Na základě jedné v podstatě jenom lokální záležitosti (občané Brna nechť laskavě prominou) se dostáváme k těm nejzákladnějším, a zároveň k těm nejobtížněji řešitelným otázkám a problémům politického modelu zvaného "demokracie".

Demokracie má být tedy "vládou lidu"; tak to stojí samozřejmě ve všech demokratických ústavách.

Jenže, první zásadní problém vyvstává už s čistě technickou otázkou, j a k to vlastně má reálně probíhat, když tento lid má "vládnout". Aby se skutečně plně naplnila litera tohoto ustanovení, musel by se tento veškerý "lid" vlastně soustředit v jednom okamžiku na stejném místě, tam ve svobodné a neomezené diskusi probrat danou věc, a potom rozhodnout.

Něco takového bylo možné ještě dejme tomu u starogermánských kmenů v počátcích našeho letopočtu; ale technicky to není možné v masové společnosti novověku.

Vymyslela se proto ona známá "zastupitelská demokracie". Je to vlastně dosti podivuhodná konstelace: v této zastupitelské demokracii je lid od reálného výkonu vládní moci, tedy od vlastní "vlády lidu" naprosto odstaven, nemá do toho co mluvit - nicméně, stále prý je "suverénem".

Čas od času se ovšem přihodí, že tento lid se na chvíli probudí ze své letargie a ze svého zimního spánku, a začne žádat svůj podíl na reálném vládnutí. Zákonitě pak dochází k principiálnímu konfliktu - ke konfliktu mezi lidem a mezi jeho "zastupiteli". Kteří se tomu lidu v tu chvíli už nejeví jako jeho zastupitelé, nýbrž spíše jako nějaká ne-li přímo cizí, pak přinejmenším odcizená moc, která se zcela osamostatnila od občana, a rozhoduje sice v jeho jménu, ale ve skutečnosti ve svém vlastním zájmu.

Jádrem konfliktu je to, že státní (zastupitelské) orgány argumentují svou obecně větší technokratickou kompetencí - zatímco lid se odvolává na své ústavní právo finálního suveréna.

Budiž řečeno rovnou: v dané rovině tento konflikt nemá řešení. Jeho podstatou se zabýval dopodrobna už Aristoteles; a ani tento velikán myšlení nenašel nějakou "královskou cestu", to ještě relativně nejlepší řešení spatřoval ve velice vyváženém rozdělení kompetencí mezi státní orgány (magistraturu) a mezi lid. V podstatě v tom smyslu, aby si lid mohl zachovat pocit, že může rozhodovat o zásadních záležitostech, ale aby o věcných záležitostech rozhodovaly ty povětšině přece jenom daleko kompetentnější státní orgány.

Což sice zní značně přesvědčivě v obecné rovině; ale když pak dojde ke sporu ve zcela konkrétním případě (jako brněnském nádraží), pak tato obecná vymezení jsou jen velice málo platná.

Jde o to, že pravé řešení je nakonec někde úplně jinde, nežli v čistě kompetenčním sporu; a tak to také viděl i Aristoteles.

Totiž, to "vládnutí věcí svým" se tradičně, ale bohužel velmi omylně, spojuje jenom s okolností absence uzurpátorské moci. Zkrátka, je to ta iluze, že když tu jenom nebudeme mít žádného diktátora či tyrana či okupační moc, tak že si - jakožto jednotnou myslí spojený lid - dokážeme naše věci dokonale spravovat sami.

Ale jakmile jsou tyto vnější překážky odstraněny a "lid" si má začít vládnout sám, ukáže se, že největším problémem je - právě tento lid sám. Že se tento "lid" v okamžiku svého definitivního vítězství okamžitě rozpadá na protichůdné zájmové a názorové skupiny, které nejenže nedokáží nalézt společnou řeč, nýbrž ani vůbec základní pochopení pro stanovisko těch druhých.

Pokud bychom tedy opravdu chtěli někdy dosáhnout pravé "vlády věcí tvých, ó lide" - pak bychom museli za prvé mít respektive vytvořit, vypěstovat takový lid, který je zásadně ochoten a schopen ovládnout sám sebe, své vlastní partikulární zájmy a názory. A za druhé, museli bychom mít takový svět, kde v ě c i s a m é by měly humánní charakter - kde tedy by člověk vládl světem věcí, namísto aby věci vládly člověku. Ale to už by byla zcela jiná kapitola. A hlavně, byl by to zcela jiný svět.