Rozloučili jsme se s Jitkou. Sešlo se nás několik set, možná na tisíc. Všichni jsme myslím žasli, kolik nás vlastně bylo takových, do jejichž životů přinesla tolik radosti, že jsme potřebovali přijet se s ní do slováckých Kudlovic rozloučit osobně.

Cestou tam jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby opravdu, jak někteří míní, duše mrtvých mohly pozorovat naše počínání… Kdyby to tak mohlo být, Jitka by se jistě na můj účet bavila, tak jako mnohokrát během času, který jsme spolu strávili. Jel jsem už zase na poslední chvíli a na místo jsem dorazil, právě když obřad začínal. Auta parkovala po krajnicích v délce několika set metrů, a pak ještě dalších sto metrů na kraji přilehlé polňačky. Na místě na provoz dohlížela dopravní policie. Stres.

Naštěstí mi svitlo, že mám v autě kolo, takže jsem se spořádaně zařadil na nejvzdálenější konec fronty aut u polní cesty, černé kalhoty s puky sepnul reflexní páskou, hodil si přes rameno fotoaparát, pravou rukou držel řídítka, levou jsem si u štangle přidržoval bílou růži. Sako na mně směšně vlálo, jak jsem šlapal do pedálů. „Jakubku, to jsi celý ty,“ úplně ji slyším. K ohromnému zástupu smutečních hostů jsem se přimknul, právě když doznívala lidová píseň a začínal mluvit pan farář.

Mluvil pěkně. Věřící křesťané mají v takových chvílích opravdu výhodu v tom, že jsou jim biblické příběhy a metafory silnou oporou. Sám se ale stávám vlažně věřícím křesťanem jen ve společnosti fanatických ateistů, takže na mě největší dojem udělala vzpomínka pana faráře, jak s Jitkou jednou přišli do putyky nejhoršího druhu plné rozmanitých hlučných zjevů, jak v ní vytáhla housle, jak začala hrát a zpívat, jak všichni vmžiku ztichli a jak si je během chvíle zcela podmanila. Vyprávění působí jako zázrak vpravdě biblický, ale nepochybně se stal, neboť mnozí z nás jsme takových situací byli sami svědky.

Když pan farář domluvil, znovu hrála hudba a pak se shromáždění lidé za rakví přesunuli k rodinnému hrobu o několik desítek metrů dál. Mezi všemi tolik nešťastnými lidmi, kteří se vesměs neznali, se právě při přesunu najednou nalézali různí přátelé, objímali se a líbali na tváře. Slov tu ani nebylo mnoho potřeba.

Obřadu dodávalo na čarovné atmosféře, že se konal v den všech svatých, takže mezi hroby se proplétali další lidé, kteří nosili svíce svým blízkým, ale zastavovali se, aby si poslechli kus kázání, modlitbu či zpěv. Když se nakonec všichni, kdo mohli, společně pomodlili Otčenáš a rakev začali spouštět do hrobu, zprostřed shromáždění vzlétla bílá holubice. Rád bych věděl, zda ji někdo za tím účelem přinesl a v pravou chvíli ji vypustil, či zda jen byla do toho okamžiku někde skryta a rozhodla se uprchnout, až když desítky úst současně vyslovily: „Amen“. Každopádně byl to magický moment a jsem si jist, že nejsem jediný, kdo ho zaznamenal.

Nekonečně dlouho se vinula fronta všech, kteří chtěli vhodit do hrobu snítku, květinu či jen nad Jitčinou rakví v hrobě naposledy postát. Obraz Jitčiných rodičů, jak stojí v objetí s jejím přítelem Ondřejem a pozorují — na místě se nekondolovalo — zvolna postupující špalír, nikdy nevymažu z paměti.

Celou tu dobu v mrazivém popoledni hráli a zpívali kudlovičtí chasníci.