Jako každý rok, tak se i letos o prvním červencovém víkendu konal v durynském Rudolstadtu jedinečný festival folkové a etnické hudby Tanz und folk Fest Rudolstadt. Svým rozsahem a dramaturgií se jedná o nejpozoruhodnější evropskou akci svého druhu vedle festivalu WOMAD pořádaného ještě o něco déle v Británii Peterem Gabrielem.

Rudolstadt je městečko krásné skoro jako Český Krumlov, avšak prosté turistů a jejich ruchu. Po druhé světové válce se při dělení Německa ocitlo těsně na rudé straně hranice. Během let viditelně pookřává, ale stopy DDR jsou tu posud na mnoha místech patrné.

Festival se rozprostře vždy po celém městě tak, že ani značné množství návštěvníků nevytváří až na vzácné výjimky nepříjemný dav. Přitom v sobotu a v neděli jej každý den navštívilo pětadvacet tisíc lidí; bylo vyprodáno. Číslo z tiskové zprávy organizátorů šokuje, dojem na místě vede k mnohem nižším — o více než polovinu — odhadům.

Z osmi hlavních scén jsou dvě velké na hradě nad městem, dvě jsou na náměstích v historickém centru, jednou je kostel, jednou místní divadlo, a dvě jsou na druhém, méně frekventovaném i zalidněném, břehu řeky v parku Heinricha Heineho.

Dramaturgie festivalu je v nejlepším slova smyslu německy důkladná, vedená zásadou „pro zábavu i poučení“. Tím pádem se tu každý rok návštěvníkovi dostane příležitost obeznámit se kompletně s průřezem celým poněkud problematicky definovaným žánrem „world music“, je tu zastoupeno vše, jak co do oblastí, od německých i jiných evropských regionů, přes různá zákoutí Ameriky či třeba Asie, až po Afriku, tak co do žánrových přístupů, od vyloženého folkloru, přes jazz až po klubovou hudbu či rap.

Edukativní charakter festivalu podtrhuje i zásada věnovat každý rok zvláštní pozornost jednomu nástroji, jedné zemi a jednomu tanci, který se člověk během festivalu může naučit. Zemí, na níž se letos upírala pozornost, byla Itálie, nástrojem flétna. Tak jako každý rok i letos ovšem bylo možno festival absolvovat s osobním každým coulem kvalitním programem, aniž by člověk spatřil jediného Itala či flétnistu. Festival je svým rozsahem ohromný.

Skvostné je tu i publikum. Jsou to lidé, kteří z veliké většiny vědí, za čím sem přijíždějí, prakticky nikdy tu nebývá nikdo protivně opilý, přemýšleli jsme, že kdybychom chtěli tolik milých, vůčihledně sociálně a ekologicky založených lidí shromáždit někde v českých zemích, patrně bychom je museli sehnat úplně všechny a dost možná by to stejně nestačilo.

Rudolstadt má atmosféru starosvětské slavnosti, mísí se tu všechny generace, protože u opravdu důležitých věcí na věku nesejde. Tančí tu důchodkyně hned vedle studentek. A pokud sociálně-ekologické hnutí jednou zvítězí, bude tak jako rudolstadtský festival vypadat celý svět pořád.

Ačkoli v Rudolstadtu tedy zdaleka nejde jenom o muziku, jedná se samozřejmě hlavně o ni; je tam v takové kvalitě, rozmanitosti, v tak důkladné výpravě a s tak souznějícím publikem, že si lze jen těžko představit jakékoli místo na světě (musím si to ještě jednoho dne ověřit na WOMAD), kde by se dalo zažít něco podobného.

Proto se tam jezdí. Z Prahy je do Rudolstadtu skoro o sto kilometrů blíž nežli do Ostravy, jedná se tedy o akci vyloženě dostupnou. Program je tu natolik bohatý, že člověk nemůže zdaleka vidět vše. Podělím se o své glosy k šesti z koncertů, které na mě letos zanechaly nejhlubší dojem.

Edward Sharpe and Magnetic Zeros

Definitivním důvodem, který ukončil mé váhání, zde se vypravit i letos, bylo zjištění, že čtvrteční zahajovací koncert obstará jedno z nejúžasnějších zjevení na současné americké novofolkové scéně, band navazující svou hudební i životní kulturou na hnutí hippies, Edward Sharpe and Magnetic Zeros.

Jejich hit Home viděly miliony lidí po celém světě. Vedle Devendry Banharta (bude letos v Ostravě), se snad nevyskytuje v tomto proudu hudby nikdo tak mile hravý. I jejich další písně jako 40 Days Dream nebo Man on Fire jsou dosti obecně známé, neboť je na sociálních sítích sdílel už kdekdo. Občas je zaslechne člověk v zvukově svobodných kavárnách, kde si hudbu pouští sám studentský personál. O kapele se zkrátka dobře ví, i když nikoli mezi nebohými posluchači Radiožurnálu.

Povědomost se šíří díky sociálním sítím. Ty ale také každému, kdo zkoumal toto americké živelné hudební těleso blíž, naznačovaly skrze záznamy živých vystoupení, že koncerty kapely zaostávají za jejími studiovými nahrávkami. Vydat se na koncert bylo tedy spojeno na jedné straně s velkou chutí spatřit na vlastní oči idol, na straně druhé s obavou, že se stvrdí nepříliš lichotivý obrázek z živých záznamů.

O to větší pak bylo štěstí z toho, co Edward Sharpe and Magnetic Zeros v Rudolstadtu předvedli. Jejich koncert byl v mnoha ohledech mimořádný, velkolepý. Band hrál v dokonalé formě, s publikem předvedl kousky, jaké nejsou běžně k vidění, a Alexandr Ebert zpíval snad lépe než kdy ve studiu.

A zejména při závěrečné improvizovaně přidávané skladbě This Life z alba, jež, ač bude v pořadí již třetím studiovým, ponese název kapely (vychází příští týden), měl ve svém vokálním výkonu cosi z energie, jež připomínala nezapomenutelné a jistě nepřekonatelné vystoupení Joea Cockera ve Woodstocku.

Provedení skladby Home (uvádí tuto glosu) i další fragment z rudolstatdtského koncertu ESMZ jsou již na YouTube.

Sam Lee and Friends

Sam Lee byl se svým ryze folkovým albem vloni nominován na prestižní britskou cenu Mercury Prize udělovanou kvalitní hudbě bez ohledu na žánr. Jeho album Ground of Its Own, které vydal se svou kapelou označovanou na koncertech a přebalu desky jako „and friends“, je skutečně mimořádné nejen jeho tklivým, vzácně křehkým a laskavým hlasem, ale i skromným a přitom suverénním hudebním doprovodem.

Zpívá tu písně, které se naučil jako novodobý nomád, britský traveller od jiných sobě podobných lidí: je to lidová hudba v původním smyslu slova, jak kdysi vznikala a jak se v určitých prostředích s přetrvávajícími tradicemi pěstuje podnes. Co jí ovšem propůjčuje úplnou výjimečnost, je okolnost, že zde se nejedná o prostředí, které se uchovalo z dávných věků, ale o subkulturu, která si svůj životní způsob volí z přesvědčení, že skrze něj snad míří k budoucnosti, k níž tak či onak budeme muset dospět všichni.

Nechcete-li, nemusíte nad sociálním a kulturním kontextem jeho hudby přemýšlet; je čarokrásná tak jako tak. Se Samem Leem (bude vystupovat na Colours of Ostrava i na Folkových prázdninách v Náměšti) přineseme v DR rozhovor.

Balanescu Quartet

Jedním z nenápadných a velkou většinou účastníků nezpozorovaných vrcholů letošního festivalu bylo vystoupení avantgardního smyčcového kvartetu Alexandra Balanesca.

Těleso vzniklo v osmdesátých letech v Londýně, ale kromě jeho zakladatele, rumunského skladatele a virtuozního houslisty Balanesca, se svým složením soustavně proměňuje. Soubor na jednom ze svých předchozích alb vydal coververze německé elektronické kapely Kraftwerk. Spolupracoval mimo jiné s Philipem Glassem a v aranžích jeho současného projektu jsou ohlasy minimalismu znát.

Oním projektem, který je přivedl do Rudolstadtu, se stalo pásmo sestavené k poctě legendární rumunské zpěvačky Marie Tanase, která má letos výročí sta let od svého narození a padesát let od svého skonu. Některé skladby jsou variacemi na její písně, do jiných je přímo vmixován její hlas, který Balanescův kvartet obklopí novým hudebním doprovodem.

Koncert se konal dva dny po sobě v divadle, v němž vyniklo i video Klause Obermaiera, jež některé stopy pásma provází. Spojení smělých postupů Balanescova kvarteta s nadčasovým zpěvem Marie Tanase je vyloženě šťastné, účinek mimořádný; srovnatelný s nejlepšími produkcemi obdobných, byť zřejmě proslulejších formací, jako jsou Kronos Quartet nebo Turtle Island String Quartet.

Ravičandra Kulur Trio

Ravičandra Kulur je virtuozem na indické flétny, mimo jiné bansuri a venu, který doprovázel při vystoupeních Raviho Šankara a jeho dceru Anoushku. Kromě klasické indické hudby Kulur už během studií začal vstřebávat vlivy jiných hudebních žánrů, od etnické hudby přes klasickou až po jazz.

Rudolstadtského festivalu se účastnil v rámci projektu magická flétna, který shromáždil hráče z celého světa všech možných přístupů k zvládání tohoto nástroje a jejich společný koncert patřil k tradičním vrcholům festivalu; událost, která se jak pro hudebníky, tak pro publikum děje jedinkrát za život.

Kulurova samostatná rudolstadtská vystoupení byla fúzí indické klasické hudby a jazzových motivů, vystavěná na dvou hudebních rozhovorech. Kulurovým protějškem byl Sandžív Šankar, mistr hry na jiný prastarý dechový nástroj: šenaj je starobylým indickým příbuzným hoboje. Druhý „rozhovor“ obstarávali dva perkusionisté, Kulurův obvyklý spoluhráč, tablista Tanmoj Bose, a Ghatam Giridhar Udupa, který ovládá hru na méně obvyklý keramický buben použivaný v karnatické (jihoindické) hudbě: ghatam.

Mariana Sadovska

Mariana Sadovska pochází ze Lvova, v Rudolstadtu letos vystupovala jako laureátka ceny RUTH, kterou každoročně obdrží trojice v Německu působících interpretů folkové či etnické hudby. Celá trojice bývá pravidelně představena v Rudolstadtu v rámci slavnostního koncertu, který se letos konal na hradě Heidecksburgu a z nějž pochází videozáznam vystoupení Mariany Sadovske, kterou mezi potenciální oceněné kvalifikoval fakt, že již delší čas žije v Berlíně.

Kromě vystoupení v rámci předávání cen, Sadovska zahrála v divadle se svým triem a se zbrudu novým programem na motivy ukrajinských písní, s přesahy k jazzu a avantgardě. Fakt, že projev jejích spoluhráčů i její vlastní místy sklouzává k manýře, nikdy nepřehluší její talent a schopnost působivě čerpat z plné šéře ukrajinské hudební tradice od balad z oděských putyk přes nápěvy východoukrajinských venkovanů až po jí přirozeně nejbližší směs hudebních vlivů setkávajících se v jejím rodném Lvově: rusínských, polských, ukrajinských, židovských, arménských.

Za poznámku stojí, že do Rudolstadtu Sadovska přiletěla z Kyjeva, kde měl světovou premiéru její poslední projekt, hudební modlitba „Černobyl. Sklizeň.” pro hlas a smyčcový kvartet, který si u ní objednal Kronos Quartet. S ním znovu vystupí v rámci minifestivalu k čtyřicátému výročí vzniku legendárního sanfranciského avantgardního souboru příští týden v New Yorku. Nemůžeme asi příliš počítat s tím, že se Kronos Quartet se Sadovskou vydá na turné někam do našich končin, ale nahrávka, kterou snad společně vydají, nepochybně bude stát za pozornost.

Chuck Perkins

Dramaturgie rudolstadtského festivalu vyniká mimo jiné fascinující schopností objevit ve Spojených státech projekty, které nikdy nebudou patřit mezi chic a trendy, a to dokonce ani mezi vyznavači indie alternativ, kteří k ranní kávě místo novinek.cz projíždějí novinky na Pitchforku.

Takovým byl letos skvělý band Chucka Perkinse z New Orleans. Perkins je spíš vypravěč a zaříkávač nežli zpěvák. V kapele má i rapera a bluesového zpěváka, vynikající žesťovou a rytmickou sekci. V jeho hudbě se mísí jazz, blues, rap, vše, co urbánní hudba New Orleans vsřebala a zapracovala do svého rejstříku. Také texty čerpají ze všech různých životních motivů znevýhodněných skupin obyvatel New Orleans.

Sestava v Rudolstadtu se samozřejmě lišila od tři roky starého záznamu na videu, který tuto glosu uvádí, energie a způsoby však nikoli. K dispozici už je i záznam vystoupení bandu v rámci letošního závěrečného koncertu na rudolstadtském náměstí, kvalita zvuku je tu bohužel velmi nízká, ale atmosféra je zachycena vcelku věrně.

Perkins je v projevu suverénní, ale mile skromný a laskavý ke svým spoluhráčům, svého mladičkého rapujícího kolegu představí tak, že i kdyby třeba někdy chtěl, není to žádný „gangsta”, poněvadž si každý den poctivě vydělává na chleba, pracuje na sobě, o své trombónistce prohlásí, že je patrně nejchytřejší osobou na pódiu, neboť je to doktorka...

Blues, které uvádí tuto glosu, pracuje s prastarým indiánským popěvkem, a má být kromě jiného poctou původním Američanům a velkorysosti, s níž zacházeli s uprchlými černochy v čase otroctví. Perkinsův spoluhráč Big Chief Kentrel Watson, dokonce vstupuje v indiánském kroji (střídal ho s XXL tričkem s XXL nápisem You Can’t Block My Shine), které si sami lousianští černoši z úcty k původním Američanům kdysi šili. Čelenku, která je k vidění na výše vloženém videu, ale do Rudolstadtu nevezl, nevlezla by se mu do letadla.

+++

Rudolstadt je událost jako žádná jiná. Jistě jej v tomto formátu umožňuje i odlišná kulturní, politická, civilizační vyspělost současného Německa. Zdánlivý detail, který nepřestane fascinovat, jakmile si ho poprvé všimnete, je prakticky úplná absence jakýchkoli komerčních vlivů.

Na pódiích za muzikanty neuvidíte značky sponzorů, ale rozpustilé malůvky po celých třidvacet let stále jednoho a téhož umělce Jürgena B. Wolffa. A že by pódia třeba mohla dokonce nést názvy podle jmen sponzorů je zhola nemyslitelné.

Město je plné stánků, i proto se prakticky nikdy na nic (s výjimkou koncertů v divadle a kostele) nestojí nepříjemně dlouhé fronty, ale prakticky všechny nabízejí rukodělné výrobky či pokrmy, které svým charakterem odpovídají celkovému zaměření festivalu. Akce působí tak, jako by její organizátři dobře věděli, že korporace, jejich zájmy a prostředky jsou protivníkem širšího sociálně-kulturního hnutí, k němuž festivaly jako ten rudolstadadtský patří: snaží se i svou mohutnou akcí být už součástí světa, v němž by rádi sami žili.

To je aspekt, který u nás bohužel nemůžete, přinejmenším ne v této intenzitě a čistotě zakusit nikde, ale za skvělou hudbu podobného chrakteru se u nás vypravit lze. Inspiraci do Rudolstadtu jezdí čerpat organizátoři dvou tuzemských akcí, jejchž čas se kvapem blíží.

V Ostravě, která začne již ve čtvrtek koncertem islandské kapely Sigur Ros, letos vystoupí mimo jiné Rokia Traoré či Devendra Banhart. Na mnohem komornějších folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v příští pondělí koncertuje Sam Lee (ten bude, jak jsme se již zmínili i v Ostravě), ve středu tu představí svůj projekt, o němž jsme tu nedávno psali, Jitka Šuranská prakticky s kompletním studiovým bandem a vystupí tu i prvotřídní anglická houslistka a písničkářka Eliza Carthy. Kompletní program Ostravy naleznete zde, Náměště tu.

Anebo se můžete za rok vypravit do Rudolstadtu. Konat se bude od 3. do 6. července 2014, zemí roku bude Tanzánie, nástrojem basa, tancem samba. Jinak bude nejspíše vše stejné jako letos, ač přece jiné.