Všechny národy znaly písně jako posvátné vyjádření základních vztahů

Britský zpěvák a sběratel lidových písní Sam Lee popisuje, jak objevil zapomenuté zpěváky mezi britskými Romy a kočovníky, jak se od nich učil zpívat, proč je důležité uchránit jejich písně od zapomnění. A proč máme dvě uši a jedny ústa.

Jakub_cb

Jakub Patočka

05.08.2013 13:40

Folkové prázdniny

Samlee_8600

v Náměšti nad Oslavou

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou svým letošním ročníkem stvrdily postavení v českých zemích zcela unikátního festivalu. Díky svému relativně malému rozměru nejsou nuceny ke kompromisům se sponzory či některými interprety, každý koncert má svůj odpovídající prostor a čas, zvuk bývá dokonalý.

Festival přistupuje k pojmu folk ve smyslu, v jakém se běžně užívá v anglosaském světě, sahá tedy od lidové hudby až po celou relativně nedávno stvořenou marketingovou kategorii world music. Tak se tu může na jednom pódiu vystřídat Hradišťan s rakousko-mexickou jazzovou avantgardou.

Prostředí zámeckého parku vytváří kulisu, v níž se mnozí z muzikantů vypnou k mimořádným výkonům. To spolu s rodinným a srdečným prostředím, které organizátoři vytvářejí, a dobrou náladou, kterou kolem sebe šíří, vede k tomu, že mnozí z účastníků se rádi vracejí znovu, a ochotně tu pak zůstávají i několik dní; potkáváte je v publiku.

K velkolepým momentům patří noční spontánní hra hvězd světové živé hudby kolem táboráku ve festivalovém kampu. Kromě Sama Lee zde tak bylo letos možné zastihnout například Elizu Carthy, Johannu Juholu, Jitku Šuranskou nebo Tima Eriksena.

Leccos jistě souvisí s malým měřítkem. Díky němu zde lze zažívat momenty čiré magie. Jedním z takových byla nepochybně chvíle, kterou na výstavě fotografií Ivana Prokopa vyvolala Beata Bocek. Postupně sílícím zpěvem jednoduchého nápěvu beze slov strhla své kamarádky z kapely MDŽ Jitku Šuranskou a Lucii Redlovou, a pak i úplně všechny kolem, takže po pár minutách místnost prostupovalo cosi jako chorál, který pak stejně spontánně zvolna utichal. Anebo to byl sen?

-jp

Sam Lee je anglický sběratel písní a zpěvák, který poutá pozornost inovativním způsobem prezentace lidové hudby. Vloni byl v Británii se svým debutovým albem Ground Of Its Own nominován na prestižní Mercury Prize.

Setkali jsme se na festivalu v Rudolstadtu. V okouzlení jsem si byl od něj koupit po koncertě desku a domluvit si s ním rozhovor, který jsem s ním hodlal pořídit v Náměšti nad Oslavou během Folkových prázdnin. Jakmile zjistil, že jsem novinář, chtěl mi cédéčko dát. Když jsem řekl, že si je rád koupím, rošťácky mu zasvítily oči a řekl: „A tak co třeba za polovic? Byla by to férová cena?“

Před pár dny vystupoval na českých festivalech Colours of Ostrava a na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde jej a členy jeho kapely mohli návštěvníci vidět ještě po dva další dny, které tu trávil na koncertech jako festivalový host, než se přesunul k dalšímu vystoupení na festival Hladce a obratce v Kremži.

Jak jsme se domluvili, v Náměšti vznikl následující rozhovor.


Z lesních táborů k Stanleymu Robertsonovi

Co probudilo váš zájem o lidovou hudbu?
Počátky jsou v dětství, jezdil jsem do přírody s jednou dost mimořádnou organizací, v řadě ohledů velmi progresivní, levičáckou, která nechala děti o všem spolurozhodovat, učila je zajímat se o druhé a o společnost. Jmenuje se Forest School Camps

Je trochu podobná skautům, ale mnohem svobodomyslnější, nekonformní. Vede děti také k lásce k přírodě a k tomu, aby dokázaly být její součástí. Nejde jí jen o to, aby v ní prožívaly dobrodružství, ale aby ji rozuměly a vážily si jí.

Každý večer jsme seděli u ohně, hráli a zpívali. Zažil jsem tam ohromnou spoustu společného zpívání, aniž bych si tehdy ještě uvědomoval, jaký to na mě bude mít vliv. Mezi tím, co jsme zpívali, byla spousta lidových a folkových písní, staré balady, námořnické zpěvy, ale taky moderní folk, zpívali jsme Boba Dylana nebo Joni Mitchell.

Trvalo mi ale asi tak do pětadvaceti, než jsem začal mít hlubší zájem o to, odkud se lidové písně vzaly. Hudba mě zajímala vždycky, dělal jsem dýdžeje, prozkoumával jsem rock, pop, soul, americanu, jazz. Vždycky jsem miloval hudbu. Ale myslím, že jsem celou dobu cítil, že tomu něco schází. Lidová hudba mě nepřestávala přitahovat.

Začal jsem víc poslouchat, kdo lidové písně zpívá a jak, a taky pátrat, odkud se vzaly. Začal jsem jim věnovat pozornost způsobem, který mě dříve nenapadl. Objevil jsem The Watersons. A od nich už vedla přímá cesta k hudbě, kterou se inspirovali oni.

Jakmile jsem se dostal k původním terénním nahrávkám, okamžitě mě to očarovalo a věděl jsem ihned, že přesně po tom pasu. Watersoni a veškerá revivalová hudba mě zase tak hluboko nezasáhla, oceňoval jsem je, něco na ní miluju, ale necítím se s ní tak svázán.

A co to tedy bylo za hudbu, kterou byl inspirován britský folkový revival šedesátých let?
Staré terénní nahrávky, etnografické záznamy starých pastevců, rolníků, rybářů, Cikánů a kočovníků. Jakmile jsem slyšel tyhle původní věci, bylo to, jako bych dostal ránu mezi oči.

Přitom nemůžu říct, že bych si pamatoval jeden zlomový moment, ale průběžně to ve mně narůstalo. Měl jsem hlavu plnou písní, nerozuměl jsem jim, ale cítil jsem, že je v nich uloženo něco velmi zvláštního a podstatného. Toužil jsem se je všechny naučit, vstřebat je.

Byl jsem sběratelem nahrávek, svého času jsem tím byl úplně posedlý. A tohle se náramně hodilo k mé sběratelské vášni. Cítil jsem to ale tak, že mi nestačí vlastnit nahrávky všech těch písní, musel jsem je umět, naučit se je sám zpívat. Tehdy jsem pořád ale ještě nepřemýšlel nad tím, že bych se stal sám zpěvákem, který bude vystupovat veřejně.

Tou dobou jste si vydělával na živobytí tancem, ne?
Dělal jsem toho víc, ale tanec byla jedna z věcí, kterou jsem si opatřoval obživu. A začal jsem se učit zpívat písně. Měl jsem knihu, tam jsem si zapisoval slova, učil se je nazpaměť, zpíval a zpíval. Hlava se mi začala plnit melodiemi, různými nápěvy, frázemi, verši.

Začal jsem chodit do Domu Cecila Sharpa, což je centrum lidové hudby v Londýně. Je tam obrovská knihovna a sbírka nahrávek. Podle nich jsem se učil zpívat. Řekl jsem si, že se tam každý týden naučím jednu novou písničku. Je to podivuhodné místo, plné různých starých chlápků, kteří si zpívají, někteří děsně, někteří byli vážně dobří, ale všechno jsou to rázovité postavy k pohledání.

Během hraní v tanečním představení ve West Endu jsem si naspořil nějaké peníze, takže jsem se nabídl Domu Cecila Sharpa jako dobrovolník. Díky tomu jsem začal pracovat v některých sbírkách, v nichž jsem přišel do styku se skutečnými terénními nahrávkami, s původními kompletními záznamy, nikoli s jejich zeditovanými verzemi, jak vycházejí třeba ve vydavatelství Topic.

Slyšel jsem díky tomu příběhy, s nimiž se jednotlivé písně spojují, a tu jsem si teprve naplno uvědomil, že všichni nahrávaní zpěváci jsou přece taky lidé, kteří žili nějaké své životy. Napadlo mě, že bych se třeba mohl ještě s někým z nich potkat. Všichni mě ale přesvědčovali, že z lidových zpěváků už nezůstal nikdo naživu.

Vypravil jsem se za mužem jménem Peter Kennedy, což je nejvěhlasnější britský sběratel terénních nahrávek, který pracoval ještě s Alanem Lomaxem. Stihl jsem se s ním setkat rok před jeho smrtí. Dovolil mi projít jeho sbírky, poslechnout si některé jeho nahrávky. Uvědomil jsem si, že některým z lidí, které nahrával v padesátých letech, bylo tehdy patnáct, šestnáct let. Napadlo mě, že by snad mohla být šance ještě je někde objevit.

V tu chvíli jsem si řekl: „Ahá, takže tu přece jenom ještě nějací lidé, kteří takhle zpívají, někde budou.“ Po setkání s Kennedym jsem si byl jist, že tu někde ještě musí být zpěvácké komunity, jimž prostě nikdo nevěnoval pozornost. A zhruba v té době jsem poznal Stanleyho Robertsona, který se stal mým učitelem.

Jak jste se potkali?
Znal jsem ho z nahrávek. Měl jsem jeho desku vydanou v Topic Records, naučil jsem se některé jeho písně, ale myslel jsem si, že už nežije tak jako všichni ostatní staří zpěváci.

Získal jsem nějaký grant na propagaci archivních záznamů z Domu Cecila Sharpa. Objížděl jsem s nimi různé akce a pořádal dílny. V roce 2005 jsem takto jel na folkový festival do Whitby v Yokrshire, což je přes šedesát let pořádaná akce věnovaná lidovým písním. A tam Stanley zpíval.

Byl to maličký koncert, v publiku bylo tak dvacet lidí. Přitom on byl jeden z největších nositelů lidové hudební tradice, dle mého mínění určitě důležitější než kdokoli, kdo na tom festivalu tenkrát vystoupil. A hlavně: byl živý.

Tehdy jste tedy vážně nevěděl, že je naživu?
Ne, fakt mě to překvapilo. A byl jsem strašně šťastný. Hned na festivalu jsem za ním zašel. Nevěděl, že jsem zpěvák. Ale když jsme se potkali, bylo hned jasné, že je to spritista, tak jako spousta cikánů a kočovníků. Okamžitě rozpoznal, že k sobě patříme.

On sám byl z rodu skotských kočovníků, tedy nikoli cikánských, ale původních ostrovních nomádů. Jejich tradice se táhne tisíce let zpět. Pak se v únoru zjevil v Londýně, festival, na němž jsme se seznámili, se konal předtím v srpnu. Vůbec nevěděl, odkud jsem, kde pracuji, zapomněl jsem mu říct i své jméno.

Najednou přede mnou stojí na nějaké akci, dává mi do ruky kazetu a říká: „Samueli, tyhle se nauč.“ Neřekl jsem mu ani to, že zpívám, ale on to prostě věděl. Věděl úplně všechno, předpověděl mi kompletně život, kariéru. Říkával, co se stane, a to se pak i dělo. Budilo to ve mně úžas.

A pár dní nato, po našem druhém setkání, kde mi dal kazetu, prakticky zemřel. Měl mrtvici a infarkt a vypadlo to, že je s ním amen. Místo toho se ale začal zázračně zotavovat, a jak se vracel zpět do života, rozvzpomněl se na spoustu písní, které slyšel od svých předků jako dítě a které během svého života zapomněl.

Zničehonic se mu zázračně ulevilo, nikdo tomu nemohl věřit. Najednou mohl zase chodit i zpívat, žít. Utekl hrobníkovi z lopaty, jako by zázrakem dostal milost. Tehdy jsme se setkali znovu a řekl mi, že mám za ním přijet do Skotska.

Takže jsem za ním začal jednou za měsíc jezdit. Tam jsem pak u něj pokaždé seděl tři dny v obýváku, on jen zpíval a zpíval a zpíval a já se od něj učil píseň za písní. Občas jsme vyrazili na venkov, ukazoval mi, odkud písně pocházejí, kde se je naučil, od jakých lidí, a kde žili kočovníci.

Když v roce 2009 zemřel, nebyl ani tak starý, bylo mu 69 let. Strávili jsme tedy spolu v intenzivnějším kontaktu tři roky.

Kočovníkům nejvíc ublížila Thatcherová

Jak jste potom pokračoval?

Se Stanleyho rodinou jsme si zůstali velmi blízcí, stále je jezdím navštěvovat. Jeho syn dělá výukové programy o skotských kočovnících.

Mluvil jste o tom, že jejich tradice je stovky let stará?
Ano, jsou to původní skotští kočovníci, kteří vedou nomádský život odnepaměti a teprve v současnosti jej opouštějí. Pár jich stále kočuje, ale není to legální. Uvádí se, že původ nomádů je starší nežli původ Keltů. Jsou to komplikované dějiny klanů, vyhánění z půdy, vynucených počátků kočování, povídá se, že jsou původem spjatí se skotským královským rodem, podobně je tomu u irských kočovníků, kteří se pokládají za potomky Piktů.

Čím to, že v zemi, která má pověst tak svobodomyslné společnosti, kočovníci nemohou žít svým způsobem života?
Proč by měla mít Británie pověst svobodomyslné země?

Odsud tak rozhodně vypadá.
Aha. Ale tak to rozhodně není. V Anglii se nemůže skoro nic. Vezměte si třeba Colours of Ostrava. Hudební festival ve fabrice? V Anglii by to bylo absolutně vyloučené: zdravotní a bezpečnostní předpisy by to neumožnily. Neděje se to v autoritářském stylu, ale spousta věcí se zkrátka nesmí. Máme silnou tradici pečovatelského státu, který do všeho strká nos.

V čem mu vadilo kočování?
Stalo se to po válce. V důsledku industrializace a nových strojů Cikáni a kočovníci najednou neměli práci, protože všechna řemesla, která uměli, nahradila průmyslová výroba a levný dovoz. Najednou se stali kulturou, o kterou Britové ztratili zájem. Vztahy se začaly zhoršovat. S tím přišla první vlna usazování.

V šedesátých letech se pak objevila nová vlna kočovníků, hipíci, kteří se pohybovali vyloženě mimo společnost, často k jejich životnímu stylu patřily drogy, což uškodilo ještě víc. A pak přišla k moci Margaret Thatcherová.

O ní se u nás mluví jako o pravém opaku pečovatelského státu.
Vážně? Ona byla ze všech nejhorší. Všecko pozavírala, soustavně se všemožně snažila zbavit chudé lidi jakýchkoli výsad, zázemí a zastání. Takže zahájila tažení i proti kočovníkům a Cikánům. Snažila se je usadit v domech, aby je mohla zdanit. Upírala lidem právo na jakoukoli kulturu, která nebyla pod kontrolou jejího konzervativního režimu.

To byly v Británii velmi temné časy. Nechci to porovnávat s komunistickou vládou tady, ale v rámci vývoje Británie, to byl opravdu strašný úpadek.

Co říkáte, je velmi zvláštní, protože stejnou politiku vůči Romům uplatňovali tady právě komunisté. Naopak Thatcherová přes všechnu možnou kritiku má obraz člověka, který se snažil omezovat stát a rozšiřoval prostor osobní svobody.
V politice nejsem žádný expert, ale reálně to tak v Británii rozhodně nevypadalo. Dokázala mistrovsky dbát o to, aby měla veřejný obraz někoho, komu jde o veřejné blaho, ale skutečnost byla krutě jiná.

S generálem Pinochetem si vánoční přáníčka neposílá někdo, komu sebeméně záleží na veřejném blahu. Na kočovníky poslala zásahovou jednotku policie. Spálili jim karavany. Přinutila je bydlet v domech. Co udělá kočovník, když ho donutíte bydlet v domě? Zabije se. Tehdy skutečně následovala mohutná vlna sebevražd. Děly se hrozné věci.

Situace se podstatně zlepšila až poté, co k moci nastoupili labouristé. Tehdy se kočovníkům i Cikánům dostalo všemožné podpory. Jakmile se ale vrátili k moci konzervativci, všechno zase zrušili, veškerou podporu pro cikánskou kulturu, vzdělávání, zdravotní péči. K tomu navíc přistoupil strašný televizní pořad My Big Fat Gypsy Wedding, podporující ty nejhorší stereotypy, a vztahy ke kočovníkům jsou dnes znova tak špatné, jako byly za Thatcherové.

Živá lidová hudba v Británii nenávratně zaniká

Mísí se v Británii nějak kultury starých skotských, irských a novějších romských kočovníků?

Ano. Sňatky mezi kočovníky z různých prostředí jsou vcelku běžné. Ale jejich vztahy jsou komplikované, často zatížené i velkou nenávistí. Irové, Skotové a Cikáni jsou tři zcela odlišné komunity, geneticky i kulturně, z toho plynou často i třenice.

Začal jsem je poznávat díky Stanleymu. On byl mezi všemi kočovníky velmi dobře známou a oblíbenou postavou. A samozřejmě byl uznáván i folkovým světem, nikoli v míře, jakou by podle mého soudu zasluhoval, ale znám byl.

Zajímalo mě, jestli jsou ještě další lidoví zpěváci mezi kočovníky. Stal jsem se sám sběratelem terénních nahrávek, je to pro mě druh umění, koníček, vášeň, ale beru to taky jako životně důležitou dokumentaci části našeho kulturního dědictví, kterou nikdo nedělal. A ještě i dnes jsem jediný člověk v Británii, který sbírá v terénu písně. Objevilo se pár lidí, které v tom cvičím a kteří se mnou jezdí, ale reálně to zatím dělám sám.

Jsou v Británii ještě i jiné komunity kromě kočovníků, kde by lidé udržovali tradici živé hudby, předávali si písně z generace na generaci?
Pár jich je. Ale jsou izolované a mnohem integrovanější do zavedené folkové či folkloristické komunity. Je tu ještě pár míst, kde se takto zpívá, ale už se to dál nepředává. To znamená, že stávající zpěvácká generace je poslední. A samozřejmě v Irsku jsou ještě místa, kde se původní tradice drží silně.

A pak je tu pár rodin, které si písně předávají z pokolení na pokolení, jednou z nejznámějších jsou Copperovi.

Pro nás je to zajímavé mimo jiné proto, že v českých zemích jsou ještě místa, kde se původní živá lidová hudba z generace na generaci předává, i když prakticky výhradně na Moravě. Je velká otázka, proč taková tradice někde zanikne, zatímco jinde se udrží, byť se jedná sociálně a geograficky o srovnatelná místa. V Británii platí i pro lidové zpěváky mezi kočovníky, že jsou poslední generací, která už svou hudbu dětem nepředala?
Do značné míry je to tak. V Irsku tu a tam ještě kape. Najdete místa, kde se vyskytuje ještě pár zpěváků, kteří dosud znají rozsáhlý soubor písní. Jejich děti či vnoučata ale už umí třeba jen jednu nebo dvě, vzácně v tom třeba ještě jeden člověk pokračuje.

Dneska potkávám lidi, kterým je sedmdesát, osmdesát, devadesát a kteří umí zpívat třicet, čtyřicet, padesát, někteří třeba i šedesát písní. Jedna žena, Freda Black, se kterou trávím hodně času, a kterou se mnou navštívil Ed (Vulliamy z Observeru – pozn. JP), zpívá přes sto písní. To je mimořádný úkaz, je jí pětaosmdesát let.

Ale nepředává se to. Děti nemají zájem. Proč by měly? Nikdo jiný ty písně nezpívá. Děti poslouchají pop-music; velmi špatnou pop-music, když už jsme u toho.

Část z toho, oč se pokouším, je uchovat písně živé, nechci je konzervovat jako zavařeninu, ale snažím se je udržet tak, aby se s nimi dalo dál pracovat. To, oč se snažím jako umělec, je zcela oddělené od mé práce sběratele písní.

Jako sběratel provádím dokumentaci a vracím písně jejich rodinám, jednak aby je měly, jednak aby viděly, že vnější svět tohle jejich dědictví oceňuje a příznivě hodnotí, takže si třeba některé dítě může říct: „Když tenhle bílej chlapík z Londýna přiletěl sem do Irska, aby se potkal s naší babičkou nebo dědečkem a natočil si písničky, kterým jsme se posmívali a říkali jim, ať sklapnou, tak možná na nich přece jen něco bude.“

Můj pocit ale je, že vedu prohranou bitvu. Písně vyhynou. Staří zpěváci zemřou a mladí už lidové písně zpívat nebudou. Ale říkám si, že díky mé práci sběratelské i relativnímu úspěchu, který mám jako umělec při zpěvu cikánských a kočovnických písní, třeba si jeden dva z mladých lidí, z nichž všichni mají od přírody mimořádný talent, rozhodnou nestát se rapovou hvězdou nebo zpěvákem popu, ale budou zpívat písně své vlastní kultury.

Ed Vulliamy v článku v Observeru, o kterém jsme mluvili, cituje legendárního Joea Boyda, který o vás říká dvě velmi pěkné věci. Že váš zpěv je originální jednak proto, že se učíte přímo u pramenů, a jednak proto, že zpíváte písně tak, jak se zpívávaly původně: bez instrumentálního doprovodu s velmi uvolněným, plovoucím rytmem. Napadlo mě přitom, zda není pro muzikanty, s nimiž hrajete, obtížné vás doprovázet. Jak si je vybíráte?
Myslím, že to není tak obtížné. Musel jsem se naučit zpívat s kapelou, protože to jsem nikdy dřív nedělal. Byl jsem zvyklý zpívat sám. Ale v mé kapele jsou samí vynikající muzikanti, velice citliví.

Myslím, že nejdůležitější věc, kterou musí dobrý muzikant zvládnout, je schopnost poslouchat. Vždycky říkám: „Dostali jsme dvě uši a jednu pusu a v tomhle poměru bychom je měli používat.“

To je pěkné. Jak jste své muzikanty našel?
Porůznu, nikdo z nich nemá kořeny v lidové hudbě. Mám s nimi všemi velmi hezký vztah, hodně naší hudby je založeno na improvizaci, což je vlastní lidové tradici. Snaha mít všechno přesně nalinkované patří až k moderní hudbě, ale lidový zpěvák jednu a samou píseň zpívá pokaždé trochu jinak.

Na tom není nic špatného. Mám rád výrok Gustava Mahlera: „Udržovat tradice znamená přikládat do ohně, nikoli uctívat popel.“ Jak jsem říkal, spoustu času jsem strávil v knihovně. I když mi to velmi prospělo, cítil jsem se tam trochu jako na hřbitově. Bylo to pěkné, ale trochu studené a mrtvé.

Učit se je důležité od zdroje, Stanley Robertson mi vždycky říkal, že je třeba, aby se učitel a žák spojili „očima, ušima a srdcem“. Poslouchat desky nestačí, je třeba zakusit to naživo. Proto mi taky záleží na tom, abych si udržel sám dost času pro vyučování. Učím studenty hudby na univerzitě.

Cikáni jsou naši indiáni

A proč je vlastně důležité lidové písně zachraňovat? Když jsem se vás na začátku ptal, co vás k tomuto druhu hudby přivedlo, mluvil jste o lásce k přírodě a výchově v lesích. Vidíte tam paralely?

Je to velmi těsně spojené. Přímo spjaté je to s Cikány, protože oni jsou naši indiáni. Ti starší mezi nimi se narodili na cestě ve stanech. Svůj život vedli v přírodě. Svá formativní léta strávili v kultuře, která je učila žít v přírodě, respektovat ji a učit se od ní.

Někteří z lidí, které mezi nimi potkávám, mají hluboké duchovní zkušenosti, s nimiž se v našem usedlém světě už příliš často nesetkáte. Jako dítě jsem se cítil v přírodě vždycky velmi spokojeně, náruživě jsem chtěl znát jména všech rostlin a stromů a vědět, které rostliny jsou jedlé a k čemu se dají použít.

Trávil jsem v přírodě spousty času a mí rodiče v tom byli velmi dobří, nechali mě divočit, jak dlouho jsem chtěl. Když jsem vyrůstal, prožil jsem spoustu skvělých chvil lezením na stromy, pláváním v řekách, běháním po lesích.

Lidová hudba je hudbou země. Je to hudba, která pochází od lidí hluboce propojených s krajinou a která je jedním z odvěkých prostředků komunikace se Zemí. Britové, Češi, Indiáni, všechny národy znaly zpěv jako způsob obcování mezi sebou a s přírodou, jejich písně byly posvátné vyjádření základních vztahů a pout.

Je to často v řadě ohledů nejednoznačné či ne zcela patrné, ale nakonec písně, o nichž mluvíme, vždy zpívají lidé s hlubokým a těsným poutem k zemi, ke krajině, k přírodě. Nikdy by o sobě nemluvili jako o hipících, ale vedou život přírodních lidí, přírodě rozumí a respektují ji. Jejich písně jsou hudebním vyjádřením lásky k přírodě.

Čili jako člověk, který vždy miloval přírodu a který vždy miloval hudbu, jsem asi ani nemohl dopadnout jinak. V lidové písni jsem našel cosi, kde se obě dvě mé velké vášně potkaly. A dnes cítím, že to byla jen otázka času, kdy bych k tomu dospěl.

Jako člověku, který je sám zelený, se mi tohle hrozně pěkně poslouchá...
To jsem si mohl myslet. Říkal jsem si, že v takhle špinavém autě těžko jezdí usedlý chlápek z nějaké korporace. Moje auto vypadá úplně stejně...

No to je fajn. Zmínil jsem se o tom proto, že jste mluvil o chmurném osudu, který čeká lidové písně a o jejich niterné provázanosti s přírodou. Napadlo mě, zda i pro ně neleží naděje v tom, že si čím dál víc lidí uvědomuje nutnost náš vztah k přírodě změnit.
Sám mám k ekologickému hnutí velmi blízko, mám tam spoustu kamarádů, kteří pořád někam jezdí protestovat. Se všemi jejich cíli souhlasím, ale sám se toho moc neúčastním. Není mi úplně blízká konsensuální kultura hromadných protestů, kde člověk musí akceptovat, že se na demonstraci objeví s transparenty, mezi nimiž jsou i takové, které by sám nikdy nepodepsal.

Ekologické hnutí podle mě dnes také trpí nedostatkem silných vůdčích osobností, které by stanovovaly jasný směr, takže často svými akcemi škodí samo sobě. To je ostatně velmi podobné kočovníkům a Cikánům: jeden něco vyvede a dopadne to na všechny.

Ale nic mi není bližší než snaha, aby se vztah lidí k přírodě změnil. K úctě k přírodě by měly být vedeny všechny děti. Každé dítě by se mělo naučit rozpoznávat stromy, rostliny, zvířata a hlasy ptáků. To by měla být součást základního vzdělání, protože jedině tak lze porozumět prostředí, ve kterém žijeme. Jakmile to člověk zná, ví kde je, kde žije, a může pochopit důsledky svého chování.

V Británii bohužel žijeme v kultuře, která je od přírody hrozně odtržená, kvůli našim zákonům, které omezují přístup do krajiny, kvůli zemědělství, které se změnilo v strašlivý monokulturní monolit a zničilo obrovské množství přirozených stanovišť vzácných rostlin. Žijeme v kultuře, která má ráda ideu přírody, ale reálně neví, co to příroda je. A nezmění se to, pokud děti nebudou mít samy vlastní hluboké prožitky, díky nimž získají k přírodě silné citové pouto.

A s písněmi je to stejné. Ve školách se dneska sice učí víc lidových písní, ale to může být i na škodu, pokud se z toho stává nepříjemná povinnost, což chápu. Takže spíš se mi zdá, že smysl mají věci, jaké se pokouším nabídnout svou hudbou. Není to koncept, s nímž bych se vydával na jeviště. Ale spousta lidí sama od sebe za mnou chodí a říká mi, že cítí, jak je má hudba spojuje s přírodou a se světem našich předků.

Jaké máte další plány? Hrajete i dost nevydaného materiálu, takže nová deska?
Blíží se. Zase to budou písně Cikánů a kočovníků, zase vesměs to, co jsem sám sesbíral, některé z písní, které už teď hráváme na koncertech. Často se říká, že člověk se s vývojem snaží o to, aby se jeho hudba stávala populárnější, ale sám to zatím cítím tak, že bych se spíš chtěl pokoušet o nové a zvláštní, třeba i prapodivné cesty. Ne, popularita mě nezajímá.


Písně Sama Lee

The Ballad of George Collins

Příběh George Collinse na koncertech Sam Lee uvádí jako předmoderní sexuální výchovu svého druhu. Video je jedním ze oficiálních klipů.

Over Yonders Hill

Stará balada, která je mimo jiné známá ve zcela odlišné verzi ze vzácné, vloni vydané demo nahrávky Sandy Denny, patří k písním, které se na albu Ground on My Own nevyskytují; na rozdíl od motivu nešťastné lásky.

Moon Shone on My Bed Last Night

O nešťastné lásce vypráví i tato čarokrásná balada. V Náměšti ji Sam Lee uvedl s tím, že je to píseň, kterou jako vůbec poslední před svou smrtí naučila Stanleyho Robertsona jeho teta Jeannie, rovněž skvělá zpěvačka, jejíž podání lidových písní vydalo Topic Records. A jako vůbec poslední píseň ji pak naučil Sama i jeho učitel Stanley. Ani tato balada zatím nebyla vydána na žádné nahrávce.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Vladan Ševčík - Energetik

Folklor Úterý, 6.Srpna 2013, 19:16:54

Už sám koncert je relativně pasivní záležitost.Když se pravidelně účastním hodů od Hané po Moravské slovácko a 20 chlapů se nás chytne kolem ramen a zazpívá si nekolik moravských pěsniček bez hudby,tak je to zážitek nadevše a všeci víme, že Morava je náš společný domov.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.