Kdo si dnes přehraje z internetových archivů televizní diskuse o německých Pirátech z jara 2012, bude možná lehce omráčen vrtkavostí veřejné přízně. Piráti tehdy pronikli do zemských parlamentů v Berlíně, Sársku, Šlesvicku-Holštýnsku i v největší spolkové zemi Porýní-Vestfálsku. Volební modely jim přisuzovaly až 13procentní podporu a mnozí pokládali vstup strany do Bundestagu v roce 2013 za hotovou věc. Dokonce je nemálo novinářů korunovalo na průkopníky politiky pro 21. století.

↗

Němečtí Piráti na protinacistické demonstraci. Foto Wikimedia Commons

Uplynul ale rok a druhý a kolem Pirátů se rozhostilo ticho přerušované vlastně jen hlasitými odchody jejich předních členů. Naposled tak před čtyřmi týdny učinili braniborská zemská předsedkyně Anke Domscheitová-Bergová a šéf berlínské organizace strany Christopher Lauer.

Zároveň se během uplynulých dvanácti měsíců třikrát obměnilo spolkové předsednictvo strany, počet členů klesl během dvou let z 35 na 28 tisíc a pouze čtvrtina z nich zatím zaplatila letošní členský příspěvek.

V celoněmeckých průzkumech se PIRATEN nepřehoupnou přes dvě procenta, což je i jejich výsledek z loňských voleb do Spolkového sněmu. A aby toho nebylo málo, v nedávných zemských volbách v Sasku, Durynsku a Braniborsku dokázali přesvědčit zhruba jen procento voličů. Tím se dostali ve volebních grafikách do sloupečku „ostatní“, tedy do politického propadliště.

Liberálové vs. levice

Co se stalo a co za tím vězí? Kromě četných osobních nevraživostí, jimž je možné na internetu poskytnout značný prostor, se v prvé řadě jedná o spor mezi levicovou a liberální částí strany probíhající již několik let. Straničtí liberálové chtějí agendu strany zaměřit především na otázky ochrany osobních dat a prolomení dosavadního pojetí autorských práv na síti. K nim se přidává značná část členů, kteří stranickou politiku a pravolevé názorové spektrum odmítají už z principu.

Levicová část sice už v roce 2011 prosadila bezpodmínečný základní příjem do stranického programu, ale usiluje také o proměnu Pirátů v radikální hnutí blízké Antifě. Tento styl je pro velkou část veřejnosti i Pirátů nepřijatelný, neboť někteří antifašističtí aktivisté zejména v Berlíně bývají nezřídka spojování se zapálenými automobily nebo ničením infrastruktury městské železnice S-Bahn.

K novým obavám z prosazování proudů blízkých Antifě zavdala v březnu příčinu berlínská kandidátka Pirátů do Evropského parlamentu Anne Helmová, když děkovala po vzoru ukrajinské skupiny Femen nahoře bez americkým pilotům za bombardování Drážďan v roce 1945. To nevedlo pouze k odchodu bývalého předsedy Sebastiana Nerze a známého bloggera Uda Vettera, kteří ve straně reprezentovali spíše liberální proud, ale i k protestní stávce taktéž spíše liberálně naladěného IT-oddělení strany. Stávka a následný konflikt pak způsobily další otřesy, jež vyústily v rozvrat v sedmičlenném stranickém předsednictvu a odstoupení tří spíše levicových místopředsedů.

Po rezignaci části vedení strany vypukla a na sociálních sítích a ostatních internetových komunikačních kanálech Pirátů již celoněmecká prudká hádka. Berlínská organizace v posledku začala zvažovat secesi od zbytku strany, a to k zoufalství umírněných sympatizantů opět veřejně a dosti hlasitě.

Novináři mohli toto harakiri sledovat z tepla svých domovů a kanceláří s gustem, u členů a příznivců ovšem převládlo spíše zděšení. Až odpudivý styl vnitrostranické diskuse plný nadávek do nacistů, přirovnávání ke stalinistům a sexistických vyjádření vedl nakonec také k hlasitému zúčtování s Piráty jejich berlínskou jedničku do loňských spolkových voleb Cornelií Ottovou. Ta nyní pracuje jako asistentka poslance postkomunistické Die Linke Klause Ernsta, i když o vstupu do této strany prý zatím neuvažuje.

Mimořádný pirátský sjezd v průběhu letošního června sice ukončil nejdivočejší fázi konfliktu a zvolil předsednictvo, které své spory přinejmenším neřeší veřejně. Nicméně k tématům jako je právě vztah k blokádám neonacistů, přistěhovalecké politice a sexistickým a diskriminačních výrokům některých členů strany, nezaujali Piráti na svém vrcholném grémiu žádnou jasnou pozici. Polovičatý kompromis přitom není stále po chuti levicovému křídlu, z něhož někteří stranu dále opouštějí.

Druhý problém