Ztráty a nálezy
Lukáš JelínekObčanské fórum začínalo s heslem: Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny. Dvacet pět let po listopadu 89 se nad politickými stranami opět láme hůl a pokukuje se po hnutích. Opsali jsme kruh a vrátili se zase na začátek?
Od desíti k pěti to jde s českou politikou. Na listopad 89 navázal slogan Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny. V módě byla širokospektrální hnutí. Mělo to i svůj smysl: při nápravě poměrů je vyostřený politický boj na obtíž. Také to chtělo nějaký čas, naučit se politické abecedě.
Nejrychleji šprtal Václav Klaus a postaral se o to, aby se na jaře 1991 z OF vyloupla Občanská demokratická strana. Správně odhadla, že pofrčí to, co komunistický režim dlouhá desetiletí očerňoval — konzervativismus podle střihu Margaret Thatcherové. Tedy aspoň teoreticky.
V praxi Klausovi partajní manažeři ve fialových sakách omílali jen zaklínadla „privatizace“ a „lustrace“. Jako na nepřátele ukázali na komunisty, bývalé komunisty (s výjimkou těch ve vlastních řadách) a všechny, kteří se v minulosti pokaňkali. Pak už jen stačilo být ve správnou chvíli na správném místě, když se porcovala ekonomická i politická moc.
Trvalo dlouhá léta, než ODS vyrostla alternativa v demokratické levici. Jenže i mnozí z jejích řad přičichli mafiánským metodám. Sotva jsme si na něj zvykli, začala sebedestrukce stranického systému. Nejdřív byl částečně vyvažován kultem nezávislých osobností (Václav Fischer, Josef Tošovský, Jan Fischer…), později se vyšvihla čerstvá politická hnutí (Věci veřejné, ANO, Úsvit přímé demokracie…).
×
Diskuse
JP
Zajímavý poukaz na vývoj národních dějin; ovšem, je nutno si uvědomit, že to tehdejší rozpadnutí "názorově jednotného" Občanského fóra nebylo jenom nějakým svévolným činem jednotlivce, ale nevyhnutelným dějinným krokem.
Opakuje se tento vzorec v podstatě po každé revoluci: pod heslem svržení starého, utlačovatelského režimu se spojí v jeden široký proud všechny opoziční společenské síly. A nejen v samotném aktu revoluce, ale i ještě nějakou dobu poté se v porevoluční euforii zdá, že tato národní jednota by se mohla udržet, že konečně se - právě nám a tady - podaří ten jedinečný zázrak, na základě společné a bratrské vůle vzít "vládu věcí svých" do vlastních, společných rukou celého lidu.
Ovšem, jakmile tato vlna revoluční euforie opadne, pak se tento "lid" zákonitě a nevyhnutelně diferencuje, za standardních okolnosti (to jest, pokud se do toho neplete nějaký náboženský či jiný fanatismus) na politickou pravici a levici. A přesně tak tomu bylo i na české respektive československé politické scéně.
Poté, co levice byla dlouhá léta víceméně ztotožňována s padlým, psedokomunistickým režimem, to bylo pro pravici samozřejmě velice snadné, zaujmout v politice i ve společnosti dominantní postavení. A musel jí být poskytnut čas, aby se - řečeno s pekařem Matějem z "Císařova pekaře" - aby se mohla také "historicky znemožnit". Pak zase nastal čas pro levici. Tedy, jak řečeno, zcela standardní politický model.
Co se však v českých poměrech přece jenom poněkud vymyká onomu klasickému politickému standardu, to je právě ta hluboce zakořeněná nedůvěra velké části společnosti vůči politice jako takové. Která svého vrcholného vyjádření nalezla ve svého času proslulé výzvě "Děkujeme, odejděte!", a která si stále a znovu hledá své naděje alespoň v pokud možno "nepolitických politicích".
Bezpochyby, tyto naděje jsou mnohdy dosti naivního rázu; ale přece, i přesto zde zůstává uchováno něco podstatného, něco vzácného, co by se nemělo ztratit.
Totiž, smířit se plně právě s tou "standardní" politikou, to nakonec není nic jiného, nežli projev naprosté r e z i g n a c e na to, že politika by přece jenom měla mít lidský charakter. Že prostřednictvím politiky a prostřednictvím politiků by přece jenom měl lid sám "vzít vládu věcí svých" do svých vlastních rukou. Ta česká skepse vůči "velké" politice, ta má v sobě opravdu něco zcela jedinečného; a nebylo by vůbec dobře, tento ryze český pohled na politiku ztratit či dokonce zavrhnout, ve prospěch "zavedených" forem klasické politické mašinérie.
Opakuje se tento vzorec v podstatě po každé revoluci: pod heslem svržení starého, utlačovatelského režimu se spojí v jeden široký proud všechny opoziční společenské síly. A nejen v samotném aktu revoluce, ale i ještě nějakou dobu poté se v porevoluční euforii zdá, že tato národní jednota by se mohla udržet, že konečně se - právě nám a tady - podaří ten jedinečný zázrak, na základě společné a bratrské vůle vzít "vládu věcí svých" do vlastních, společných rukou celého lidu.
Ovšem, jakmile tato vlna revoluční euforie opadne, pak se tento "lid" zákonitě a nevyhnutelně diferencuje, za standardních okolnosti (to jest, pokud se do toho neplete nějaký náboženský či jiný fanatismus) na politickou pravici a levici. A přesně tak tomu bylo i na české respektive československé politické scéně.
Poté, co levice byla dlouhá léta víceméně ztotožňována s padlým, psedokomunistickým režimem, to bylo pro pravici samozřejmě velice snadné, zaujmout v politice i ve společnosti dominantní postavení. A musel jí být poskytnut čas, aby se - řečeno s pekařem Matějem z "Císařova pekaře" - aby se mohla také "historicky znemožnit". Pak zase nastal čas pro levici. Tedy, jak řečeno, zcela standardní politický model.
Co se však v českých poměrech přece jenom poněkud vymyká onomu klasickému politickému standardu, to je právě ta hluboce zakořeněná nedůvěra velké části společnosti vůči politice jako takové. Která svého vrcholného vyjádření nalezla ve svého času proslulé výzvě "Děkujeme, odejděte!", a která si stále a znovu hledá své naděje alespoň v pokud možno "nepolitických politicích".
Bezpochyby, tyto naděje jsou mnohdy dosti naivního rázu; ale přece, i přesto zde zůstává uchováno něco podstatného, něco vzácného, co by se nemělo ztratit.
Totiž, smířit se plně právě s tou "standardní" politikou, to nakonec není nic jiného, nežli projev naprosté r e z i g n a c e na to, že politika by přece jenom měla mít lidský charakter. Že prostřednictvím politiky a prostřednictvím politiků by přece jenom měl lid sám "vzít vládu věcí svých" do svých vlastních rukou. Ta česká skepse vůči "velké" politice, ta má v sobě opravdu něco zcela jedinečného; a nebylo by vůbec dobře, tento ryze český pohled na politiku ztratit či dokonce zavrhnout, ve prospěch "zavedených" forem klasické politické mašinérie.
ale ještě k tomu něco dodám.
Chudé občany, podobně nemajetné jako já a většina nás tady vlastně nikdo v parlamentu pořádně nezastupuje. Proč? Protože aby uspěly politické strany ve volbách, potřebují peníze na svoji (nejen) předvolební reklamu. A za ty peníze, které mají od oligarchů, musí těmto bohatým činit úlitby - ohýbat pro ně zákony. Proto nás chudší většinu nezastupují ani socialisté. Ano, levice vládně o něco líp než pravice, ale podstatné změny udělat nemůže - i ona chce být zase zvolena.
Krásně to vystihl v závěru svého článku Štěpán Kotrba referující o konferenci Mediální reflexe:
"Kauza Vodňanského kuřete a její mediálně právní analýza, provedená RRTV, ukázala, že kreativita v politické reklamě má jen málo mezí a zákon nikdy nemůže postihnout vše. Legalizovaná politická reklama ovšem do principů rovnosti šancí vsune zásadní majetkový census. Mediální prostor není zadarmo. Chceme proměnit politiku pouze v souboj miliardářů a pečených kuřat? Samozřejmou výhodu budou mít strany se silným kapitálovým zázemím. Buď vlastním, jak to ukázal Babiš a Bárta, nebo cizím. Strany levice, které reprezentují mnohdy zájmy chudých a stojí mnohdy proti zájmům kapitálu, budou trvale znevýhodněny. Žádný podnikatel "nedá slevu zadarmo", tím méně při sponzorském příspěvku partaji. Čím se zaváží strany svým investorům jen proto, aby se vzápětí nechaly peníze vzít kartelem reklamních agentur a komerčních médií? Vzniká zásadní otázka, zda budou o podobě české politické scény rozhodovat ideje politických stran, nebo ideamakeři jako Babišův Marek Prchal či Topolánkův Dalík."
http://www.blisty.cz/art/74906.html
Proto občané znovu a znovu volají po "jiné" politice. A opakovaně vznikají občanské iniciativy, které si troufají vládnout jinak. Ale jakmile se dostanou do skutečné politiky, která není zadarmo, tak buď utečou, anebo je to semele a když se na ně podíváte, nevidíte rozdíl.
Chudé občany, podobně nemajetné jako já a většina nás tady vlastně nikdo v parlamentu pořádně nezastupuje. Proč? Protože aby uspěly politické strany ve volbách, potřebují peníze na svoji (nejen) předvolební reklamu. A za ty peníze, které mají od oligarchů, musí těmto bohatým činit úlitby - ohýbat pro ně zákony. Proto nás chudší většinu nezastupují ani socialisté. Ano, levice vládně o něco líp než pravice, ale podstatné změny udělat nemůže - i ona chce být zase zvolena.
Krásně to vystihl v závěru svého článku Štěpán Kotrba referující o konferenci Mediální reflexe:
"Kauza Vodňanského kuřete a její mediálně právní analýza, provedená RRTV, ukázala, že kreativita v politické reklamě má jen málo mezí a zákon nikdy nemůže postihnout vše. Legalizovaná politická reklama ovšem do principů rovnosti šancí vsune zásadní majetkový census. Mediální prostor není zadarmo. Chceme proměnit politiku pouze v souboj miliardářů a pečených kuřat? Samozřejmou výhodu budou mít strany se silným kapitálovým zázemím. Buď vlastním, jak to ukázal Babiš a Bárta, nebo cizím. Strany levice, které reprezentují mnohdy zájmy chudých a stojí mnohdy proti zájmům kapitálu, budou trvale znevýhodněny. Žádný podnikatel "nedá slevu zadarmo", tím méně při sponzorském příspěvku partaji. Čím se zaváží strany svým investorům jen proto, aby se vzápětí nechaly peníze vzít kartelem reklamních agentur a komerčních médií? Vzniká zásadní otázka, zda budou o podobě české politické scény rozhodovat ideje politických stran, nebo ideamakeři jako Babišův Marek Prchal či Topolánkův Dalík."
http://www.blisty.cz/art/74906.html
Proto občané znovu a znovu volají po "jiné" politice. A opakovaně vznikají občanské iniciativy, které si troufají vládnout jinak. Ale jakmile se dostanou do skutečné politiky, která není zadarmo, tak buď utečou, anebo je to semele a když se na ně podíváte, nevidíte rozdíl.
JP
September 27, 2014 v 13.22
V podstatě tutéž myšlenku vyjádřil V. Bělohradský ve svém článku na který navazuji svým textem o něm: "Občané se snaží volit nepolitiky, kteří se ale vzápětí stávají sami politiky".
Zkrátka, ta politická mašinérie nakonec semele a pohltí v podstatě každého, svého času se to dokonale ukázalo na příkladu německých Zelených - to byla původně radikálně protisystémová strana, ale od té doby co se dostala do parlamentu (a začala šilhat po volebních preferencích), je z ní ta samá součást establishmentu jako kterákoliv jiná.
Zkrátka, ta politická mašinérie nakonec semele a pohltí v podstatě každého, svého času se to dokonale ukázalo na příkladu německých Zelených - to byla původně radikálně protisystémová strana, ale od té doby co se dostala do parlamentu (a začala šilhat po volebních preferencích), je z ní ta samá součást establishmentu jako kterákoliv jiná.
nestíhám číst všechno.
Tohle vypadá bezvýchodně, ale světýlko na konci tunelu vidím v iniciativách jako je Rekonstrukce státu.
Rekonstrukce státu našla pro začátek společný cíl pro pravici i levici - vnést do určité části veřejného prostoru řád - protlačit devět protikorupčních zákonů. Pokud se to podaří, bude to dobrý začátek, jak prosadit další zákony a rekonstruovat náš právní řád. Nezanedbatelný efekt té iniciativy je větší informovanost veřejnosti o pravidlech, kterými se stát řídí a jak ta pravidla souvisí s našimi běžnými životy. Většina z nás pořád vidí stát jen jakoby zevnitř, s hotovými pravidly, která většinou vnímá jako omezující.
Tohle vypadá bezvýchodně, ale světýlko na konci tunelu vidím v iniciativách jako je Rekonstrukce státu.
Rekonstrukce státu našla pro začátek společný cíl pro pravici i levici - vnést do určité části veřejného prostoru řád - protlačit devět protikorupčních zákonů. Pokud se to podaří, bude to dobrý začátek, jak prosadit další zákony a rekonstruovat náš právní řád. Nezanedbatelný efekt té iniciativy je větší informovanost veřejnosti o pravidlech, kterými se stát řídí a jak ta pravidla souvisí s našimi běžnými životy. Většina z nás pořád vidí stát jen jakoby zevnitř, s hotovými pravidly, která většinou vnímá jako omezující.
JP
Je mi líto, paní Švandová, ale já právě v té "Rekonstrukci státu" žádnou velkou perspektivu nevidím.
Totiž, on je to samozřejmě vždycky záslužný počin, když se obecné poměry a l e s p o ň trochu zlepšují, když se alespoň v rámci možného omezuje korupce, politické šíbrování, když se prosazuje vláda zákona.
Ale, nakonec se tím vším není možno dostat nežli někam na úroveň dejme tomu Finska, Švýcarska, Německa apod. - čili relativně solidně fungujících států s relativně nízkou mírou korupce - ale není v nich možno spatřit v podstatě nic, co by ukazovalo na tu "vládu lidu nad věcmi svými" v onom prapůvodním, intenzivním Komenského smyslu. A to dokonce ani v tom Švýcarsku, s jeho velkou tradicí lidového hlasování - to že o věcech rozhodují namísto profesionálních politiků ty či ony v ě t š i n y v tom či onom hlasování, ještě zdaleka neznamená tu "vládu věcí svých".
Základní problém je totiž někde úplně jinde; ne v tom, kdo hlasuje respektive rozhoduje, nýbrž v tom, jaká je mravní a lidská k v a l i t a toho, kdo rozhoduje. Čili, základ všeho je nakonec někde úplně jinde, nežli v politice.
Totiž, on je to samozřejmě vždycky záslužný počin, když se obecné poměry a l e s p o ň trochu zlepšují, když se alespoň v rámci možného omezuje korupce, politické šíbrování, když se prosazuje vláda zákona.
Ale, nakonec se tím vším není možno dostat nežli někam na úroveň dejme tomu Finska, Švýcarska, Německa apod. - čili relativně solidně fungujících států s relativně nízkou mírou korupce - ale není v nich možno spatřit v podstatě nic, co by ukazovalo na tu "vládu lidu nad věcmi svými" v onom prapůvodním, intenzivním Komenského smyslu. A to dokonce ani v tom Švýcarsku, s jeho velkou tradicí lidového hlasování - to že o věcech rozhodují namísto profesionálních politiků ty či ony v ě t š i n y v tom či onom hlasování, ještě zdaleka neznamená tu "vládu věcí svých".
Základní problém je totiž někde úplně jinde; ne v tom, kdo hlasuje respektive rozhoduje, nýbrž v tom, jaká je mravní a lidská k v a l i t a toho, kdo rozhoduje. Čili, základ všeho je nakonec někde úplně jinde, nežli v politice.