O rudolstadtském festivalu se toho napsalo už moc, na webu lze najít i řadu videí, která však vesměs jedinečnou atmosféru místa příliš nezaznamenávají a o vytříbenosti tamější hudební dramaturgie se z nich lze poučit rovněž velmi omezeně.

Festival v každém roce poskytuje komplexní obraz o světě živé hudby vycházející z původních lidových tradic a různých přístupů k ní, od těch nejkonzervativnějších až po ultramoderní. Vedle žánrové pestrosti se dbá i na regionální reprezentaci, takže aniž by člověk znal program, vždy se sem může vydat s jistotou, že se mu dostane příležitosti objevit některé z jedinečných pokladů africké či jihoamerické hudby, stojících stranou zájmu popkulturního provozu.

Přitom rudolstadtský festival není žádnou sbírkou outsiderů, komerční neúspěšnost rozhodně není podmínkou účasti, jen se zde na ni nebere zřetel. Festival si to může dovolit díky svému renomé a ohromnému zázemí německých rozhlasových stanic, které odsud pro své vysílání pořizují živé nahrávky.

Akce je to skutečně mohutná, ačkoli se jí stále daří udržovat místy až domácký ráz. Velikost má ale tu přednost, že nikdo nemusí poslouchat nic, co mu nevyhovuje. Spíše se zpravidla řeší odlišný problém: jak stihnout vše, co by člověk slyšel a spatřil rád. Ačkoli řada muzikantů vystupuje dvakrát, stejně člověk často některé z vrcholů festivalového programu zmešká.

O štěstí z šesti letošních koncertů se nyní podělím.

Zaz

Festivalový program o francouzské zpěvačce Isabelle Geffroy, vystupující pod jménem Zaz, která vloni vydala své debutové album, vcelku trefně napsal: „Člověk má někdy pocit, že mu něco chybí, ale neví přesně, co to je. A pak se to najednou zjeví v podobě děvčete z Paříže s cikánským hlasem a strhující energií.“

Má smůla? Zaz v Rudolstadtu vystupovala už ve čtvrtek, zatímco já přijel až v pátek.

Kraja

Čtveřice Isabelliných vrstevnic z Upsaly pracuje se svými hlasy úplně jinak, ale způsobem neméně podmanivým, jehož účinky v Rudostadtu podtrhlo zařazení koncertu do místního kostela. Až mrazivě krásný vícehlas kvartetu Kraja dokumentuje i klip švédské televize, v němž se režie sice pokouší trošku pozlatit zlato, ale hudbě nekřivdí.

Rudolstadtský kostel je každoročně organickou součástí festivalu. Každý rok některý z účastníků zpívá v neděli ráno na mši. Tak se letos v příhraničním durynském městečku z touhy slyšet kvartet Kraja ještě jednou v neděli ráno vypravil do kostela i nejeden neznaboh.

Youssou N’Dour

Někomu připadalo vystoupení Youssouho N’Doura, majitele zřejmě nejznámějšího hlasu v současné africké hudbě, už jako příliš čistý pop. To je sice asi pravda. Jenomže Youssou N’Dour už toho má za sebou tolik, že nepotřebuje nikomu nic dokazovat a udivovat hledáním nových cest. Co dělá, je ovšem stále výborné a jeho osobně to rozhodně velice baví.

Poslední album, které vydal, se jmenuje Dakar-Kingston a je poctou Bobovi Marleymu, s nímž senegalského umělce pojí mimo jiné principiální angažovaný postoj ke světu. Marleyho erbovní píseň Redemption Song má zřejmě svou definitivné cover verzi v duetu Johnnyho Cashe a Joea Strummera a samozřejmě nic nepřekoná originál, ale pojetí Youssouho N´Doura má rovněž svůj půvab.

Nicolas Pellerin et les Grand Hurleurs

Quebecká hudební tradice je v řadě ohledů jedinečná. Stručně řečeno: stojí na frenetickém fidlání, usilovném dupání a zpěvu, při kterém se hory zelenají. Mísí se v ní vlivy Francie, Skotska, Irska a všechny hudební tradice nového světa.

Nicolas Pellerin et les Grand Hurleurs je nejnovější atrakcí vynikající školy. Sice má na webu i klipy z živých vystoupení, ale žádný z nich nezachycuje jejich energii a um jako zvolená nahrávka doprovázená fotografiemi z letošního koncertu v Barceloně.

Masters of Jajouka

Marocký posvátný soubor uchovávající původní tisíciletou tradici je popsanou pozoruhodnou součástí světového kulturního dědictví. Jejich nezaměnitelná a ničemu nepodobná hudba, v níž se důmyslný rytmus mísí s naříkavými tóny rhaity (dvouplátkový dechový nástroj podobný hoboji, zvukem ale bližší šalmajům), dlouho přitahuje pozornost hudebníků i filmařů od Rolling Stones či Patti Smith po Bernarda Bertolucciho.

Jejich vystoupení v Rudolstadu bylo jeho nesporným letošním vrcholem.

Martin Simpson

Pro mě osobně ovšem letos nic nemohlo překonat koncert Martina Simpsona. Anglický kytarista, zpěvák a písničkář je relativně známou postavou anglického folkového proudu, jeho album Prodigal Son získalo před dvěma lety cenu BBC pro folkovou desku roku.

Ačkoli jsem věděl, že Simpson hraje na kytaru jak jen málokdo a říkává se o něm otřepané klišé, že s přibývajícími lety je čím dál lepší, z toho, co jsem viděl v rudolstadtském divadle, dosud trnu úžasem.

Co dovede Martin Simpson s kytarou, se dnes už skutečně vidí jen velice zřídka. Jeho hlas není nijak exkluzivní, ale suverénní, zpravidla civilní jako Simpson sám, leč bluesově drsný, když to píseň či její text žádají. Ze Simpsona vyzařuje, jak mu na tom, co dělá, záleží, jaký význam pro něj má každý tón, každá slabika, přitom je vše spontánní, skromné a krásné jak zvony venkovského kostela.

S tak vzácným uměním se člověk příliš často nesetká.

Díky vymoženosti jménem YouTube je veřejně dostupný záznam Simpsonova koncertu v The Museum of Making Music v kalifornském Carlsbadu. Stojí za shlédnutí komplet, tomu rudolstadtskému se velmi podobá.

Rudolstadtský festival každoročně věnuje hlubší pozornost jedné zemi a jednomu nástroji. Okolnost, že se mi v přehledu neobjevil ani jeden harfista, ani jeden Švýcar, neznamená, že by nabídka nebyla výborná a některá z vystoupení skvělá, ale můj vybraný půltucet je zkrátka odlišný.

V roce 2012 se festival v Rudolstadtu koná od 5. do 8. července, zemí roku bude Kolumbie a nástrojem malá tahací harmonika koncertina.