Není obvyklé moci se v médiích vyjádřit dle své libosti. Děkuji za tu možnost! Mohu tak sám uspořádat to, co bylo podle mě v uplynulém roce 2014 důležité — a nemusím se vyjadřovat k otázkám, jež má za podstatné někdo jiný. Tento trend totiž dle mého názoru proměňuje demokracii v mediokracii, která nutí politiky dobývat si prostor pro svá stěžejní témata v médiích za použití ne zrovna korektních postupů; sem patří populismus, hyperbola, vulgarity, peníze, známosti… To média totiž víceméně určují, co je důležité a co by mělo lidi zajímat.

Ukrajinský konflikt

Často jsem byl na řešení ukrajinské krize tázán a často jsem byl osočen z mělkosti, vyhýbavosti či ignorantství: „Na to přece musíte mít názor!“ Proč?! Protože správný politik musí mít na všechno názor? Mým názorem byl konkrétní krok — trvalý příkaz ve prospěch Médecins sans frontiéres, kteří aktivně pomáhají potřebným na Ukrajině. To je tak asi jediná reálná a skutečně přínosná věc, kterou může kterýkoliv — i vládní — politik se situací dělat.

Fakt, že se k ní každý vyjádřil, v rámci naší zahraniční politiky dokonce protichůdně, ale žádný vliv na vývoj nemá. Situaci to neuklidnilo a lidem na Ukrajině nepomohlo. Není přitom důležité, kdo si začal a na čí straně by — podle médií a politiků — měla být pravda.

Stěžejní je, aby se konflikt uklidnil a neeskaloval, aby se situace stabilizovala a v oblasti neumírali lidé. Není to náhodou hlavní a obecný princip, který by měl platit stejně tak v Sýrii, Palestině i na dalších žhavých místech na Zemi? Cokoliv směřuje k jinému cíli, je špatně. Cokoliv je vyřčeno nad rámec skutečně efektivního jednání či pomoci, jsou zbytečné řeči, které jejich autoři (a častěji možná jen jejich interpreti) zneužívají k vlastnímu politickému zviditelnění.

Nejen TTIP…

Pamatujete si historii a vývoj smlouvy ACTA? Věděli jste o ní a vadila vám. Každý rok se přitom objevují další a další „pro všechny zúčastněné výhodné smlouvy“. Jestli by něco nemělo ujít zájmu veřejnosti, je to za podobných podmínek v naprostém utajení připravovaná mezinárodní smlouva TTIP. Některé politické strany se tímto tématem oháněly i v době voleb do Evropského parlamentu. Proč se na ně potom zapomnělo?

Transatlantické partnerství pro obchod a investice TTIP, známé i jako Transatlantická zóna volného obchodu TAFTA, je zlo. Deklarovaný přínos pro ekonomiku Evropy a USA je sporný. A i kdyby, přinese to něco běžnému občanovi? Právě naopak! Evropa své lidi docela dobře chrání.

↗

Po evropských volbách, ve kterých z pohledu zisku křesel neuspěl, Ivan Bartoš odstoupil z postu předsedy Pirátů. Foto Piráti

Řada předpisů a norem (vynecháme-li pověstné nesmysly o žárovkách a úhlu zahnutí banánů) má smysl a je ve prospěch spotřebitele — jeho zdraví, soukromí i jeho portmonky. „Stejné“ podmínky pro obchod, které sleduje TTIP, však ve finále znamenají vzdát se vysokých evropských a národních standardů ve prospěch rádoby liberálního obchodního prostředí v USA.

Případné nedodržení takto nastolených pravidel pak hrozí mezinárodní arbitráží, často vedenou mimo standardní soudní procesy. Není to tedy vymyšlené téma či pirátský problém. Je to problém všech občanů ČR a Evropy. Zase se jedná o nás bez nás. Je-li pro naše občany tak důležitá národní suverenita, a v době voleb do EP to zaznívalo z řady stran, divím se, že při prvních zmínkách o TTIP nezaplavili ve velkém ulice.

Pro srovnání…

Podobná panamerická smlouva NAFTA z roku 1994 přitom jednoznačně přinesla výhody jen velkým firmám. Pro běžné lidi, národní ekonomiky i drobné podnikatele, malé a střední firmy znamenala prokazatelné zhoršení v řadě aspektů. V USA, Mexiku i v dalších zemích vedla k oslabení základních pracovních garancí, likvidaci místních výrobců, snížení ochrany přírody i zdraví. Jen v Mexiku, které v důsledku smlouvy zaplavily levné, méně kvalitní produkty ze zahraničí, přišly o práci přes dva miliony farmářů.

NAFTA umožnila i to, aby investoři žalovali suverénní státy u neprůhledných quasi justičních tribunálů o miliony dolarů za zkrácení svých byť jen potenciálních zisků — paradoxně v důsledku demokraticky přijatých zákonů. A tak byla například Kanada zažalována za moratorium na rizikové a devastující frakování zemního plynu. Za moratorium, přijaté Kanaďany v referendu, si tak těžařská firma nárokuje 500 milionů dolarů „očekávaných zisků“. (Zdroj: vttip.cz)

Boj proti korupci

Předchozí i nová vláda údajně strašně bojují s korupcí: Stát je rozkrádán a je třeba s tím zatočit! To zní opakovaně nejen v době voleb, ale prakticky kdykoliv dostane nějaký politik prostor se k něčemu vyjádřit. Paradoxní je, že — kromě opozice, která dle zvrácené logiky neprosadí žádný návrh, protože s opozicí se přece nespolupracuje — tvrdí totéž i politici vládní, kteří mají možnost protikorupční politiku realizovat a zákony Sněmovnou protlačit. Jaká je ale protikorupční bilance roku 2014 ve skutečnosti?

Tak třeba Senát ani Sněmovna už jen tak své členy ke stíhání nevydává: V červnu šlo o Zuzanu Kailovou z ČSSD a předraženou zakázku na Vítání občánků z roku 2011, v prosinci o Milana Pešáka z ODS a o prodej pozemků v Praze 11. Oba tak mohou být stíháni až po uplynutí mandátu. A co se stalo s požadavkem Rekonstrukce státu na zveřejňování smluv na internetu jako podmínkou jejich platnosti a závaznosti? Chápal jsem to jako jednu z vlajkových lodí firmy ANO.

Ještě v červnu tvrdila ministryně pro místní rozvoj za ANO Věra Jourová v Otázkách Václava Moravce na ČT, že zákon bude schválen v průběhu léta. A skutečnost? Výbor to nedoporučil, Sněmovna neschválila. Pak dostala věc na starost Adriana Krnáčová, která zákon zazdila úplně. Byla následně zvolena do zastupitelstva a je nyní pražskou primátorkou. Zveřejňování smluv na internetu ale prozatím neprošlo ani v Praze, kde by byla ideální možnost tohle zásadní protikorupční opatření vyzkoušet v praxi.

Pokud se podíváme na Strategii vlády v boji s korupcí v letech 2013 a 2014, zjistíme, že klíčové zákony k jeho realizaci nebyly ani v roce 2014 schváleny. Kde je konec například zákonu o ochraně oznamovatele?! Ještě že byly schváleny aspoň novely zákonů o odpadech či o důchodovém pojištění a zákon o kybernetické bezpečnosti.

Stále jsem ale na pochybách, zda ve státě, kde se krade v rámci téměř jakékoliv zakázky, často právě v souvislosti s nějakým novým zákonem, má smysl provádět jakékoliv legislativní změny, není-li občanům garantováno fundamentální právo na informace a tudíž ani možnost kontroly nad chodem státu.

A další důležité události roku 2014? Napadá mě už jen „nepolitická“ olympiáda v Soči a pak Zeman stokrát jinak. Trochu málo na to, jaká očekávání měli občané po odstavení TOP 09 a ODS od politického vesla…

Pirátské volby

Z pirátského pohledu hodnotím kladně dvoje volby, které loni proběhly. V těch do Evropského parlamentu nám mandát unikl skutečně o fousek. A v komunálních volbách jsme uspěli v řadě měst, takže máme zastupitele po celé ČR — v Mariánských Lázních dokonce i starostu Vojtu Frantu anebo čtyři zastupitele na pražském magistrátu. Jinde nám to opět uniklo o vlásek.

Obecně považujeme pětiprocentní hranici za diskriminační samu o sobě a podáváme proto po každých volbách stížnosti na jejich platnost. Snížení pětiprocentní hranice máme také od samého počátku v pirátském programu. Nekopeme tím ale za sebe, i když pohybovat se těsně pod touhle hranicí, jak se nám často stává, dokáže pěkně naštvat. Hlavně je potřeba si uvědomit, kolik voličů díky tomu nemá ve volených orgánech své zastoupení, ačkoliv se ve volbách vyjádřili jasně.

To nejdůležitější...

Že by ten rok tak rychle utekl a dohromady se toho zase tolik nestalo? Někdo může namítat, že jsem si vybral špatné události, nebo jsem něco významného přehlédl. Neberu mu to. Každý vnímá realitu jinak. Půl roku jsme pracovali na kampani do Evropských voleb, kterých jsem se jako lídr účastnil a z pohledu zisku křesel neuspěl. I proto jsem z postu předsedy odstoupil. A taky jsem se potřeboval srovnat. Pak proběhly volby komunální.

Ve finále činnost okolo voleb vnímám spíše jako nutné byrokraticko-operativní úkoly, protože v kampani jsme s Pirátskou stranou prakticky neustále. V jistém smyslu mě v tomto roce možná zasáhly více moje osobní prožitky, ačkoliv jsem na politický život nerezignoval. Zemřelo taky pár důležitých lidí, třeba můj kamarád Milan Kozelka. Ale takový je život…

Teď je ovšem nejdůležitější podívat se na to, co můžeme udělat v následujícím roce. Ovšem ne ve formě předsevzetí, která pak většinou stejně nesplníme a které jsou analogické s předvolebními sliby politiků.

Připadá mi, že se lidé a společnost stále více soustředí na jakési ekonomické ukazatele, nebo obecněji — že honí vnucené a ve finále nedůležité společenské KPI neboli Klíčové ukazatele výkonnosti. Měli bychom se více soustředit na život samotný a KPI nahradit o mnoho důležitějším měřítkem, třeba indexem SKLŽ — ukazatelem Skutečné kvality lidského života.