Za životem Jitky Šuranské: Maloval ho malér ze samého neba

Reportáž z pohřbu Jitky Šuranské, fenomenální muzikantky a mimořádné ženy, která rozdávala radost hudbou i samou svou existencí.

Jakub_cb

Jakub Patočka

03.11.2019 08:44

Jitka

Maloval ho malér, ze samého neba / A on mu dal barev, kolej bolo treba. Foto Jakub Patočka, DR

Rozloučili jsme se s Jitkou. Sešlo se nás několik set, možná na tisíc. Všichni jsme myslím žasli, kolik nás vlastně bylo takových, do jejichž životů přinesla tolik radosti, že jsme potřebovali přijet se s ní do slováckých Kudlovic rozloučit osobně.

Cestou tam jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby opravdu, jak někteří míní, duše mrtvých mohly pozorovat naše počínání… Kdyby to tak mohlo být, Jitka by se jistě na můj účet bavila, tak jako mnohokrát během času, který jsme spolu strávili. Jel jsem už zase na poslední chvíli a na místo jsem dorazil, právě když obřad začínal. Auta parkovala po krajnicích v délce několika set metrů, a pak ještě dalších sto metrů na kraji přilehlé polňačky. Na místě na provoz dohlížela dopravní policie. Stres.

Naštěstí mi svitlo, že mám v autě kolo, takže jsem se spořádaně zařadil na nejvzdálenější konec fronty aut u polní cesty, černé kalhoty s puky sepnul reflexní páskou, hodil si přes rameno fotoaparát, pravou rukou držel řídítka, levou jsem si u štangle přidržoval bílou růži. Sako na mně směšně vlálo, jak jsem šlapal do pedálů. „Jakubku, to jsi celý ty,“ úplně ji slyším. K ohromnému zástupu smutečních hostů jsem se přimknul, právě když doznívala lidová píseň a začínal mluvit pan farář.

Mluvil pěkně. Věřící křesťané mají v takových chvílích opravdu výhodu v tom, že jsou jim biblické příběhy a metafory silnou oporou. Sám se ale stávám vlažně věřícím křesťanem jen ve společnosti fanatických ateistů, takže na mě největší dojem udělala vzpomínka pana faráře, jak s Jitkou jednou přišli do putyky nejhoršího druhu plné rozmanitých hlučných zjevů, jak v ní vytáhla housle, jak začala hrát a zpívat, jak všichni vmžiku ztichli a jak si je během chvíle zcela podmanila. Vyprávění působí jako zázrak vpravdě biblický, ale nepochybně se stal, neboť mnozí z nás jsme takových situací byli sami svědky.

Když pan farář domluvil, znovu hrála hudba a pak se shromáždění lidé za rakví přesunuli k rodinnému hrobu o několik desítek metrů dál. Mezi všemi tolik nešťastnými lidmi, kteří se vesměs neznali, se právě při přesunu najednou nalézali různí přátelé, objímali se a líbali na tváře. Slov tu ani nebylo mnoho potřeba.

Obřadu dodávalo na čarovné atmosféře, že se konal v den všech svatých, takže mezi hroby se proplétali další lidé, kteří nosili svíce svým blízkým, ale zastavovali se, aby si poslechli kus kázání, modlitbu či zpěv. Když se nakonec všichni, kdo mohli, společně pomodlili Otčenáš a rakev začali spouštět do hrobu, zprostřed shromáždění vzlétla bílá holubice. Rád bych věděl, zda ji někdo za tím účelem přinesl a v pravou chvíli ji vypustil, či zda jen byla do toho okamžiku někde skryta a rozhodla se uprchnout, až když desítky úst současně vyslovily: „Amen“. Každopádně byl to magický moment a jsem si jist, že nejsem jediný, kdo ho zaznamenal.

Nekonečně dlouho se vinula fronta všech, kteří chtěli vhodit do hrobu snítku, květinu či jen nad Jitčinou rakví v hrobě naposledy postát. Obraz Jitčiných rodičů, jak stojí v objetí s jejím přítelem Ondřejem a pozorují – na místě se nekondolovalo – zvolna postupující špalír, nikdy nevymažu z paměti.

Celou tu dobu v mrazivém popoledni hráli a zpívali kudlovičtí chasníci.

Za našima humny,
ej, za našima humny,
za našima humny,
orech malovaný

Kdo že ho maloval,
barvy nelutoval

Maloval ho malér,
ze samého neba

A on mu dal barev,
kolej bolo treba


Tu píseň Jitka zpívala na pohřbu mé ženy. Právě tehdy jsme se blíže poznali. Vzniklo hluboké přátelství, byť s velmi omezeným množstvím společně stráveného času, o němž bych si, jako nepochybně mnozí další dnes, přál, aby ho bylo bývalo mnohem víc.

Kdo mohl, šel pak na smuteční slavnost do kudlovického kulturáku. Cestou tam mě potkala událost, kterou jako by mi Jitka sama nastrojila, aby mne obeznámila s kořeny svého nezaměnitelného humoru. Začalo to tím, že jsem porušoval pravidla silničního provozu. Šla tu totiž přede mnou skupina krojovaných pěvců ze hřbitova. Přibrzdil jsem a tahal z pouzdra aparát, abych si je mohl vyfotit s cedulí Kudlovice.

...abych si je mohl vyfotit s cedulí Kudlovice. Foto Jakub Patočka, DR

Jenomže oni to pochopili jinak a než jsem cekl, naskákali do mé dodávky a že „jaký su hodný, že je tam hodím“. A tak se jelo pár set metrů do vsi. A zase tu bylo aut k nehnutí. „Dej to tadyk k té ceduli STOP, vidíš stojí tadyk Franta, to je policajt, on ti to pohlídá.“ A už se hrnou z vozu a ten nejstarší, který leze ven jako poslední, zahartusí na celé kolo: „Ty Franto, měl bys temu řidičovi dát déchnout, zdálo se mně, že jede nějak divně.“

V kulturáku hosty vítají štamprličkou a koláčky, pomalu se řeč vyvléká z okovů smutku a spouštějí se hovory. Přicházejí i Jitčini rodiče a Ondřej, ale myslím, že tu musí být snad celé Kudlovice. Sám však vycházím ven projít se Jitčinou obcí, ve které jsem poprvé a možná i naposledy.

Jdu ulicí, v níž stojí i dům, ve kterém strávila většinu svého života. Řadová zástavba se postupně rozvolňuje, ves je sevřena vrchy ze dvou stran a jak člověk míří uličkou na horní konec, vyjevuje se, že ač dole je ještě otevřena k nivě Moravy, z druhé strany už se tiskne k úbočí Chřibů; na malém prostoru vysočina i dolina, obě základní scenérie lidových písní. Jdu pozvolna nahoru, je tu ohrada s jedenácti ovcemi, areál patrně bývalého družstva, nějaké novostavby, ale poslední dům, u nějž sjízdná cesta končí, je krásná stará chaloupka. Nesvítí se v ní. Pokud ji někdo obývá nastálo, je asi v kulturáku.

Stoupám úvozem nahoru, světlo se úží. Pod nohou mi sklouzne došlapem podrážky sloupnutý ořech. Jdu ještě o kus dál, kde úvoz ústí v jakýs takýs lesík. Když přede mnou vyrazí na úprk překvapený zajíc, otočím se a cestou zpět nasbírám hrst ořechů, jimiž pak obdaruju několik přátel. Lucie doufá, že v tom svém najde svatební šaty. Předpokládám, že takhle a ve všech těchto místech si Jitka hrávala. Byl to její svět, z nějž vyrůstala a do nějž patřila, do jeho přírody i kultury. Když vstoupím zpět do sálu, místní chasa stojí v kruhu a zpívá z plných plic, muzika hraje.

Ještě chvíli hovoříme, ale vím, že sem tak docela nepatřím. Naše přátelství nestálo na sdíleném řemesle či místě, ale pramenilo ze sdíleného pohledu na svět. Jedu domů, vzpomínám a přemýšlím. Jak je možné, že člověk, který dokázal moravskou lidovou píseň podávat na světové úrovni a současně všechny pozoruhodné světové trendy v práci s živou lidovou písní přenášet k nám, neměl za svého života status všeobecně známé a respektované kulturní ikony?

Ne, že by o to sama stála. Snad až naopak. Rozhodně nemínila dělat nic jen proto, aby byla populárnější. Byla živel. Být zahrnována poctami, jež zasluhovala, dělala by si ze sebe i z nás přitom legraci. Jen z hudby ne, s tou zacházela smrtelně vážně, k čemuž – jako u každého umění – samo sebou patří i lehkost, humor a prostor pro improvizaci.

Je také třeba říct, že k hudbě, kterou brala za svou práci, život i poslání, přistupovala s poctivostí v jakémkoli oboru dnes již jen zřídka vídanou. Leč za její silou, s níž oslovovala svá publika, nestála jen poctivost. Měla zcela mimořádný talent, kterého si vážila, takže byla i pilná a pracovitá. Neobyčejně vynalézavá a tvořivá. V hudbě pronikavá a přesná. V životě vtipná a laskavá. Uměla jistě bývat i protivná, nebyla svatá, ale v jádru byla nakažlivě veselým a vzácně hodným člověkem.

Chápu, že po smrti se mluvívá útěšně, že tu zůstanou její písně, že stihla víc, než mnozí za několik životů, že tu dál žije v nás. To všechno je pravda, ale pravda taky je, že Jitka zkrátka byla v některých ohledech zcela jedinečná, nenahraditelná. Kamarádko z nejmilejších, sbohem.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.