Někteří lidé říkají, že je básník

Udělění Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovy je věc, která jednak mění a jednak definuje éru.

Občas se stane, že se narodí někdo, kdo všechny a všechno natolik přesahuje, až je to obtížné pochopit. Bob Dylan je takový případ.

Nedá se říct, že by se udělení Nobelovy ceny za literaturu nečekalo. Nominován byl mnohokrát; dříve ji nedostal jen proto, že se přemýšlelo o tom, zda je to přiměřené. Letos konečně nobelovský výbor, složený z otevřených, vzdělaných a přemýšlivých Skandinávců, dospěl k tomu, že je.

Bob Dylan je zcela nepochybně jedním z hrstky největších umělců moderního světa v éře po skončení poslední světové války. Je také ikonou šedesátých let, jednoho z nejkrásnějších zklamání lidstva.

Bob Dylan, vlastním jménem Robert Zimmerman, vydal mezi roky 1962 a 1966, tedy mezi dvacátým a pětadvacátým rokem svého života, sedm alb exkluzivní hudby s texty, které si podmaňovaly fantazie o mezilidských vztazích, zejména milostných, vyprávěly mimořádně silné příběhy, jež si ovšem každý uměl představit, a podněcovaly touhy, aby se svět stal lepším.

Byl to výtrysk rimbaudovského génia, avšak víc než to: spojeného s hudební kulturou nejlepší americké lidové tradice. Kdyby existovala Nobelova cena za hudbu, dostal by ji už dávno.

„Pojď dál, řekla, pojď, před bouří se skrýt." Foto archiv DR

V smysluplné populární hudbě druhé půle šedesátých let, a pak dál už setrvale, ovlivnil všechny a všechno. Má několik skvělých vlastností. Je nepředvídatelný. Má smysl pro humor. A plane v něm oheň pro spravedlnost. Dokáže písněmi vyprávět příběhy jako nikdy nikdo druhý. Napsal hned několik nejlepších písní.

Na zadní straně obalu desky Hard Rain, jedné ze dvou vydaných za minulého režimu v licenci Supraphonem, stojí jako motto Dylanova věta: „Někteří lidé říkají, že jsem básník.“ V éře You Tube a Pirate Bay je skoro nepředstavitelné, že se kdysi prostě nedalo zjistit, co je to legendou opředenou jméno zač, z čeho taková síla vyvěrá.

Jako dítě jsem vyrůstal v domácnosti, kde se jméno „Bob Dylan“ těšilo určité těžko definovatelné úctě, vznikající někde na ose mezi médii Hlas Ameriky a 100+1 zahraničních zajímavostí a podepřené dvěma deskami, jež naše rodina vlastnila: importované Nashville Skyline a supraphonské Hard Rain.

Pamatuji si, jak jsem často v odpoledních svého dospívání za perestrojky a glasnosti, poslouchal ta dvě sedm let od sebe vzdálená alba vždy po sobě v libovolném pořadí a častokrát všechny čtyři strany stále dokola. Žasl jsem nad onou rozdílností, umocněnou jednou písní, jež se vyskytuje na obou nahrávkách. Jak jsou ale obě různé!

Textům jsem tehdy ještě nerozuměl vůbec. Fascinovala mě naléhavost, frázování, energie, hudba.

Pak jsem se svobodou po roce 1989 postupně začal objevovat víc, další a další souvislosti, detaily, jazyk. Po určitý čas jsem se účastnil světových výměnných sítí jeho pirátských nahrávek. Studoval jsem cover verze jeho songů. Dnes mám za pravděpodobné, že Dylanovy písně mají více cover verzí než písně všech ostatních písničkářů dohromady.

Své obrazy poprvé vystavil ze všech míst na světě ve východoněmeckém Chemnitz. Asi nikdo veliký si ze sebe nikdy nedokázal dělat tak roztomile legraci jako on. Na to, oč mu šlo, když mu bylo dvacet, nikdy nerezignoval. Na světě dnes nežije vlivnější umělec. Je dobře, že dostal Nobelovu cenu. Má to větší smysl pro ni než pro něj.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.