„ODS utrpěla zdrcující porážku, která z dřívějšího hegemona na pravici rázem učinila jen jednu z mnoha malých parlamentních stran.“ — Na tomto konstatování se shodnou téměř všichni, ba i sama ODS. Aby tato strana se mohla obrodit k novému politickému životu, měla by vědět, proč tak dopadla; a na tom se už neshodneme, zejména její členové ne.

Kdysi jsem s Janou Petrovou pomáhal formulovat její první program a na slavném sněmu, kde se OF rozdělilo na ODS a OH, jsem vyplnil přihlášku do ODS s pořadovým číslem tři, která se ale někde ztratila. Měla-li už tehdy v programu zaděláno na svůj současný pád, na to si už nevzpomínám, ale řekl bych, že ne.

Program ODS vyzýval k občanskému aktivismu (dneska kupodivu!) z potřeby lidí nést odpovědnost za své činy, postoje a aktivity, což totalitní režim umožňoval jen v malé míře. Instituce nově zakládat na základě skutečných potřeb společnosti, schopností a odpovědnosti občanů.

Hledali se a formovali lidé s vůlí sdílet odpovědnost za nové poměry jako dlouhodobý obrodný proces (dneska by se řeklo revitalizace společnosti). Pro tento úkol jsme byli nabiti nezměrnou energií, vůlí, nezištnost jako součást utahování opasků.

První chybou ODS bylo stanovení jakési pomyslné pětiletky, kdy proces demokratizace poměrů bude ukončen hospodářskou transformací, personální obměnou v mocenských strukturách a demokratickou inovací zákonného rámce, které nám zaručí návrat k parlamentní liberální demokracii a k právnímu státu s důrazem na antitotalitarismus a  antikomunismus.

Jako by sám politický převrat a s nově formulovanými dogmaty mohl být nositelem nových, lepších poměrů. (Vzpomínám si, že například v Literárních novinách začátku devadesátých let jsme téměř všichni byli víceméně pravicového smýšlení včetně tzv. osmašedesátníků, například Sergeje Machonina, což v LtN té doby lze číst.)

ODS ústy svých ideologů začíná odmítat občanskou angažovanost, již odkazuje do rámce stranických struktur, a nebo ji pokládá za překonaný relikt disentu. Vymezuje se vůči osmašedesátníkům podezírajíc je z prahnutí po moci vahou svých někdejších zásluh. Odmítá tzv. hledače třetí cesty jako věčné pochybovače, kteří se povyšují nad pravdy běžného života.

Postupně začíná opovrhovat všemi, kdož pochybují o rovnosti pojmu „občanské společnosti“ s pojmem „společnosti svobodných občanů“ a kladou otázky, do jaké míry je spotřeba také smyslem života a co je jeho kvalitou: otázka veřejného prostoru, životního prostředí atd.

Po tzv. sarajevském atentátu zatracuje angažovanost intelektuálů při formování pluralitní společnosti jako údajnou antipolitiku a populistický morální kýč, který je prý příznakem nedospělosti české politické kultury a osobuje si právo omezovat svobody občanů.

ODS zneužívá své moci ve prospěch svých vlivných podporovatelů, budujících mafiánský kapitalismus, a nejvýkonnější část angažované společnosti, považujíc ji za oponentní k zavedeným poměrům nespoutaného kapitalismu, začíná trestat různými balíčky úsporných opatření a nutností tržně soutěžit i v netržním prostředí a veřejných institucích a prát se o zlomky veřejného rozpočtu.

Rovnou daní srovnává lidi živící se vlastní duševní či manuální prací s Patrikem Oulickým, jemuž z rukou špatně ovládaných hlavou podoby vepřové hřeznou pětitisícikoruny přímo na kongresu ODS. Díky pohotovému fotografovi se tento muž stává ikonou dokonání proměny moderní ODS na stranu v pravém slovo smyslu posttotalitní.

Její největší vinou je, že ve spojení zejména s Miroslavem Kalouskem a Milošem Zemanem umrtvila přirozenou občanskou angažovanost, která kultivuje společnost zevnitř jako samočisticí, totiž obrodný proces. Ten je nezbytnou evoluční složkou revoluce, které říkáme sametová - to aby společnost po převratu netendovala ke starým poměrům, jak se teď děje.

*

A teďka co by to ten Petr Fiala s tou stranou musel udělat, abych třebas já někde vyštrachal onu přihlášku s pořadovým číslem tři a stal se členem ODS, jak jsem kdysi zamýšlel…

Petr Fiala je rozhodně důvěryhodný a vzdělaný muž (v roce 1996 se v jedenatřiceti letech habilitoval na Univerzitě Karlově v oboru politologie, v roce 2002 založil Katedru mezinárodních vztahů a evropských studií a v roce 2004 se stal rektorem Masarykovy univerzity), jenž ve svém nástinu programu „17 principů moderní pravice“ vrací ODS do společnosti.

Ocituji to, co sám považuji za blahodárné procitnutí, nechci říci přímo „poučení z krizového vývoje“. (Co má člověk dělat, aby se sám sobě poněkud nevysmíval.)

V podtextu Fialova programu je oprávněná obava z radikalizace společnosti a levicového zbytnění úlohy státu na úkor — občanské angažovanosti!

V souladu s mým názorem zdůrazňuje, že „pravicová politika má být pozorná a solidární“ a u nutných reforem má důkladně promýšlet jejich účinky a konzultovat je s těmi, na něž dopadnou. Nastavit daně chce promyšleně a spravedlivě. (To levice přeci také.) Protože práce je hodnotou, musí ji za důstojnou mzdu najít co nejvíce z nás. (Ani levice nechce jinak.)

Nezadlužená budoucnost — „stát může bezplatně poskytovat jen to, na co získá prostředky od občanů“. Na nadstandardních službách se musíme sami finančně podílet. (To je otázka důvěry občanů ve stát, jak ji obnovit, aby nadstandardem pak nebylo téměř vše.)

Podpora rodiny a výchovy dětí: „Mít rodinu nesmí být nevýhodou.“ (Na tom se všichni shodnou, tak proč to tak není, proč to musí být v programu.)

Odstavec „Solidarita je důležitá“ opisuji celý: „Důležité místo má solidarita bohatých s chudšími, zdravých s nemocnými, bezdětných s těmi, kteří mají děti, mladých se starými, zaměstnavatelů se zaměstnanci. Některé životní situace vyžadují speciální úctu a podporu. Musíme pečovat o ty, kteří se o sebe postarat nemohou, zajistit lidem důstojné stáří a kvalitní lékařskou péči.“ (Je snad někdo proti?)

Vzdělání znamená budoucnost: „Šanci na kvalitní vzdělání a uplatnění v životě si zaslouží všichni. Odpovědná politika musí hledat způsoby, jak zajistit dobré vzdělání na všech úrovních, jak dosáhnout toho, aby na školách působili dobří učitelé, které jejich práce baví. (…) Učme děti i sami sebe vzájemné úctě a respektu.“ (O tom cosi věděl už Komenský. Snad kdyby Petr Fiala alespoň trošičku naznačil jak na to…)

Poznání nás obohacuje: „Špičková věda vyžaduje nejen dostatečné financování z veřejných i soukromých zdrojů, ale také otevřené, nebyrokratické a inovativní prostředí, v němž se může rozvíjet.“ (Skvěle!)

Kultura je bohatstvím společnosti (celý odstavec): „Kultura je u nás ve srovnání s jinými zeměmi podporována nesystémově a řízení kulturních institucí trpí častými zásahy politické moci.“ (První polovinu věty vyslovil už nechvalně známý někdejší pražský radní pro kulturu Richter.)

„Pro kvalitní kulturu je potřeba promyšleně vytvářet podmínky, na nichž se stát podílí s obcemi, kraji i soukromými podporovateli.“ (Což může znamenat zlepšení stejně tak jako zhoršení.)

Rozhodujme rozumně a odpovědně: „Usilujme o překonání úzce resortního pohledu, nepodléhejme tlaku lobbyistických skupin a vykonávejme veřejnou službu odpovědně ve prospěch občanů.“ (Řečeno s takovou lehkostí, jako by autor s veřejnou službou, a zejména se samotnou ODS, neměl vůbec žádné zkušenosti.)

„17 principů moderní pravice“ Petra Fialy jsou v každém případě humanisticky orientované proklamace, v nichž „pravicovost“ se většinou rovná „rozumnosti“. Je to princip života civilizované společnosti, po němž po všech vládách pravicovo-levicového konglomerátu budeme vždycky prahnout.

Nejcennější na tom je, že ji vyslovuje představitel ODS - jaká úleva po Klausovi. V tom je také její největší význam, protože v praktické politice, jak víme, proklamace neznamenají vůbec nic.