Když před pětadvaceti lety začal školní rok, vzduch voněl tak jako letos podzimem, tou zvláštní směsí tepla a chladu kořeněnou dozrávajícími plody a prosvětlenou ještě silným, ale klesajícím už Sluncem. Ve vzduchu tehdy bylo cítit i něco jiného: kdo měl aspoň trochu cit pro společenské pohyby, věděl, že Husákův režim končí.

Byla to neobyčejně pěkná doba, režim se sice ještě škubal, na Václavském náměstí při každé příležitosti rozháněl při protestech občany, kteří ovšem ztráceli obavy a osmělovalo se jich čím dál víc. Z Hlasu Ameriky Ivan Medek předčítal nová a nová jména lidí, kteří podepsali Několik vět.

Čas rychle plynul k říjnovému výročí vzniku svobodného Československa, při němž se ve větším počtu kromě Prahy projevili lidé i na protestním korzu v Brně. A pak už přišel listopad: nahromaděná touha po svobodě vytryskla s tvořivou revoluční energií a ulice byly najednou plné skvostných, ručně malovaných plakátů, plných volání po svobodě, demokracii a samosprávě.

Plná náměstí zpívala písně, kromě hymny třeba song proslavený americkým komunistou Petem Seegerem Jednou budem dál (We Shall Overcome) anebo modlitbu Marty Kubišové: Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.

A opravdu jsme věřili tomu, že právě toto se děje, že naše ztracená vláda věcí našich se k nám navrací. Právě důvěra v to, že svět kolem nás můžeme sami ovlivňovat, je základem demokracie, stojí i nad zákony. Bez ní nemůže demokracie fungovat, zůstává prázdnou fasádou.

A tak si myslím, že nejsmutnější věc, když jsme letos sbírali podpisy za konání referenda o poloze brněnského hlavního nádraží a o způsobu jeho rekonstrukce, byla četnost reakcí prostoupených apatií: „My vám fandíme, ale k ničemu to nebude. Vždyť oni si stejně udělají to, co chtějí.“

Tomu jsme odporovali: „Podívejte se, jakpak by si mohli udělat, co chtějí? Je tu zákon a ten platí pro všechny. Sebereme dost podpisů a referendum budou muset vyhlásit volky nevolky.“ Výsledek, který nastal, je ovšem z hlediska důvěry občanů v možnost ovlivňovat svou každodennost, strašlivý.

Ústava říká, že občané se mohou na správě věcí veřejných podílet jednak prostřednictvím volených zástupců a jednak přímo, v referendech. Zákon o místní referendu pak jasně definuje podmínky, za nichž se může referendum konat.

↗

Petiční výbor za referendum o hlavním nádraží v Brně svolal na zítřek protest proti porušování občanských práv Brňanů.

V Brně je zapotřebí šest procent oprávněných voličů, což je dnes celkem 18 508 podpisů. Brněnský magistrát jich obdržel ve dvou dávkách přesně 26 896, tedy o třetinu více, nežli je zapotřebí. Je tak zcela evidentní, že podmínka dostatečné podpory občanů petiční akce byla splněna: je vyloučeno, aby se v tak velké míře jednalo o lidi, kteří nedokážou vyplnit datum narození, bydliště, bydlí jinde, jsou příliš mladí, spletou se, anebo záměrně vyplní nesprávné údaje.

Včerejšek byl poslední den, kdy město Brno mohlo podniknout nezbytné kroky k vyhlášení referenda souběžně s komunálními volbami. S primátorem Onderkou, kterého jsme požádali, aby svolal mimořádné zastupitelstvo, jsme si včera v sociálních sítích vyměnili při této příležitosti názory, v jiné podobě pak pro Českou televizi.

Na jeho postoji je fascinující a současně skličující tak zjevná a hluboká absence citu pro elementární zásady demokratické politické kultury. Jak o sobě může někdo tvrdit, že je sociální demokrat, a přitom projevovat tak strašné pohrdání lidmi? Onderka zjevně vůbec nechápe, že co si osobně on myslí o poloze brněnského nádraží a také o způsobu jeho rekonstrukce, už v tuto chvíli vůbec není podstatné.

Soudní spor, který vedeme s městem u krajského soudu, sice stále ještě nechává věc otevřenu, ale nelze si snad ani představit, že by třetina sebraných podpisů mohla být reálně neplatných. Stejně tak je tu ale už jen malá možnost, že soud stihne referendum vyhlásit souběžně s komunálními volbami.

Přitom kvůli podmínce nutné účasti 35 % procent, má-li být referendum závazné, jeho konání jindy než souběžně s velkými volbami nemá ve městech velikosti Brna smysl. Pokud nějakou šťastnou souhrou okolností soud referendum nevyhlásí, z celé věci  zůstane hluboká hořkost.

Onderka a jeho spojenci na magistrátu sice nedosáhnou svého, protože Evropská komise při takto zjevném porušení občanských práv Brňanů nedá na rekonstrukci ani korunu. Závazné referendum ale bude možné konat až souběžně s krajskými volbami: odklad zapříčiněný zvůlí magistrátu padne plně na jeho vrub.

O otázkách už dnes nemá smysl diskutovat. Občané petici podepisovali s tím, že chtějí sami rozhodovat o tom, zda se nádraží bude rekonstruovat ve stávající poloze a zda se bude rekonstruovat formou otevřených veřejných návrhových soutěží, které jsou nejlepší prevencí korupce a garancí optimálního návrhu podoby rekonstrukce. Na toto přímé rozhodování dnes mají právo a nikdo už jim je neupře.

Brněnský případ není unikátní. Pokusů mařit referenda jsou po republice desítky. Jistě lze poukázat na nějaké nedostatky v zákoně a zkusit ho vylepšit, ale základní závěr je jiný. Napříč politickými stranami se tu etablovalo jakési hnutí nepřátel demokracie, kteří vůbec nechápou základ politického systému, v němž se ucházejí o veřejné funkce: všechna moc vychází z lidu.

To nelze kultivovat jen zákonem. Znova a znova projevovaná hluboká neúcta k lidem a jejich svrchovanému právu podílet se na rozhodování o své každodennosti, i když se to třeba voleným představitelům nelíbí, patří mezi základní příčiny diskreditace zavedených politických stran a vzestupu různých populistických politických projektů.

Právě kvůli tomuto typu velkopanské zpupnosti stojí na pokraji zániku ODS. A ČSSD bohužel mnoha svými lokálními představiteli Onderkova typu dělá velmi mnoho proto, aby vykročila v jejích šlépějích.

Jenomže alternativou není nějaká přímá demokracie bez politických stran, v praxi se jako hlavní alternativa dnes etabluje politické hnutí mazaného oligarchy. A je vlastně strašné, že v mnoha městech právě ono nakonec bude představovat součást nadějí na nějakou změnu místních poměrů k lepšímu.

Letošní přehlídka maření referend místními samosprávami je tak především hroznou zprávou o stavu české demokracie čtvrt století života ve svobodných poměrech. Jako základní problém se tu ukazuje otřesný stav zavedených českých politických stran.

Buď naleznou způsob, jak samy sebe kultivovat a osvojit si mnohem hlubší respekt k občanům, které chtějí spravovat, anebo se připravujme na propad do chaosu. Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Autor, šéfredaktor DR, je zmocněncem přípravného výboru referenda v Brně.