyčítat obratnost, díky níž se mu daří učinit ze svého podstatného, byť vedle jiných opomíjených otázek třebas i podružného, tématu, jednu z os veřejné debaty. Ale jistě je na místě podívat se na systémové předpoklady, kvůli nimž tomu tak je. Nakolik k nim například patří fakt, že české protikorupční organizace téma korupce interpretují především jako překážku v hladkém chodu tržní ekonomiky?

Mezi jejich prominentními sympatizanty jsou různí podnikatelé. Jejich citace obsahuje i úvodní zpráva, celou kampaň zasahující. Je korupce ale především překážkou podnikání? A kdo vlastně byli všichni ti lidé, kteří korumpovali a korumpují?

Interpretací korupce jako temné skvrny v jinak žádoucím systému tržní demokracie autoři kampaně přehlížejí souvztažnost svého tématu s celým souborem sociálních a kulturně-politických otázek, které ovšem mohou na úroveň politické kultury i vliv občanů na veřejné dění mít větší vliv nežli míra korupce samotná. Podstatě fenoménu korupce totiž nelze principiálně vůbec porozumět, pokud se nepochopí také jako důsledek nadřazení tržních principů jiným společenským vztahům.

Učiní-li se z tržní logiky základní organizační princip společnosti, silné finanční zájmy zákonitě hledají cesty, jak upravit metody tvorby rozhodnutí ve svůj prospěch. Tlak na právní regulaci, který je podstatou Rekonstrukce státu, pak bez jiných opatření může vést jen k tomu, že se metoda korupce promění v její legalizované formy, jako je tomu například ve Spojených státech, jejichž politický systém se dnes přesněji nežli jako demokracie popisuje jako dolarokracie.

I kdyby se nakrásně podařilo prosadit všechna opatření prosazovaná Rekonstrukcí státu přesně v té podobě, v jaké to její autoři zamýšleli, znamenalo by to určité příznivé posuny, ale rozhodně bychom se neocitli v „zrekonstruovaném státě“, ba dokonce bychom se mohli ocitnout ve státě trápeném závažnějším problémy, než jsou ty, jež nás tíží dnes. Je totiž fascinující, pokud organizátorům Rekonstrukce státu nedochází, že může-li být hlavním politickým spojencem jejich projektu z povahy vlastního fungování demokracii fatálně nebezpečná strana československého oligarchy Andreje Babiše, pak je cosi fundamentálně vadného v jejich pracovní metodě.

Ona vada spočívá právě v neschopnosti či neochotě vidět téma korupce v jeho dalších, politických, sociálních a ekonomických souvislostech. Ocitají se tak v situaci, kdy za nejdůležitější kroky vydávají opatření, jež nejdůležitějšími nejsou, a to ani obecně, ale, což je ještě povážlivější, ani ve vztahu k tématu korupce jako takovému.

Jak brilantně ukázal ve svém textu, který je jakousi politickou ekonomií korupce, Kdo rozkorupční korupčníky Petr Gočev, korupci ve společnosti tlumí především nepřímá opatření: silná veřejná kontrola, sociální soudržnost a kvalita politické kultury. Základními protikorupčními opatřeními tak jsou kroky směřující k posílení státu a jeho veřejné kontrolní role, jichž ovšem nelze dosáhnout bez zvyšování daní s cílem posílit úlohu veřejného sektoru, zavedením daňové progrese a dalších opatření s cílem narovnat nespravedlivou distribuci zdrojů, důslednou ochranou proti koncentraci majetku, systematickým posilováním kontrolní úlohy médií a podobně.

V rovině přímých opatření pak především zavedením principu, že majetek nabytý korupcí stát vyvlastní, a to i tehdy, pokud posléze dále změní vlastníky. Ač je to opatření ve Spojených státech i řadě dalších zemí běžné, Rekonstrukce státu o tom bohužel vůbec nemluví.

Poučení, které si z toho lze odnést: je nutné pracovat s pokorou k vlastnímu tématu, s vědomím, že kampaně občanského sektoru se týkají vždy pouze dílčích otázek, nikoli stavu celku, být tedy méně velikášský v charakteristice projektu, ale o to vnímavější k jeho širším souvislostem. Na to navazuje následující téma.

Pokračování zítra.