Blížící se 25. výročí listopadu 1989 nutně vybízí k bilancím. Jejich hlavním kritériem by měl být vztah občanů k veřejnému dění, k prostoru, který nás obklopuje, k politice a potažmo k Parlamentu a vládě. Důvěřuje veřejnost svým politickým představitelům? Záleží podle občanů na tom, zda se oni sami ve veřejném prostoru angažují? Myslí si, že mohou změnit to, s čím nejsou spokojeni? Je možné v tomto ohledu sledovat posun k lepšímu?

Výmluvnou odpověď na tyto otázky poskytuje nejenom velmi nízká volební účast ve všech typech voleb, specializované průzkumy veřejného mínění zaměřené právě na důvěru občanů v politiky a víru, že má smysl se občansky angažovat, ale také rozhovory s některými představiteli Rekonstrukce státu. Jejich očekávání byla větší. Je na nich znát únava. Kdoví, jak dlouho u podobných aktivit vydrží.

Ještě lepším dokladem toho, v jakém stavu se česká politika a veřejný prostor nachází, jsou billboardy a různé poutače před komunálními volbami. Naše okolí je jimi zahlceno. Přitom kde jinde než v komunální politice by si voliči měli vystačit pouze s vlastní zkušeností se zastupiteli a s tím, co na vlastní kůži zažívají tam, kde bydlí.

Zní to možná radikálně, ale jakou výpovědní hodnotu má jednoduché heslo a tvář politika? Zvlášť v komunální politice, kde by vazba mezi zastupitelem a občanem měla být mnohem bližší a intenzivnější než na celostátní úrovni. Čím to ale, že se kandidátům přesto vyplatí dávat velké finanční prostředky do politické reklamy? Pokud by billboardy občanům skutečně vadily, proč těm, kteří tuto formu propagace používají, přesto dávají své hlasy?

Celé se to zdá být jako začarovaný kruh: občané jsou zklamaní, nemají důvěru v politiku, nevěří, že kdyby projevili nějakou větší aktivitu, že by to k něčemu bylo. A politici jsou takoví, jací jsou, protože po nich nikdo nechce, aby byli jiní. A když na ně náhodou nějaký tlak začne doléhat, je to po více než dvaceti letech, kdy nám vládli a kdy se stihli zdiskreditovat tak spolehlivě jako dnes na okraji se potácející ODS.