Nešťastná země

Terorismus překročil české hranice. Tedy zatím alespoň to slovo. Jak souvisí bostonský teroristický útok s českou záhadou jménem „Síť revolučních buněk“? Komentář Radovana Bartoška.

Přeživší z bratrů Carnajevových si vyslechl rozsudek smrti. Při mírnějším verdiktu mu hrozilo doživotí. I Česká republika již několik týdnů žije velkým teroristickým skandálem. „Síť revolučních buněk“ se chystala spáchat teroristický útok na vojenský vlak. Naše země se tak zařadila po boku USA nebo Sýrie do hlavního proudu světových dějin. Nebo ne?

Česká nuda
Když se řekne terorismus, většině z nás v mysli vyvstanou obrázky mrakodrapů padajících k zemi, vyprahlé pomezí Afghánistánu a Pákistánu, nebo alespoň misantropicky znějící zkratky jako IRA, ETA nebo RAF. Vybaví se nám bojovník za evropské hodnoty Breivik střílející mladé sociální demokraty, nebo třeba Timothy McVeigh vyhazující do vzduchu budovu plnou úředníků. A teď si představte, že by i v naší zemi mělo dojít k podobné tragédii. Tedy pokud by ti naši teroristé byli alespoň trochu kompetentní.

Ještě jednou si to připomeňme. Carnajev se svým bratrem odpálil bomby na maratonu v Bostonu. Ty zabily několik lidí a více než dvě stovky dalších zranily. Čeští teroristé zapálili mýtnou bránu na dálnici. Zapálili také policejní auto. A pravděpodobně se chystali hodit zápalnou lahev na projíždějící vlak. Neměli bychom také vynechat jejich extremistickou akci, při které seděli v hospodě. Je jasné, že když srovnáme závažnost Carnajevova činu s akcemi českých teroristů, je doživotí tím nejmírnějším trestem, který měli dostat.

Ale vážně. Poslední policejní akce namířené proti autonomním anarchistům, jejich označování za „teroristy“ a vyhrožování doživotním trestem jen zapadají do koloritu českého politického provozu. Ten trpí dlouhodobou frustrací z toho, že velké dějiny, které se odehrávají ve zprávách, se v naší zemi nějak nedějí.

Když se díváme na záběry světových televizí ukazujících skutečné politické střety a revoluce, skutečné politické násilí a jeho důsledky a skutečnou válku, zmocňuje se nás zvláštní vzrušení. Je to jako se dívat na zvláštní druh akčního filmu: jako diváci máme požitek ze sledování cizího utrpení, neklidu a změny.

Jistě, neznamená to, že bychom skutečně chtěli být v epicentru občanské války, ani to, že bychom podobné události schvalovali. Morální rozhořčení z reality ale přichází vedle požitku ze sledování reality. Cílem „infotainmentu“ ve zpravodajství je konečně přinášet určitý zážitek, produkt, který lze konzumovat, u kterého si lze otevřít lahev piva nebo sáček brambůrek. Dramatický záběr na spálenou zemi, rozstřílenou chaloupku a díru po dělostřeleckém granátu na místě psí boudy rozhodně zaujme pozornost diváka snáze než dvouhodinová debata mluvících hlav o příčinách konfliktu.

Zároveň s příjemným mrazením ze sledování hrůz z pohodlí svého gauče se u televizního diváka dostaví touha přiblížit se tomu vzrušení, být s ním v bližším, autentičtějším (ale stále bezpečném) kontaktu. Být středem pozornosti a zájmu světových médií, přiblížit se lesku primetimu hlavních zpravodajských relací. Mít možnost vykřiknout to své „mámo, jsme v televizi!“ Nejlepší by tedy bylo, kdyby se i u nás odehrávaly světové dějiny, ale tak nějak bezpečně, aby se nasytil zpravodajský vlk a koza dvouprocentního ekonomického růstu zůstala celá. Prostě nějak probít tu strašlivou českou nudu.

Carnajev se svým bratrem odpálil bomby na maratonu v Bostonu. Ty zabily několik lidí a více než dvě stovky dalších zranily. Foto archiv Tvnz.co.nz

Česká mangína
Nepopiratelným faktem totiž je, že podstatná část české společnosti se nepředstavitelně nudí. Nic se tu prostě neděje. Hlavním hitem novin je už několik měsíců střídání telenovel o Davidu Rathovi a Vladimíru Dbalém. To všechno je proloženo receptem na to, jak upéct makovec a zprávou o mužích, kteří si své genitálie schovávají mezi nohy a fotí se u toho. Nebýt hokejového mistrovství světa, bylo by to vážně k zbláznění.

A právě do toho přišli naši tuzemští „teroristé“. Skupina idealistických veganů a anarchistů, kteří se rozhodli bojovat proti současnému systému a společenskému řádu. Jejich boj neměl podobu skutečných bombových útoků, unášení lidí či vraždění odpůrců, ale demonstrativního sezení v hospodě a zapálení mýtné brány.

Je to vlastně skoro až trapné. Kdyby svoje činy nedělali z přesvědčení, ale pro ukrácení všeubíjející nudy cestou z pátečního flámu, dost možná by vyvázli s podmínkou. Ke své vlastní škodě se ale přihlásili k politickému boji, nad sebou rozvinuli prapor revoluce a svému výtržnictví tak dali vážně znějící politický narativ. A policie se rozhodla, že na tuhle hru přistoupí.

A tak jsme bezpečně vstoupili do světového dění. Máme své vlastní teroristy, nad kterými se můžeme hrozit a lomit rukama, jistě nás čeká i pěkný exemplární proces. Pokud na jeho konci padnou i doživotní tresty, budeme mít s konečnou platností svého vlastního Carnajeva, jen bez těch mrtvol. Politikové budou bojovat s terorismem a chránit před hrozbou (posílením vlastních pravomocí, pochopitelně) a bezpečnostní složky budou moci vykázat činnost. No neberte to.

Síť revolučních buněk byla ve skutečnosti teroristickou organizací asi tolik, jako bylo „postřelení“ Václava Klause airsoftovou pistolí atentátem. Tento státními orgány proklamovaný „terorismus“ není ve skutečnosti ničím jiným než floskulí, která je symptomem zpohodlnění našeho politického uvažování, které není nuceno zabývat se příčinami globálních politických problémů.

Nemusíme hledat příčiny přílivu uprchlíků do Evropy, protože k našim hranicím žádní uprchlíci nesměřují. Takže stačí zopakovat mantru o příživnících, kteří netouží po ničem jiném, než znásilnit naše ženy a sociální systém. Že to třeba není pravda, je nepodstatné. Nepotřebujeme věci chápat, ale pouze interpretovat tak, abychom mohli dál žít svůj nudný narativ. Veřejná diskuse se tak stává spíše exhibicí prázdných gest, potvrzováním symbolů a opakováním frází.

Dobře schované koule
Problém nastává v té výjimečné chvíli, kdy se nás „dějiny“ skutečně dotknou a my jsme nuceni vystoupit za hranice běžného politického folklóru. Ve chvílích, kdy se od nás očekává reálná politická akce, která skutečně může něco změnit, naši politici napříč generacemi obdivuhodně selhávají. Místo analýzy problému a zaujetí principiálního stanoviska zpravidla hledají příběh, se kterým by se mohli ztotožnit. Protože to je jejich skutečná metoda politické práce.

A tak jsme uvěřili pohádce o zlých Srbech a hodné NATO a umožnili jsme přelety našeho území a bombardování Jugoslávie, stáli jsme v čele obhájců invaze do Iráku a rozebírat tragikomickou eskapádu s americkým radarem a kampaní proti Íránu snad ani nemá smysl. Když se podíváme na dějiny našeho slavjanofilství a konflikty s Němci, nevycházejí z toho dobře ani dřívější generace.

Občas zkrátka v zápalu svého spravedlivého rozhořčení zapomínáme na skutečný význam velkých slov. A když přijde čas je užít, zůstáváme němí. Otázkou je, kolikrát ještě můžeme podobně selhat, než se následky našich omylů opět dotknou přímo nás samotných. Cesta z bludného kruhu politické impotence vede pouze přes soustavnou a důslednou kultivaci a rozvíjení kritické veřejné diskuse, která se nebude bát reflektovat i témata, která jdou za rámec současného narativu a nebude v každém, kdo se takové reflexe odváží, okamžitě hledat teroristu.

Třeba pak budeme mít štěstí a „svého“ Carnajeva se nakonec nikdy nedočkáme. Být schopen poslouchat i to, co nechci slyšet, ovšem vyžaduje nezanedbatelnou dávku odvahy. Snad ji v sobě objevíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.