Při poslední prezidentské volební kampani v USA v říjnu 2012 jsme se mohli v německém liberálním Frankfurter Allgemeine Zeitung dočíst, že Amerika objevuje třídní boj. V českých LN a MfDnes jsme ve stejné době mohli naopak číst o hrozbě komunismu, zatímco skutečnou hrozbou je drastické prohlubování sociálních nerovností a růst chudoby, která je stále ošklivější i u nás. Je tedy nasnadě, že otázka, která dnes opět bije na poplach, se jmenuje sociální.

Třebaže se tedy boj mezi mainstreamovou levicí a pravicí na obou stranách Atlantiku může jevit jako rodinná záležitost politického establishmentu, opravňující předsedu českých pirátů Ivana Bartoše k nerespektování této pravolevé osy, člověk se zdravě vyvinutým sociálním smyslem chtě nechtě reflektuje sociální problémy, směřující k polarizaci společnosti, a logicky také otázku vztahu práce a kapitálu, která je principem vztahu levice a pravice.

Pirátské strany všude ve světě, německou nevyjímaje, jsou dle svých slov neideologické, což lze chápat tak, že se nevážou k žádné výlučné ideologii. To však neznamená, že jsou prosty pluralitních společenských zájmů a ideových směrů, které spojuje minimální konsensus, jímž jsou pirátská témata a protestní povaha strany, založená na přímé demokracii a decentralizaci.

Rétorika některých představitelů českých pirátů však ukazuje, že svou stranu chápou nejen jako neideologickou, ale také jako nepolitickou, starající se jen o okruh svých úzkých zájmů svobodných informací a úzkostlivě se vyhýbající společenským tématům a konfliktům. Ivan Bartoš tvrdí, že čeští piráti nerespektují koncept dělení na pravici a levici. Nejen rétorika, ale i velmi omezený program českých pirátů však ukazují, že tato strana nevybočuje, ale naopak se podílí na každodenním vytváření depolitizované debaty, typické pro postkomunismus, kde přece dějiny mají už dávno končit. Neukazují nám tím náhodou čeští piráti, podobně jako Havlův zelinář v Moci bezmocných, že vlastně mají strach z ohrady této debaty vystoupit, že se vlastně v této ohradě cítí bezpečněji? V této ohradě v každém případě zůstávají piráti pouhou pozitivní konstruktivní opozicí…

Vztah práce a kapitálu, základní příjem a ekonomická demokracie

Podíváme-li se na program českých pirátů, obsahuje v zásadě jednotící liberální ideu svobodného přístupu k informacím, a v oblasti hospodářské politiky nic než liberální požadavek volného trhu. O ekonomické demokracii se vyjadřují jen letmo, velmi obecně a raději opatrně. V hospodářské politice tak piráti nepředstavují alternativu vůči pravicové ODS nebo TOP 09.

Otázka vztahu pirátů k levici a k sociálním tématům je samozřejmě komplikovaná; mnohem zajímavěji se řeší u německé strany, jejíž předseda Bernd Schlömer diskutoval s předsedkyní Die Linke Katjou Kipping v debatě o podnikovém systému v srpnu 2012. Také němečtí piráti se definují spíše liberálně než levicově či pravicově, s levicí se však shodují v otázce vztahu práce a kapitálu, minimální mzdy, základního příjmu a podnikové demokracie.

Otevřeme-li německou verzi stranického programu, v bodu 24.5 věnovaném pracovním trhu nalezneme právě programové požadavky bezpodmínečného základního příjmu pro všechny, spolkové zákonné minimální mzdy pro lidi v zaměstnaneckém poměru a rozšiřování demokracie z oblasti politiky a státu také do oblasti podniků, tedy snahu prohlubovat a rozšiřovat dosavadní úroveň spolurozhodování pracujících na vedení firem.

Je možné, že čeští piráti prostě přečetli a převzali jen anglickou verzi programu, kde sociální témata chybí, a nečetli už tu německou?

Změna paradigmatu: konec vlastnictví?

Vznik zelených v 80. letech přinesl do politické a celospolečenské debaty nová témata, která byla odpovědí na krizi průmyslové civilizace a kulturní změny 60. a 70. let. To byla úloha, kterou zelení splnili.

Piráti jakožto strana digitální bohémy odpovídají na některé výzvy, které přináší globální kapitalismus. Výzvy, jež se v lidských dějinách opakují znovu a znovu, každý den, jen s novými technologiemi a typy sociálních vztahů, získávají novou tvář.

Řeč je o vztahu sdílení, který je v současné sociální antropologii někdy nazýván komunismem, nebo commonismem v debatách politických, a který koexistuje vedle jiných sociálních vztahů, jako hierarchie a směna, v nichž funguje logika vlastnictví. V případě komunismu můžeme hovořit o mytickém makrokomunismu, tedy lovecko-sběračských komunitách či komunismu budoucnosti, užívajícím moderní technologie, ale také o mikrokomunismu každodenního života. Tento všední komunismus může mít množství podob: spolupráce, komunikace, výpomoc, společně trávený čas, přátelství, láska, sex a mnoho dalšího.

Komunismus, či chceme-li commonismus však není jen mytický. Vztah vlastnictví je sociální konstrukt, stejně jako sdílení, směna a hierarchie, a vedle soukromého vlastnictví, které historicky vzniklo spolu se zemědělstvím v neolitické revoluci, existuje ve všech lidských kulturách společné užívání obecních statků (commons), které je jedním z pilířů společenství a společnosti vůbec. Statků, které patří všem a zároveň nikomu.

V agrárních civilizacích se jedná o obecní pastviny, půdu a dobytek (ale také otroky). Například ve středověké Anglii bylo právo svobodně užívat obecních pozemků, spolu s privilegii šlechty, deklarováno Velkou chartou z roku 1215, aby byly tyto commons v příštích staletích novou šlechtou násilím privatizovány, tj. ohrazovány za účelem pastvy ovcí, jejichž vlna byla prodávána do flanderských kapitalistických manufaktur. Privatizace veřejných statků spolu s násilím tedy vždy stojí u zrodu kapitalismu v jakékoli epoše.

Za toto právo volně užívat obecních pozemků bojovali za anglické revoluce diggeři (kopáči), kteří zabírali a společně obdělávali ladem ležící půdu a neuznávali soukromé vlastnictví a peníze, a proto tvořili nejradikálnější, komunistický směr revoluce.

Právě v této době, v 17. století, vznikla v rodící se buržoazní anglické společnosti liberální ideologie práva na soukromé vlastnictví, koncipovaná Johnem Lockem. Právo na vlastnictví, zejména pak na soukromé vlastnictví, je ideologickým konstruktem, nikoli „přirozenou lidskou potřebou“.

Ani s nástupem průmyslového kapitalismu však commons nezanikají, ale jsou znovuvytvořena dělnickým hnutím v podobě solidarity a různých forem svépomoci, jako jsou družstva, pojišťovací systémy, stávkové fondy a další. Také rolníci reagovali na nové hrozby vytvářením vlastní solidární ekonomiky. Obdobně bychom mohli hovořit o experimentálních komunách hippies, ale především o squatingu, který se ve velkoměstech vyspělých zemí vyvíjí od 60. let.

Diggery digitální, informační epochy jsou piráti, kteří s duševním a kulturním bohatstvím provádějí to, co prováděli diggeři s půdou anebo provádí squateři s opuštěnými domy. Bojují za legalizaci a legitimizaci volného užívání a sdílení tohoto bohatství, a tím bojují i proti kulturnímu průmyslu jakožto jednomu ze segmentů kapitalismu, postaveném na principu soukromého vlastnictví a směny ze zašlé analogové éry.

Digitální revoluce je změnou paradigmatu, která znamená konec buržoazně-analogové logiky soukromého duševního vlastnictví, ale i duševního vlastnictví vůbec. A nejen to. Radikální intelektuálové Antonio Negri a Michael Hardt ve své knize Common Wealth: konec vlastnictví? ukazují, že všem patří nejen informace a vědění, ale také voda a vzduch, tedy je komunisticky užíváme, a jde o to, užívat takto také ostatní statky, nezbytné k životu společnosti. V jistém smyslu jsme tedy v komunismu vždy žili a žijeme, jde o to, do jaké míry a nakolik si to uvědomujeme.

Piráti jako emancipační projekt?

Prosazují-li piráti Internet jako veřejné, společné moře, jako digitální agoru, digitální společenství rovnoprávných a svobodných lidí, prosazují-li sdílení informací a vědění a prosazují-li přímou demokracii jako princip fungování celé společnosti, na kterém se sami organizují, jsou stranou, která má emancipační, ale také antikapitalistický potenciál.

Vrátíme-li se tedy k otázce vztahu pirátů k levici, k debatě o ní je třeba tento pojem, alespoň stručně, definovat. Levice, ať už měla jakýkoli konkrétní obsah, vždy znamenala emancipaci v porovnání s pravicí, asociující zavedený pořádek a hierarchii. Proto je celkem lhostejné, jak se piráti sami pojmově vymezují. Podstatné je, zda se piráti chápou jako emancipační projekt, jehož cílem je změnit společnost.

Bývalá členka spolkového předsednictva a členka berlínské pirátské strany, politoložka, postgenderová feministka a autorka knihy Klikni mě, Julia Schramm, v srpnu 2012 v rozhovoru s Georgem Fülberthem pro socialistické Neues Deutschland o směřování pirátů a jejich vztahu k feminismu a sociálním tématům říká, že sama chápe piráty jako emancipační projekt. A pokud se tak nebudou chápat piráti, pravděpodobně vystoupí. Kriticky se také staví k systému námezdní práce, který považuje za překonaný. Stojí také za zmínku, že ve své knize vystupuje jako kritička kapitalismu a požaduje nejen svobodu Internetu a informací: konstatuje, že Internet patří všem.

Piráti jako celosvětové hnutí (a zejména pak německá strana) emancipační potenciál progresivně měnící společnost mají. Je ovšem otázka, zda jej mají také čeští a pokud, nakolik jej dokážou využít.