Až skončí Nečas
Jakub PatočkaVláda, která tu vzniká, je nebezpečnou úchylkou od československých i evropských humanitně-demokratických tradic. Zbavit se jí ale nebude možné bez vzniku opozičního občanského hnutí, které připraví novou politickou většinu.
Vypadá to sice jako zpráva ze satirického serveru hradniparticka.cz, ale je to skutečnost: Roman Joch se stal premiérovým šéfporadcem přes lidská práva. Tato personální volba je sice šokující, ale není náhodná. Jedná se pouze o radikalizaci přístupu, který vynesl na post ministra životního prostředí Pavla Drobila.
Vulgární pravice, která se dnes u nás chopila moci, zjevně o určitých funkcích státu uvažuje jako o levičáckých potřeštěnostech. Neruší je ovšem úpravami zákonů, jak by velela pravidla právního státu, ale poněvadž chce zachovat formální rysy civilizované evropské země, která si nemůže dovolit například na institucionalizovanou starost o lidská práva či přírodu zplna rezignovat, obsazuje alespoň příslušné posty lidmi, kteří se do nich kvalifikovali neskrývaným nepřátelstvím vůči oboru, jímž se mají zabývat.
Kdo si namlouval, že v Petru Nečasovi ukáže pravice svou lidskou tvář, měl by už nyní s nostalgií vzpomínat na Topolánka: tou lidskou tváří byl totiž on; v Nečasovi přichází pravicový fanatický stroj, jehož rozjásaně antiekologická, antisociální a nehumánní politika bude navazovat na ducha druhé republiky, Berlusconiho či Bushe.
Jenomže Nečas tu bude panovat jen na čas.
Pravice je v tuto chvíli na koni a cítí se tak pevně v sedle, že vůbec nedohlédá konec své vlády a co přijde po něm. Při všem respektu k oprávněné argumentaci Ondřeje Vaculíka proti relativizování nestvůrné podstaty Husákova režimu sedmdesátých a osmdesátých let, je třeba říct, že současná vláda je napadána právě pro svou kulturně-politickou kontinuitu s ním. A krutá ironie spočívá v tom, že bychom těžko rozsuzovali, zda má současná vláda s tou před rokem 1989 kulturně-politicky společného víc nežli vystrašený folklorní soubor, jimž jsou dnešní čeští komunisté.
Fanatický kurs, který Nečas nastolil a jehož se personálně slaboučké strany T0P 09 a VV budou více méně držet, vylučuje, aby se po budoucím vítězství opozice, jež je v demokracii stejně neodvratné jako střídání ročních období, kterákoli z nich podílela na vládě. S pravicí nebude možné počítat, než se rehabilituje a rekonstruuje, což pro ni nebude snadné.
Příští opravdu jinou českou vládu budou tedy sestavovat sociální demokraté a komunisté. K pohodlnému volebnímu vítězství by jim měl postačovat příslib návratu poměrů před rok 2010 i 2006: zrušení nelegitimních poplatků ve zdravotnictví, zrušení školného, zrušení ústavu pro komolení nedávných českých dějin, anebo v analogii s nynějším počínáním Nečase, jeho svěření do péče radikálně levicovým mladým historikům.
Také příslib plného obnovení současných práv zaměstnanců i nezaměstnaných bude většinově žádaný, stejně jako návrat k daňové progresi. Nepochybně se bude volat i po obnovení penzijního systému v jeho nynější podobě. Právě tato změna ale už nemusí být možná, neboť o privatizacích se prozatím smýšlí jako o krocích nezvratných.
Česká humanitně demokratická tradice od Masaryka po Peroutku ovšem nepovažovala znárodňování neboli zestátňování za nepřijatelný krok; vzácně demokratický charakter Masarykova státu byl založen do značné míry na relativně velkorysé pozemkové reformě a po druhé světové válce byli pro znárodňování v určitém rozsahu prakticky všichni, včetně národně-socialistické modly českých antikomunistů Milady Horákové.
Debata o tom, zda je vyšší společenskou hodnotou nedotknutelnost zjevně vykorumpovaného a vyčachrovaného majetku v rámci Klausovy zpackané privatizace a chaosu na ni navazujícím, anebo například univerzální právo na přístřeší, musí zůstat v demokracii debatou legitimní. A pokud považuje pravice, pro niž je nedotknutelnost soukromého vlastnictví zlatým teletem, za možné sebrat statkáři střechu nad hlavou kvůli tak partikulárnímu a spornému zájmu, jakým je stavba dálnice, proč by neměla levice pokládat za možné například zestátnit spekulantům vodárny, nemocnice či penzijní fondy?
Potíž je v tom, že komunisté jsou tak zjihlí a sociální demokraté tak při zdi, že podobnou debatu zatím nedokáží s náležitým gustem rozpoutat. Nedostatků obou stran je ovšem víc a o většině z nich zde píšeme několikrát do týdne.
Čeští socialisté jsou zatím bohužel katastrofálně nezmodernizovaní: vidí, že zelení lnou k pravici, ale nemají silnou ekologickou politiku, spílají kontraproduktivně médiím, ale nemají ani nástin plánu radikální mediální reformy, žehrají na nepřízeň mladých a intelektuálů, ale nemají ani kulturní, ani vzdělávací politiku, které by oběma cílovým skupinám mohly imponovat. Čeští socialisté bohužel hledají dosud více inspirace u Fica, nežli u Stoltenberga či Moralese.
Komunisté skoro nestojí za řeč. Jsou natolik antikvárním spolkem, že co do nadějí dobrat se ke konzistentnímu modernímu programu, s nímž se ztotožní členstvo a za nímž budou stát i věrohodné osobnosti, nemohou se socialisty soupeřit. I kdyby vykročili k reformám, zůstanou závažím. A v zeleném prostředí lze zatím spíše čekat pod Liškovým dohledem pokus o výstavbu dalšího trojského koně pro českou pravici, nežli pokus o skutečně zelenou, a tudíž také v sociální oblasti radikální, politiku.
Nejslibnější událostí od voleb v tomto směru je tak nepochybně pondělní vystoupení iniciativy ProAlt, která svým ustavujícím prohlášením přinesla do debaty politické myšlení, na němž by bylo možné principiální alternativu k současné vládě vystavět. Obsahuje dost prostoru pro shodu se sociálními demokraty i rozumnějšími segmenty komunistů, ale navíc má v sobě i všechno to, k čemu se obě české levicové strany prozatím nedokázaly propracovat.
ProAlt o sobě jistě nesmýšlí jako o zárodku nové politické strany, ale to ani není klíčové. Zásadní je zrod nepominutelného hnutí, které se bude soustavně konfrontovat intelektuálně, občansky, politicky, a to i akcemi občanské neposlušnosti, s nastupujícím režimem. K tomu postavení se ProAlt propracovat může, ale samo prohlášení k tomu stačit nebude; záleží na dalších krocích.
Vznikne-li pak silný proud, skutečnost sama si najde cestu, jak všemu dát potřebný politický tvar: může jít o platformu v rámci ČSSD, volební akci aliance menších stran, anebo o zbrusu nový sociálně-ekologický subjekt. ProAlt přitom může zůstat čistě občanským hnutím okysličujícím všechny strany, které k tomu budou mít vůli a dispozice.
Forma sama o sobě tedy není důležitá. Jádrem věci je soustavná, důsledná, tvořivá a nakažlivá aktivita, která bude ukazovat v čem a proč je současná česká vláda nepřijatelnou a nebezpečnou úchylkou od humanitně-demokratických evropských i českých či přesněji československých tradic a která bude ukazovat cestu, jak na ně opět navázat.
Aby Nečas skončil co nejdříve a to po něm bylo podstatně lepší.
Děkuji
Sám očekávám příchod jakési levicové obdoby Top09 každým dnem a možná je ProAlt první semínko. Držím palce.
Napadání a urážení politického partnera je v lidském překladu jen vyjádřením marného pláče nad minulými rozbitými bábovičkami.
Obroda levice (z pohledu mne jako pravicového voliče) nemá šanci ve vulgárním napadání politického partnera, ani ve spojování s minulostí (komunisty atd.), ale má šanci především ve slušné spolupráci i s vítězným poltickým prtnerem, v hledání a uznání i jeho předností, t.j. třeba i v založení levicové podoby TOP09 (výborný nápad).
ProAlt jsem si pročetla a nepodepíšu, protože s vládními kroky jako celkem souhlasím, přesto držím levici palce k založení adekvátních hnutí či nových stran, hájících zájmy různých vrstev občanů (o tom je právě demokracie).
A to nejdůležitější. Jako jeden ze signatářů ProAlt (v první vlně) mohu myslím zodpovědně prohlásit, že smyslem není zakládat "levicovou obdobu TOP 09", to bychom se asi považovali za podvodníky...
Nebo je snad vulgární a úchylná i většina českých voličů?
2/ Podle této Vaší metody by pak měly podobně nízkou podporu i levicové vlády (ale o tom téma není - jen slovíčkaření - vláda opravdu vznikla většinovou vůlí VOLIČŮ dle platného volebního systému).
Vláda po volbách r. 1992 (ODS + KDS + KDU-ČSL + ODA): 35,13 %
Vláda po volbách r. 1996 (ODS + KDU-ČSL + ODA): 33,46 %
Vláda po volbách r. 1998 (ČSSD + ODS): 44,27 %
Vláda po volbách r. 2002 (ČSSD + KDU-ČSL + US-DEU): 25,68 %
Vláda po volbách r. 2006 (ODS + KDU-ČSL + SZ): 31,41 %
Vláda po volbách r. 2010 (ODS + TOP09 + VV): 29,73 %
Takže je dost zpochybňbující argumentovat slabou podporou vlády a zpochybňovat její volební potenciál, když historicky nejsplabší podporu měla paradoxně právě vláda 2002 - 2006 s třemi premiéry z ČSSD (Špidla, Gross, Paroubek) - a to jen 25,68%...