Tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí

Jakub Patočka

Pokusy účelově mařit místní referenda jsou projevem přesně toho druhu velkopanské nadutosti, proti které jsme před pětadvaceti lety vyšli do ulic. Moravských a českých radnic se zmocnilo hnutí nepřátel demokracie.

Když před pětadvaceti lety začal školní rok, vzduch voněl tak jako letos podzimem, tou zvláštní směsí tepla a chladu kořeněnou dozrávajícími plody a prosvětlenou ještě silným, ale klesajícím už Sluncem. Ve vzduchu tehdy bylo cítit i něco jiného: kdo měl aspoň trochu cit pro společenské pohyby, věděl, že Husákův režim končí.

Byla to neobyčejně pěkná doba, režim se sice ještě škubal, na Václavském náměstí při každé příležitosti rozháněl při protestech občany, kteří ovšem ztráceli obavy a osmělovalo se jich čím dál víc. Z Hlasu Ameriky Ivan Medek předčítal nová a nová jména lidí, kteří podepsali Několik vět.

Čas rychle plynul k říjnovému výročí vzniku svobodného Československa, při němž se ve větším počtu kromě Prahy projevili lidé i na protestním korzu v Brně. A pak už přišel listopad: nahromaděná touha po svobodě vytryskla s tvořivou revoluční energií a ulice byly najednou plné skvostných, ručně malovaných plakátů, plných volání po svobodě, demokracii a samosprávě.

Plná náměstí zpívala písně, kromě hymny třeba song proslavený americkým komunistou Petem Seegerem Jednou budem dál (We Shall Overcome) anebo modlitbu Marty Kubišové: Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.

A opravdu jsme věřili tomu, že právě toto se děje, že naše ztracená vláda věcí našich se k nám navrací. Právě důvěra v to, že svět kolem nás můžeme sami ovlivňovat, je základem demokracie, stojí i nad zákony. Bez ní nemůže demokracie fungovat, zůstává prázdnou fasádou.

A tak si myslím, že nejsmutnější věc, když jsme letos sbírali podpisy za konání referenda o poloze brněnského hlavního nádraží a o způsobu jeho rekonstrukce, byla četnost reakcí prostoupených apatií: „My vám fandíme, ale k ničemu to nebude. Vždyť oni si stejně udělají to, co chtějí.“

Tomu jsme odporovali: „Podívejte se, jakpak by si mohli udělat, co chtějí? Je tu zákon a ten platí pro všechny. Sebereme dost podpisů a referendum budou muset vyhlásit volky nevolky.“ Výsledek, který nastal, je ovšem z hlediska důvěry občanů v možnost ovlivňovat svou každodennost, strašlivý.

Ústava říká, že občané se mohou na správě věcí veřejných podílet jednak prostřednictvím volených zástupců a jednak přímo, v referendech. Zákon o místní referendu pak jasně definuje podmínky, za nichž se může referendum konat.

Petiční výbor za referendum o hlavním nádraží v Brně svolal na zítřek protest proti porušování občanských práv Brňanů.

V Brně je zapotřebí šest procent oprávněných voličů, což je dnes celkem 18 508 podpisů. Brněnský magistrát jich obdržel ve dvou dávkách přesně 26 896, tedy o třetinu více, nežli je zapotřebí. Je tak zcela evidentní, že podmínka dostatečné podpory občanů petiční akce byla splněna: je vyloučeno, aby se v tak velké míře jednalo o lidi, kteří nedokážou vyplnit datum narození, bydliště, bydlí jinde, jsou příliš mladí, spletou se, anebo záměrně vyplní nesprávné údaje.

Včerejšek byl poslední den, kdy město Brno mohlo podniknout nezbytné kroky k vyhlášení referenda souběžně s komunálními volbami. S primátorem Onderkou, kterého jsme požádali, aby svolal mimořádné zastupitelstvo, jsme si včera v sociálních sítích vyměnili při této příležitosti názory, v jiné podobě pak pro Českou televizi.

Na jeho postoji je fascinující a současně skličující tak zjevná a hluboká absence citu pro elementární zásady demokratické politické kultury. Jak o sobě může někdo tvrdit, že je sociální demokrat, a přitom projevovat tak strašné pohrdání lidmi? Onderka zjevně vůbec nechápe, že co si osobně on myslí o poloze brněnského nádraží a také o způsobu jeho rekonstrukce, už v tuto chvíli vůbec není podstatné.

Soudní spor, který vedeme s městem u krajského soudu, sice stále ještě nechává věc otevřenu, ale nelze si snad ani představit, že by třetina sebraných podpisů mohla být reálně neplatných. Stejně tak je tu ale už jen malá možnost, že soud stihne referendum vyhlásit souběžně s komunálními volbami.

Přitom kvůli podmínce nutné účasti 35 % procent, má-li být referendum závazné, jeho konání jindy než souběžně s velkými volbami nemá ve městech velikosti Brna smysl. Pokud nějakou šťastnou souhrou okolností soud referendum nevyhlásí, z celé věci  zůstane hluboká hořkost.

Onderka a jeho spojenci na magistrátu sice nedosáhnou svého, protože Evropská komise při takto zjevném porušení občanských práv Brňanů nedá na rekonstrukci ani korunu. Závazné referendum ale bude možné konat až souběžně s krajskými volbami: odklad zapříčiněný zvůlí magistrátu padne plně na jeho vrub.

O otázkách už dnes nemá smysl diskutovat. Občané petici podepisovali s tím, že chtějí sami rozhodovat o tom, zda se nádraží bude rekonstruovat ve stávající poloze a zda se bude rekonstruovat formou otevřených veřejných návrhových soutěží, které jsou nejlepší prevencí korupce a garancí optimálního návrhu podoby rekonstrukce. Na toto přímé rozhodování dnes mají právo a nikdo už jim je neupře.

Brněnský případ není unikátní. Pokusů mařit referenda jsou po republice desítky. Jistě lze poukázat na nějaké nedostatky v zákoně a zkusit ho vylepšit, ale základní závěr je jiný. Napříč politickými stranami se tu etablovalo jakési hnutí nepřátel demokracie, kteří vůbec nechápou základ politického systému, v němž se ucházejí o veřejné funkce: všechna moc vychází z lidu.

To nelze kultivovat jen zákonem. Znova a znova projevovaná hluboká neúcta k lidem a jejich svrchovanému právu podílet se na rozhodování o své každodennosti, i když se to třeba voleným představitelům nelíbí, patří mezi základní příčiny diskreditace zavedených politických stran a vzestupu různých populistických politických projektů.

Právě kvůli tomuto typu velkopanské zpupnosti stojí na pokraji zániku ODS. A ČSSD bohužel mnoha svými lokálními představiteli Onderkova typu dělá velmi mnoho proto, aby vykročila v jejích šlépějích.

Jenomže alternativou není nějaká přímá demokracie bez politických stran, v praxi se jako hlavní alternativa dnes etabluje politické hnutí mazaného oligarchy. A je vlastně strašné, že v mnoha městech právě ono nakonec bude představovat součást nadějí na nějakou změnu místních poměrů k lepšímu.

Letošní přehlídka maření referend místními samosprávami je tak především hroznou zprávou o stavu české demokracie čtvrt století života ve svobodných poměrech. Jako základní problém se tu ukazuje otřesný stav zavedených českých politických stran.

Buď naleznou způsob, jak samy sebe kultivovat a osvojit si mnohem hlubší respekt k občanům, které chtějí spravovat, anebo se připravujme na propad do chaosu. Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Autor, šéfredaktor DR, je zmocněncem přípravného výboru referenda v Brně.

    Diskuse
    PM
    September 9, 2014 v 20.26
    Dodal bych
    Napříč politickými stranami se tu etablovalo jakési hnutí nepřátel demokracie, kteří dobře chápou, občanskou nezralost/neznalost předpokladů funkční demokracie, čehož lstivě zneužívají k usurpování moci.
    Ale také - napříč voličskou obcí politických stran se tu etabluje jakési hnutí podezíratelů demokracie, kteří svou nedbalou lhostejnost zarputile ospravedlňují její historicky ověřenou nespolehlivostí.
    Buď naleznou způsob, jak samy sebe kultivovat a akceptovat nepohodlné nároky vitální demokracie, anebo se připravujme na ..........
    September 9, 2014 v 20.56
    Začalo to brzo
    Krátce po listopadu již vůli občanů nikdo neposlouchal. Na podzim roku 1990 byla předsedkyni ČNR Dagmar Burešové předána petice s více než 630 tis. podpisy lidí požadující rehabilitaci Země moravskoslezské. Přestože Federální shromáždění i Česká národní rada přijaly usnesení, kde zrušení zemí komunisty považují za totalitní akt a doufají v jeho nápravu, k vůli občanů nebylo přihlédnuto. Žádné referendum nebylo vypsáno. Tato "demokratická" politička se při jednání se zástupci moravsko-slezských zemských reprezentací v čele se zástupci všech politických stran kromě OF (včetně zelených, soc.dem., lidovců, komunistů...) za zavřenými dveřmi nechala slyšet, co si to politici a občanští aktivisté (tehdy s masovou podporou) dovolují... A na něco takového jako je decentralizace státu ať zapomenou, protože "my v Praze máme pod palcem všechna média".

    Takových příkladů bychom v polistopadové historii našli mnoho.
    September 10, 2014 v 8.18
    Vláda věcí tvých...
    Skutečně jsme tu vládu věcí našich ve svých rukou někdy měli?
    Nebo spíš má teprve přijít?
    A přijde vůbec?
    JP
    September 11, 2014 v 12.43
    Vládnout věcem - nebo sobě?
    Na základě jedné v podstatě jenom lokální záležitosti (občané Brna nechť laskavě prominou) se dostáváme k těm nejzákladnějším, a zároveň k těm nejobtížněji řešitelným otázkám a problémům politického modelu zvaného "demokracie".

    Demokracie má být tedy "vládou lidu"; tak to stojí samozřejmě ve všech demokratických ústavách.

    Jenže, první zásadní problém vyvstává už s čistě technickou otázkou, j a k to vlastně má reálně probíhat, když tento lid má "vládnout". Aby se skutečně plně naplnila litera tohoto ustanovení, musel by se tento veškerý "lid" vlastně soustředit v jednom okamžiku na stejném místě, tam ve svobodné a neomezené diskusi probrat danou věc, a potom rozhodnout.

    Něco takového bylo možné ještě dejme tomu u starogermánských kmenů v počátcích našeho letopočtu; ale technicky to není možné v masové společnosti novověku.

    Vymyslela se proto ona známá "zastupitelská demokracie". Je to vlastně dosti podivuhodná konstelace: v této zastupitelské demokracii je lid od reálného výkonu vládní moci, tedy od vlastní "vlády lidu" naprosto odstaven, nemá do toho co mluvit - nicméně, stále prý je "suverénem".

    Čas od času se ovšem přihodí, že tento lid se na chvíli probudí ze své letargie a ze svého zimního spánku, a začne žádat svůj podíl na reálném vládnutí. Zákonitě pak dochází k principiálnímu konfliktu - ke konfliktu mezi lidem a mezi jeho "zastupiteli". Kteří se tomu lidu v tu chvíli už nejeví jako jeho zastupitelé, nýbrž spíše jako nějaká ne-li přímo cizí, pak přinejmenším odcizená moc, která se zcela osamostatnila od občana, a rozhoduje sice v jeho jménu, ale ve skutečnosti ve svém vlastním zájmu.

    Jádrem konfliktu je to, že státní (zastupitelské) orgány argumentují svou obecně větší technokratickou kompetencí - zatímco lid se odvolává na své ústavní právo finálního suveréna.

    Budiž řečeno rovnou: v dané rovině tento konflikt nemá řešení. Jeho podstatou se zabýval dopodrobna už Aristoteles; a ani tento velikán myšlení nenašel nějakou "královskou cestu", to ještě relativně nejlepší řešení spatřoval ve velice vyváženém rozdělení kompetencí mezi státní orgány (magistraturu) a mezi lid. V podstatě v tom smyslu, aby si lid mohl zachovat pocit, že může rozhodovat o zásadních záležitostech, ale aby o věcných záležitostech rozhodovaly ty povětšině přece jenom daleko kompetentnější státní orgány.

    Což sice zní značně přesvědčivě v obecné rovině; ale když pak dojde ke sporu ve zcela konkrétním případě (jako brněnském nádraží), pak tato obecná vymezení jsou jen velice málo platná.

    Jde o to, že pravé řešení je nakonec někde úplně jinde, nežli v čistě kompetenčním sporu; a tak to také viděl i Aristoteles.

    Totiž, to "vládnutí věcí svým" se tradičně, ale bohužel velmi omylně, spojuje jenom s okolností absence uzurpátorské moci. Zkrátka, je to ta iluze, že když tu jenom nebudeme mít žádného diktátora či tyrana či okupační moc, tak že si - jakožto jednotnou myslí spojený lid - dokážeme naše věci dokonale spravovat sami.

    Ale jakmile jsou tyto vnější překážky odstraněny a "lid" si má začít vládnout sám, ukáže se, že největším problémem je - právě tento lid sám. Že se tento "lid" v okamžiku svého definitivního vítězství okamžitě rozpadá na protichůdné zájmové a názorové skupiny, které nejenže nedokáží nalézt společnou řeč, nýbrž ani vůbec základní pochopení pro stanovisko těch druhých.

    Pokud bychom tedy opravdu chtěli někdy dosáhnout pravé "vlády věcí tvých, ó lide" - pak bychom museli za prvé mít respektive vytvořit, vypěstovat takový lid, který je zásadně ochoten a schopen ovládnout sám sebe, své vlastní partikulární zájmy a názory. A za druhé, museli bychom mít takový svět, kde v ě c i s a m é by měly humánní charakter - kde tedy by člověk vládl světem věcí, namísto aby věci vládly člověku. Ale to už by byla zcela jiná kapitola. A hlavně, byl by to zcela jiný svět.