Kamery zabírají vysokého muže s dvoudenním strništěm. Muž se tváří tvrdě a nekompromisně — i když hnidopich by v jeho výrazu možná odhalil i kapku úzkosti —, vraští obočí, přímému očnímu kontaktu s kamerami se vyhýbá. Pevně při tom ve své dlani svírá ruku ženy s vlajícími blond vlasy a velkými tmavými brýlemi model „chci, aby všichni viděli, že chci být nenápadná“. Scénu dokreslují ženiny lodičky s vysokými podpatky — demonstrace síly a dominance — a mužova nedbale-elegantně uvázaná šála. A že se ptáte, kdo mu ji vybral a uvázal, že?

Klapka…

Ne, toto není záběr náruživých paparazzi na dvojici filmových hvězd. Toto jsou fotky a záběry, doprovázející zprávy o soudním řízení s bývalým premiérem a šéfkou jeho sekretariátu, dnes jeho manželkou.

Když se stal Petr Nečas v červnu 2010 předsedou české vlády, vysloužil si od novinářů přezdívku „pan Čistý“. Mnozí kolegové by dnes možná mediální archivy raději skartovali — podobně jako Petr Nečas svůj pamětihodný billboard, v němž s vyhrnutými rukávy slibuje boj s korupcí.

↗

Pamatujete si ještě, že byl premiérem? Premiérem, od nějž se tolik čekalo? Foto archiv DR

Když Petr Nečas přicházel do premiérského křesla jako předseda občanských demokratů, těšil se až fanouškovskému zacházení ze strany značné části českých médií. Mělo to být takové hladké sebenaplňující se proroctví o rozumném vůdci…

Něco se ale zvrtlo.

Slušňák bez příčiny

Snad je to až příliš laciná sranda, možná ale přináší důležité ponaučení. Média si v roce 2010 Petra Nečase přivlastnila a jeho prostřednictvím se pokusila zrealizovat svůj sen o slušném a skromném pravicovém premiérovi, který naši zem vyvede zodpovědně z maléru: vyřeší ekonomickou krizi a nakreslí tlustou čáru za sérií politiků opředených podivnými figurkami a korupcí zavánějícími událostmi.

„Táta od rodiny, horlivý křesťan, bezkonfliktní člověk a spíše neznámý než oblíbený politik.“ Tak nějak vypadala stručná definice Petra Nečase, kterou zopakovala prakticky všechna média, včetně bulváru. A hned za ní stála citace tehdejšího prezidenta Václava Klause: „Jmenováním Petra Nečase jmenuji někoho, koho dlouhá léta znám, koho si vážím. Dobře si vzpomínám na první chvíli, když jsem ho uviděl na volebním mítinku v květnu roku 1992. Zdál se mi jako mladý, nadějný, takže teď to dotáhl až do funkce předsedy vlády.“

Publicistické párty na oslavu příchodu Petra Nečase se účastnily i jiné osobnosti veřejného života. Jaromír Jágr se nechal v Parlamentních listech — podle kterých dostala naše republika 28. června 2010 (den jmenování Nečase do funkce premiéra) „krásný dárek“ — slyšet: „Pokud lidi nebudou Nečasovi věřit a souhlasit s ním, tak už nevím, koho by tam chtěli. To se na mě nezlobte. Příhodnějšího a čestnějšího člověka už nenajdeš. Koukal jsem na kongres ODS a nadchlo mě, jakým směrem se vydali. Dokonce jsem se na to koukal místo fotbalu. Ale to se není čemu divit, tam stejně nepadají góly. Jsem rád, že jsem ODS volil. Pokud budou takhle pokračovat, tak nemám žádné starosti.”

Často se také psalo o změně politického stylu, který měl s Petrem Nečasem přicházet. Většina médií odcitovala jeho prohlášení: že nepožaduje ochranku; že bude do práce chodit pěšky; že upřednostní českou značku u služebního automobilu; že nebude bydlet v Kramářově vile, ale zůstane s rodinou v paneláku. A tak dále.

Na novinářské a komentátorské obci zkrátka bylo znát, jak moc si přeje, aby se v politice po kovbojských létech devadesátých a kmotrovských nultých v politice uchytila ona „obyčejná slušnost“: „Petr Nečas má štěstí, chce se mi říct. Vyhýbají se mu aféry, nemusel řešit žádné politické průšvihy, stál vždy z opatrnosti spíš v závětří… Nečas se posunuje kupředu (nebo nahoru?) pozvolna. Z nevýrazného politika matných obrysů se nenápadně stává dominantní osobnost. Přitom se ale příliš nemění,“ psali fanoušci v Mladé frontě Dnes.

Čtením, které by si i možná zasloužilo kapitolku ve skriptech z Úvodu do mediálních studií, je pak profil Petra Nečase z pera autorů Respektu „Zrod lídra aneb Pozoruhodný příběh Petra Nečase“.  

Rebel s příčinou

Petr Nečas byl podle médií tak dobrý, že prostě nemohl selhat. Jediným rozumným vysvětlením, proč se tak nakonec stalo, tudíž zůstává, že to všechno udělal vědomě. Jako by se chtěl vzepřít roli nudného slušňáka a dokázat, že i on je svobodomyslný rebel.

Jestliže se někdy historie novinářům směje, musí to být za texty tohoto typu: „Hlavní Nečasovou předností je jeho pověst. Nikdo o něm nemůže říct, že je zkorumpovaný. Jenže za svou skvělou image teď Nečas tvrdě platí. Dostal se sice na stranický vrchol (byť zatím ne zcela), ale nemá kolem sebe nikoho, o nějž by se mohl opřít. Nečasovi prostě chybí jeho Dalík. A protože je velmi, velmi opatrný, bude to mít s budováním svého týmu složité. Nebude totiž do něj chtít pustit nikoho, kdo by mohl třeba jen vyvolat zdání, že éra čistého Nečase se blíží ke konci,“ napsal do Mladé fronty Dnes její dnešní šéfredaktor Jaroslav Plesl. Být Janou Nečasovou, urazím se.

Celé to ale vlastně není nijak překvapivé. Každý doufáme v lepší zítřky a kladné hrdiny. Každý v něco věříme, něco si přejeme a občas neváháme jít tomu taky trochu naproti — je-li to v našich možnostech.

Někdo by mohl namítnout, že soudný člověk si měl spočítat, co je Nečas zač a jak asociální budou jeho reformy vzhledem k tomu, jakou politiku reprezentoval. Už to nejspíš mělo jeho veřejný obraz diskvalifikovat…

Jenomže ono to funguje přesně naopak, a právě proto ve své době tak hezky zapadl do okrasného rámečku masových médií, která očekávala zodpovědnost, škrty, konec korupce. Nechceme přece skončit jako v Řecku (ještě by nám mohla vládnout Syriza!) a zadlužení je jen pro chudý.

Je to možná překvapivé, ale Petr Nečas se těší celkem něžnému zacházení se strany médií i dnes. Po kultu pana Čistého přichází kult romantického rebela. „Bývalý premiér chce pomoci své manželce“ hlásal titulek na Aktuálně.cz, který dokreslovala fotka Nečase, líbajícího Janu Nečasovou.

Text přitom popisuje, jak chce Petr Nečas u soudu změnit svoji původní výpověď. Normálně bychom tomu asi říkali lhaní, ale pomoc ženě v nesnázích je o dost sympatičtější, doslova gentlemanský akt.

Rebel s příčinou se zkrátka dostal do problémů kvůli své vášnivé blondýně, kterou nyní vysekává z bryndy. Dojemné. Nebylo by překvapivé, kdyby dnes Petru Nečasovi chodily poštou návrhy od stejných žen, které posílají psaníčka vězni Kajínkovi.

Nakonec nám vlastně můžou být docela sympatičtí oba. Podobně jako „rebelové“ Bonnie a Clyde či spousta jiných antihrdinů, jimž dokážeme zapomenout, že jsou ve skutečnosti vrazi a zabijáci.

Můžeme být tedy spokojeni. Pan Čistý byl polidštěn. Je to člověk jako my. Také hřeší, což se snáší mnohem lépe, než sterilní a asketický perfekcionismus, který nám tak akorát připomíná naše nedokonalosti.

Klapka.

Nezapomínejme na dvoudenní strniště. Bez něj by to nebylo ono. Jedinou otázkou zbývá, zda by média podobnou mírou přála třeba takovému Bohuslavu Sobotkovi.