↗

Nenápadný a neprůbojný kamarád „Pedro“ mnoha lidem otevřel cestu k hudbě. Foto Ota Nepilý

Tohle ohlédnutí bych mohl pojmenovat také Jeden z neviditelných dělníků hudby. Samozřejmě, kdo vnímá muziku ve všech rozměrech, tak Petra Surého a jeho neokázalý, a přitom jedinečný způsob hraní nemohl přehlédnout, ať už to bylo v jakékoli kapele, třeba v Javorech sourozenců Ulrychových či ve Druhé trávě Roberta Křesťana.

Ale často se necháváme unést projevem hlavních protagonistů, aniž nám dochází, že by nemusel být tak působivý, kdyby nestál na pevném a současně intenzivně pulsujícím podloží, jehož jedním důležitým pilířem je nástroj zvaný basa. Petr byl vyhledávaným basistou právě pro tyto kvality — a pak pro další nenahraditelnou vlastnost: miloval hudbu.

Tahle věta zní divně, že? Ale z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že to není u muzikantů vždycky pravidlem. Poznal jsem totiž skvělé muzikanty a skvělé zvukaře, u nichž jsem si nebyl jist, jestli se jim hudba, kterou dělají, vlastně líbí. Jestli ji milují. A jestli pro ně nakonec není důležitější jejich ego, sebeprezentace, sebeprosazení, finanční odezva a leccos dalšího.

Najít dobrého muzikanta a současně parťáka, který s vámi sdílí bezvýhradnou lásku k hudbě, něco, co stojí nade všemi dalšími existenciálními aspekty života, není vůbec jednoduché. Já a mnozí další jsme měli štěstí v tom, že jsme potkali Petra Surého.

Profesionál se srdcem amatéra

Poznali jsme se, když jsem byl ještě na gymnáziu, zatímco on už přecházel na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Přestože Petr „Pedro“ Surý zjevně nastupoval dráhu excelentního folklorního a klasického basisty, hrál také na kytaru bluegrass v amatérské skupině Vědro. Tu s kamarády založil koncem 70. let poté, co odešel od Traperů, v jejichž první sestavě hrál s Robertem Křesťanem.

Zamiloval se totiž do amerických bluegrassových bohů Flatta a Scruggse a chtěl si zpřítomnit ducha jejich muziky. Jeho hudební srdce bylo však široké: miloval moravské lidové písně — hrál na Moravě příležitostně s kdekým — a to natolik, že se pokoušel nenápadně zapisovat jemu neznámé horňácké sedlácké při spontánním zpívání v hospodě ve Velké nad Veličkou a vysloužil si podezření ze „špiónování“…

Pamatuju si ty dlouhé noci strávené s hudbou — ať už při společném hraní či poslechu neobyčejně rozsáhlé sbírky, která sahala od šperků vážné hudby přes rumunský folklor až po jazz Jana Hammera a Chicka Corey: tehdy, počátkem 80. let! Pedro totiž náruživě obrážel všechny pololegální burzy s gramofonovými deskami a kupoval, na co měl zrovna peníze. Když se dostal s BROLNem do zahraničí, tak zatímco jiní si přiváželi kdovíco, on vášnivě sbíral nedostupná alba a pašoval je přes hranice domů.

Petr mi nikdy ani slovem nedal najevo — on, muzikant nejvyšší třídy -, že jsem samouk a amatér. Byl tím, čemu se říká čistý srdcař. A v srdci jsou si všichni rovni.

Dokonce mne — myslím, že tehdy trošku přecenil moje schopnosti — dohodil na jedno nahrávání do BROLNU, bylo to shodou okolností v den mých státnic na přírodovědecké fakultě a byla z toho humorná historka s dobrým koncem. Mandolínové ucho poprvé zírající ve studiu do orchestrální partitury... Ale nakonec také do budoucna pootevřené dveře mezi hudební profesionály.

Měli jsme obdobný cit pro muziku, který nám umožnoval prožívat společné intenzivní zážitky až do ranního svítání na Horňáckých slavnostech, stejně jako se potkávat ve společných kapelách, kde vůbec nešlo o peníze. On jako profík se dvěma malými dětmi za zády by se býval měl jistě více starat o svou profesi a vydělávání peněz, než o „hraní si jen tak“, ať už to bylo v bluegrassovém undergroundu Blue Water Mill Band nebo v našem společném Teagrassu či nejrůznějších příležitostných sestavách.

Ale on tohle potřeboval! Pro něj bylo životně důležité společenství stejně rezonujících muzikantů a čistá radost z muziky.

Přehled hudebních angažmá jako pestrá hudební mapa

Jsem přesvědčen, že ať už sloužil hudbě kdekoli, tak si tam vždycky tu radost a hudební prožitek nacházel. Ať už to bylo v mládí v cimbálové muzice Polana, u legendárních hradišťských Čechovců, v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů (BROLN) a jeho malé muzice s primášem Jindřichem Hovorkou, krátce v talentovaném folkjazzovém kvartetu Avocado (cena Vokalíza 1986!), v orchestru Národního divadla v Brně, v Cimbal Classicu Dalibora Štrunce, Javorech, Kamelotu, Druhé trávě, prostě všude, kde se postavil k base.

Neúplný nástin Petrových rozmanitých nahrávacích angažmá lze nalézt třeba na webu discogs. Nezapomenu na jeho smějící se oči, když mi u piva vykládal, jak si užil v divadle nějakou tu Verdiho operu s náročným basovým partem — a když to prostě „fungovalo“!

Bez Petra bych se také neodvážil začít svou folklorní edici v mém malém vydavatelství GNOSIS BRNO. Byl mi od začátku poučeným rádcem ve folklorní dramaturgii a občas i při natáčení vypomohl.

Neumím si bez něj představit svou hudební cestu. Svět hudby mi neotevřela škola ani kdovíjací impozantní muzikanti. Otevřel mi jej — a myslím, že nejen mně — navenek nenápadný a neprůbojný kamarád Pedro s velkým muzikantským srdcem. Jsem mu za to navždy vděčný a přeju mu muzikantské nebe, kam měl se svou basou našlápnuto už za života.