Jack Nicholson kdysi řekl, že až zemře Marlon Brando, každý herec se v žebříčku posune o jedno místo vzhůru. O Petu Seegerovi by totéž asi mohl říct kterýkoli písničkář, i Bob Dylan.

Narodil se v květnu 1919, ve stejném roce jako Jiří Orten, Ivan Blatný či Edmund Hillary. K věcem, které na něm fascinují, patří samo sebou i fakt, že byl živoucí připomínkou časů dávno minulých; jeho písničkářská dráha trvala sedmdesát let. A zpíval doslova do posledního dechu.

Byl muzikant, zpěvák, sběratel písní; jeho hlavní aspirací ale nebylo tvořit umění, natožpak nějak spojovat hudbu s obchodem, v žádné hitparádě se nikdy neumístil nějak vysoko. Přesto mu k devadesátinám do vyprodané Madison Square Garden přišla před čtyřmi lety gratulovat americká muzikantská elita a po jeho skonu mezi prvními vydal osobní, nijak neformální vzpomínku americký prezident Obama.

Trefně v ní píše, že Pete Seeger toužil zpěvem písní měnit svět k lepšímu a hluboce věřil, že je to možné. Nebylo to pro něj zbožné přání, spekulativní představa, plán či projekt, nýbrž samozřejmost vycházející z osobní zkušenosti. Pocházel ze staré novoanglické rodiny prostoupené tradičními ctnostmi liberální Ameriky, starostí o svět kolem sebe a nutkáním pomáhat slabším.

Oba jeho rodiče se věnovali hudbě, Seegerův otec patří k zakladatelům oboru etnomuzikologie. Malý Pete s rodiči cestoval po zapadlých koutech Spojených států, na vlastní oči viděl zkrušující bídu i nepřekonatelnou hrdost nejchudších amerických komunit, i to, jak je společný zpěv písní samozřejmou a významnou posilující součástí jejich emancipačních snah.

Zpívání písní jako prostředek politického zápasu tak nebyla pro Seegera uvědomělá volba, k níž by se rozhodl v některé životní fázi, nýbrž kultura, do které vrostl, s níž se během svého dospívání ztotožnil, zamiloval si ji a nikdy už mu nepřišlo na mysl, že by ji mohl opustit.

Jednou budem dál

Společně s Woodiem Guthriem založili žánr politického písničkářství. Mluvíme o 40. letech, kdy základním tématem byla sociální spravedlnost. Na počátku své dráhy Seeger tak zpíval odborářské písně.

Od Guthrieho se naučil stopovat po státech a jezdit v dobytčácích, mezi dělníky sbíral nové písničky, a naopak předával ty, které už uměl. Před pár lety Amy Goodmanové v televizním programu Democracy Now! nadšeně vyprávěl, jak pro něj za to jednou někde v Seattlu odboráři mezi sebou vybrali celých pět dolarů.

Některé z jeho písní u nás zpopularizoval Spirituál Kvintet, ale málokdo z lidí, kteří si kolem ohňů či při jiných příležitostech prozpěvovali „Musíš za svou pravdou stát,“ asi tušil, že si zpívá starou odborářskou klasiku Which Side Are You On?

Tak jako měl Guthrie za druhé světové války napsané na kytaře „Tenhle stroj zabíjí fašisty“, podobně o svém zpívání uvažoval Seeger, ačkoli sám se častěji než na kytaru doprovázel na pětistrunné banjo. Viděl v sobě aktivistu, popularizátora, učitele: proto se vždycky snažil, aby lidé zpívali s ním.

Hudební časopis Rolling Stone jej ve svém nekrologu označil za praotce žánru World Music, poněvadž do svého repertoáru zařadil několik lidových či zlidovělých písní jiných kultur, které díky němu získaly celosvětovou proslulost, jako třeba kubánská Guantanamera.

Zpíval pěkně a spoustu krásných melodií, ale repertoár si tvořil hlavně podle toho, aby lidé mohli zpívat snadno s ním, a tak, aby obsah písní měl apelativní humanistický obsah. Takové vlastnosti měla i jeho vlastní tvorba.

Politické písně se dnes zpívají nejčastěji v různých mezních situacích. Když v Norsku psychopat postřílel desítky mladých sociálních demokratů a ve svém manifestu označil za jednu z věcí, které nenávidí, norskou verzi Seegerovy písně Rainbow Race (v norské verzi Děti duhy), zpívalo ji na vzpomínkovém shromáždění v Oslu plné náměstí.

A patří ke kouzelným paradoxům dějin, že hymna československé sametové revoluce Jednou budem dál je českou verzí původně odborářské písně We Shall Overcome, kterou, ještě před tím, než ji proslavilo americké hnutí za občanská práva černochů, zpopularizoval americký komunista Pete Seeger.

Zpíval jsem v doupatech tuláků a zpíval jsem pro Rockefellery

Do komunistického hnutí vplynul vcelku přirozeně jako mnozí jiní u nás i ve světě v reakci na krutou nespravedlnost plozenou divokým kapitalismem, světovou hospodářskou krizi a druhou světovou válku. Ještě na počátku války patřil k prostředí, které ji šmahem odmítalo.

Ačkoli vcelku brzy on, Guthrie i jejich další přátelé pochopili, že s pacifismem Hitlera nepřemohou, pro americké hurávlastnece se už stal zrádcem. Jejich volné hudební seskupení Almanac, k němuž patřil, se po štvavé kampani muselo rozpustit.

To nejhorší ale Seegera čekalo po válce. Ačkoli komunistickou stranu opustil sám počátkem 50. let, poněvadž konspirační způsoby práce a dogmatická politická mobilizace nebyly ničím pro něj, stal se předmětem vyšetřování nechvalně proslulého Výboru pro neamerickou činnost.

Třebaže věděl, že mu hrozí vězení, odmítl s jeho členy spolupracovat. Způsob, jimž s nimi hovoří, je podnes okouzlující manifestací kulturní a duchovní převahy i osobní statečnosti. S tupou autoritářskou mocí amerického establishmentu v jedné z jeho nejtemnějších chvilek se konfrontuje směsí slušnosti, statečnosti a humoru.

Na soustavné otázky, kdo ho na komunistické akce pozval a pro koho na nich hrál, Seeger vytrvale odpovídá, že je ochoten mluvit o svém životě a svých písních, avšak pokládá za neslušné klást jakémukoli Američanovi otázky týkající se jeho osobního přesvědčení.

„Zpíval jsem pro Američany všech politických přesvědčení a jsem hrdý na to, že jsem nikdy nikomu neodmítl zazpívat, bez ohledu na jeho vyznání, barvu kůže nebo životní situaci. Zpíval jsem v doupatech tuláků, zpíval jsem pro Rockefellery, a jsem hrdý, že jsem nikdy nikoho neodmítl. Jinou odpověď ze mě nedostanete.“

V jisté fázi si členy výboru dokonce dobírá, když jim nabízí, že jim zazpívá písně z jejich domovských měst, které se tam naučil od horníků. Ucedí, že se ho ptají jak Pilát Pontský, a když se ho dotazují, zda se účastnil akcí mírového hnutí, sdělí jim, že by ho zajímalo, jak smýšlejí o slovech starého černošského spirituálu: „Svůj meč a štít odložím u řeky.“ Seeger byl odsouzen na rok odnětí svobody za pohrdání Kongresem, což soud zvrátil až v roce 1962.

Seeger třikrát navštívil Sovětský svaz, chtěl vidět na vlastní oči tamější poměry. Výčitku, že si měl tehdy nechat ukázat gulagy, později uznal. Napsal i píseň, v níž explicitně odsoudil Stalina. Ne ale za to, že byl komunista, nýbrž za to, že tak krutě zklamal naděje.

Snu o lepším než kapitalistickém světě se Seeger nevzdal. Jako každý moudrý člověk se vyvíjel, postoje proměňoval na základě poznatků, zkušeností, a jejich konfrontace se skutečností.

V jednom z rozhovorů se vyznává z toho, jak zásadní vliv na něj mělo hnutí za občanská práva a mimořádná osobnost Martina Luthera Kinga. Pod jeho vlivem přijal za svou koncepci zlepšování společnosti radikálním občanským aktivismem s využitím přímých akcí občanské neposlušnosti.

Jako pětadvacetiletý komunista zpíval v Bílém domě první dámě Eleanor Rooseveltové. A jako ctihodný, bezmála devadesátiletý kmet zpíval Obamovi na inauguraci v duetu s Brucem Springsteenem erbovní song liberální Ameriky This Land Is Your Land.

Trval ovšem na tom, že ji zazpívá včetně dvou slok, které se ve školách neučí, v rádiích nehrají. Tož si na ně posviťme:

Jak jsem šel, viděl jsem ceduli,

a na ní nápis „soukromé vlastnictví“.

Ale z druhé strany na ní nestálo nic.

A ta byla správná pro mě a pro tebe.

Na náměstích měst, ve stínech kostelních věží,

před sociálkou jsem viděl naše lidi,

jak tam stojí hladoví. A musel jsem se ptát: Tohle, že má být ta země dobrá pro mě i pro tebe?

Obama se pohupoval do rytmu a HBO to vysílala v přímém přenosu.

Učitel generací muzikantů

Pete Seeger byl i mimořádný muzikant, a nebylo by fair mluvit o něm jen jako o aktivistovi s banjem. Jeho písně zpíval kde kdo, mnohé zlidověly. If I Had Hammer existuje v desítkách verzí, Where Have All the Flowers Gone se stala standardem tak rychle, že ji někteří krátce po vydání pokládali za tradicionál, s písní Turn, Turn, Turn — naposledy všeobecně připomenuté soundtrackem k Forrestu Gumpovi — Byrds vyhráli v USA hitparádu.

V padesátých letech byl Seeger na černém seznamu, nesměl veřejně vystupovat. Když v šedesátých letech antikomunistické šílenství v Americe poněkud povolilo, měl televizní pořad Pátrání po duze, v němž představoval lidovou a folkovou hudbu.

Na internetu se dá řada dílů dohledat, k nejznámějším patří vystoupení jiné legendy Johnnyho Cashe s jeho ženou June Carterovou. Zvlášť kouzelným fragmentem je také vystoupení bluesového dua Sonny Terry, Brownie McGhee, v jehož závěru Seeger radí divákům, kde si píseň mohou opatřit a jak se ji mohou naučit.