Dylanovi k pětasedmdesátinám čili Postůj i teď jako král

Bob Dylan oslavil v týdnu 75. narozeniny, což všem jeho milovníkům připomíná hlavně to, jak sami stárneme. Ale je to dobrá záminka připomenout si některé z důvodů, které mnohé z nás k němu přitahují jako magnetická hora Sindibáda.

Jakub_cb

Jakub Patočka

29.05.2016 13:34

Fireshot_screen_capture_096_-_jaroslav_hutka_petr_kalandra_-_slune_nice_avi_-_youtube_-_www_youtube_com_watch_v_dm4uwylebxc

Pětasedmdesát let Boba Dylana si lze připomenout přes půlstoletí jeho českých coververzí. Repro DR

Pětasedmdesátiny Boba Dylana jsou záminka stejně dobrá jako jakákoli jiná prozkoumat, jak je to s českými verzemi jeho písní. Dylanova legenda založená neuvěřitelným výtryskem tvořivosti mezi jeho dvacátým a pětadvacatým rokem života, kdy vydal prvních sedm alb, stojí – kromě s nikým v jeho generaci nesrovnatelného vlivu na písničkářství, kromě přínosu sociálním hnutím, kromě úžasně spletitého životního příběhu, kromě fascinujícího světa jeho pirátských nahrávek, kromě vzestupů a poklesků v jeho další tvorbě a kromě nekonečné koncertní tour – i na faktu, že písně žádného jiného autora se nedočkaly tolika pokusů o interpretaci jinými hudebníky.

Cover verze písní Boba Dylana: to je neuvěřitelný vesmír. Web pojmenovaný slovní hříčkou s využitím jedné z jeho slavných písní It Ain’t Me, Babe (Já to nejsem, holka) před svým zánikem evidoval asi deset tisíc cover verzí z celého světa.

Daly by se z nich sestavovat nejrůznější přehlídky. Samozřejmě jedním z nekonečných sporů dylanologie je diskuse o cover verzích, jež lze pokládat za lepší než originál. Pro mnohé to je Hendrixova All Along the Watchtower, jiní mají favority v novějších pokusech, kdy neofolková vlna v posledních letech často pracovala s Dylanovými pozapomenutými písněmi z jeho méně šťastných tvůrčích období, jako třeba Iron and Wine s Dark Eyes či Sufjan Stevens s Ring Them Bells.

Česká hudba nemá pochopitelně tak nepřeberný výběr, abychom mohli jako časopis Rolling Stone u příležitosti 75. narozenin vydat namátkou 75 pozoruhodných cover verzí. A nemáme ani takové skvosty, jako je italská rapová verze kultovní písně Come una pietra scalciata. Přesto na pěkné štěstí z šesti české covery vydají.

Existují dokonce na webu i dva seznamy českých cover verzí, oba samozřejmě neúplné. Z následující přehlídky záměrně vypouštím obě nejznámější české dylanovky, Solnej sloup, jak jej zpíval Petr Kalandra s Marsyas či s ASPM, a Časy se mění Golden Kids. Nic proti nim nemám, ale myslím, že zvolený půltucet za nimi nezaostává a je škoda, že se o nich tolik neví.

1. Jaroslav Hutka: Postůj i teď jako král

Mladší generace, které si bohužel pamatují Jaroslava Hutku jako svárlivého antikomunistu a už ne třeba jako obětavého účastníka Blokád Temelína, vůbec nemusí tušit nic o tom, že v éře Šafránu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měl podmanivé charisma. Jeho hravá verze Don’t Think Twice původně vyšla v roce 1969 na singlu Supraphonu.

2. Judita Čeřovská: Jen vítr to ví a mlčí dál

Jedna z nejslavnějších Dylanových písní Blowin in the Wind má víc českých verzí, a to i textových. I když se žádná nevyrovná nádherné soulové nahrávce Sama Cooka, i všechny tři české verze jsou pěkné. Ačkoli málokdy se vyplatí přít se s verzí Waldemara Matušky, věřím, že i on sám by dal přednost skvělému textu Zdeňka Borovce a skvostnému hlasu Judity Čeřovské z roku 1965.

3. Waldemar Matuška: Až se má loď zpátky vrátí

Český text Ivo Fischera rezignuje na protestně-emancipační aspirace originálu, o němž Joan Baezová někde vypráví, že vznikl za jediný večer v nějakém motelu, přesto mu to odpustím, protože píseň s melodií jakoby pro sebe stvořenou zpívá česky Waldemar Matuška. Na albu Johoho.

4. Robert Křesťan: Čím dál tíž se dejchá

Disciplína vydávání desek složených čistě z coververzí Dylanových písní je v anglosaském světě docela rozšířená od klasických nahrávek The Byrds, Joan Baezové či Bryana Ferryho až po různé punkové experimenty. Pokud víme, u nás takový projekt uskutečnil pouze Robert Křesťan. Na jeho Dylanovkách, jak to bývá, jsou kousky zdařilejší i méně zdařilé, ale celkově vydávají svědectví o možnostech Křesťanova úchvatného hlasu a nevšedních textařských schopnostech. Slyšel jsem jednou vyprávět vzpomínku, jak se někdy hluboko v ponurých osmdesátých letech zjevil Robert Křesťan neohlášen na nějakém festivalu, stoupl si na pódium jenom s kytarou a zazpíval tuto svou verzi uhrančivé Dylanovy písně. Kdybych měl stroj času, chtěl bych to vidět.

5. Jaroslav Svoboda: Sestřičko

Ohlas renesance zájmu o Dylana v anglosaském světě přišel i k nám a mám za vynikající, že i v novější generaci muzikantů jsou lidé, kteří se s jeho písněmi vyrovnávají. Současně se musím přiznat, že jako člověk často protivný svými nároky, pátral jsem po výsledcích s obavami. Když jsem ale objevil, jak pojal Jarda Svoboda (Traband) Oh, Sister, musel jsem se mu v duchu omluvit. Je to opravdu krása.

6. Jaroslav Hutka, Petr Kalandra: Slunečnice

A konečně Love Minus Zero. Šedesátky v Praze v jediném klipu.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.