Apoštol živé písně

Poslední červencový den se brněnská veřejnost rozloučila s Jaromírem Nečasem, mimořádným mužem, muzikologem a rozhlasovým redaktorem, jehož přínos pro živou moravskou hudbu byl nezměrný.

Plocek_cb

Jiří Plocek

02.08.2015 10:34

Necasasulakova

Jaromír Nečas s Jarmilou Šulákovou na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Foto Jakub Patočka, DR

V pátek 31. července se brněnská veřejnost přišla do obřadní síně brněnského krematoria rozloučit s Jaromírem Nečasem (21.2.1922 – 25.7.2015), rozhlasovým redaktorem a generačním druhem básníků Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. Poslední rozloučení s Jaromírem Nečasem v nabité obřadní síni bylo vyplněno z valné části hudbou, jejíž dramaturgie, zahrnující jak moravské lidové písně, tak nahrávku bulharských sborů či skladbu Bohuslava Martinů, vycházela částečně z přání zesnulého – byl „redaktorem“ doslova do posledního vydechnutí – a nejlépe symbolizovala osobnost zesnulého.

Jaromír Nečas prožil svůj život veden doslova a do písmene hudbou. A nerozlišoval přitom, zda-li se pohybuje na půdě rozhlasu, jenž mu byl nejvlastnějším terénem či kdekoli jinde: na festivalu, na koncertě či doma v obývacím pokoji.

„Vším jsem byl rád – šiřitelem písní nejraději!“ – To jsou Nečasova slova v závěru jednoho z jeho životních vyznání. Kolem hudby kroužil už jako gymnazista a později student konzervatoře, ale písni doslova propadl ve Slováckém krúžku, kam jej jednoho dne roku 1940 vtáhlo osudové setkání: „Jda z koncertu v sále Stadionu, vidím: ostruněnou krabici ležící na čtyřech židlích podtuplovaných ještě čtyřmi pivními půllitry – a za tímto beznohým monstrem cimbálu velekněz Jaromír Běhunek. Byl jsem ve Slováckém krúžku a bylo rozhodnuto: stanu se cimbalistou a věrozvěstem slovácké lidové písně. A tak začaly moje cesty za folklorem a za písní vůbec.“

Vedoucí krúžkařské muziky Jaromír Běhunek se později stal jedním z pilířů nově vzniknuvšího Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), s nímž v roce 1952 sdílel Jaromír Nečas den svého rozhlasového zrození. To však nebylo spjato jen s folklorem, jemuž v krúžku propadl.

Sám o tom vypovídá takto: „Ačkoliv jsem byl orientován k lidové písni, přijat jsem byl v rozhlase – a na dlouhou dobu – do redakce zábavné hudby. Docela mi to vyhovovalo. Mám rád široké obzory – nejsem fundamentalista. Lehce jsem si srovnal výraz osobitých reprezentantů tradice s novátorstvím tehdy nastupující bítové generace. To je pohled redaktora. Doma a mezi svými nejbližšími byl jsem přitom v experimentujícím BROLNu a v kontrastu ke spontánnímu muzicírování hrubovrbeckého Majstra Joženy Kubíka nebo k „bohouským“ cikánským muzikantům z Hrochoti. Ke kořenům lidové písně jsem pronikal prostřednictvím Janáčkova Ústavu pro lidovou píseň a výzkumnými cestami na Hlučínsko, Valašskokloboucko, Kopanice, Podluží… S generačními druhy – kyjovským Jurou Petrů, strážnickým Slávkem Volavým, uherskohradišťským Jaroslavem Staňkem, břeclavským Jožkou Kobzíkem – účastnil jsem se renesance tradičního muzikantství, jímž doba 60. let hořela.“

Připomeňme jen zběžně, že redaktor, který se jeví velké části veřejnosti především jako folklorista, objevil pro svět například sourozence Ulrychovy, které pozval k natočení jejich prvních nahrávek, a v šedesátých letech byl taktéž rozhlasovým dramaturgem excelentního jazzového Orchestru Gustava Broma.

Plody jedné kulturní epochy
V Nečasově hutně a výstižně psaných životopisných poznámkách se zrcadlí celá jedna kulturní epocha, jejíž rozmach po druhé světové válce až konce šedesátých let určil do značné míry koleje, v nichž se na Moravě pohybujeme dodnes. Dnešní stovky folklorních souborů v moravských regionech, stejně jako dřívější novátorské výboje BROLNu, pozdější Hradišťanu či dnešní inspirativní zážehy lidových písní v dalších hudebních žánrech – od rockové hudby přes jazz po vážnou hudbu a různé další alternativní směry – jsou toho dokladem.

Jestliže je dnes na kulturní mapě Evropy Morava nezpochybnitelnou entitou, na rozdíl od reality státoprávního uspořádání, jestliže má své autonomní místo v současných encyklopediích world music, pak je to zásluhou dvou faktorů: zaprvé, obrovské vnitřní energie a svébytné kulturní potence moravských regionů a zadruhé díky celoživotnímu dílu výrazných osobností, které tuto energii formovaly a zprostředkovávaly světu. Jaromír Nečas tu zaujímá čelné místo.

Stál za první gramofonovou deskou s moravskou cimbálovou muzikou, která vyšla v zahraničí – a to nikoli péčí státní propagace kultury, ale v regulérní ediční řadě renomovaného vydavatelství Philips. Odezva z druhé strany je vždy pravdivějším dokladem o hodnotovém přínosu než sebepropagace.

Počátkem šedesátých let totiž Nečas přivedl na Podluží na hodové slavnosti svého přítele, švýcarského producenta Marcela Célliera a ten odjížděl uchvácen. Jednak přátelskou atmosférou podlužácké dědiny, ale především hudbou tehdy mladého a vitálního Břeclavanu primáše Jožky Kobzíka a podlužáckých zpěváků.

Céllier neměl zapotřebí angažovat se ve věcech pouze z upřímného přátelství. Byl zcestovalý, měl neobyčejný přehled přes pestré hudební tradice Balkánu a pro svět objevil například úchvatné bulharské sbory (později vydané na albech Le Mystere des voix Bulgares) nebo rumunského virtuosa na Panovu flétnu Gheorghe Zamfira. Rovněž moravská lidová hudba mu učarovala. Navzdory dobovým peripetiím uspořádal Břeclavanu s Nečasovou pomocí v roce 1962 ve Švýcarsku koncertní turné, z jehož záznamů sestavil ono album pro Philips.

Díky Nečasovi vyšly mimo jiné nahrávky moravské lidové hudby ve vydavatelství Philips. Repro DR

V souvislosti s Jaromírem Nečasem by se dalo mluvit o řadě záslužných počinů, ať už v rozhlase, jenž mu byl celoživotním působištěm, ale nejen tam. Cyklus pořadů Barevný zpívající svět z konce sedmdesátých let se stal v našem prostředí první encyklopedií world music - více než deset let předtím, než se tento pojem začal používat jako hudebně-stylová kategorie. Chrám i tvrz, cyklus pořadů, který vycházel ze stejnojmenné knihy Pavla Eisnera, získal díky svému obsahu i hlasu Miroslava Horníčka punc nadčasovosti pro všechny milovníky češtiny.

V ediční oblasti zůstaly po Nečasovi kulturní a historické monumenty: První album BROLNu s janáčkovskou tematikou z roku 1957, díky němuž se později seznámil s Marcelem Céllierem. Úchvatný komplet gramodesek z roku 1975 mapujících od roku 1946 hudební folklor, který se objevil na pódiích našeho největšího a ve světě nejznámějšího festivalu ve Strážnici.

Má název Živá píseň Strážnice a patří bezesporu ke klenotům české kulturní pokladnice. Dočkal se ještě dvou jednoalbových pokračování v 80. letech. V pokročilém věku Jaromír Nečas inicioval a spoluprodukoval vydání nejstarších nahrávek lidového zpěvu na Moravě (vyšlo v roce 1998 ve vydavatelství GNOSIS BRNO), které pořídil v letech 1909 – 1912 na fonografické válečky Leoš Janáček se svými spolupracovníky. Tento počin v evropském kontextu uvedl moravskou lidovou píseň a její badatele do sousedství pionýrských počinů maďarského skladatele a etnomuzikologa Bély Bartóka.

Poselství písní
Celý život Jaromír Nečas písni sloužil a ve svých třiaosmdesáti letech se k ní obrátil sám. Natočil se svým přítelem, kyjovským cimbalistou Jiřím Petrů, v domácím studiu cédéčko svých oblíbených písní (ukázka připojena po textem).

Každá z nich tu symbolizuje nějaký příběh, zkušenost či duchovní princip a výsledek uchvátil nejenom nejbližší přátele, ale i mnohé další, kteří Jaromíra Nečase blíže neznali. Svou zemitostí, bezprostředností i nečasovským smyslem pro humor. „A nakonec si dáme nějaký hepeend, jak se říká na Hané“ – a spustil kopaničářskou rozpustilou písničku Ej, moselo by nebyc, na veži okjénka, abych já nedostal dziefčátko z Hrozenka…

V čem spočívá „nečasovský“ přístup k písni? Jaromír Nečas nikdy nestřílel naslepo. Každá píseň, kterou vysílal do světa, byla mu spjata s nějakým poselstvím, s emocí, s textovým sdělením. A nebyla to jen zjednodušená snaha o osvětu či kultivaci veřejného prostoru.

Pro něj bylo vždy důležité, aby se lidé také bavili a aby je píseň spojovala, nejlépe společným zpěvem. Proto prosadil a dotáhl do konce natočení alba Jaroslava Hutky Vandrovali hudci v roce 1976, v době, kdy už se kolem tohoto folkového zpěváka utahovaly estébácké šrouby.

Všechny ideologické překážky tehdejší doby překonal svým vlastním důvodem k vydání: Jemu učarovalo, že Hutka lidovými písněmi na koncertech rozezpívával lidi, a to i ty, kteří jinak měli k folkloru rezervovaný vztah. Cenzura nebyla zprvu schopna důrazně oponovat tomuto bohulibému záměru.

Zásah přišel, až už bylo album vylisováno. Muselo být staženo z prodeje, ale nahrávka už existovala, Nečas ji zachoval v archivu brněnského rozhlasu a později vyšla na cédéčku i s bonusy (Galén 2013), které se tehdy nedostaly na gramofonovou desku.

V průběhu smutečního obřadu to někdy vypadalo spíše jako na lidové slavnosti, zvláště v těch chvílích, kdy se obřadní síň chvěla společným zpěvem účinkujících i publika. Jaromír Nečas z toho měl „na druhém břehu“ zcela jistě velkou radost a rozloučil se s námi tak, jak si v posledních chvílích života přál: Poslední píseň nám zazpíval z nahrávky on sám.

Audio soubory

Jaromír Nečas: Vyznání (mp3, 2.2 MB)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.