Nedělní zemské volby v Durynsku a Braniborsku spolu s volebním kláním v Sasku před dvěma týdny stále více opravňují k tvrzení, že německá politika je na prahu nové éry.

Na první pohled vypadá všechno klasicky: v Braniborsku vyhrála sociální demokracie (SPD) s téměř třetinou všech hlasů, zatímco durynská SPD se musela spokojit pouze s dvanácti procenty. Vítězství v této středoněmecké zemi může naopak se 33,5 procenta slavit CDU, leč o pět procentních bodů jí dýchá na záda postkomunistická Die Linke, která má šanci utvořit levicovou koalici s SPD a Zelenými a nominovat dokonce premiéra.

Zdá se tedy, že nakonec obě spolkové země dostanou programově levicové koalice, neboť i v Braniborsku má SPD a Die Linke těsnou většinu, a tudíž mohou pokračovat ve vládní spolupráci i v následujících pěti letech.

Ona nová éra ale zdaleka netkví v možnosti nástupu levicových koalic. Především úspěch strany Alternativa pro Německo (AfD), která v Durynsku získala deset a v Braniborsku dokonce přes dvanáct procent platných hlasů, musí všichni ostatní začít brát na vědomí. Pokud ji nerozloží vnitřní spory, má AfD nakročeno k tomu stát se novým a trvalým aktérem v německé stranické krajině.

Strana zatím boduje u voličů se směsí eurokriticismu a populismu v pravém smyslu toho slova. Populismu coby obrany „tradičních hodnot“, nikoliv coby „slibů všeho všem“, jak se tento termín často mylně chápe.