Deník Referendum Svět

Někdejší studentský vůdce a celoživotní politický aktivista Tom Hayden na konferenci k padesátému výročí počátku aktivní intervence armády Spojených států ve Vietnamu příspěvek, v němž kritizoval „ztrátu paměti“, jež podle něj americkou společnost postihla ve vztahu k protiválečnému hnutí, jehož byl kdysi předním organizátorem. Podstatnou část zbývajících sil v posledních dvou letech svého života pak Hayden věnoval právě snaze historický odkaz hnutí proti vietnamské válce, poučení z jeho úspěchů i selhání, zachránit a v kolektivní paměti Američanů oživit.

Je to paradox. Konzervativní revizionisté s oblibou svádějí vietnamské fiasko USA na „pátou kolonu“ ve vlastních řadách, především aby mohli odvést pozornost od nekonečné řady hloupých, zločinných či prostě špatných rozhodnutí, jež americké vojenské a politické vedení během války nakupilo. Liberální levice, naproti tomu, se k tomuto svému „úspěchu“ hlásí jen zřídka.

Role ikonického emancipačního zápasu šedesátých let připadla hnutí Afroameričanů za občanská práva. Pokrokáři jej mohou snáze prezentovat jako příkladný úspěch, establishment snáze integrovat do mainstreamového vyprávění o nejlepší demokracii na světě.

Paměť protiválečného hnutí je traumatičtější, také proto, že jeho požadavky a aspirace možná ještě vážněji ohrožovaly stabilitu amerického vojensko-průmyslového komplexu, celou logiku studené války a imperiální podstatu americké zahraniční politiky. Jedním z bodů obratu v příběhu o úspěchu i selhání protiválečného hnutí byly demonstrace během nominačního sjezdu demokratické strany v Chicagu, jež přesně před padesáti lety vyvrcholily brutálním bitím demonstrantů. Následné vyšetřování dalo vzniknout přiléhavému sousloví „policejní výtržnost“.

I.
Eskalace vojenského nasazení Spojených států v prostoru bývalých francouzských kolonií v Indočíně se zrodila z omylu. Americké vedení, zaslepené ideologií studené války, zaměnilo Ho Či Minem vedený národně osvobozenecký zápas Vietnamců za komunistickou expanzi řízenou z Moskvy.

(Jižní) Vietnam byl v očích stratégů z Pentagonu po Koreji dalším dílkem domina, který kdyby se zhroutil, mohla by se „komunistická nákaza“ rychle šířit do Indonésie, na Filipíny, po celé jihovýchodní Asii. Ho Či Min, ač komunista, byl v očích Vietnamců především hrdinou bojů proti Japoncům za světové války a pak proti francouzským kolonizátorům. Aspirace vyvážet komunismus neměl, paradoxně i proto, že se bál reakce Američanů.

Když nicméně rozdělený Vietnam měly sjednotit demokratické volby, právě proto, že by v nich vyhráli komunisté, rozhodli se Američané raději pro podporu násilnické pravicové diktatury od reality odtrženého autokrata Ngô Ðình Diệma, a později generálské junty. Nespokojenost utiskovaného jihovietnamského obyvatelstva zákonitě brzy vyústila v lidové povstání, Spojenými státy falešně vydávané za „agresi ze severu“.

Od Tonkinského incidentu v roce 1964 tak Johnsonova, po zavražděném Kennedym zděděná demokratická vláda, postupně zabředávala do podivné, nevyhlášené války, aniž by měla strategii, jak ji dovést k vítěznému konci. V březnu 1965 byly navzdory Johnsonovým předvolebním slibům do bojů ve Vietnamu vyslány první pozemní jednotky: tři a půl tisíce příslušníků námořní pěchoty.

II.
Hnutí proti válce se zrodilo z exploze emancipačních požadavků v americké společnosti na počátku šedesátých let. Haydenova vlastní organizace, Studenti za demokratickou společnost (SDS), v tomto kvasu hrála výraznou roli. Čerstvou, dřívějším ideologickým jazykem nesvázanou analýzou, soustředěnou kolem pojmu „participativní demokracie“, se snažila propojit boje proti chudobě, za důstojnou práci, proti rasové segregaci a autoritářským strukturám ve společnosti.

Haydenovo studentské hnutí podporovalo radikální černošské aktivisty v úsilí o desegregaci autobusů i sociální boje, sváděné odboráři na pracovištích – tedy pohyb k uskutečnění snu, o němž hovořil v srpnu 1963 Martin Luther King ze schodů Lincolnova památníku na statisícovém Pochodu na Washington za práci a svobodu. V Americe se rodila „nová levice“.

Jen o necelé dva roky později už se na Washington pochodovalo „za ukončení války ve Vietnamu“. Radikálové jako Hayden – a ovšem i King - velmi rychle pochopili, že pokrok ve sledování všech společenských cílů, k nimž se snažili relativně vstřícnou Johnsonovu vládu s jejími robustními sociálními programy tlačit, nebude možný, bude-li vláda ve stále absurdnější míře topit životy, prostředky i svůj morální kredit ve zbytečném, scestném imperiálním dobrodružství.

Válka se stala protivníkem číslo jedna. Už první demonstrace, připravovaná pro případ, že Johnson poruší předvolební sliby a skutečně nasadí pozemní vojska, byla s pouhými pětadvaceti tisíci účastníků největším protiválečným pochodem v amerických dějinách – a byl to jen začátek. Následující explozi masového odporu proti válce si stěží kdo dokázal představit.

Desetitisíce studentů po univerzitách v celých Spojených státech se účastnili „teach-ins“, mnohahodinových zdola organizovaných seminářů, vysvětlujících nesmyslnost války a předkládajících argumenty pro stažení vojáků z Vietnamu. Na vzdělávání navazovala akce. Již na podzim 1965 pochodovaly desetitisíce lidí v desítkách amerických měst.

Tisíce mladých mužů se zavazovaly k občanské neposlušnosti proti odvodům a podepisovaly prohlášení s výmluvným titulem: We won‘t go - nepůjdeme. Neposlušnost se šířila také v armádě. Rekord v počtu protestujících střídal rekord: největší demonstrace v listopadu 1969 se účastnilo víc než půl milionu lidí.


III.
Rok 1968 byl bodem obratu. Počet amerických vojáků nasazených ve Vietnamu kulminoval. Lednová ofensiva Viet Congu a severovietnamské armády, zahájená na tradiční svátek nového roku Tết, hluboce otřásla sebevědomím Američanů a definitivně prorazila bublinu armádních lží o vítězství, které je na dosah. V neposlední řadě vlivem narůstajících protestů se veřejné mínění ostře a prudce obrátilo.

Ještě v roce 1966 považovalo válku za „omyl“ pouhých osmadvacet procent Američanů. O rok později to byla nadpoloviční většina. Hnutí se podařilo dosáhnout prvního předpokladu úspěchu: získalo na svou stranu veřejnost. Ve stále větší míře – prostřednictvím takzvaných „mírových“ kandidátů – se mu dařilo dostávat svůj požadavek do vysoké politiky.

Mladí organizátoři protiválečných protestů se s blížícími se prezidentskými primárkami u demokratů ohlíželi po někom, kdo by mohl požadavek ukončení války nést v zápase o politickou pozici nejvyšší, proti neústupnému Johnosonovi. Jejich první tip, nesmírně populární bratr zavražděného Johna Kennedyho, Robert řečený „Bobby“, nabídku nejprve odmítl.

Prapor míru musel zvednout minnesotský senátor Eugene McCarthy, jen náhodou jmenovec nechvalně proslulého antikomunistického bijce. S omezenými prostředky i nadějemi na úspěch se radikálové z jeho týmu rozhodli vsadit všechno na březnový souboj v prvním státě: New Hampshiru.

Pod heslem „Get clean for Gene“, vyzývajícím mladé lidi k ostříhání vlasů a vousů, aby v novoanglických městech nepůsobili provokativně, se do New Hampshire sjížděli dobrovolníci z celé Ameriky. Demokratickým voličům od dveří ke dveřím tu vysvětlovali, proč mají hlasovat proti válce. McCarthy, původně úplný outsider, s Johnsonem v New Hampshire nakonec prohrál o pouhých sedm procent.


IV.
Aniž bychom chtěli přeceňovat úlohu osobnosti v dějinách, je třeba uznat, že Kennedyho šance na získání prezidentské nominace a následně i úřadu byly řádově vyšší než McCarthyho. Bohužel, když se delegáti nominačního sjezdu na konci srpna sjížděli do Chicaga, nebyl již „Bobby“ mezi živými. Jen dva měsíce po jiné traumatizující ztrátě, vraždě Martina Luthera Kinga, mu vzala život kulka palestinského atentátníka. Bylo tak jasné, že mimo jiné vinou nedemokratického systému nevolených delegátů v primárkách získá nominaci Humphrey - a s ním pokračování války.

K tangu je zapotřebí dvou, říká americké pořekadlo. Každý institucionální pořádek má - v situaci, kdy čelí prudce vzrůstajícímu hnutí odporu proti nějaké vnímané křivdě, jemuž se na svou stranu daří získat většinu veřejnosti - více méně na výběr ze dvou možností. Ustoupit a pokusit se o kompromisní obnovení společenského smíru. Nebo oplácet eskalaci eskalací a postupně přitahovat šrouby represe. S Johnsonem, Humphreyem a později Nixonem v čele zvolil americký establishment jednoznačně druhou možnost.

Od 23. do 28. srpna 1968, právě v polovině onoho zlomového roku, to dal v ulicích Chicaga lidem pocítit na vlastní kůži. Scény bezohledného policejního násilí proti mírumilovným demonstrantům či řádění ozbrojené národní gardy v plynových maskách s bajonety na hlavních pušek přenášely televizní stanice hned vedle záběrů ze Sověty obsazované Prahy.

V.
Humphreyho ve volbách na podzim roku 1968 porazil těsnou většinou Richard Nixon. Ten dokázal protiválečnému hnutí částečně odebrat jeho hlavní požadavek – mír, pro jehož dosažení měl prý tajný plán – a lstivě k němu přilípnout klíčový přívlastek: se ctí.

Od devětašedesatého tak Spojené státy na jedné straně z Vietnamu stahovaly demoralizovanou pozemní armádu, na straně druhé ovšem přidaly na bezohledném, kobercovém leteckém bombardování, jež stálo život desetitisíce a později statisíce civilistů. Dohromady shodili Američané na Indočínu skoro třikrát větší tonáž bomb, než použili spojenci během celé druhé světové války.

Na domácí scéně pak Nixonův režim protestní hnutí zaháněl do úzkých stupňující se represí, jejíž rozměry jsou i z dnešního pohledu ohromující. Policie na žádost vedení univerzit násilím vyklízela okupované kampusy po celé zemi. Během protestů proti rozšíření letecké války na Kambodžu postřílela na Kentské státní univerzitě v Ohiu národní garda čtyři studenty.

Do lidí se střílelo toho léta také v Los Angeles a během následujícího jara opět na univerzitě, tentokrát Jackson State v Mississippi. Při protestech takto zahynulo nejméně devětadvacet lidí, osm dalších si vzalo život demonstrativním sebeupálením.

FBI proti protiválečným organizacím podle dostupných informací nasadila přes dvacet tisíc agentů a podobné množství informátorů, kteří měli v rámci programu COINTELPRO na starost mimo jiné organizaci provokací a využívání dalších ilegálních metod práce. Policejní „kádrovou složku“ o svém politickém profilu mělo počátkem sedmdesátých let neuvěřitelných osmnáct milionů civilistů. Zástupce generálního prokurátora Richard Kleindiest se nechal na jaře 1969 slyšet, že protiválečné aktivisty je potřeba „posbírat a zavřít do detenčních táborů“.

Odvrácenou stranou represí byla pochopitelně radikalizace. Více než milion studentů se v průzkumu z roku 1970 označil za „revolucionáře“. Bombových a žhářských útoků proti vojenským zařízením přibývalo již od roku 1967. Armádou se šířily drobné i větší vzpoury – členové jisté převážně černošské jednotky například právě během protestů v Chicagu výslovně odmítly nechat se převelet do města a zasáhnout proti demonstrantům.

Desítky byly postaveny před vojenský soud. Použití výrazu „prase“ jako hanlivého přídomku pro policistu po Chicagu rychle nabíralo na popularitě. Na demonstracích se stále častěji objevovaly vlajky Vietnamské národně osvobozenecké fronty známé jako Viet Cong a skandovalo se vzdorně Ho Či Minovo jméno.

Amerika propadala kulturní panice a pocitu bezprostředně hrozícího kolapsu. Země se ocitla v krizi „neméně hluboké než občanská válka… samo přežití našeho národa je v ohrožení“, varovala Nixona komise, již jmenoval k vyšetření střelby do studentů na Kentské státní univerzitě. „Někde bude třeba tomu učinit přítrž,“ psaly v redakčním editorialu liberální New York Times, „má-li se uspořádaná společnost udržet.“
Studentský předák Tom Hayden v roce 1969, kdy se studentské hnutí proti válce začalo drolit pod tlakem represe. Foto FB TH
VI.
V úvodu ke svému léty prověřenému manuálu „Rules for radicals“ (Pravidla pro radikály), koncipovanému jako odkaz mladší generaci aktivistů, nabízí letitý odborářský a komunitní organizátor Saul Alinsky s implicitním odkazem k Chicagu cestu ze slepé uličky, v níž se protiválečné hnutí a obecně nová levice na konci šedesátých let ocitla. „Můžete si vybrat ze tří cest. Zaprvé, najít si příhodnou zeď nářků, brečet a litovat se. Za druhé, zešílet a začít vyhazovat věci do vzduchu – což ovšem lidi jedině nažene do náruče pravici. Anebo, za třetí, vzít si ponaučení. Vrátit se domů, organizovat, sbírat síly – a na příštím sjezdu budete delegáti vy.“

Tváří v tvář brutální státní represi si skutečně podstatná část radikálů osvojila to, co bychom mohli pojmenovat jako „mentalitu psance“, paranoidní pocit naprostého odcizení a izolace, jež vede na jedné straně k vyhoření a depolitizaci a na druhé ke kontraproduktivnímu, bezcílnému násilí. „V očích Ameriky jsme všichni vyvrhelové... všechno, co říkají, že jsme, jsme… a jsme na to hrdí!“ zpívají Jefferson Airplane v úvodní písni svého alba Volunteers z podzimu 1969. „Ach, není to skvělé, žít na farmě,“ libují si v refrénu o dvě písně později. Útěk na venkov byl ještě tou lepší z obou možností.

Na sjezdu v létě 1969 se Students for a Democratic Society, s víc než sto tisíci členy největší organizace nové levice své doby, rozpadli do řady soupeřících, ideologicky vyhrocených frakcí. Největší z nich, brzy přejmenovaná na „the Weathermen“, se o rok později vrátila do ulic Chicaga pod heslem „Bring the War Home“ - přiveďme válku domů.

„Dnů hněvu“ se oproti předchozímu roku účastnilo již sotva několik stovek radikálů, zato výmluvně oděných do motorkářských helem pro střety s policí. Poté co akce skončila fiaskem se zužující se buňky Weathermenů přesunuly do podzemí, aby následujících několik let úspěšně unikaly policii a organizovaly bombové útoky a bankovní loupeže.

Jiní se zařídili podle Alinského doporučení. Progresivní křídlo demokratické strany se s podporou mnoha pragmatičtějších protiválečných radikálů pokusilo odčinit porážku z roku 1968 a nahradit Nixona mírovým kandidátem. Komisi pod vedením senátora George McGoverna se podařilo prosadit změnu pravidel pro primárky a zásadně snížit váhu nevolených delegátů. Také proto se mu následně v roce 1972 podařilo získat nominaci strany do prezidentských voleb.

Sebedestruktivní radikalizace a subkulturní vyhraněnost výrazné části nové levice ovšem posloužila Nixonovi jako ideální slaměný strašák, proti němuž sliboval návrat vlády „zákona a pořádku“. Takzvanou „jižní strategií“ se mu současně podařilo připravit demokraty o tradiční voliče z řad příznivců segregace v někdejších konfederačních státech.

S Nixonem, který slabin rozdělených demokratů využil, začal táhlý skluz americké společnosti doprava, vedoucí přes Reagana, Bushe až k Trumpovi. Foto nixonfoundation.org
VII.
„Protiválečné hnutí,“ cituje Hayden ve své analýze studii novináře Thomase Powerse, „vytvořilo nezbytné podmínky pro obrat oficiální politické linie od eskalace k mírovému řešení.“ Především získalo na svou stranu většinu veřejnosti. Pak ovšem, tak jako mnohá sociální hnutí před ním i po něm, uvízlo. „Demokratickým procesům se nepodařilo vůli vedoucích příznivců války zvrátit, dokud nepadl jihovietnamský režim a dokud Nixon nebyl donucen odstoupit,“ dodává.

Demokratický deficit a nesmyslná studenoválečnická ideologie amerického establishmentu jsou jistě klíčovým faktorem. Je to ostatně způsob myšlení, který stojí i za pozdějšími katastrofami v Afghánistánu a Iráku a v Pentagonu vládne více méně doposud.

Alternativa ovšem existovala. „Chaos,“ trvá na svém Hayden, „hlavní kulturní obraz konce šedesátých let v americké kolektivní paměti… zatemňuje skutečnost, že logická sekvence paralelní represe a radikalizace mohla být kdykoli ukončena přijetím politiky de-eskalace, mírových jednání a stažení armády z Vietnamu“.

To je jistě pravda. Hlavní poučením pro většinu z nás, kteří se můžeme snažit měnit svět k lepšímu jedině odspoda, je však zřejmě jiné a souvisí s rozhodnutími našich předchůdců. Spočívá v uvědomění, že snaha o radikální proměnu společnosti je chůzí po velmi tenké hraně.

Sen protiválečného hnutí o podstatně lepším směřování americké společnosti byl nadosah. Proč se ho nepodařilo uskutečnit, zůstává poučením podnes. Repro DR