K fundovanému rozboru autora je možno snad připojit ještě poněkud obecnější závěr (který autor ovšem sám naznačil) - že totiž pouhý protest proti stávajícímu establishmentu sám ještě zdaleka není nosným programem. Ani programem politickým, natož pak společenským.

Takovéto strany a straničky se - jmenovitě v Německu - objevují a vynořují s určitou pravidelností znovu a znovu, napřed vystartují s velkým halasem, jako že jsou to právě oni (ony), kdo konečně svou zásadní opozicí rozbijí tu zkostnatělou mašinérii etablované politiky.

A protože ani v Německu ten svět "velké" politiky u lidu obecného nepožívá nijak velké důvěry, nechá se vždycky část voličstva zlákat touto vizí, či přesněji řečeno iluzí čerstvého větru v politice. Ten vzorec je v podstatě vždycky stejný: tvůrci tohoto nového politického subjektu vyhlásí, že oni a jenom oni jsou pravými zástupci "obyčejného člověka", že oni už zametou s tím světem zkorumpovaných velkých partají.

Jak je stejný ten vzorec vzniku, tak stejně tak velice podobný až identický je i zánik těchto "obnovitelských" stran: tito samozvaní čistitelé Augiášových chlévů velice rychle ukáží ty samé manýry jako etablované strany. Fundamentalistické ideologické střety, boje o pozice, osobní animozity a střety. A protože tyto straničky nemají žádný vlastní pozitivní program, nemají ani takovou reálnou základnu pro "vyžehlení" těchto svých interních bojů, jako strany velké.

Co se pak konkrétně oněch "Pirátů" týče, byla to v podstatě právě jenom takováto čistě protestní strana, její jediné specifikum spočívalo v tom, že to byl protest novodobé internetové generace, která propadla iluzi svého vlastního virtuálního světa, že jenom prostřednictvím anarchistické internetové "totální" demokracie dokáže změnit svět. Že s tímto pseudoprojektem daleko nedojde, se dalo s trochou předvídavosti tušit už od samotného počátku.