„ODS utrpěla zdrcující porážku, která z dřívějšího hegemona na pravici rázem učinila jen jednu z mnoha malých parlamentních stran.“ — Na tomto konstatování se shodnou téměř všichni, ba i sama ODS. Aby tato strana se mohla obrodit k novému politickému životu, měla by vědět, proč tak dopadla; a na tom se už neshodneme, zejména její členové ne.

Kdysi jsem s Janou Petrovou pomáhal formulovat její první program a na slavném sněmu, kde se OF rozdělilo na ODS a OH, jsem vyplnil přihlášku do ODS s pořadovým číslem tři, která se ale někde ztratila. Měla-li už tehdy v programu zaděláno na svůj současný pád, na to si už nevzpomínám, ale řekl bych, že ne.

Program ODS vyzýval k občanskému aktivismu (dneska kupodivu!) z potřeby lidí nést odpovědnost za své činy, postoje a aktivity, což totalitní režim umožňoval jen v malé míře. Instituce nově zakládat na základě skutečných potřeb společnosti, schopností a odpovědnosti občanů.

Hledali se a formovali lidé s vůlí sdílet odpovědnost za nové poměry jako dlouhodobý obrodný proces (dneska by se řeklo revitalizace společnosti). Pro tento úkol jsme byli nabiti nezměrnou energií, vůlí, nezištnost jako součást utahování opasků.

První chybou ODS bylo stanovení jakési pomyslné pětiletky, kdy proces demokratizace poměrů bude ukončen hospodářskou transformací, personální obměnou v mocenských strukturách a demokratickou inovací zákonného rámce, které nám zaručí návrat k parlamentní liberální demokracii a k právnímu státu s důrazem na antitotalitarismus a  antikomunismus.

Jako by sám politický převrat a s nově formulovanými dogmaty mohl být nositelem nových, lepších poměrů. (Vzpomínám si, že například v Literárních novinách začátku devadesátých let jsme téměř všichni byli víceméně pravicového smýšlení včetně tzv. osmašedesátníků, například Sergeje Machonina, což v LtN té doby lze číst.)

ODS ústy svých ideologů začíná odmítat občanskou angažovanost, již odkazuje do rámce stranických struktur, a nebo ji pokládá za překonaný relikt disentu. Vymezuje se vůči osmašedesátníkům podezírajíc je z prahnutí po moci vahou svých někdejších zásluh. Odmítá tzv. hledače třetí cesty jako věčné pochybovače, kteří se povyšují nad pravdy běžného života.

Postupně začíná opovrhovat všemi, kdož pochybují o rovnosti pojmu „občanské společnosti“ s pojmem „společnosti svobodných občanů“ a kladou otázky, do jaké míry je spotřeba také smyslem života a co je jeho kvalitou: otázka veřejného prostoru, životního prostředí atd.