Někdejší studentský vůdce a celoživotní politický aktivista Tom Hayden přednesl na konferenci k padesátému výročí počátku aktivní intervence armády Spojených států ve Vietnamu příspěvek, v němž kritizoval „ztrátu paměti“, jež podle něj americkou společnost postihla ve vztahu k protiválečnému hnutí, jehož byl kdysi předním organizátorem. Podstatnou část zbývajících sil v posledních dvou letech svého života pak Hayden věnoval právě snaze historický odkaz hnutí proti vietnamské válce, poučení z jeho úspěchů i selhání, zachránit a v kolektivní paměti Američanů oživit.

Je to paradox. Konzervativní revizionisté s oblibou svádějí vietnamské fiasko USA na „pátou kolonu“ ve vlastních řadách, především aby mohli odvést pozornost od nekonečné řady hloupých, zločinných či prostě špatných rozhodnutí, jež americké vojenské a politické vedení během války nakupilo. Liberální levice, naproti tomu, se k tomuto svému „úspěchu“ hlásí jen zřídka.

Role ikonického emancipačního zápasu šedesátých let připadla hnutí Afroameričanů za občanská práva. Pokrokáři jej mohou snáze prezentovat jako příkladný úspěch, establishment snáze integrovat do mainstreamového vyprávění o nejlepší demokracii na světě.

Paměť protiválečného hnutí je traumatičtější, také proto, že jeho požadavky a aspirace možná ještě vážněji ohrožovaly stabilitu amerického vojensko-průmyslového komplexu, celou logiku studené války a imperiální podstatu americké zahraniční politiky. Jedním z bodů obratu v příběhu o úspěchu i selhání protiválečného hnutí byly demonstrace během nominačního sjezdu demokratické strany v Chicagu, jež přesně před padesáti lety vyvrcholily brutálním bitím demonstrantů. Následné vyšetřování dalo vzniknout přiléhavému sousloví „policejní výtržnost“.

I.

Eskalace vojenského nasazení Spojených států v prostoru bývalých francouzských kolonií v Indočíně se zrodila z omylu. Americké vedení, zaslepené ideologií studené války, zaměnilo Ho Či Minem vedený národně osvobozenecký zápas Vietnamců za komunistickou expanzi řízenou z Moskvy.

(Jižní) Vietnam byl v očích stratégů z Pentagonu po Koreji dalším dílkem domina, který kdyby se zhroutil, mohla by se „komunistická nákaza“ rychle šířit do Indonésie, na Filipíny, po celé jihovýchodní Asii. Ho Či Min, ač komunista, byl v očích Vietnamců především hrdinou bojů proti Japoncům za světové války a pak proti francouzským kolonizátorům. Aspirace vyvážet komunismus neměl, paradoxně i proto, že se bál reakce Američanů.

Když nicméně rozdělený Vietnam měly sjednotit demokratické volby, právě proto, že by v nich vyhráli komunisté, rozhodli se Američané raději pro podporu násilnické pravicové diktatury od reality odtrženého autokrata Ngô Ðình Diệma, a později generálské junty. Nespokojenost utiskovaného jihovietnamského obyvatelstva zákonitě brzy vyústila v lidové povstání, Spojenými státy falešně vydávané za „agresi ze severu“.

Od Tonkinského incidentu v roce 1964 tak Johnsonova, po zavražděném Kennedym zděděná demokratická vláda, postupně zabředávala do podivné, nevyhlášené války, aniž by měla strategii, jak ji dovést k vítěznému konci. V březnu 1965 byly navzdory Johnsonovým předvolebním slibům do bojů ve Vietnamu vyslány první pozemní jednotky: tři a půl tisíce příslušníků námořní pěchoty.

V průběhu pouhých tří let jejich počet narostl na víc než půl milionu. Následujících deset let se tak Spojené státy marně snažily udržet režim, který neměl podporu svých poddaných, a čím víc byl vnímán jako cizí loutka, tím víc ji dále ztrácel. Nakonec se ve Vietnamu protočily skoro tři miliony mladých Američanů. Osmapadesát tisíc z nich přišlo o život. Množství obětí z řad Vietnamců a dalších obyvatel Indočíny se čítá v milionech.

↗

Robert „Bobby “ Kennedy se konce prezidentských primárek 1968 nedožil. Stal se obětí atentátu. Foto bobby-kennedy.com

II.

Hnutí proti válce se zrodilo z exploze emancipačních požadavků v americké společnosti na počátku šedesátých let. Haydenova vlastní organizace, Studenti za demokratickou společnost (SDS), v tomto kvasu hrála výraznou roli. Čerstvou, dřívějším ideologickým jazykem nesvázanou analýzou, soustředěnou kolem pojmu „participativní demokracie“, se snažila propojit boje proti chudobě, za důstojnou práci, proti rasové segregaci a autoritářským strukturám ve společnosti.

Haydenovo studentské hnutí podporovalo radikální černošské aktivisty v úsilí o desegregaci autobusů i sociální boje, sváděné odboráři na pracovištích — tedy pohyb k uskutečnění snu, o němž hovořil v srpnu 1963 Martin Luther King ze schodů Lincolnova památníku na statisícovém Pochodu na Washington za práci a svobodu. V Americe se rodila „nová levice“.

Jen o necelé dva roky později už se na Washington pochodovalo „za ukončení války ve Vietnamu“. Radikálové jako Hayden — a ovšem i King - velmi rychle pochopili, že pokrok ve sledování všech společenských cílů, k nimž se snažili relativně vstřícnou Johnsonovu vládu s jejími robustními sociálními programy tlačit, nebude možný, bude-li vláda ve stále absurdnější míře topit životy, prostředky i svůj morální kredit ve zbytečném, scestném imperiálním dobrodružství.

Válka se stala protivníkem číslo jedna. Už první demonstrace, připravovaná pro případ, že Johnson poruší předvolební sliby a skutečně nasadí pozemní vojska, byla s pouhými pětadvaceti tisíci účastníků největším protiválečným pochodem v amerických dějinách — a byl to jen začátek. Následující explozi masového odporu proti válce si stěží kdo dokázal představit.

Desetitisíce studentů po univerzitách v celých Spojených státech se účastnili „teach-ins“, mnohahodinových zdola organizovaných seminářů, vysvětlujících nesmyslnost války a předkládajících argumenty pro stažení vojáků z Vietnamu. Na vzdělávání navazovala akce. Již na podzim 1965 pochodovaly desetitisíce lidí v desítkách amerických měst.

Tisíce mladých mužů se zavazovaly k občanské neposlušnosti proti odvodům a podepisovaly prohlášení s výmluvným titulem: We won‘t go - nepůjdeme. Neposlušnost se šířila také v armádě. Rekord v počtu protestujících střídal rekord: největší demonstrace v listopadu 1969 se účastnilo víc než půl milionu lidí.

Obzvlášť silný byl odpor na straně Afroameričanů. „Nikdo z Vietcongu mi nikdy do negrů nenadával,“ vysvětlil v roce 1966 své rozhodnutí odmítnout nechat se odvést a raději nastoupit do vězení proslulý boxer Muhammad Ali. Černošskými ghetty po celé zemi otřásaly nepokoje, vyprovokované mimo jiné disproporčním množstvím mladých černochů odváděných do nenáviděné války.